Paměti olympijské/Úvodem
| Paměti olympijské Jiří Stanislav Guth-Jarkovský | ||
| Předmluva | Úvodem | Část I. Z počátků novodobých her olympijských |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Paměti olympijské |
| Autor: | Jiří Stanislav Guth-Jarkovský |
| Zdroj: | GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří Stanislav. Paměti. Díl II. Paměti olympijské. Praha : Nakladatelství Hejda & Tuček. s. 13–26 |
| Vydáno: | 1929 |
| Licence: |  PD old 70 |
I.
editovatKdyž v červnu 1894 sešel se na popud Pierra de Coubertina první olympijský kongres na pařížské Sorboně, netušil asi nikdo, vyjma snad iniciátora kongresu, do jakých rozměrů vzroste nová instituce reorganisovaných her olympijských. Sice myšlenka se zamlouvala všem účastníkům, ale přistupovali k jejímu uskutečnění přece s jistými obavami, které ukázaly se oprávněnými hned při prvním kroku, kdy baron Pierre de Coubertin, tehda gen. sekretář Mezinárodního výboru, ucházel se u řecké vlády o svolení, aby první hry olympijské mohly býti konány v Athénách.
Aby nynější zařízení olympijské jasněji vyniklo, dlužno připomenouti věc ostatně samozřejmou, že organisace, která nyní jest, vyvíjela se postupně, podle potřeb se vyskytujících a že arci nemohla býti hned na kongrese pařížském vytčena ve způsobu nynějším pro všecky časy budoucí. Teprve rozvoj věcí ukázal, čeho je potřebí, co je zbytečno a co ze všeho je nejúčelnější. Tak bylo vždycky při všech organisacích, jest a bude.
Výbor mezinárodní má hned od počátku svoji zvláštní a svéráznou organisaci: není žádným spolkem, není korporací, do které by svoje zástupce vysílaly vlády, nýbrž ustavil se usnesesením olympijského kongresu 1894 a doplňuje se od té doby sám, vybíraje si zástupce či delegáty jednotlivých zemí, resp. států, po jednom, až nanejvýše po třech, žádaje, aby to byli mužové vážní, mající zvláště doma svoji váhu, důvěru a svůj hlas; ukázalo se, že k tomu je zapotřebí i lidi dosti zámožných a nezávislých (aby se mohli účastniti všech událostí a schůzí olympijských), zvláště pak oddaných myšlence olympijské, kteří by se nebránili i obětem, ať mravním, ať hmotným. Dnes platí každý člen výboru roční příspěvek 200 fr. švýc.
Delegáty do C. I. O. nejmenuje tedy vláda, vybírá si je C. I. O.[1] sám. Ale ovšem, vládám dnes již na tom záleží, jací lidé v C. I. O. representují jejich stát a mohou podati svoje námitky, kterých C. I. O. dbá. Naopak vlády mohou bez námitky podporovati representanty svých států, uznávají-li toho potřebu. Mezinárodního výboru a jeho usnesení i hlasu vůbec dbají dnes všechny vlády a hlavy států neváhají přijímati protektorát a ochranu jeho schůzí a kongresů.
Všecky přípravy mezinárodní vedl v letech 1894 a 1895 baron de Coubertin ve srozumění s p. Bikélasem v Athénách. Tam utvořil se hned řecký národní komitét organisační, který měl vzíti na se pořádání her. Jiných komitétů národních, pokud se pamatuji, tenkráte ještě nebylo a jen jednotliví členové komitétu mezinárodního přičiňovali se ve svých vlastech o účastenství.
Tak vznikl i „Český výbor pro hry olympijské“, o jehož nesnázích hmotných i mravních s důstatek je psáno v „Pamětech“.
Zatím zakládaly se národní výbory olympijské i jinde nežli v Řecku a v Čechách a olympijské hry nabývaly čím dále tím většího rozsahu, významu i lesku. Také Mezinárodní výbor se rozmnožoval a dnes čítá celkem 66 členů, zastupujících 45 samostatných států.
Vedle toho rostly a mohutněly nejen národní, ale zejména mezinárodní sportovní a tělocvičné federace dbající rozkvětu toho kterého odvětví tělesné výchovy, stávající se vrcholnou instancí ve svém oboru.
