Paměti olympijské/Část II. První desítiletí tohoto věku

Paměti olympijské Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Část I. Z počátků novodobých her olympijských	Část II. První desítiletí tohoto věku	Část III. Boje s Rakouskem a zápasy doma

Údaje o textu
Titulek:	Paměti olympijské
Autor:	Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj:	GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří Stanislav. Paměti. Díl II. Paměti olympijské. Praha : Nakladatelství Hejda & Tuček. s. 47–104
Vydáno:	1929
Licence:	PD old 70

Kongres v Havru a druhé hry v Paříži 1900.

První olympijské hry v Athénách nevzbudily z jara a v létě 1896 mnoho rozruchu ve světě českém a myslím ve světě vůbec, leč u národů sportovních, jako byli Američané a Angličané. Ostatně nebyl jsem o věci ani dobře informován: žil jsem jako provisorní středoškolský profesor v Klatovech, vzdálen pražského života a nemohl jsem stopovati všech novin a zpráv.

Baron Coubertin, předseda Mezinárodního výboru olympijského,^[1] neomezoval se nikterak jenom na reorganisaci olympijských her – jeho tendencí bylo sesíliti i rozšířiti hnutí pro výchovu tělesnou co nejvíce a svolal již r. 1897, v měsíci srpnu, velkolepý kongres olympijský do Havru, pod protektorátem presidenta Felixe Faura. Zprávu o tomto kongresu podal jsem tenkráte v „Květech“, později jsem ji otiskl ve své knížce memoárové „Babí léto“.^[2] Z posledního kongresového banketu bylo mi pro nevhodné železniční spojení odejíti předčasně, – spěchal jsem tenkráte na svoji svatbu, a poněvadž ještě ani nedošlo na přípitky, baron Coubertin, jemuž napřed jsem se omluvil, přece upozornil na můj odchod, který měl se státi nenápadně a připil odcházejícímu.^[3]

Ten spěch měl v zápětí i malou nepříjemnost, že ztratilo se mi cestou moje zavazadlo, ve kterém jsem měl svoje svatební náležitosti, zejména frak. Kufr se však našel ještě včas a svatba tak byla bez závady.

Kongres havreský konal se pod dojmem athenských her, byl navštíven velmi četně, ale ve Francii samé, zdá se, neměl valné přízně, jakož vůbec baron Coubertin právě ve své vlasti byl špatným prorokem. Ale to už tak bývá. V novinách prosakovaly zprávy, že prý to je „židovské“, tuším socialistické listy psaly proti kongresu a poukazovaly přímo na ředitele Kéményho, zástupce Uherska, že je žid. Nevím, co na tom bylo pravdy, ale podle Kéményho nosu to mohlo být. Ostatně možná, že je k tomu domnění o židovském rázu kongresu svedlo i moje jméno, – vždyť ještě před nedávnem, asi roku 1920, tvrdily některé zdejší pražské časopisy, že jsem žid a tuto zprávu reprodukoval i ctihodný „Čech“, v jehož vážené redakci zasedal jistě aspoň jeden pán, který po léta znal mne i moje málo židovské působení.

Druhé hry olympijské v Paříži vlastně ztroskotaly. Tenkráte byla v Paříži světová výstava a správa výstavní využila her pro sebe a svoji reklamu. Přese všecko úsilí Coubertinovo udělala z her jen „sportovní závody“, protáhnuvši je na dobu několika měsíců, jen aby měla pro výstavu stálou atrakci. Jenom závody athletické a tělocvičné tvořily jakýsi hřeb, a těch jsme se někteří členové Mezinárodního výboru súčastnili, ale nikterak úředně. Správa výstavy totiž pranic nedbala výboru mezinárodního a hry byly olympijskými jen podle jména. A to jméno jim přikládal vlastně C. I. O. sám, aby neztratil souvislost.

Pokkud se pamatuji, byl v Paříži z výboru vedle barona Coubertina jen ředitel Kemény a hrabě Brunetta d’Usseaux, člen výboru od roku 1897 za Italii, žijící v Paříži, bohatý velmož, mající mnoho statků i v Rusku. Zaujímal ve výboru postavení velmi vlivné a byl později generálním sekretářem C. I. O. Za války světové přišel o velikou část svého jmění a zahynul sebevraždou. Za ředitele Keménye dostal se do C. I. O. r. 1907 hrabě Géza Andrássy, také slovenský velkostatkář, který zůstal až do světové vojny a po ní do Mezinárodního výboru se vrátil.

Snahou Coubertinovou již po málo letech existence C. I. O. bylo, aby jeho členy byli lidé ve vlasti pokud možno vlivní a bohatí. Bývali to zhusta šlechtici a tím dostal výbor skutečně ráz aristokratický. Věc měla svou dobrou i špatnou stránku. Dobrou předem proto, že lidé ti zmohli v těch dobách namnoze mnohem více nežli prostý občan, zejména u vlád a v zemích, kde šlechta měla dosud svou úlohu a pak společnost ta dávala výboru vynikající postavení společenské a tím jistou moc a sílu. Ale zase při zmáhajícím se demokratismu bylo toto složení pro věc olympijskou nepopulární přes to, že páni opravdu horlivě pracovali, možná více nežli by byl pracoval leckterý demokrat, který na ně láteřil. Nepopulární byl výbor i v samé Francii a ovšem že také u nás, poněvadž co šlechtic, to skoro nám nepřítel. Bohatství jednotlivých členů umožňovalo leckteré podniky, jinak naprosto pasivní, jako zejména vydávání časopisu Revue olympique.

Roku 1915 byli členy Mezinárodního výboru z původních asi čtrnácti: 1 vévoda, 2 knížata, 12 hrabat, 6 baronů, 1 markýz, 5 šlechticů a 22 členů bez šlechtického predikátu. Z těch však byli 1 vyslanec, 2 generálové, 1 plukovník, a američtí multimilionáři … tak že já byl hned od počátku z celé té společnosti nejchudší a zaujímal jsem nejskrovnější postavení společenské.

