Otevřít hlavní menu

Patery knihy plodů básnických/Hroby Přemyslovců

Údaje o textu
Titulek: Hroby Přemyslovců
Autor: Jan Erazim Vocel
Zdroj: online na Internet Archive
Vydáno: Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 49–52.
Licence: PD old 70

Sláva duchům jasných bohatýrů!
Sláva budiž našim obranám!
Našim hajitelúm práva, míru!
Národ český budiž jejich chrám!
Na památník hrobu českou lyru
třesoucí se rukou ukládám,
by v posvátný popel chvěla jemně:
»Sláva tobě, Přemyslovo plémě!«

Vlasti má! Kde knížat, kde svých králů
rakve hostíš s drahým popelem?
Na Vítkovskou povystoupni skálu,
najdeš hroby v stanu velebném:
Tam, jak slzy v svěceném křišťálu,
chová chrám prach drahý v luně svém;
kobka svatá věrně tam ukrývá,
z minulé co slávy Čechům zbývá.

Klekni, Čechu, v trudném rozjímání,
v pantheonu králů velebných;
mramor tam památku chrání
velitelů dávných dědů tvých.
Jak by v klidném zesnuli dřímání,
leží sochy reků kamenných —
jak by tam, po boku těžké meče,
odpočívali od pracné seče.

Břetislav tam s Jitkou odpočívá,
jíž Achilský meč vybojoval;
kámen druhý Spytihněva skrývá,
jenž se štítem utlačených stal.
Věk nynější oba věrně vzývá,
minulý jim květy lásky stlal;
díky, otče, díky, synu, tobě!
Blahoslaven spravedlivý v hrobě!

Památka tam ducha přejasného
rozpadla se před věky již v prach:
hrobka Břetislava statečného,
jejž utratil Vršovecký vrah.
A tu pomník bratra nešťastného,
kterého poháněl hněv a strach
k luhům polským, k skále Rýnských břehů,
za Tatry až došel konce běhu.

Vítejte mi, sochy v hávu českém!
Sloupy slávy, velcí králové!
Děd ověnčil trůn královským leskem,
vnuk rozjasnil jméno vlasti své
zemí, mořem, dalekým nebeském:
Vítejte mi, Otakarové!
Čechu, jest-li věrná slza tobě,
roň ji tajně na Druhého hrobě!

Svatyně hle! národu milého,
v níž kamenů drahých skví se zář —
Tam ostatky Václava svatého
ruka víry kladla na oltář,
před nimi by lidu veškerého
jasnila se trudnobledá tvář,
by svůj žal, své strasti české plémě
žalovalo vojvodovi země.

Hledám kámen, pod nějž tělo Jitky
milované láska vložila,
jež dobrému Věnceslavu kvítky
blaženosti v život uvila;
bědovaly českých luhů dítky,
když je krásná máť opustila;
dcero sličná Rudolfa jasného,
kdož památník zbořil hrobu tvého?

Jako kmet z velebných, dávných časů
chrám se druhý tamo k nebi pne;
stáří věků majíc za okrasu
chová zbytky vlasti milené:
hostí Ludmilu, světici, spásu,
Vratislava kosti rekovné;
Boleslav tam slavný odpočívá,
Bořivoje česká vlast tam vzývá. —

Svaté pozdravení, tiché hroby!
Sláva věčná. Přemyslovci, vám!
Stínové velební krásné doby,
opatrujte národnosti chrám:
lejte vnukům do duše útroby —
toť s bolestným srdcem zavzdychám —
lejte do duše jim cit hrdosti,
by nehanobili Matky kosti!

Kosti Matky — ach, ta slavná máti
pod nevděkem synů krvácí!
Odrodilý vnuk jí nechce znáti,
hovor matčin v posměch obrací !
Drápem pekla čest národní rváti
nehrozí se hnusní bídáci;
neznajíce reci slast a slávu,
klepotají v škůdců hlučném davu!

Vnuku, jak se můžeš honositi
velebností předků slovutných?
Jak na sloupy, hrady, rakve rýti
znaků českým mečem dobytých,
an ti českým slovem pozdraviti
v onom světe nelze dědů svých?
Slovem otců nikdy ti neznělo,
co tvým rodem slavného se dělo! —

Duchové královských vyvolenců!
Opatrujte řeč a národnost,
žehnejte sbor velebných vlastenců,
v národu rozpalte horlivost,
by ve stínu Vašich slávověnců
pěstoval svých velkých předků ctnost,
by, ozbrojen národní hrdostí,
zaryl prapor lva do skal věčnosti!