Paměti olympijské/Část I. Z počátků novodobých her olympijských
| Paměti olympijské Jiří Stanislav Guth-Jarkovský | ||
| Úvodem | Část I. Z počátků novodobých her olympijských | Část II. První desítiletí tohoto věku |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Paměti olympijské |
| Autor: | Jiří Stanislav Guth-Jarkovský |
| Zdroj: | GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří Stanislav. Paměti. Díl II. Paměti olympijské. Praha : Nakladatelství Hejda & Tuček. s. 27–46 |
| Vydáno: | 1929 |
| Licence: |  PD old 70 |
1. Co předcházelo.
editovatHnutí olympijské, vzniknuvší ze snah po obrození tělesné výchovy a vrcholící v obnovení starodávných olympijských her starořeckých, nabylo a nabývá dnes rozsahu, o němž snad ani nesnili jeho původcové před pětatřicíti léty. Ale tak bývá velmi často, že veliké věci mívají svoje malé počátky. Obnovení olympijských her mělo přirozený následek ten, že tělesná výchova nabyla rozmachu, a to nejen v zemích evropských a v Americe, kde konec konců nebývala ani před tím popelkou, ale dnes i v krajinách Dálného Východu, kde před tím o sportu a tělocviku neměli ani potuchy. Tam teď horlivě cvičí a provozují tělocvik rozmanitý, připravujíce se na veřejné hry tamější, jež jsou průpravou k mezinárodním hrám olympijským, jako byly poválečné v Antverpách r. 1920, v Paříži r. 1924, a v Amsterodamě r. 1928 a budou bohda v Americe r. 1932.
U nás v Čechách nebyli jsme v dobách vzniku olympijského hnutí, tedy asi před třiatřiceti léty, nijak zaostali v tělesné výchově. Sokolství již tehda slavívalo svoje triumfy, dobývajíc sobě uznání i v cizině, najmě ovšem přátelské. Ale obnovením her olympijských a úmyslem, aby i český sport při nich se zúčastnil, dostalo se mu takového popudu, že od té doby spěl kupředu kroky mílovými. Nepřízeň Rakouska arci trochu jej zarážela, vojna dokonce na chvíli jej i zarazila, ale dnes už není překážky jeho volnému letu.
Čechové a nejnověji i Čechoslováci měli svoji úlohu v tomto obrodném hnutí olympijském a nebude snad nezajímavo pověděti několik slov o prvních jeho dobách, pokud ještě jich jsou pamětníci.
Roku 1891 vyšel proslulý i památný a dosud pro naše školství nikoli bezvýznamný výnos rakouského ministra barona Pavla Gautsche o tělesné výchově na školách středních. Výnos ten jako by otevíral okna doposud zabedněná a pouštěl do škol čerstvý vzduch a trochu volného pohybu. Mezi profesory bylo zděšení a staří z nich spínali ruce. Kam tohle povede! Studentovi přísluší přece se učit a jen učit a ne veslovat, šermovat, jezdit na kole, hrát! Nejen za mých studentských dob, v letech sedmdesátých, ale i později ještě, vletech devadesátých minulého století, student provozující rozmanité sporty byl ve škole pronásledován a běda tomu z nich, který účastnil se nějakých závodů sportovních! Nemluvím ani o tom, že účastenství v Sokole bylo téměř vlastizradou. A přece studenti startovali na příklad při závodech cyklistických, arci pod přísnými pseudonymy!
Velké slzy se tehdy prolévaly nad úpadkem věd a uměn. Po rozumu Gautschova výnosu byly i zvláštní středoškolské konference o tom, kterak pomoci zanedbané výchově tělesné na nohy, asi z jara 1891 a ovšem také na gymnasiu v Žitné ulici, kde jsem tehda byl suplentem. Starý ředitel Tieftrunk patrně nerad kousl do tohoto kyselého jablka, jako asi všichni nebo valná většina tehdejších ředitelů, ale nebylo zbytí. Osmělil jsem se tehda navrhnouti, aby vojenské jízdárny byly za určitých podmínek a v určitých dobách přístupny i studentstvu, které by se tam učilo jízdě na koni. Sám tenkráte jsem jezdíval na koních vypůjčovaných z jízdárny Meissnerovy v Panské ulici.