Ze zemřelých nebo vystoupivších, slovem ze členů bývalých byli 1 vévoda, 2 lordové, 6 knížat, 3 hrabata, 2 generálové, 2 plukovníci a 9 nešlechticů.^[4]

Z počátku jsem těch rozdílů necítil: původně bylo nás méně, nebývalo velkolepých slavností, hostin a shromáždění, vystrojených jednotlivci a svoji chudobu mohl jsem dobře maskovati. Později bylo však hůře. Při schůzích C. I. O. páni bydlívali v prvních hotelích, jezdili v kočárech a automobilech, často i svých, jež si na příklad přivezli z Ameriky, pořádali soirées a recepce, nejen ve vlastních palácích, ale dokonce i na vlastních yachtách a nechtěl-li jsem, – nikoli býti z nejposlednějších, tím musil jsem býti vždycky – ale aspoň, abych po prostu řekl, nechtěl-li jsem jim a národu, který mi bylo tuto representovati, dělati ostudu, musil jsem doma velmi spořiti a stála mne pak každá ta schůze veliké peníze.

Podpory na to jsem dostával od státu rakouského dost ochotně, od českých institucí nikdy nic, až na výjimky velmi nepatrné a mnohem později. Vídeňské ministerstvo vyučování poskytovalo mi zpravidla podpory na návštěvu her olympijských, jako do Athén r. 1896 (400 K), do Paříže r. 1900 (400 K), do St. Louisu r. 1904 (600 K), do Athén r. 1906 (400 K), do Londýna r. 1908 (500 K) a do Štokholmu r. 1912 (400 K), pak na kongres pro tělesnou výchovu do Londýna a do Paříže (po 400 K) a do Štokholmu r. 1905 na nordické hry 400 K.

Krátkou cestu do Štokholmu z jara r. 1912, podniknutou s p. Roesslerem-Ořovským, generálním tajemníkem Č. O. V. za účelem opatření bytu českým borcům, zejména však za účelem sportovně politickým, pak dvě cesty do Vídně platil Č. O. V. – Od institucí českých dostalo se mi r. 1891 podpory literární od Svatoboru 100 zl., od Akadamie na cestu do Portugalska r. 1899 200 zl. a na cestu do Ameriky r. 1904 také jen podpory literární, nikoli olympijské, 400 K. Sic bych se byl do Ameriky r. 1904 vůbec nedostal.

Z největších podpor byla subvence města Prahy, kterou jsem zastupoval na kongresu v Bruselu r. 1905. Bylo to 600 K a poslal mne tam zesnulý primator dr. Srb.

Podpory státní činí dohromady slušný peníz, mně, nezámožnému člověku vždy vítaný a přijímaný s vděčností, byť s tím bývala vždycky spojena povinnost, předem hodně připlatit ze svého a pak podati ministerstvu podrobný referát. Ale kolik já dostával set, tolik jiní brali tisíc, protože u mne nikdo nedbal tak řečené representace. Když pak ještě stalo se zvykem, že některých sjezdů, byť i ne schůzí, účastnívaly se i dámy členů, výdaje cesty se nikoli zdvojnásobily, nýbrž ztrojnásobily. Toalety, kterých tu bylo zapotřebí, zejména ke slavnostem dvorským, byly pak většinou takové, že ve skrovných našich poměrech později skoro ani nebylo lze jich užíti, leč přešitých.

Občas přijížděli i do Prahy členové výboru a tu bylo mou společenskou povinností, býti jim hostitelem, tak jako oni bývali, když navštívil jsem jejich město, hostiteli mými. Tak navštívil nás generál Balck, baron Blonay s chotí, Japonec Jigoro Kano, kníže Urusov, kníže Windischgraetz, markýz Polignac, hr. Géza AndrásSy, a barona Coubertina navštívil jsem sám v Mariánských Lázních. Třikráte baron Coubertin ohlásil se v Praze a přípravy pro jeho příchod byly již vykonány, ale pokaždé se omluvil. Přijel až na kongres pražský r. 1925.

Je na snadě otázka, proč tedy jsem raději nevystoupil z výboru mezinárodního, nač ty oběti, kterých nikdo na mně nežádal a proč to všecko uvádím na paměť? Bylo to snad jen mým koníčkem, do kterého mne nikdo nenutil a do kterého nikomu nic nebylo, nejméně české veřejnosti?

S počátku ovšem, zejména pokud jezdíval jsem sám, všelijak jsem se prošvindloval a snažil jsem se ušetřiti na jedné straně, co na straně druhé byl jsem nucen vydávati. Anebo jsem se omlouval churavostí či indisposicí, abych toho nebo jiného vydání nemusil se zúčastniti. Ale ovšem nemohl jsem se, vymlouvati, když bylo participovati penízem až 100 fr. na ten neb onen dar, a když jsem se nemohl hostitelům odvděčiti na místě také hostinou, která by byla spolykala ne sta, ale tisíce korun, aspoň potom, po návratu, jsem posílával nějakou ukázku českého průmyslu, buď sklo nebo granáty nebo výšivky.

Teprve později, tak asi r. 1905, oběti se valně zvětšily, – ale na ústup bylo už pozdě, neboť po té asi době začaly boje, – boje doma i v cizině. Doma útoky na olympijský výbor, v cizině na samostatnost Čechů a českého sportu. Bylo mi teď otázkou cti vytrvat a vésti dále počaté dílo, zastoupení Čechů v Mezinárodním olympijském výboru, – sice bych viděl ztroskotáno to, čemu věnoval jsem čím dále tím více energie.

