Patery knihy plodů básnických/Domine, quo vadis?

Patery knihy plodů básnických
Slovinsku	Domine, quo vadis?	Římanka

Údaje o textu
Titulek:	Domine, quo vadis?
Autor:	Otokar Mokrý (jako Otakar Mokrý)
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	BÍLÝ, F.: Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 342 - 343.
Licence:	PD old 70

Silnicí starou, po níž legionů
šik bojovný kdys pochodem se brával,
do Říma kráčel v matném slunce sklonu
z večera chodec zadumaný, bledý.
Západu paprsk růžný obehrával
mu líce teskné, kadeř kučeravou,
jež splývala mu k nachýlené šíji
vlnivou řasou, jako cypřiš tmavou,
a zasláněla zasmušilé hledy
touž rouškou měkkou, kterou v Kalvarii
ve zbožném hnutí sestra Veronika
stírala bědné líce mučeníka.

Byl Spasitel to — v neunavném spěchu
dál kráčel — těžkým křížem přepásaný,
jejž ode věku mlčky, bez oddechu,
na bedrách nese sudbou Otce Boha.
Větérek mořský od pobřežní strany
mu sušil slzu v oka vlhké řase;
v prach bořila se pobodaná noha
a v krvavého slunka růžojase
trnitých ostnů břitké ostří plálo
jak čarovábný snítek granátový,
vzpučevší v zahrad tmavostinném křoví,
jež silnice práh pustý lemovalo.

Tu jako přelud v Capuánské bráně
se protichůdce rysy objevily. —
Soumrakem šerým z Říma do Campaně
pospíchal Petr, poutník pobloudilý,
omráčen bleskem kletby Neronovy,
jež nad křesťanů vznášela se krovy
jak anděl smrti, kterým v hněvném hnutí
Adonai Bůh mstil símě Israele,
souzené nářku, hoři, zahynutí
ve Faraonů zemi zatvrzelé …
Poděšen bouří, jež se z dáli hnala,
kolísal Petr — církve Boží skála.

A prchal z Říma divou bázní jatý,
opouštěl obec věřícího lidu,
to stádce bludné, jež mu pastýř svatý
v ochranu svěřil v nebeském kdys klidu,
vlídnými k němu slovy promlouvaje:
Pas ovečky mé; byť mé bědné tělo
upjala na kříž zaslepená láje,
ty od nich bdělé neodvracuj čelo!
Věz, já že povždy, v radosti i trudu,
nad církví svojí do skonání světa
svou mocnou ruku pevně držet budu,
by nezmohla jí brána pekel kletá.«

Tu setkali se … Petr zraky klopil,
do tmava bledá líc se uzarděla,
Mistrovo roucho žhavou slzou skropil
a s kajicných rtů otázka se chvěla:
»Kam, Pane, kráčíš v pozdní tuto chvíli? …
A Kristus na to k smrti zasmušilý,
s výčitky jemné bolným pozachvěním,
jež sotva bylo v dobré tváři znáti,
obrátil k Petru oko skaboněné
a odpověděl: »S jitřním kuropěním
za spásu církve v strasti opuštěné
jdu poznovu se ukřižovat dáti!«

Zaplakal Petr hořce, usedavě,
a hruď mu rvalo nekonečné hoře,
jak tehda, když ve pustém vrahů davě
poprvé zhřešil v biskupově dvoře,
bojácným retem Krista zapíraje.
Spasitel zmizel — ve růžovém mraku
se jako anděl vznesl do oblaku.
Zkroušeně Petr z poklesku se kaje,
v Řím navrátil se — Druhý den již pnělo
v pahorku pustém, v městských valů stínu
na dřevě kříže bědné jeho tělo…

— — — — — — — — — — —

Tak smířil Petr těžkou svoji vinu.

(Z Dum a legend. — Ve Zlaté Praze, 1887.)