Jízdě naučil mne v Náchodě knížecí štolba Wilkening, pak v Genevě a v Lancy často jsem pěstoval ten sport a jezdíval s princi Schaumburg-Lippskými do krásného genevského okolí, podél jezera i údolím řeky Rhony až do Savojska a tedy ze zkušenosti cenil jsem vysoko tento tělesný cvik, ovšem obecně ne snadno přístupný.[1] Byla to smělost od takového červa, jakým byl mladý suplent, zaútočit takto na nedotknutelnou vojenskou institucí a chtít, aby otevřela svoje brány civilu. Také můj návrh nedošel souhlasu ani v konferenci, kde páni kolegové jen mlčky a s útrpným úsměvem jej přijali a potom, když na vybídnutí ředitele Tieftrunka, kterému se nijak nechtělo vzíti návrh do protokolu, návrh jsem pěkně napsal a k protokolu připojil jako přílohu nic neznamenající, dostal jsem po několika nedělích ten popsaný arch bez poznámky zpět. Přes to opakoval jsem návrh i po letech roku 1910 při anketě pro tělesnou výchovu při ministerstvu vyučování ve Vídni, také bezvýsledně. Vojsko bylo takovou baštou, proti které na tisíce suplentů sebe moudřejších nic bylo nezmohlo, neřku-li já.
Výnos Gautschův vybízel učitelstvo, které se o věc zajímá, aby si všímalo tělesné výchovy v cizině, že ministerstvo bude snahy ty podporovati; kdo chce věci studovati blíže, že na to dostane podporu. Byla to pro mne, člověka neklidné krve, příležitost podívati se do světa, tím spíše, když jsem se o tělesnou výchovu opravdu zajímal. Ze svých dob vychovatelských měl jsem o ní rozmanité zkušenosti, ne toliko zmíněnou jízdu na koni. Zažádal jsem tedy o podporu na cestu do Paříže a dostal skoro obratem 200 zl. Hajdy tedy o prázdninách do Francie!
V Paříži byl tenkráte na studiích prof. Frant. Drtina, kolega ze studií universitních a později také kolega ze Žitné ulice, a s ním jsem tam ztrávil několik příjemných dní. Bydlili jsme v tomže malém hotelu v Latinské čtvrti, hned u Sorbonny. Svými znalostmi byl mi tam prof. Drtina valně nápomocen a upozornil mne také na několik zajímavých knih o tělesné výchově, jejichž autor, baron Pierre de Coubertin, asi bydlí v Paříži. Nebylo mi nesnadno dověděti se jeho adresu a tak navštívil jsem barona Coubertina, sebe ne o mnoho staršího, v hotelu jeho otce Rue Oudinot 20, kde bydlil do nedávna. Pověděl jsem mu o účelu své návštěvy v Paříži a mnoho jsme rozprávěli o tělesné výchově v Čechách a o Sokolstvu. Coubertin dal mi některé cenné pokyny, po kterých navštívil jsem i referenta tělesné výchovy ve francouzském ministerstvu veřejného vyučování a poté také Pavla Grousseta, pozdějšího radikálního poslance, tehdá činného na poli tělesné výchovy, a nakonec i několik ústavů pařížských, zejména École Monge a Lycée Janson, kde věnovali sportu a školním hrám jistou pozornost. Co bylo možno v Paříži v té příčině shlédnouti, viděl jsem a prohlížel, sbíral knižní materiál – ale najednou mne to v Paříži chytlo, řekl jsem si, že za těch dvě stě zlatých nastudoval jsem se dost a po čtrnácti dnech usilovné práce jsem se sebral a jel do Alžíru a Tunisu.