Bylo jasno, že vystoupím-li z Č. I. O., Čechové, podrobení Rakousku, už se tam nedostanou, protože čím dál byl jsem tam živlem nepohodlnějším, pro kterého jedině vznikaly nesnáze, jichž Mezinárodní výbor rád by se byl zbavil. Ale vyloučiti mě nemohl, nebylo zjevné a podstatné příčiny; a čím dále jsem tam zůstával, tím pevnější bylo moje místo. Mimo to měl jsem předsedu de Coubertina na své straně.

Zvláště události pozdější dávaly mi za pravdu. Třeba že osobně všichni kolegové v C. I. O., i pánové velmi urození – až na nejbližší krajany Rakušany – bývali roztomilí, přece bylo jasno, že česká otázka působí tam rušivě a že by nic nebylo jim tak vhod, jako kdyby měli od toho věčného českého nespokojence pokoj. Kdybych byl – před vojnou – z výboru vystoupil, žádný opravdu český zástupce by tam nebyl býval přijat, leda snad nějaký šlechtic, český jen podle jména, ale nikdy ne takový, který by obětoval svoje pohodlí české věci, a který by se bil za českou samostatnost. Ten byl by jen poslušným sluhou vídeňského dvora.

Nebývalo ovšem nutností, abych bral s sebou svoji choť, která byla však jenom v Londýně, ve Štokholmu a v Paříži na kongrese, pak doma naše olympijské hosty vítávala, ale pak bych byl teprve zanikl a posléze, kdo zná podobné okolnosti, ví, kterak přítomnost dámy působí a co obratná dáma zmůže. Moje choť, která ovládala zběžně franštinu, němčinu & angličtinu, pomáhala tedy zachraňovati ze samostatnosti, co se dalo.

Uvádím toto všecko ne jako výčitku, že byl jsem ve svých snahách nedostatečně podporován, že snahy ty bývaly zneuznávány a ještě na mne pro ně žehráno. Vím, že by se mi odpovědělo, že český národ neměl a nemá na bankety a hostiny, automobily a fiakry nebo velká zpropitná a že, když někdo chce se blýskat na mezinárodním fóru, ať si to zaplatí a nedělá to na cizí útraty. Nemá-li na to, ať zůstane doma, že se ho o to nikdo neprosí… že jsou zde snad jiní, vhodnější, kteří by rádi místo to zastali a nefňukali by při tom. Ale jen vysvětluji, třeba-li i omlouvám, nebylo-li vždy všechno tak, jak býti mělo a jak bych sám si byl přál.

Mimo to nikdo se na moje místo a na mou práci nehlásil a ačkoli často ve společnosti přátel uvažovali jsme o tom, kdo by moji úlohu mohl převzíti – předpokládaje arci, že by tehdy C. I. O. byl býval ochoten jiného Čecha mezi sebe přijmouti – nenalézali jsme nikoho, vyjma snad, jak jsem pravil, některého vlažného šlechtice, což bylo vyloučeno.

Nebyl jsem však sám, který oběti přinášel, byli tu i četní členové českého užšího výboru olympijského, kteří by mohli naříkati stejně, ač-li moje poznámky jsou nějakým nářkem. Nechtějí býti nic nežli poznámkami.

Vím, že kdo chce veřejně působiti nebo snad lépe kdo by byl do veřejného působení zatažen, musí snášeti steré nepříjemnosti. Zvláště v národě tak malém, nezkušeném a na svépomoc odkázaném jako byl a konec konců dosud je náš, kdy (před revolucí) vláda stála vždycky spíše proti němu, nežli by šla s ním. V malé naší společnosti vynikají nectnosti právě tak jako ctnosti a závist, nenávist a zášť uplatní se tady více nežli kde jinde. To už tak je a sotva kdy bude jinak; leč snad že nová naše samostatnost naučí nás lepšími býti. Ale kdyby pak všichni, kdo pro obecné dobro pracují, znechuceni hodili flintu do žita, nikam bychom nepokročili.

Vím také, že byli lidé, kteří mi vyčítali rozmanitá vyznamenání, kterých se mi, ovšem jen z ciziny, za moje olympijské snahy dostalo říkajíce, že jsem byl s dostatek odměněn. Jsou to ti, kteří by za podobné vyznamenání dali nevím co. Připomínám však, že ani olympijské hry (první) francouzské, ani americké, ani londýnské nevynesly nikomu ze členů C. I. O. žádného vyznamenání, toliko první athénské a štokholmské a tu ještě český zástupce měl pochybné potěšení viděti, kterak dík vlivům politickým, ostatní byli vyznamenání mnohem význačněji a Čech byl svou distinkcí spíše ponížen. Byly tedy i tyto věci pramenem nepříjemností. Bývaliť zde vyznamenáváni účastnění národové, nikoli osoby je zastupující…

Jen abych nebyl viněn z nevděku poznamenávám, že věci valně se změnily po převratu, kdy československá vláda docela jinak pohlížela a pohlíží na účastenství Československa při hrách olympijských. Zvláště ministerstvo veř. zdravotnictví a tělesné výchovy, ministerstvo věcí zahraničních, národní osvěty a mnohá jiná podporují vydatně olympijské výpravy a také mým snahám přicházela velmi vlídně a štědře vstříc. To však nenáleží do těchto paměti.

2. St. Louis 1904 a Athény 1906.

V Paříži 1900 výstavní správa jmenovala nás, členy Mezinárodního výboru, toliko členy čestné jury. Baron Coubertin vyhýbal se i jako divák těm sportovním závodům a účastnil se jich jenom jedinkráte a to Marathonského běhu, jehož cílem bylo sportiště Racing-Clubu de France. Při té příležitosti byl přítomen také ministr Millerand, tehdy první socialistický ministr francouzský, pozdější president republiky, kterému jsem byl představen, a poznal jsem také Coubertinova stařičkého otce a bratra Coubertinova, malíře.

Nic nebylo tak ubohé, jako rozdělování olympijských cen po závodech pařížských, v Racing-Clubu de France V Bois de Boulogne. Byla jakási hostina pod širým nebem, hodně hospodská a pak se rozdával galanterní brak, jako při posledních závodech provinciálních.

