Patery knihy plodů básnických/Jan Jesenský

Patery knihy plodů básnických
Smrť Břetislava II.	Jan Jesenský	Pancéř-Smanický na Žampachu

Údaje o textu
Titulek:	Jan Jesenský
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 204 – 205.
Licence:	PD old 70

Poslední ohlas zvonu zněl,
když Jan Jesenský v kobě bděl,
a divně se mu srdce chvělo,
když prvně hleděl v lidské tělo.
Když z lebky jazyk vydobyl
a zkoumal svalů, civ a žil,
pak nahlednul, co srdce kreje,
a stanul zase přemýšleje!
By jiným dát moh’ pomoci,
bděl mistr dlouho do noci,
a právě půlnoc přichvátila,
když mistra síla opustila.
On v lenošku se usadil
a těžkou hlavu rukou kryl;
a takto zamyšlený sedě,
přemýšlel dál o tělovědě.
Hle, hle, ta hlava! — mrtvý muž
on sedá, vstává, stojí už,
a smuten, jakby v vnitřním boji
pozvedá mrtvou ruku svoji.
A jeho zrak je kalen, pust,
a hlas se plouží z prázdných úst,
tak hrozně na Jana se dívá
a oholenou hlavou kývá.
»Chceš člověka znát stůj co stůj?
Je mi tě líto, Jene můj!
Tys první hleděl v lidské tělo,
jež tvorstvu tajným býti mělo.
A bys je zcela, zcela znal,
pro dobrou věc tos vykonal,
a pro věc dobrou tobě v málo
se stane, mně co teď se stalo.
Ba za rok, den — to krátký čas —
učiní tobě jiní zas,
ne tajně — veřejně a lítě,
co na mně tys učinil skrytě.
Tvůj jazyk vyřízne ti kat,
pak na lešení budeš sťat,
tvé tělo k šibenici dáno
a v postrach lidu čtvercováno.« —
Tak domluvil — a z věže zvon
pojednou zazněl v jeden tón,
a nazpět umrlec se kácí
a s výkřikem se Jan potácí. —
To hrozný, hrůzoplný sen
či pravda? — Kdo ví? — Přelud jen?
Mluv, Jene, co ti srdce svírá,
že k náměstí tvé oko zírá;
zda víš, co umrlec ten věstí,
že vykoná se na náměstí?!

(V Lumíru, 1863.)