Po prázdninách bylo mi podati ministerstvu zprávu o všem, co jsem v Paříži, resp. ve Francii dělal, viděl a pozoroval. Napsal jsem referát velice důkladný, na ministerském papíře, pěkně krasopisně, asi na 200 stránkách. Byl to tedy spis velmi objemný. Z ministerstva zprávu již urgovali. Pospíšil jsem si tedy s jejím dokončením, dal jsem mnohoarchový ten spis brožovat knihaři, který jej opatřil červeným plátěným hřbetem a pěkně čistý a upravený odevzdal řediteli Tieftrunkovi, trochu zvědav na chválu, se kterou přijme práci, která mne stála mnoho ranních i večerních hodin, za dne i volných chvil v universitní knihovně. Ředitel vzal elaborát do ruky velmi lhostejně, ale hodiv na to okem, zarazil se:
„To musí být psáno po německu…“ povídal. Vida však tu objemnost, nahlédl hned, že by překlad a opis byla veliká a dlouhá práce, která by podání zprávy jistě hodně zdržela, a kroutil hlavou. Nevěděl jiné rady, než abych s tím šel k inspektoru Kotsmíchovi, referentu našeho ústavu a bohu všemohoucímu i obecně obávanému na středoškolském Olympu.
Nic platno, – sebral jsem referát a jdu ke Kotsmíchovi. S mrazivou svou tváří mne vyslechl, vzal můj výrobek, přidržel jej k nosu, zahučel svoje typické „Hm!“, rotáhl je do délky, jako když hromobití v horách se tetelí, a povídá:
„Česky to nejde, zpráva musí být německá. Napište ji docela stručně a do zítřka.“
Mně bylo, jak se říká, do breku. Školský ten Zeus slovem se nezmínil o práci podávané, jejíž aspoň objemnost byla pozoruhodna, neboť, jak později jsem se přesvědčil, přesahovala daleko obvyklé referáty a kdyby byla bývala aspoň přeložena, mohla mi vynést dobrou pochvalu ministerstva, slovem neuznal moji píli a podrobnost mé zprávy a div že mi ji nehodil pod nohy.
Šel jsem tedy domů zatínaje zuby a za hodinu napsal jsem zprávu německou, ovšem docela stručnou, asi na dva archy – a bylo dobře. Německy jsme tenkrát arci umět musili.
Co však počít s tím elaborátem? – Rozdělil jsem to později na jednotlivé části a po kouskách jsem to uveřejňoval, zvláště, pokud se pamatuji, v Prusíkově „Kroku“ a některých učitelských novinách. Sazeči si prý tenkráte libovali, jak mají krásně psaný rukopis.
Myslím, že kusy toho ubohého referátu, pokud z tiskárny mi byly vráceny, jsou ještě dosud někde mezi haldami mých rukopisů.[2]
2. První hry v Athénách 1896
editovatNenadál jsem se tehda v Paříži, že budu později s baronem Coubertinem ve stycích tak častých, tak závažných a tak přátelských. Vyměnil jsem s ním poté několik dopisů a doma psal jsem dál o tělesné výchově, kde a jak se dalo.
Tuším, že mimo odborníky tělocvičné a sokolské byl jsem tehdá sám jediný „laik“, který horlivě poukazoval na důležitost a význam výchovy tělesné. Dokonce Václav Vlček přijal můj článek o té věci do své „Osvěty“; vyšel tam pod pseudonymem dr. Jiří Mudroch, jejž Vlček volil sám. Skryl jsem se pod tím jménem proto, že jsem tam psal trochu ostřeji proti tehdejšímu upjatému režimu středoškolskému. Pokud vím, článek zůstal nepovšimnut.
Na podzim r. 1893 dostal jsem se na reálné gymnasium do Klatov a roku 1894 v červnu byl v Paříži první „olympijský kongres“, na který se mi dostalo pozvání. Ani mne nenapadlo jíti do Paříže, – nebylo peněz a sotva bych byl dostal dovolenou na věc tak neznámou a takořka exotickou. Mimo to chystal jsem se o prázdninách na cestu do Řecka a Malé Asie a na něco jiného nebylo tedy ani pomyšlení. Omezil jsem se toliko na blahopřejný telegram ke kongresu.
Ale krátce poté oznámil mi baron Coubertin, že mne kongres zvolil členem „Mezinárodního výboru pro hry olympijské“ za Čechy. Ovšem jsem si nedomýšlel, že byl jsem zvolen pro svoje literární práce o tělesné výchově. Baron Coubertin chtěl míti Mezinárodní výbor a v něm také zástupce Čechů, ke kterým měl sympatie, myslím, velmi upřímné. Neznal však nikoho jiného nežli mne, o němž věděl, že o tělesnou výchovu se zajímám, a proto mne kongresu navrhl. Kdybych byl tenkráte tušil, kdo všechno ve výboru je nebo bude, co svízelů a vydání rozmanitých mi v něm nastává, nebyl bych té pocty či spíš té funkce přijal.