Bylo obecně žehráno na výstavní správu, že tímto způsobem znehodnotila hry, které počaly tak mnohoslibně v Athénách roku 1896.

Ale aspoň zde Čechové poprvé se súčastnili závodů athletických a tělocviku a diskobol Janda dobyl druhé ceny. V tělocviku zvítězil br. Fr. Erben.

Ne o mnoho lépe nežli v Paříži r. 1900 dopadly roku 1904; závody, také „Olympic games“ zvané, v St. Louisu v Americe, které vynikly aspoň po stránce sportovní. Popsal jsem je trochu podrobněji ve své knížce „Moje prázdniny V Americe“. Tenkráte byl jsem při hrách opět sám, jako v Athénách před osmi léty. Nebylo valně divu – na cestu do Ameriky nebylo možno sehnati potřebný peníz a nenašel se ani žádný milovník, který by byl pro hry vážil dalekou cestu. Sice s počátku Američané slibovali hory doly, že pošlou pro borce do Evropy válečné lodi a že přeprava do Ameriky bude zdarma – a kdesi cosi. Ale nebylo z toho všeho nic, byl to „americký humbug“ a účastenství ciziny bylo pak arci minimální.

Před olympiádou americkou Český výbor olympijský bídně živořil a byly to asi jeho nejsmutnější doby. Bylo zřejmo, že i přes všecky sliby americké k výpravě dojíti nemůže a nikdo se ani nepokoušel vzbuditi zájem pro Ameriku. Byla to beztoho svízel už s Paříží! Tenkráte, před Paříží, jsme zkoušeli subskripci, a já ve společnosti svých známých vysubskriboval sice značný peníz, ale nechci víckrát viděti tak kyselých tváří subskribentů. Jinde pokládali mne za sběratele insertů, ba stalo se, že ředitel jistého velkého peněžního ústavu nevěda dobře, oč jde, ukázal mi dveře. Sic ovšem hned poté, ještě téhož odpoledne, přišel se osobně omluvit a hleděl napraviti značnějším penízem pohanu mi učiněnou, – ale už se stalo. Nechtělo se mi při Americe tu věc opakovati – a také by sebe větší námaha byla nestačila. Jel jsem tedy do Ameriky sám.

Hry pařížské měly pro mne dohru, spíše zajímavou, nežli nepříjemnou, aspoň bez vážných následků.

Za našeho pobytu v Paříži uváděly rozmanité časopisy sportovní české borce buď jako Maďary nebo jako Rakušany, zřídka kdy jako Čechy a poslal jsem tedy Journalu des Sports a Le Sport illustré příslušnou prosbu, aby borci příslušní byli uváděni jako Češi. Journal des Sports přinesl pak tuto moji prosbu trochu zkomoleně, že „Češi nejsou Rakušany“, – a z toho potom doma poplach. Když jsem se vrátil, hrozilo mi disciplinární řízení a bylo třeba se z toho vykroutit. Můj představený ředitel Sobek na na gymnasiu v Truhlářské ulici zavedl se mnou protokol tohoto znění (bylo to asi v říjnu 1909):

Ředitel: Jest Vám předložiti čísla časopisů francouzských, jichž sdělení bylo Vám v Paříži v červenci t. r. opravovati.

– Těch bohužel nemám. Dopsal jsem o ně do Paříže, ale nedostal jsem vůbec odpovědi.

Ř.: Co bylo příčinou, že jste zaslal novinám francouzským a kterým opravu a jak jste to učinil?

– Příčinou toho byla prosba Českého výboru pro hry olympijské v Praze, který jsem zastupoval, poněvadž týž dověděl se dříve než já, že různé časopisy sportovní uvádí české borce jako Maďary, podruhé jako Rakušany, sem tam jako Čechy, ba jindy zase jako Američany. Poslal jsem tedy Journalu des Sport prosbu v tom smyslu, aby uváděl pány ty jako Čechy. Stejně časopisu Le Sport illustré.

Ř.: Byla oprava ta uveřejněna?

– Nikoli ve Sport illustré. Journal des Sports však uvedl ji zkomoleně a lživě napsav, že „Češi nejsou Rakušany“, jak jemu píše prý pan Rossler z Prahy a jak jsem jim prý oznámil já.

Ř.: Jaké kroky jste potom učinil?

– Především ohradil jsem se na rakouském vyslanectví proti této zprávě, pak dopisem řediteli svého ústavu a napsal opravu druhou Journalu des Sports, že Čechové právě jakožto Čechové jsou Rakušany.

Ř.: Domáhal jste se uveřejnění?

Ano. Dojel jsem po té do redakce a zanechal tam pro nepřítomného ředitele vzkaz a prosbu v tom smyslu. Pak jsem znovu dopsal, ale nedostal jsem odpovědi. Více nemohl jsem učiniti, ježto hned po té z Paříže jsem odejel. V Praze pak dal jsem svolati schůzi Českého výboru pro hry olympijské, chtěje složiti předsednictví. Když však jsem se tu dověděl a přesvědčil, že dopis pana Rösslera, člena Českého výboru pro hry olympijské a předsedy České athletické amatérské Unie, byl rovněž zkomolen, redakcí francouzského Journalu des Sports, a když pánové z výboru vyslovili naprostý souhlas s mým jednáním, ohražením i opravami, nebylo příčiny k dalšímu kroku, tím méně, poněvadž Český výbor hned s počátku svého působení v květnu 1900 stanovisko své vytknul, přihlásiv se úředně dopisem i osobou svého místopředsedy jak na rakouském gen. komisariatě tak i na rak. vyslanectví v Paříži.

