Patery knihy plodů básnických/Kurcius
| Patery knihy plodů básnických | ||
| Z »Růže stolisté« | Kurcius | Mojžíšův rozsudek |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kurcius |
| Autor: | Simeon Karel Macháček |
| Zdroj: | Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive |
| Vydáno: | Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 41-44. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Quirinus |
|
Zhasíná slunce, nebe se kalí,
uvadá žárem palouk i strom;
všecko se vůkol ve smutek halí,
pod zemí temný rachotí hrom:
létavé ptactvo upadá s výše,
úzkostí mře, co na zemi dýše.
Quirina město slavné se děsí,
a bohů sídlo pojímá strach;
země se třese, peklo se běsí,
z bezedná hledá nových si drah:
sloupy se kol a chrámové boří,
záhuba svaté, nesvaté noří[1].
V jekotu, prasku, v dýmu a kouři
uprostřed Říma trhá se zem[2],
šklebí se propast, a tou se bouří
nahoru zkáza u vzteku zlém.
Za plamem plamen k nebesům šlehá,
ohňovým vedrem moří a žehá.
Morovou parou propast ta zeje,
daleko metá skály a pýř,
veškero město pohltit spěje,
rozvírá jícen šíře a šíř.
Čeho se koli vztek jeho chopí,
v záhubu klesá, v bezdnu se topí.
Římský lid spěchá usmířil bohy,
do chrámů běží úzkostí hnán;
Quirinu[3] v oběť nese dar mnohý,
neboť on města stavitel, pán.
A ke všem dobrým bohům se schází,
by Řím i tenkrát zbavili zkázy.
Sibylly samé, věštkyně slavné,
knězi se římští otazují;
v třídenní prosbě dlí neúnavné
a tuto odvěť ohlašují:
»Jen Říma poklad nejvýhodnější
hrozný hněv bohů poukonejší.«
Konsul hned znaky ve propast vrhá,
ženy se vzdávají klenotů svých,
kořisti vojín se stěny trhá,
nezeli věnců vavřínových:
a čeho každý nejvíc si váží,
ochotně v jícen ohnivý sráží.
Než propast parou morovou zeje,
daleko metá skály a pýr,
veškero město pohltit spěje,
rozvírá jícen šíře a šíř.
Čeho se koli vztek jeho chopí,
v záhubu klesá, v bezdnu se topí.
A všude strach a bázeň se hostí:
»Bohové sami nepřejí nám!
Či kdo nás Styxa černého[4] zprostí,
kdy bohů hlas už zvěstuje klam?!
Po přízni dobrých bohů ach veta,
a naše země hněvem jich kleta.« —
Už myslí všech se zoufalost jímá,
v divokém hluku z města se trou,
reptání proti Quirinu hřímá,
že chce už obec vyhubit svou.
Aj hle, tu jezdce viděti v skore,
k propasti směle pobádá oře.
Kurcia vizte přeudatného ! —
kam jej to nese smělý ten cval?
O reku, važ si života svého,
nedojdeš zdaru, nezískáš chval;
neb proti bohů všemocné páži
smrtelník darmo vzpírat se snaží!
Však vítěz stane u plamů divých
a k lidu vážně promlouvá tak:
»Nemůže smířit hněv bohů živých
nižádné moci velebný znak,
ani to zlato, ni šperky stkvostné
nestačí stlumit plameny zlostné!«
»Quirin jen s láskou na toho hledí,
který tak miluje otčinu svou,
že z lásky svaté krev za ni cedí,
a za své bratiy na smrt jde zlou.
Věřte, že ten i v nehodě zdejší
jest Říma poklad nejvýbornější«.
Zvolav tak směle Orku[5] se oddá,
jak by se v slávě k vítězství hnal,
zpurného oře k propasti bodá,
vrhá se v dýmů, plamenů val;
za ním se pýř a kamení hrne,
i žasne lid a podivem trne.
A hle, ta propast kterak se celí:
zavřena tůně moru a par.
Říman se plesu oddati smělí,
děkuje bohům za zhouby zmar.
Avšak památka hrdiny ctného
nevyšla nikdy z paměti jeho.
(V Čas. Č. Musea, 1827.)