Po dvě léta nebylo nic, aspoň s mé strany. Za to baron Coubertin konal dlouhé a namáhavé přípravy k první olympiádě athénské, o nichž sám obšírně se zmiňuje ve své knize „Vingt ans“. V Řecku nebylo valného porozumění pro reorganisaci olympijských her a Coubertinovi bylo přemáhati veliké překážky. Na podzim r. 1894 a pozdě do léta 1895 těžce jsem stonal a nemohl se starati o nic, leč o své uzdravení. Až roku 1896 v zimě došlo nové pozvání, k prvním olympijským hrám do Athén. Tenkráte ředitel mého ústavu, reálného gymnasia klatovského Robert Beer, jevil o věc veliký a opravdový zájem, dílem proto, že sám jsa klasický filolog, interesoval se o vše, co se týkalo Řecka, dílem byl to muž, který viděl o něco dále nežli za zeď gymnasijního dvorku a těšil se z toho, že člen jeho sboru je členem sdružení mezinárodního. V té příčině byl vzácnou výjimkou mezi řediteli středoškolskými. Velmi ochotně podporoval moji žádost za dovolenou, která musila do Vídně, poněvadž přesahovala dobu 4 neděl, na níž by byla stačila zemská školní rada, a také za subvenci se přimlouval. Sám mi napsal průvodní list, kdybych snad ho potřeboval, francouzsky, a převzal rád i suplování mých francouzských a německých některých hodin a vším možným cestu mi hleděl usnadniti. Také sbor profesorský vlídně se ke mně choval, s ochotou přijímaje suplování; zvláště profesor Vočadlo a Vohryzka, oba už nebožtíci. V březnu tedy ještě vydal jsem se do Řecka.
Vím, že bylo dávnou touhou Beerovou, aby sám se mohl podívati do té klasické země, ale kdežto jiný byl by mně záviděl tuto možnost, on naopak. A vždycky později jevil o věc olympijskou upřímný zájem. Byl to vůbec šlechetný a vzácně vlastenecky smýšlející muž, jemuž, bohužel, mnoho bylo ukřivděno.
V Terstu jsem přenocoval a když jsem ráno šel do kavárny na hlavním náměstí proti budově Rakouského Lloydu, vidím tam za stolkem – profesora Randu se dvěma mladíky. Neznal jsem Randy osobně, ale nerozpakoval jsem se, přistoupil jsem k němu a představil jsem se. Randa velice vlídně mne přijal, – snad znal už moje jméno z některých mých prací literárních, – a když jsem mu pověděl o účelu své cesty, představil mi oba mladíky, s nimiž, už nevím jak, se sešel. Byli to studující medicíny Neumann, syn dvorního rady a universitního profesora, a právník Otto Herrschmann, oba z Vídně, kteří také se ubírali do Athén jako závodníci, Herrschmann jako plavec.
Poseděl jsem s pány u stolu a po té jsem se s oběma studenty setkal na lodi i setkával se v Athénách. Herrschmann měl později, zvláště roku 1911 a 1912, jako pomocník Otty Windischgrätze a už jako vídeňský advokát, neblahou úlohu v našich bojích za samostatnost českého sportu. Kdežto s Neumannem, s jehož otcem byl Randa osobně znám, od té doby jsem se nesetkal.
Na téže lodi jel také pražský univ. profesor, Němec, hygienik dr. F. Hueppe, také do Athén, ač cílem jeho nebyly hry olympijské. Ale on sám jako turner se o ně zajímal a později o nich také psal. Byl jsem tenkrát a později naivně nezkušený, že jsem měl o zdvořilosti Němců k nám lepší ponětí: vykonal jsem Hueppovi poté v Praze návštěvu, které mi však neoplatil. Také jsem tehdá ještě neznal Hueppova vzteklého smýšlení vůči nám, neboť cestou nemluvili jsme o věcech politických.