Mezinárodní výbor sám nemůže se podjati pořádání her, přenechávaje to dotyčnému výboru národnímu. Sám teď stará se a může se starati toliko o všeobecnosti her, t. j. stanoví předem místo příštích her, horlivě uváživ všecky okolnosti programu her a ve srozumění s národním výborem i dobu jejich a řeší záhady všesportovní. K tomu cíli schází se každoročně jednou v některém větším městě, dosud jen evropském (v Paříži, v Praze, v Londýně, v Lausanne, Berlíně, Budapešti, Římě, Haagu, Lucemburku a j.) a pořádá občas olympijské kongresy (v Bruselu, Havru, Lausanne, v Praze a j.), svolávaje k nim delegáty výborů národních a později také delegáty mezinárodních federací (svazů) sportovních a tělocvičných. Poněvadž pak vyskytují se často věci a otázky, které vyžadují rychlého vyřízení, a rychlé sezvání a shromáždění velkého toho tělesa mezinárodního působilo by značné obtíže, zvolil C. I. O. ze svého středu výkonnou komisi (C. E. = Commission exécutive) pětičlennou, která ovšem, kdykoli je třeba, snáze a rychleji se sejde.
Jsou tedy mezinárodní instance olympijské tyto:
- Výkonná komise mezinárodního výboru pro věci nejvíce interní,
- Mezinárodní výbor olympijský pro věci týkající se olympijských her,
- Mezinárodní kongres olympijský, pro věci všesportovní a všeolympijské.
Vedle toho pak pro jednotlivé země jsou zřízeny a zřizovány výbory národní olympijské, kterým přísluší:
- jednati s olympijským výborem mezinárodním a prostředkovati mezi ním a domovem,
- jednati s olympijským výborem národním, té doby pořádajícím hry a stejně prostředkovati mezi ním a domovem,
- propagovati olympijskou myšlenku doma a
- zvláště starati se o národní výpravu olympijskou; až by bylo třeba, pak
- pořádati schůze (kongresy) Mezinárodního výboru a na konec i hry samy.
Je přirozeno a pochopitelno, že C. I. O. musí míti svůj orgán v každé zemi, že nemůže jednati s každým ústředím domácím zvlášť, že slovem věci olympijské musí býti v každé mezi soustředěny, sice by vznikl nebezpečný a nemožný chaos. Jest věcí každého národního výboru, jak se doma zařídí, jen když koná řádně své funkce vůči cizině. K tomu je zapotřebí pevného základu finančního, a jest to asi největší a nejtěžší starostí každého výboru národního, který jinak ve své organisaci je na C. I. O. nezávislý.
Tolik obecně.
Pokud se týká olympijského výboru československého, ten do vojny světové fungoval vlastně neobyčejně dobře, vzhledem k tomu, že skládal se jen z několika málo opravdu činných členů (nikdy ne více než asi šest, osm), že zájem sportovní veřejnosti i veřejnosti vůbec byl minimální a že peněz bylo neméně málo. Při tom přece vypravoval expedice do Paříže (do Athén k olympijským hrám athénským 1906, mimo rámec her mezinárodních olympijských), do Londýna a do Štokholmu, a to expedice velmi početné. Do poslední chvíle dovedl při tom obhájit samostatnost českého sportu.
Tenkrát vytýkalo se Č. O. V. mimo jiné, že je společností uzavřenou několika lidí a že širší sportovní veřejnost nemá do něho přístupu a pod. Byla to dílem neinformovanost, dílem vědomá lež. Ale jisto jest, že tehdejší forma – nespolkovost výboru – výborně vyhovovala našim potřebám. Nejsouce spolkem, byli jsme značnou měrou nezávislí na voličích a měli jsme volnější ruce. Tak jsme také mohli docíliti zvláště na poli sportovní politiky svých neobyčejných výsledků. Poměry se ovšem změnily 28. října 1918. Hned po převratu tedy Č. O. V. ač sám si od změny mnoho nesliboval, jen aby vyhověl obecnému volání, přeměnil se na spolek se stanovami úředně schválenými doufaje, že aspoň hmotně se mu povede lépe. Přese všechno úsilí však dosud nečítá Č. O. V. (nyní tedy „Československý“ výbor) více nežli asi 500 členů a vzhledem na změněnou valutu není na tom hmotně o nic lépe nežli před převratem.
Ale jinak úkoly jeho jsou celkem stejné, leda že vzhledem na samostatnost československého státu značně, řekl bych, obšírnější. Dříve byli na olympiády vysíláni synové národa porobeného, dnes příslušníci samostatného státu, který vedle valné většiny československé obsahuje Němce, Maďary a i Poláky. Dnes může spolehati na jistou pomoc státní, ale také nelze dnes už vystupovati tak skromně a chudě jako kdysi.
