Patery knihy plodů básnických/Římanka

Patery knihy plodů básnických
Domine, quo vadis?	Římanka	Nikita

Údaje o textu
Titulek:	Římanka
Autor:	Karel Kučera
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	BÍLÝ, F.: Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 344 - 346.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Scipio Africanus

„Quirité, slyšte! Toto senát praví:
Zahalte v tógy čelo své a hlavy,
     za mrtvé palte oběti,
neštestí vlny v naše brány bijí
legií orly sklála v Hispanii
     Karthago mocná po třetí.

Pad’ Scipio a k Ibeře až zemi
nepřítel stíní svými korouhvemi,
     snad smělou nyní výpravou
přes Gallii a sněžné alpské hory
jak laviny nám karthaginské sbory
     zbraněmi blýsknou nad hlavou.

Však čtyři dny jen doba trvá smutku,
než orly k novému zas skutku
     v let nový pošle věčný Řím,
a proto senát volbu na vás skládá;
Quirité, slyšte! Od vás vůdce žádá
     svým novým orlům, legiím.“

Tak na fóru mluvili hlasatelé,
a mrak se stlal po každém římském čele,
     mrak ozářený nadějí,
že nové voje udatností paží
k své straně váhy rozhodnutí sváží,
     že vítězstvím se zaskvějí.

Jen Říman jeden v dumách trval stále —
jak mladý dub, jenž osamocen v skále —
     živ jednou touhou, jedním snem:
by jako vůdce postaven byl v čelo
a po boji se jeho jméno skvělo
     v triumfu slávy vítězném.

To Scipio byl; v otce svého pádu
zřel jenom klíčit příští svoji vládu,
     sen víčka míjel, srdce klid,
vše jedna vlna pohltila drava,
nad hlavou křídlem šuměla mu sláva —
     „již vůdcem tebe zvolil lid.“ —

Však někdy opět v orlí této dráze
se zjevila mu nedostupná hráze,
     zasyčel nedůvěry had:
Čím dosud Římu prospěly tvé páže?
Zda stáří máš, jak řád to římský káže,
     věk dostatečný na úřad?

Tak s bázní Scipio den čekal sněmu.
Tu slabý hlas se z lůžka ozval k němu:
     „Zrak matčin dávno v nitru čet’,
co vzdušným křídlem v skráně tvoje bije.
Sem rámě tvé, půjdeme v komitie,
     snad dovolí to tíže let!“

A stará matka zsinalá a bledá
jak stín svou hlavu nahrbenou zvedá,
     bez lesku oko zapadlé,
na syna vzpírá vetchá svoje bedra —
tak chví se palma, zžehlá ohněm vedra,
     v cisterny jasném zrcadle.

Však na fóru, kde směs jest postav hustá,
stařeny postať na obryni vzrustá:
     „Padlého Scipiona syn,
vojenský tribun dosud, jinoch mladý
se v této válce dožaduje vlády,
     by pomstil Řím a otcův stín.

On měkký meč zakalí bleskem ducha,
že nově vzpučí snítka lauru suchá
     a orel římských legií
smělejším letem spáry svoje statné
hlouběji ještě v Karthaginu zatne,
     jí okov připne na šíji.

Však bohové již jeho nad kolébkou
síť tajných zjevů rozestřeli hebkou,
     had zlatý děcka u nohou
vždy zjevoval se náhle v noční chvíli
jak symbol příští udatnosti, síly,
     jíž lidé prostí nezmohou.

Pak mladíkem jsa, v dumách za soumraku
se denně v hejno mísil nočních ptáků,
    již obletují kapitol,
tam orel Jovišův jej v náruč chápal,
že víra v něm a činů rostl zápal,
    jak hvězdy rostly v nebi kol.“

Ustala žena; hlava v zem se níží —
hle, tělo klesá — udiveně vzhlíží
    lid k zmírající stařeně —
pojednou bouřlivá se budí vřava.
„Scipio vůdce!“ zástup provolává
    a rukou mává nadšeně.

(Z Básní. — Ve Květech, 1882.)