Jel jsem pak přes Patras a ve vlaku z Patrasu do Athén seznámil jsem se s francouzským spisovatelem Hugues le Roux, s nímž dobře jsem se bavil. V Athénách jsem se ubytoval v Xenodochia tú Stadiú blíže třídy stadijní. Podrobnosti her samých vypsal jsem ve své knize „Hry olympijské“ a netřeba jich tuto opakovati.
Tenkráte po prvé sešel se Mezinárodní výbor olympijský, v salonech Grand-hôtelu, prvního krásného hotelu athénského. Bylo to před večerním obědem a přítomni byli generál Butovskij z Petrohradu za Rusko, hejtman Viktor Balck ze Štokholmu za Švédsko, dr. W. Gebhardt z Berlína za Německo, Fr. Kémény, ředitel reálky v Budapešti za Uhry, baron Coubertin, tenkráte ještě generální sekretář výboru za Francii, a za Řecko Demetrius Bikélas, vynikající řecký spisovatel a publicista, který žil střídavě v Athénách a V Paříži, odkudž dobře se znal s Coubertinem. V těch dobách platilo ještě ustanovení, že předsedou Mezinárodního výboru má býti ten jeho člen, v jehož zemi se konají hry. Byl tedy Bikélas prvním předsedou Mezinárodního výboru, a poněvadž druhé hry byly stanoveny pro r. 1900 v Paříži, následoval v předsednictví Coubertin, který pak již předsedou zůstal. Nikdo se k tomu ostatně nehodil lépe než on. V Athénách měl Bikélas svůj dům, velmi pěkně zařízený.
Generál Butovskij, starší pán, měl na Rusi ve věcech tělesné výchovy velmi dobré jméno a naši Sokolové, na Rusi působící, namnoze se na něho pamatují. Byl velmi duchaplný a ostrovtipný, jeho řeč byla plna hlubokých sentencí a francouzštinu ovládal dokonale. Roku 1907 byl se svou choti v Praze na sokolském sletu.
Viktor Balck, generál už více než 80letý, náležel do r. 1921 ke členům Mezinárodního výboru nejstarším a nejvíce vynikajícím. Ve věcech tělesné výchovy byl dávno uznanou autoritou a jako profesor, později ředitel Centrálního ústavu tělocvičného ve Štokholmě, působil drahná léta rozhodujícím způsobem na vývoj tělesné výchovy ve Švédsku. Svojí pružnou postavou, svěžestí tělesnou i duševní byl sám nejlepší reklamou pro svoji methodu švédského tělocviku. Roku 1921 vzdal se členství ve výboru mezinárodním, prý pro pokročilé stáří, ačkoli osmdesátka z něho nekoukala. Velmi dobře znal tělocvik sokolský a asi před 25 léty byl v Praze, kde měl v Central hotelu přednášku o Švédsku, obsahu většinou turistického. Býval také vlivným členem výboru švédského spolku turistického. Ze členů Mezinárodního výboru olympijského býval nejhorlivějšim a třeba neovládal cizích řečí dokonale, nikdy se nebál řečnit ať francouzsky, ať anglicky, ať německy. Nevynechal snad ani jediné schůze olympijské. Zemřel r. 1927.
Gebhardt byl berlínský doktor, nedověděl jsem se, zdali medicíny nebo filosofie. Mladý muž nevalně významný, který však poctivě se snažil uvésti v soulad německé turnérstvo a sport. Zakrátko vystoupil z Mezinárodního výboru, když roku 1897 při kongrese v Havru a při audienci u Felixe Faura president francouzské republiky trochu nemilostivě se k němu zachoval. Gebhardt neuměl francouzsky a na presidentovo oslovení, ať nepěkně, ale pravdivě dím, otevřel rozpačitě ústa. President na poznámku, že pan dr. Gebhardt neumí francouzsky, odvětil, že by bylo záhodno, aby na kongrese mezinárodním francouzsky uměl. Dr. Gebhardt, když mu obsah poznámky presidentovy byl tlumočen, ještě téhož večera z Havru odejel a v Mezinárodním výboru už se neukázal.