Č. O. V. zůstává orgánem C. I. O., který ve všech věcech olympijských naň se obrací. Č. O. V. zůstává i prostředníkem mezi vlastí a cizinou, mezi vlastí a pořádajícím výborem olympiády (teď Los Angeles 1932) a všecko olympijské musí procházeti jeho rukama. Když C. I. O. se rozhodl svolati kongres olympijský do Prahy, připadl mu také úkol zorganisovati tuto schůzi zde, to jest, opatřiti vhodné místnosti, usnadniti kongresistům ubytování a vůbec pobyt v Praze, postarati se o pohoštění, všude při takových příčinách obvyklé, a slovem učiniti vše, aby se kongres zdařil. Nebylo jeho úkolem říditi a stanoviti jednání kongresu – to činí C. I. O. – ale on to byl, který požádal pana presidenta republiky, aby přijal protektorát kongresu a který požádal členy vlády a jiné osobunosti vynikající, aby převzali čestné předsednictví, čestné členství v předsednictvu neb čestném výboru kongresu a utvořil pak širší organisační výbor, jemuž připadl vlastní úkol organisace kongresu.
Pokud výprav olympijských se týká, nutno na vysvětlenou ještě podati toto: Před vojnou Č. O. V. když sehnal potřebný peníz (subskripcí, subvencemi, dary a j.) svolal výbor širší, t. j. zástupce ústředí jakožto znalce dotyčných odvětví a pomocí jich – pokud se vůbec dostavili – vybíral a stanovil olympijské závodníky. Úkol nebyl snadný při nenáležitém zájmu, při nevyspělosti dosavadní našeho sportu i při jeho nedostatečné kázni a způsobil výboru mnohou nepříjemnost. Proto Č. O. V. jen uvítal zřízení Československé Obce Sportovní, třeba že vycítil hrot z jejího založení proti sobě. Kdyby bylo zakladatelům Obce tenkráte šlo o věc, nikoli o jiné, byli by měli v olympijském výboru dobrý základ ku své instituci. (Toho důkazem byla i bývalá Sportovní Rada!) Ale nechať, Č. O. V., znaje kázeň sportovní, podrobil se ochotně obecnému hlasu a dokonce rád smluvil s Obcí postup další, to jest, že přenechal Obci výběr borců, jak Obec si přála. Tím výboru nesporně se ulehčilo a velká část zodpovědnosti přenesla se na Obec, se kterou tedy Č. O. V. pracoval spolu. A bude vždycky pracovati rád, ale jenom pod tou podmínkou, že Obec, anebo instituce jí podobná, když zatím Obec zanikla, bude státi na výši situace, to jest, že jí půjde o dobro československého sportu, nikoli o dobro několika osob. Ale vždycky a za všech okolností olympijský výbor, nemá-li se státi pouze nějakou finanční sekcí „Obce“, na ní závislou, musí si vyhraditi ve věcech olympijských poslední rozhodující slovo. Kdyby se tak nestalo, nebyl by Č. O. V. tím, čím chce a potřebuje jej míti C. I. O. a olympijským výborem byla by pak sportovní „Obec“. Budiž, proč ne, kdyby se v té Obci našli lepší lidé, nežli v dosavadním Č. O. V. Ale kdyby vedle Obce, to jest tohoto nového olympijského výboru vznikla zase nová vyšší sportovní instituce (a u nás možno tuze snadno něco podobného očekávati), zase by tato chtěla rozhodovati o borcích – a stará písnička začne od repetice. Neboť žádná korporace, která připravuje olympijskou výpravu, shání na ni peníze, stará se o ni atd. nepřipustí a nemůže připustiti, aby o výsledek její práce bezpodmínečně rozhodoval jiný. Nelze si věc logicky mysliti jinak.
Nebudiž také zapomínáno, že Č. O. V. žádá v posledním roce každé olympiády zástupce všech českosl. sportovních ústředí a tvoří pak s nimi širší výbor, ve kterém tedy každý sport má svůj nejen poradní, ale i rozhodující hlas – tvoří tedy pak „Sportovní Obec“ comme il faut.[2]
Na konec ještě, co se týká organisace her.
