Otevřít hlavní menu

Patery knihy plodů básnických/Kšaft

Údaje o textu
Titulek: Kšaft[1]
Autor: Josef Jaroslav Kalina (jako Jaroslav Kalina)
Zdroj: online na Internet Archive
Vydáno: Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 125-126.
Licence: PD old 70

Co to v Cerekvi vyzvání?
Hodinku-li či klekání?
Toť umíráčku smutný hlas,
Bože, věřící duši spas!

I v hlučnou krčmu zvonek zní;
ihned jásot utichne v ní.
»No hrajte přece!« syn volá,
»dobrý koláč vám táta dá!«

Hudba zněla; syn otci lál:
»Bodejž mu v hrdle hudec hrál!«
A jak dohráno, řkou synu:
Skonalť otec v tu hodinu.

»Také-li kšaft dělal?« ‚Dělal.‘
»Ajta tatík juž za své vzal!
Hej, hudci! hrajte, hrajte jen!
Nepůjdem domu, až bude den!«

I přijde den druhý, třetí,
toť otcův kšaft rozpečetí.
Jonák domů se navrátí
a na bratry se rozkatí:

»Kde podíl můj, dle otcovy
konečné vůle? Já co vy
syn a pořádaný dědic jsem,
podílu mého dejte sem!«

Teď otcův kšaft, hleď odkaz tvůj:
‚Poroučím ti, sprav život svůj!
Dosťs, marnotratný! rozmrhal,
mně pásmo života strhal.‘

To slyšet — v komoru běží,
kde v rakvi už tatík leží.
Z očí mu jiskří lítý hněv,
zlolajce tříská na rakev:

»Tisíc hromů tě probudiž,
vstaň, a cos napsal, opraviž!
Tu, šelmo! za stůl se posaď,
 a piš, a nehni se mi ztad!«

Na ten pozev praská rakev;
ruka padá — noha padá —
a syn bledou hrůzou strne,
an mrtvý vzhůru povstane!

V rubáši sed na lavici,
vzal péro v svadlou pravici,
vytřeští zrak, aniž dýše,
a píše, ale což píše? —

‚Běda, běda! kdož otci klne,
to oko havran vyklyne!
Kdo šedin otce neštědí,
onť království neobdědí!‘

To vidět — číst — a v zoufání —
a pryč ho zlý host pohání.
Kde pak se poděl? — Tam bledá
ruka z rybníka vyhledá!

Čelední jdou a ustrnou!
Otec sedí — otec hledí —
jak přimražen jsa k lavici,
a péro drží v pravici.

Tu bába hned přivolána,
všelikterá co kouzla zná,
i stříly zažehnávati,
jme se ducha zaklínati:

»Siré oči! pod obočí!
Siné oudy! boží soudy —
zaklínám vás, po první ráz,
po třetí ráz, boží příkaz!

Siré oči! zamkněte se!
Siné oudy! pomkněte se!
Pokoj ti, nebohý duchu!
Jdi a nechoď víc! chu-chu-chu!«

Zažehnáno, zaříkáno,
otec sedí — otec hledí,
jak přimražen jsa k lavici,
ni rady s ním, ni spomoci.

Když od báby neprospělo,
tu k popovi se běželo,
on pop kropí, zažehnává,
modlí se žalm, zaříkává.

Zaříkáno, zažehnáno,
a ot sedí — a ot hledí,
jak přimražen jsa k lavici,
ni rady s ním, ni spomoci.

Jdou pro vrchního pro popa,
byť on jim spomoh’ od trupa;
ten zaklíná, skropiv jizbu,
žehná ho, říká modlitbu.

Zažehnáno, zaklínáno,
otec sedí otec hledí,
jak přimražen jsa k lavici,
ni rady s ním, ni spomoci.

Až dítko se přibatolí,
»pote dedectu,« hlaholí,
»pote dadat,« a outlinkou
chopí ho mile ručinkou.

Aj div divoucí! s lavice
otec se zdvíhá; pravice
požehná vnoučka milého,
a věčný sen obejde ho.

Až tak, co nelze žádnému —
možná robátku malému;
co zdila nepravost syna,
spravila dětská nevina.

(1842)


  1. Básně té hned po vyjití v Házovské tiskárně skoupeno od lidu pražského přes 10.000, až prodej pro hluk zakázán. Týkala se současné události.