Řediteli Sobkovi, který nikdy mi nebyl valně nakloněn a jemuž můj olympijský koníček byl proti mysli, nebylo dost na tomto vyšetřování a tak jsem byl nucen ještě zvláštním obšírným dopisem omývati mouřenína. Počátkem prosince pak podal jsem mu následující obšírný rozklad, který jest dokladem, jak bylo tentokrat potřebí hráti rakouskou komedii, chtěl-li jsem uchrániti nejen sebe úředních šikán, ale zejména Českému výboru olympijskému zajistiti nerušenou práci. Dopis tedy, datovaný 7. prosince 1900, zněl:

„Budiž mi dovoleno odpověděti šíře na danou otázku a ozřejmiti tím stanovisko, ze kterého jednal jsem v Paříži nejen jako úředník, nýbrž i jako předseda českého komitétu pro hry olympijské v Praze.

Hned v květnu, když se odebíral do Paříže místopředseda Č. v. p. h. o.^[5] G. Hergsell, t. č. setník atd., podal jsem o tom písemné oznámení předem c. k. vyslanectví rakouskému, pak generálnímu sekretariátu výstavnímu v Paříži, kde p. Hergsell jakožto zástupce Č. v. p. h. o. se představil.

Sám pak, přijeda do Paříže v pondělí dopoledne 16. července 1900 ihned učinil jsem návštěvu na gen. komisariatě rakouském, když pak nikoho jsem tam nezastihl, odebral jsem se tamže podruhé odpol. ve 3 hodiny. Jelikož pan sekční šéf dr. Exner nebyl právě v Paříži přítomen, přijal mne pan vládní rada Ing. Wotický, jemuž představil jsem se jakožto c. k. gymn. profesor a stipendista c. k. ministerstva kultu a vyučování, jemuž uloženo o cestě podati příslušný referát, pak jakožto předseda Č. v. p. h. o. a prosil jsem, aby moje návštěva i p. sekč. šéfovi byla oznámena. Zároveň byl jsem vybídnut čestným pozváním, abych podal zprávu o hrách do oficielní zprávy výstavní rakouského komisariátu.

Druhého dne zajel jsem na vyslanectví rakouské, ale i tam přijel jsem v nevhodnou chvíli a musil jsem odložiti představení na den pozdější, ježto v týž den byl jsem zaměstnán za účelem svého poslání do Paříže.

Programů a referátů o hrách konaných, ještě v mé nepřítomnosti se mi té chvíle nedostalo do rukou, ale zatím listy se zprávami o tom došly do Prahy. Já súčastnil se teprve her konaných 19. července, kdy čeští borci v programu byli uvedeni jakožto Čechové, v programech před tím uveřejněných, jak později jsem zvěděl, jako Rakušané. Jenom p. Janda uveden jakožto Američan.

Ohlášení borců do Paříže stalo se od Českého výboru pro hry olympijské v Praze, bez jakéhokoli zvláštního udávání národnosti neb státního příslušenství rakouského, poněvadž se pokládalo za samo sebou srozumitelné, že český výbor, ohlášený správně na úřadě policejním v Praze je stejným časem také rakouský.

Zpravodajové novin francouzských nehleděli valně ku programům oficielním, v nichž samých označení nebylo konsenkventně provedeno, dílem však také chybně, a psali o borcích českých hned jako o Češích, hned zase jako o Rakušanech, ale jindy uváděli je jako Maďary. Z té příčiny dopsal jsem – a nebyl jsem osobně návštěvou, jak chybně udáno – redakci časopisu Sport udávaje, že borci čeští jako p. Janda, Kukla, Nedvěd nejsou Maďary, nýbrž Čechy.

Stejným časem dopsal předseda zdejší České athl. amatérské Unie téže redakci dopis stejného asi smyslu, který však v opravě tuto předkládané přebarven na smysl ten, jakoby „Čechové nebyli Rakušany“ a hned po tom následovala poznámka o mně, jakobych já byl protestoval po stejném rozumu.

Jakmile dostalo se mi dotyčné číslo do rukou, 26. července, odebral jsem se na c. k. rakouské vyslanectví, kde přijal mne princ z Fürstenbergu, jemuž jsem se představil a vyložil, co se stalo, že zpráva je nepravdiva, zkroucena a že se s ní nesrovnávám. Princ odvětil, podobné věci že přihází se žurnalistům francouzským, v geografii nevalně obeznalým, častěji a že béře můj protest na vědomí. Zároveň požádal jsem, aby princ ohlásil moji návštěvu u Jeho Excellence p. vyslance, tou dobou mimo Paříž meškajícího.

Hned dne následujícího – téhož nebylo již možno – napsal jsem redakci Journalu des Sports opravu v ten smysl, že pánové, o něž jde, jsou dle mé předešlé zprávy Češi, a proto také Rakušané. Poněvadž pak jsem brzo po té odejel, požádal jsem redakci, aby mi číslo s opravou mojí zaslala, čemuž však redakce dosud nevyhověla.

Stejnou dobou poslal jsem o věci zprávu, nejbližšímu představenému svému, p. c. k. gymn. řediteli Sobkovi a v dalším zařídil jsem věci tak, abych byl sám uváděn v referátech franc. listů jako ve Figaru ze dne 27. VII. jako Čech-Rakušan.

Mimo to budiž ještě uvedeno, že hned na počátku svého pobytu v Paříži vyžádal jsem si slyšení u p. ministra obchodu Milleranda, do jehož oboru náležela výstava a všechny podniky (tedy i hry athl.) s ní spojené, ale pozvání k audienci došlo mne teprve na 1. srpen, kdy z Paříže byl jsem nucen odejeti.

Vrátiv se pak do Prahy, chtěl jsem složiti předsednictví Českého výboru pro hry olympijské. Když však jsem se přesvědčil, že list páně Rösslerův, člena Č. v. p. h. o. byl znění docela jiného, nic protistátního, zpráva Journalu des Sports že byla tedy zkomolena, a že pánové ve výboru jsou se mnou stejného smýšlení a jednání moje schvalují a s mými opravami úplně souhlasí, nebylo příčiny z výboru vystoupiti.“

Pokud vím, byla moje zpráva přijata s uspokojením na vědomí, dokumenty uloženy neznámo kam a byl pak svatý pokoj, aspoň na několik let.