Zato Maďar Kémény francouzštinu ovládal výborně. Byl profesorem francouzštiny na budapešťské reálce (s tit. ředitele) a mnoho psal o tělesné výchově, také do německých pedagogických časopisů rakouských. Na politické samostatnosti uherské mnoho si zakládal, ale když pak ministr vyučování Berzewiczy, jeho veliký příznivec, odstoupil, nový ministr vyučování odepřel mu podporu, a když mimo to se rozešel s uherskými vrstvami sportovními (najmě proto, že jim vytýkal přemrštěnou honbu za cenami, poukazuje na scestí, na němž sport se tím ocitá, stávaje se příliš jednostranným), také vystoupil z Mezinárodního výboru r. 1907.
Bikélas byl starší, velmi uhlazený pán, světa zběhlý a spisovatel velmi vynikající. Některé jeho povídky přeložil do češtiny O. S. Vetti. Sport byl mu již vzdálen a zbyl mu z něho toliko interes a porozumění. Členství přec ve výboru přijal toliko k vůli baronovi Coubertinovi proto, aby jeho vlast byla dobře representována. Byla také, co nejlépe. Bikélas těšil se právem veliké vážnosti v Athénách. – Bohužel, zanedlouho zemřel.
Zarazila mne ta společnost, se mnou nikoli sourodá a v přepychovém okolí a nádherných místnostech Grand-hôtelu. Generál Butovskij byl ve fraku chystaje se do společnosti a měl stuhu velkokřižníka. Balck už tenkráte měl prsa ověšena řády, a jen v dru Gebhardtovi měl jsem kolegu sobě rovného a konečně i v Kéménym, který však na mne pohlížel přes rameno, jako na přítele Slováků a tedy Pansláva. Mimo to těšil se větší ministerské přízni a se svou subvencí dělal proti mně, chudákovi, pána. Jinak dvorský život, do kterého na chviličku od školních lavic jsem se dostal, když princ Konstantin byl předsedou athénského výkonného výboru a princ Jiří předsedou odboru technického, nebyl mi cizím, jakož i se vznešeným, ale demokraticky založeným světem athénským nebylo nesnadno se spřáteliti. Ale ovšem těžce jsem nesl, že jsem v Athénách jediný z Čechů a že se nemohu nijak representovat, jako jiní, kteří mohli na sebe a svoji národnost upozorňovati. Já sotva že jsem peníze na cestu stloukl i s hubenou tou subvencí ministerskou, nemohl jsem bydliti okázale, do Stadia chodil jsem většinou pěšky, kdežto jiní jezdili v kočárech a fiakrech a za bankety a hostiny, ke kterým jsem byl zván, nemohl jsem se nijak odvděčiti. Ani jsem na to nebyl připraven. Teprve později, když jsem poznal mezinárodní ty způsoby, dělal jsem, co jsem mohl.
Tenkráte baron Coubertin byl již ženat a vím, že odmítl jisté pozvání ke dvoru proto, že nebyla pozvána také jeho choť.
Maďaři snad pochopili význam jak sportovní, tak národní obnovených her olympijských a účastnili se jich větším počtem. Svým stejnou krojem athletickým a stejnými slaměnými klobouky obraceli na sebe pozornost obecenstva na podobné věci ještě nezvyklého, noviny byly plny zpráv o nich, a ředitel Kémény měl snadné postavení ve výboru, snažší mnohem nežli já, který jsem neměl za sebou a s sebou nikoho. Přiznám, že odjížděje z Čech, sám jsem si nebyl dobře vědom důležitosti cesty a z Klatov neměl jsem dosti příležitosti upozorniti český sportovní svět, tehdá ovšem jen úzký, na to, co nastává.
Vyslanci rakousko-uherskému, jehož jméno zatím vypadlo mi z paměti, vykonal jsem návštěvu a byl jsem pak pozván na diner, zároveň s královskými princi. S Rakušany Herrschmannem a Neumannem byl jsem také hostem večírku německého spolku „Filadelfů“, v němž byli také Němci rakouští a byl jsem tam požádán, abych jménem nás hostí z Rakouska promluvil několik slov. Mluvil jsem po německu, opravdu jen několik slov, hodně kulatých, o významu olympijských her pro sport, děkoval za pohostinství a sklidil za to hlučný potlesk.