Z počátku, kdy to ještě bylo možno, stanovil C. I. O. s pomocí svých odborníků a poradců sám nejen program, ale i pravidla jednotlivých sportů. Dnes, za rozmachu sportovních federací mezinárodních, žádá C. I. O., aby federace samy stanovily pravidla svých sportů, jež pak sám na konec zrediguje. Při souhlasné práci nebývá této konečné redakce ani potřebí. – Přeje-li si tedy na příklad některý svaz národní nějaké změny v pravidlech svého sportu, jest mu obrátiti se nikoli na C. I. O. (prostřednictvím svého národního výboru), nýbrž na Federaci mezinárodní, jejímž jest členem. Také pravidla tělocvičná záleží na Mezinárodní Federaci Gymnastické a kdyby na příklad naši Sokolové si přáli nějaké změny, musí v té příčině adresovati svoje postuláty na Mezinárodní Federaci Gymnastickou, kde Sokolové mají svůj hlas, jistě že závažný.
Národní člen mezinárodního výboru olympijského je prvním a přirozeným prostředníkem a pojítkem mezi C. I. O. a výborem národním. Ve velikém množství případů je tento člen zároveň předsedou (jako bylo do nedávna u nás) neb aspoň členem olympijského výboru národního. Tím způsobem jsou kontakt a společná souladná práce nejlépe zajištěny.
Dnes není již třeba vykládati široce dlouze o významu olympijských her, pro tělesnou výchovu vůbec, pro vývoj sportu zejména. Fakta to dokazují. Od reorganisace her počíná všude neobyčejný rozmach sportu, nejen kvantitativně, ale i kvalitativně, malí národové učí se od národů velkých a ve sportu dávno zkušených, a myšlenka olympijská nalézá půdy v celém světě. Od nedávných let pořádají se olympijské hry okrskové až i na Dálném Východě, V Číně, Japonsku, na Filipínách, v Americe Jižní a centrální, v Jižní i Severní Africe, jsouce tak výbornou průpravou pro velké hry mezinárodní olympijské, konané od r. 1894; v období čtyř let, po způsobu antickém.
Zásluhou Sokolů výprava československá odnesla si z Paříže 1924 jednu z prvních a několik druhých a třetích cen, mezi nimiž i jedna těžkoathletická. Stejně při hrách amsterodamských 1928 vítězili opět Sokolové, pak zejména čsl. armáda a těžcí athleti. Doufejme, že i při hrách příštích, v Los Angeles v Americe 1932, vynikne aspoň stejnou měrou i český sport. Stane se to, budou-li si českoslovenští borci vědomi jak významu svého sportu pro tělesnou výchovu, tak obzvláště svých povinností i k československé své vlasti.
II.
editovatNechci tuto nežli označiti záhady, které každý přítel naší tělesné výchovy, zejména pokud sportu se týká, rád by měl vyjasněny. Sice mohl bych užíti jiného slova a říci místo problémy skoro pravdivěji: stesky a bolesti, ale vypadalo by to tragičtěji.
Snad nejsem ani oprávněn psáti o těchto věcech, neboť nejsem členem žádného sportovního sdružení, a sport mohl jsem provozovati jen tak „pro sebe“ a to dost málo pro stálý nedostatek volného času; neznám tedy žádného zákulisí klubovního, a po třicet let jsem spíše jen interesovaným divákem nežli vlivným činitelem.
Nejsou neznámy bolesti československého sportu a neřeknu asi mnoho nového, poukáži-li na ně. Chci jen shrnouti je v několika slovech, abych zdůraznil, že už pouhé vědomí nedostatku je krokem k nápravě. Možná, že se mi dostane výtky nepokrokovosti, zaostalosti, – ale nechať!
Nelze jinak, nežli srovnávati obě větve tělesné výchovy: tělocvik na straně jedné, sport na straně druhé, – větve, které u nás tak silně divergují, ač jdou za tímže cílem. Znamená to vzájemné oslabování, jak zevní, tak vnitřní, a prospěchu z toho rozkolu nevidím žádného. Arci není divu, když ukázněné Sokolstvo nemá chuti k družnému postupu se sportem, jejž třeba i samo provozuje, ale který u nás pořád stůně na pevnou organisaci, bez níž Sokolstvo nemělo by těch úspěchů. Dělnické tělocvičné jednoty vyšly z tradic sokolských – nemyslím politicky – a také jsou sportu nakloněny; podobně katoličtí Orlové. Není třeba dokazovati, kterak tělocvik se sportem souvisí a že různé cesty obou jsou cosi násilného, nepřirozeného, ale jest jisto, že u nás proti ukázněným a tím i mohutným tělesům tělocvičným stojí ubohý chaos organisací sportovních, jichžto práce ztrácí se z valné části v planém mluvení a neplodných hádkách. Každému, komu zdárný vývin věcí sportovních leží na srdci, musí býti líto, dovídá-li se o nekonečných valných hromadách sportovních sdružení a úporných bojích dvou rozvaděných stran, jichž antagonismu nechápe, a dovídá-li se o věčných sporech klubovních, za nimiž bezděky možno tušiti nepěkné věci. – Bohudíky, že v dobách nejnovějších poměry značně se polepšily a že červánky zdárné spolupráce tělocviku sportu se ukazují.