Nevím, čím to bylo, že najednou, asi tak po nordických hrách ve Štokholmě, z jara roku 1905, vzplanul v Čechách interes o mezinárodní hry olympijské v Athénách, které Athénští měli vystrojiti na vlastní vrub r. 1906, mimo rámec obnovených her mezinárodních. Baron Coubertin s tím nijak nesouhlasil, jsa žárliv – konec konců právem – na svoji myšlenku a zejména na označení „olympijské hry“ a „olympiada“. Tak když jsme svého času, později r. 1909 pořádali „Českou olympiádu“ a poslali Coubertinovi program, ihned zle mi vyčinil, proč se opovažujeme pořádat olympiadu zvláštní beze svolení „Mezinárodního výboru“ a dalo mi velikou práci, nežli jsem barona Coubertina zase uklidnil a smířil. Telegramy a dopisy lítaly tenkráte sem i tam a již druhá „olympiada“ (správněji „olympijské hry“) r. 1910 konala se pod titulem „Mezinárodních závodů Českého výboru olympijského“.

Při této příležitosti vzpomínám obdobné příhody z nedávné „Olympiády dělnické“ r. 1921. Když vynořily se zprávy o této manifestaci dělnických jednot tělocvičných, dopsal jsem hned pořádajícímu výboru, že jsem nucen ohraditi se proti názvu „Olympiáda“. Tenkrát pan Hummelhans mi odpověděl, že přípravy všecky už jsou vykonány s předpokladem tohot jména, všecky tiskopisy atd. že jsou připraveny, slovem, že změna není již možna. Byl jsem v „Mezinárodním výboru“, který sice se těšil z chystané slavnosti, proto interpelován (v Lausanne r. 1921) a proto po slavnostech, počátkem července 1921 otiskl jsem v denních listech tento protest:

„Váženému výboru Svazu dělnických tělocvičných jednot v Praze.

Již před časem měl jsem čest protestovati jménem „Mezinárodního výboru olympijského“ proti užívání titulu „Olympiáda“ pro dělnické tělocvičné manifestace ve dnech nedávno minulých. Tenkráte vážené vedení Svazu odepřelo vyhověti mému protestu s tím, že všecky přípravy právě s tímto označením jsou již vykonány.

Až do té chvíle nechtěl jsem dalšími protesty rušiti slavnostního a venkoncem krásného průběhu tělocvičné té slavnosti.

Než teď nezbývá mi nežli vrátiti se ke svému protestu a jménem „Mezinárodního výboru olympijského“, jehož mám čest býti členem a tajemníkem, a jehož předsednictvo zvláště mi to ukládá, ohraditi se nejzdvořileji proti užívání názvu, na který „Mezinárodní výbor“ má svým primátem právo déle než čtvrt století a jenž všude jakožto výhradní pro „Mezinárodní výbor olympijský“ jest uznáván. Mezinárodní hry olympijské jsou pokračovatelem starých her, zvaných olympijských, a nepotřebuji snad vykládati znalcům, jakými ráčíte býti Vy, že pojmenování „Dělnická olympiada“ samo o sobě nemá náležitého smyslu.

Svůj protest pronáším Vám tímto ve formě zdvořilé prosby, abyste nadále ráčili upustiti od jména tohoto pro příští svoje manifestace, jimž dovoluji si přáti nejlepšího zdaru i jménem samého Mezinárodního výboru olympijského.“

Protest tento poslal jsem z letního svého sídla v Pekle u Nového Města n. Metují p. Roesslerovi-Ořovskému, který jej 8. července rozmnožil a rozeslal redakcím. Nevím již, které redakce to uveřejnily, nemohl jsem toho venku stopovati, ale Svaz D. T. J. na to nijak se neozval.^[6]

I po druhé zachovalo se dělnictvo ke mně poněkud upjatě, o čemž svědčí toto prohlášení v „Národních Listech“ ze dne 11. října r. 1921:

„Tělocvičný Ruch, list Svazu dělnických tělocvičných jednot čsl., přinesl v čís. 17., roč. XV. zprávu, že „příští mezinárodní hry nedělnických gymnastů a sportovců konají se v roce 1924 v Paříži“. Požádal jsem zdvořile redakci „Tělocvičného Ruchu“, aby laskavě opravila přídomek nedělnických borců mezinárodních her olympijských, poněvadž tyto hry nemají žádného rázu výlučného nebo dokonce třídního. Naopak k účastenství při nich může se hlásiti každý slušný amatér a po jeho přesvědčení politickém nebo po jeho příslušnosti k organisaci ať jakékoli nikdo se neptá. Rozhoduje toliko zdatnost fysická a ovšem zachovalost mravní. Vždyť i z řad českých dělníků mnozí zúčastnili se již mezinárodních her olympijských a zástupcové DTJ. jsou vítáni v Československém výboru olympijském. – Když redakce „Tělocvičného Ruchu“ nevyhověla ani mé druhé prosbě, nezbývalo mi, nežli ohraditi se proti tomu ve sportovní rubrice „Národních Listů“.

3. První spory s Vídní a naše postavení v Athénách.

Coubertinův odpor proti hrám athénským zmírnila řecká vláda, která ujala se pořadatelství či aspoň patronance her athénských a roku 1905 při bruselské schůzi „Mezinárodního výboru“ bylo za souhlasu téhož výboru sjednáno, že hry budou míti oficielní titul „Jeux olympiques d’Athènes“.