Byla to moje první německá řeč – druhou a poslední, také za příležitosti olympijské, měl jsem v Berlíně.
Žádal jsem také za audienci u krále, nikoli prostřednictvím vyslanectva, nýbrž přímo, ale přes tento nezvyklý postup audience mi byla povolena, jenže právě v den mého odjezdu, takže nic nezbylo, než uctivě se poděkovati.
3. Český výbor pro hry olympijské.
editovatNazpět zase přes Patras a po moři do Terstu a do Vídně, kde jsem se stavil v ministerstvu vyučování u dvorního rady Wretschka, tehdejšího referenta středoškolského, pak vykonal jsem návštěvu u předsedy olympijského výboru vídeňského, sestaveného ad hoc – na jméno toho starého pána také se již nepamatuji – a jednatele pana Theodora Harmsena, tajemníka hraběte Wilczka a vynikajícího vídeňského sportovníka. Mínil jsem, že bude dobře navázati a zapřísti sportovní styky. Páni byli velmi zdvořilí, dokonce i srdeční – ale víc nic.
Vrátil jsem se do Klatov, již s jakousi nadějí, že budu přeložen do Prahy. Pracoval jsem nejdříve o podrobném referátě o cestě i o hrách referát, tentokráte hned německý, poslal jsem do Vídně. Vím, že práci dal si předložiti ministr Gautsch a že se mu zamlouvala tak, že jsem byl požádán, abych ji dal vytisknouti v Gymnasialzeitschriftu. Učinil jsem tak a dostal za to tak řečený královský honorář asi 20 zl. Snad potom také moje jmenování definitivním na gymnasium do Truhlářské ulice v Praze bylo s tím v souvislosti.
V Čechách o hry olympijské zajímal se nejdříve Václav Rudl, úředník firmy Červinka, továrny na zemědělské stroje a tehdá gen. sekretář rozvíjející se A. C. Sparty. Sparta jmenovala mne svým čestným kapitánem, a když jsem pak na podzim roku 1896 přišel do Prahy, rozproudilo se jednání o sestavení Českého výboru pro hry olympijské.
Václav Rudl, z nejhorlivějších mých spolupracovníků ve věcech olympijských, není, bohužel, již mezi živými. Ten by pamatoval mnohou zajímavou věc i podrobnost, která mé nedostatečné paměti unikla. Vím jenom, že byla na podzim r. 1896 v restauraci u „Choděrů“ na tehdejší Ferdinandově třídě všesportovní schůze, na které byl zvolen „Český výbor pro hry olympijské v Praze“, jak zněl jeho úřední titul, po francouzsku Le Comité tchèque des Jeux Olympiques à Prague, jehož byl jsem zvolen předsedou. Ze členů tehdejších pamatuji jen p. ředitele Eman. Balcara a Josefa Zelenku, obchodníka. Generálním sekretářem zvolen Václav Rudl. Z tohoto výboru vznikl pak později tak zvaný užší výbor olympijský, který, když docházelo k výpravě borců na hry, rozšiřoval se o zástupce jednotlivých ústředí.
Český olympijský výbor neměl stanov (až po převratu se změnil v právoplatný, stanovami opřený spolek), jsa volným sdružením, beze všech povinných příspěvků svých členů. Zato co bývalo nepovinných! – S počátku jsem platil všecku korespondenci a drobnější výlohy sám, Rudl dával tisknout papíry listovní a našel v té věci později následníka v továrníku Karlu Robětínovi (dříve Fuchsovi). I když se později sháněly peníze na výpravy olympijské, nikdo se o režii valně nestaral.
Nepamatuji, ve kterém pořádku a kdy kdo vstoupil do Olympijského výboru. V prvních dobách, když počáteční chvilkové nadšení vychladlo, scházívali jsme se v pivnici „u Pinkasů“ na Jungmannově náměstí, velmi často jen tři, čtyři. Přibyli později také pánové Josef Roessler-Ořovský, velkoobchodník a poté pevný sloup výboru, Fr. Fehrer, úředník, a Gustav Herrschmann, obchodník, a ti s pány dříve jmenovanými tvořili hlavní jádro výboru, věrné spolupracovníky, bez nichž věc olympijská byla by bývala naprosto pohořela. Dělili se také obětavě o valnou část společných výloh.