Ten klubovní život sportovní, – to také problém, a jeden z nejtěžších. Konkrétním příkladem řeknu hned proč. – Jednalo se kdysi kdesi o vyslání československého mužstva, řečeného representačního, do ciziny, aby tam hájilo československé barvy. O borce a to výborné, nebylo nouze, ale bylo třeba sestaviti je ze dvou klubů toho sportovního odvětví, ovšem že nepřátelských. – Co na tom, soudí jeden z přítomných, jen když jsou dobrými borci, v cizině nebudou vystupovati jako příslušníci klubů, ale jako Čechoslováci, kterým bude záležeti na vítězství československé vlajky. – To je právě to, namítne druhý, velmi dobrý znatel poměrů, tady je velké nebezpečí, že hráč klubu A při samé hře bude hráti nikoli do ruky svému spoluhráči z klubu B, ale proti němu. – I když běží o společné československé vítězství? – Ano, i když jde o tak velikou věc. – Staví tedy hráči výše myšlenku svého klubu… či spíše myšlenku, aby nepřátelský nebo konkurenční klub nepomohl ke společnému vítězství nad myšlenkou vítězství národního? – Bohu buď žalováno, že tomu tak…
A tohle pokládám za vážný, těžký problém našeho sportu.
Téměř zpravidla, když naši prohrajou, ať doma, ať v cizině, slyšíme stesky, toho příčinou že byl stranický soudce. Tomu nevěřím, právě proto, že věc opakuje se tak často. Porážka ve sportu amatérském není ještě hanbou, kterou dlužno ze sebe svrhnouti za každou cenu. Pakliže jednou jsem soudce toho neb onoho pro sebe přijal, jest mi podrobiti se jeho rozsudku bez odmluv. Netvrdím, že není ve světě soudců stranických, ale nevěřím, že by se vyskytovali toliko při zápasech, při nichž účastní se Čechoslováci.
Ostatně úkaz u nás všední. Dejme tomu, že nastal spor dvou korporací a že obě stanoví si z volné své vůle soudní tribunál, řekněme čestný soud. To by znamenalo, že pak obě strany rozsudku soudu, k němuž dokonce dobrovolně se dostavily, se podvolí. – Ne tak! Soud byl dobrý, pokud proti té neb oné straně se nepostavil. Jakmile úsudek vyzněl v neprospěch některého z rozvaděných, je s ním zle.
Podobně se má věc s tak řečenými vyššími instancemi. Dojista, že jsou věci mnohým odvětvím sportovním společné a pro tyto společné věci utvoří si odvětví vrcholnou instanci. Ale běda jí, odváží-li se ve věcech sporných dáti některému odvětví za nepravdu. To hned po té instanci nic není… Věcí v menším opakují se ve velkém. Zřídili jsme si republiku, vládu ze sebe samých, které dobrovolně se máme podrobiti, ale běda, šlápne-li komu republika na kuří oko!
Z posledních nejtěžších problémů československého sportu je otázka řečená státní. Pokud jde o sport domácí, není velké závady. Ale závada nastane, jakmile vystupuje sport a konec konců i tělocvik v cizině. Problému by nebylo, kdyby nebylo v našem státě tolik a tolik Němců, tolik a tolik Maďarů, Poláků, Židů…
Přecházeti přes tento problém bylo by chovati se jako pštros.
Dnes je ovšem nesnadno lámati tyto věci přes koleno a nedbati poměrů politických. Ale pro budoucnost sotva bude možno zavírati oči nad skutečností. Ovšem je nesnadno zabývati se tímto problémem, dokud jsou lidé druhých stran, zapírající náš stát…
Tady však stačí pouze poukázati na existenci problému. Jsem dalek toho, záhadu tuto řešiti. Je příliš namahava pro jednotlivce.
O problému amaterismu tuto nemluvím, je více méně obecný.