Koncem r. 1905 a počátkem 1906 po prvé jsme se střetli s Vídní. Řecký výbor, jako dobrý obchodník, chtěje docíliti co největšího účastenství, uděloval jednotlivým národním výborům subvence na cestu do Athén. Když jsme žádali o podobnou podporu, bylo nám odpověděno, že rakouský výbor ve Vídni dostal 3000 franků, abychom se tedy obrátili na Vídeň a žádali odtamtud svoji kvotu. Řecký výbor ovšem neznal poměrů a domníval se, že když jsme součástí Rakouska, že nám tedy právem náleží také část té subvence. Když v lednu 1906 došly do Prahy řády závodní, byl těmto řádům připojen seznam všech olympijských výborů – však český tam uveden nebyl. Proto jsem ihned telegrafoval do Athén: „Žádáme, aby v seznamech adres výborů uveden byl též výbor český, dopis následuje.“ V dopise vysloveno politování nad tím, že výbor český opomenut a žádáno, aby v následujících publikacích český výbor zařaděn byl. Z Athén brzo došla telegrafická odpověď, ne dosti zřetelná, ve které bylo řečeno, že „reglement vytištěn před jmenováním (rozuměj: dříve, než oznámen výbor český), v dalších zprávách že uvedeny budou sous- commissions (sub-komitéty). Tím arciť postaven výbor český do řad subkomitétů.

Ale Vídeňáci rozuměli jako vždy jednotě jenom potud, pokud národové platí jim, ale nikoli, aby také oni někdy platili národům. Z kořisti athénské nechtěli pustit ani centimu, slovem neuznali nás jako Rakušany – nám jenom k dobru.

13. února 1906 byl ve schůzi Č. O. V. čten dopis, kterým Vídeň 9. února odpověděla na naši žádost. Dopis ten zněl:

„Ctěný „Český výbor pro hry olympické“ Praha. Žádáme za odpuštění, že na Váš ctěný dopis ze dne 28. ledna teprve dnes odpovídáme, leč musili jsme o tomto v poslední schůzi komitétu uvažovati. Litujeme velice, že Vašemu přání nemůžeme vyhověti (totiž: z peněz, řeckou vládou rakouskému komitétu pro celé Rakousko udělených, dáti jistou část českému výboru), jelikož jste se nehlásili k centrálnímu komitétu pro Cislajtanii, a my Vás tudíž musíme považovati za privátní komitét. Také jsou přihlášky, které nás docházejí, tak četné, že jsme nuceni naše přátele žádati za pomoc, aby přes poskytnutí subvence zbývající prostředky byly hraženy. Ostatně jsme přesvědčeni, že rakouský Lloyd Vám též slevu 50% poskytne. S obzvláštní úctou znamenám se za rak. centrální komitét: Wilczek.“ – Dopis tento vzbudil skutečnou veselost – neb jiného nic od Vídně nebylo lze očekávati. Usneseno ihned dopsati řeckému vyslanci do Vídně, že musíme se obrátiti do Athén a aby tedy naši žádost tam podporoval a že protestujeme proti dopisu vídeňskému.

Výbor olympijský odpověděl Vídeňákům takto:

„Centrálnímu výboru pro Rakousko: Na Váš ctěný dopis ze dne 9. února t. r. dovolujeme si odpověděti zdvořile, že s Vaším stanoviskem, se kterého posuzujete udělení athénské subvence, nemůžeme se nikterak srovnati.

Ráčíte nám vytýkati, že jsme se k Vám jakožto ke komitétu centrálnímu pro Cislajtanii nepřipojili. K tomu dovolujeme si podotknouti, že jsme k žádnému připojení od Vás nebyli vyzváni ani tenkráte, když sami jsme Vám svoji organisaci oznámili. Vaše výtka byla by bývala jen tenkráte oprávněna, kdybychom pozvání Vaše zamítli. Za druhé pravíte, že nás pokládáte za komité soukromé. Vzhledem k tomu, že v našem výboru zasedají hned od zahájení jeho prací pro hry athénské 1906 zástupci: České athletické Am. Unie, českého svazu footballového, českých spolků šermířských, české obce střelecké, ústřední jednoty veslařů z Čech, české ústřední jednoty velocipedistů, českých lawn-tennisových klubů; vzhledem k tomu, že náš výbor existuje již od roku 1896, byv zvolen od shromážděných zástupců všech vrstev sportovních a byv již tehdy uznán od pořadatelstva her olympijských v Paříži 1900; vzhledem k tomu, že vládní výbor athénský v dopise ze dne 6./19. prosince 1905 nám na oznámení naší organisace a našich prací ve prospěch her athénských odepsal: „že s velkým potěšením přijímá proposice komitétu českého a že nepřijme žádné jiné přihlášky gymnastů a athletů českých, než prostřednictvím výboru českého“; vzhledem k tomu, že i Jeho Excellence pan vyslanec řecký ve Vídni G. Manos dopisem ze dne 7./20. prosince 1905 ve vší formě naši organisaci uznal; vzhledem k tomu, že ani c. k. ministerstvo kultu a vyučování ve Vídni ani zdejší dotyčné úřady, byvše od nás o našich pracích a snahách informovány, ničeho proti nim nenamítaly; a vzhledem k tomu, že v čele naší organisace stojí kníže F. Lobkowicz, jakožto protektor a býv. purkmistr kr. hl. města Prahy JUDr. V. Srb. jakožto čestný předseda – nelze pokládati náš výbor jen za podnik soukromý.

Mimo to výbor athénský telegramem ze dne 6. t. m. slíbil vykázati i českému výboru jeho náležité místo v seznamu adres svých oficiálních zastupitelstev. Vzhledem k chování se vídeňských svazů sportovních a jejich polemikám proti „Centralkomité“ v posledních dobách se vyskytnuvším a vzhledem k tomu, že sportovní vrstvy rakouské teprve ve Vašem středu zastoupení sobě musily vynutiti, mohli jsme mnohem spíše my pokládati Váš výborza podnik ryze soukromý, nejsoucí v žádném styku s vrstvami sportovními. Od rakouského výboru oficiálního směli jsme dojista právem očekávati, že vyzve sportovní střediska česká k účasti, což, pokud víme, nestalo se, až na jednu výjimku (A. C. Sparta) a to v době teprve poslední. Ani další Vaši poznámku, že subvence athénské nestačí Vám samým tak, že musíte ohlížeti se po náležitých prostředcích u svých přátel, nemůžeme uznati za správnou, jelikož subvence má za účel toliko podporovati příslušný podnik, nikoli krýti celý jeho náklad a má být její efekt spíše morální než hmotný. Z té příčiny jsme také my nuceni ke krytí svých výloh obrátiti se na svoje přátele.