Pan Josef Zelenka od počátku byl nejvýše přesným a pořádným pokladníkem, jehož všecky účty, od prvopočátku, svědčí o jeho obětavosti.
Václav Rudl, nezapomenutelný, nadšený sportovec, ze zakladatelů A. C. Sparty, odstěhoval se později za svým povoláním do Roudnice, pak do Brandýsa n. L., nemohl se zúčastniti schůzí, jak by byl rád, ale dojížděl sem velmi často. Zemřel, když jeho činnost začínala být nejslibnější, a nepřestáváme želeti jeho ztráty.
Čilým členem olympijského výboru byl s počátku také Gustav Hergsell, ředitel král. české šermířské školy, c. a k. hejtman, později major, který však bezděky zanášel do výboru poněkud cizího ducha, ač zase nebylo nad něho horlivějšího účastníka našich snah. Navrhoval spoustu čestných členů, svých známých z vrstev šlechtických, od kterých hory doly sliboval. My potřebovali trochu přízně a hlavně peněz, ale když odnikud nic nepřicházelo, dali jsme se zlákati na tu vějičku a jmenovali vedle mnohých jiných řadu šlechticů čestnými členy, kteří se však o nás ani za mák nestarali. Jen jsme si tím uškodili a vzbudili tím nedůvěru vrstev demokratických, ačkoli nic nebylo tak demokraticky volného, jako Č. O. V. přes to, že jsme někdy, když toho bylo potřeba, oblékali frak.
Tento frak, to jest jistá společenská úroveň, na kterou jsem se snažil Č. O. V. udržeti, a representace, které bývá u nás řídčeji dbáno, způsobila mi mnohou nesnáz i hořkou chvíli. Tak na příklad několikrát pořádal Č. O. V. hostiny (ovšem na útraty členů samých), na které zval svoje příznivce a mívaly nejednou tyto hodokvasy velmi pěkný ráz i průběh, ba i velkolepý. Mnohá věc, která by jinak byla působila nesnáze, na banketě inter pocula hladce se vyřídila. Naléhával jsem na to, aby byl při nich zachováván společenský řád a oblékán frak, pro kterou příčinu často mnozí páni se nezúčastňovali a po straně na mne láteřili, jako bych se nad ně chtěl povyšovati a bůhví jaké ještě úmysly mi podkládajíce. Bylo zle, měl-li kuvér státi několik korun – páni zapomínali, jak snadno tentýž peníz, ba Větší za jiné utratí, třeba jen v hospodě za jediný večer. Zato mnozí, nejen z užšího výboru, ale i přizvaní a členové výboru širšího dobře vystihli situaci a platili nejen za sebe, ale i za hosty, jako činívali vždycky velmi ochotně pánové Balcar, Fehrer, Herrschmann, Zelenka, Rudi, Roessler-Ořovský, Goppold z Lobsdorfu a jiní. Ti, na které se pro toto „banketování“ nejvíce útočilo, platívali na bankety nejvíc. Nikdo nikdy sousta darmo z toho neměl.
Také mnoho se na mne žehralo, když roku 1906 v Athénách jsem s drem Janem Vaníčkem, advokátem a dnes už také, bohužel, nebožtíkem, tehdá zástupcem šermu v Č. O. V., konal návštěvy za výbor a byl ovšem jakožto předseda také zván na slavnosti tam, kde nemohli býti přibrání účastníci všichni, nýbrž jen jejich zástupci. Po straně se nám vytýkalo, že chodíme pořád jen v cylindru a nic neděláme. Ale to už tak bývá u nás v Čechách, teď v Československu, a komu záleží na věci, nesmí se dát tím zmásti, musí si kazit žaludek na hostinách, jezdit na ně a z nich v kočárech, nebo autech draho placených, platit také vysoká zpropitná atd.
Ale to už daleko zacházím – tato stať nemá býti nežli první kapitola mých olympijských memoárů a vděčím vzpomínkou těm, kteří první lámali kopí za věc, jež teď teprve nachází a ještě najde náležitého ocenění.