Patery knihy plodů básnických/Moravěnka

Patery knihy plodů básnických
Na Vítkově hoře	Moravěnka	Buditelům našim

Údaje o textu
Titulek:	Moravěnka
Autor:	Eliška Krásnohorská (Pechová)
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 305 – 306.
Licence:	PD old 70

Našly se dvě sestry, děti osiřalé,
potkaly se v šeru, v mlhách po úvale,
v nivě pod horami na pomezí starém
tam kde jim dvé dědin dědičným jest darem,
odkazem to svatým po mateři, otci.
Padly sobě v náruč za smuteční noci.
»Moravěnko milá«, starší sestra praví,
»ztratily jsme otce, jejžto paměť slaví,
trůnícího dětem svobodně a sladce;
klekly jsme i na hrob slávě, drahé matce:
již jsme osiřely na dědičném roli,
na němž každým krokem upomínka bolí.
Nemáme v tom světě než ty mne, já tebe,
než tu sirou zemi a to boží nebe.
Máme otcův odkaz posvátný a milý;
pověz, kterak bychom oň se rozdělili?
Jak bychom se v lásce, v upřímné své vůli
obdařily stejně drahým statkem v půli,
aby vše, co mého, kvetlo také tobě?
Svým jen zovu sladce, co nás blaží obě.«
Moravěnka k sestře zvedla pohled prostý:
»Nelze nám se dělit o dědičné skvosty.
Podělil nás osud na kolébce naší:
dědičkou jsi starší, tvůj jest podíl krasší.
Byť mi tvoje láska všeho chtěla přáti:
co ti usouzeno, nemůžeš mi dáti.
Jak svou hlavu drahou k mojí tulíš jemně,
tak své mocné hory neodvalíš ke mně;
a jak za mnou točíš oči plné něhy,
neobrátíš také řek svých věčné běhy;
jak mi kolem šíje dobrou náruč vineš,
tak své nivy dálné blíž mi nepošineš,
a jak moje vlasy hebkou rukou hladíš,
tak své černé hvozdy ke mně nepřesadíš!
Tvoje hrady mocné a jich dávné zvěsti,
královská jich sláva — vše to tvé jen štěstí!
Šťastna v něm se shlížím, — sestro nelkej o mne!
Hrda jsem já také ve své slávě skromné.
Jako jedno slunce dvojí hraje duhou,
jsem já v jedné lásce podle tebe druhou.
Jsemť i přebohata velebnými skvosty,
nechť jest o korunu chudším díl muj prostý.
A nechť sebe více bys mi ještě přála:
brání tomu osud nezvratný jak skála.«
S pláčem starší sestra druhou vine k sobě.
»Nemáme-li, sestro, oč se dělit obě?
Nezbývá-li v světě žádný statek milý,
jímž bychom se sladce ve dví podělily?
Zdali ničím drahým již nám nelze vlásti,
co se láskou půlí v stejné blahé části?«
Moravěnka věší hlavu v zamyšlení.
»Nezbylo, má sestro, nic nám k rozdělení,
nic než naše srdce, jen to mé i tvoje;
tož se věrně, sestro, dělme o to dvoje.
Nemůžeš, mi, drahá, nejmocnější vůlí
nikdy více dáti — nežli srdce půli.«

(Z Vln v proudu. — V časop. Zoře, 1882.)