Jenom tenkráte mohli bychom uznati Vaše důvody, kdybychom chtěli, abyste nám udělili podporu z peněz svých vlastních, ale máme plné právo žádati, abyste nám odevzdali přiměřenou část z peněz, které byly Vám svěřeny k rozdělení pro celou Cislajtani a tudíž také pro závodníky české, kteří výborem athénským jsou poukázání hlásiti se výhradně u Vás. Plným právem náleží nám ze subvence, kterou jste dostali pro Rakousko, vzhledem k naší sportovní potenci, třetina sumy, udělené výborem athénským. Trváme tudíž se vším důrazem i ve vší zdvořilosti na svém oprávněném požadavku, nechtějíce žádné podpory od Vás, nýbrž jen přiměřenou část ze subvence, která byla Vám svěřena k rozdělení, a na jejíž přidělení byli jsme výborem athénským na Vás přímo odkázání. Trváme v úctě Č. V. pro H. O. v Praze.“

Po té zajel jsem s p. Václavem Rudlem do Vídně a učinili jsme tam návštěvu řeckému vyslanci Manosovi, abychom mu vysvětlili, oč jde. Vyslanec nás přijal velmi laskavě a vyzval nás, aby se český výbor nejdříve obrátil stran podpory do Athén přímo; kdyby z Athén došla odpověď nepříznivá, aby bylo vyjednáváno s výborem vídeňským. Vyslanec slíbil, že by pak též sám s výborem vídeňským o podpoře pro Čechy jednal.^[7]

Krátce po té, koncem února, dostalo se Českému výboru přímo z Athén subvence 1000 fr.

Mimo to věnovalo město Praha (přímluvou pánů dr. Pinkase, dr. Holubovského, dr. Baštýře, radů Veitla a Kasalického) 1000 K, Karlín 200 K a ve prospěch výpravy pořádány Všesportovní závody počátkem (4.) března. Z Athén psal krajan kapitán Kopecký, že se o návštěvníky české dobře postará a také nám věnoval tento rychnovský rodák v Athénách mnoho pozornosti.^[8]

Interes o hry byl obrovský a také jinde byly pořádány rozmanité sportovní slavnosti ve prospěch výpravy (31. března a 2. dubna na hřišti Slavie, na Žofíně šermířská akademie, v sále u Labutě 10. března zápas řecko-římský a j.). Za účastníka přihlásil se až z Oděsy p. Honzátko, který skutečně v závodech tělocvičných pak krásně se uplatnil. Od té doby pak věnoval p. Honzátko i při jiných příležitostech olympijským věcem svou pozornost.

Výprava odjela 14. dubna do Terstu, kde jsme se setkali na lodi „Thalii“ s výpravou vídeňskou a švédskou. Před odjezdem přišel na loď hrabě Wilczek, předseda olympijského výboru vídeňského a obaleně mne prosil, aby se Češi s Němci dobře snášeli. Měli patrně špatné svědomí; ale čeští borci chovali se vůči Vídeňanům velmi zdrželivě a slušně, buď vůbec si jich nevšímajíce, nebo s nimi jednali po přátelsku. Nedošlo naprosto k žádné disharmonii.

Bylo obdivuhodno, že výprava vůbec se uskutečnila. Naše prostředky nepřesahovaly 3000 K, takže jednotlivý borec dostal 200 až 300 K. Ostatek si každý doplatil sám a byli mezi nimi lidé valně nezámožní, ba chudí. Sbírali jsme na to veřejně i soukromě kde jaký groš, kdežto jiní národové přicházeli do Athén vesměs na útraty obecné… Pro jistotu vypůjčili jsme si od banky, jejímž p. Ed. Balcar byl tehdá velmožným ředitelem, do zálohy 1000 K a každý z nás členů Č. O. V. zaručil se nějakou částkou, od 20 do 100 K. Dotyčnou listinu chovám ještě na památku.

Jakožto oficielní rakouský delegát měl tehdá býti vyslán do Athén princ Alexandr Solms-Braunfels, člen Mezinárodního výboru od roku 1905.

S tehdejším zastupitelstvem rakouským (nikoli uherským, Maďaři měli své zvláštní zástupce v komitétu mezinárodním) měla se věc takto. Já byl od roku 1894 v seznamu členů C. I. O. stále veden jako zástupce Čech, Bohême. Živá duše proti tomu po dlouhá léta ničeho nenamítala, protože si toho nevšimla. Ale já, znaje dobře poměry, tušil jsem příští bouři a chtěje jí poněkud předejití, v Mezinárodním výboru baronu Coubertinovi soukromě jsem radíval, aby pro Rakousko, resp. pro rakouské Němce, byl zvolen zvláštní zástupce. Ponenáhlu, zvláště když se Vídeňané chystali 1906 do Athén a když také život spolkový ve Vídni se vzmáhal, začali Vídeňáci poukazovati na to, že Čechy mají svoje zastoupení ve výboru mezinárodním, „Rakousko“ však nikoli. Nevím, jak přišel baron Coubertin na prince Solms-Braunfelse, r. 1905 princ do výboru vstoupil – ale já jakživ jsem se tam s ním nesetkal.

Nedlouho před odjezdem do Athén vyhledal mne ve škole úředník z místodržitelského presidia (přijal jsem ho ve fysikálním kabinetě) se vzkazem J. Ex. místodržitele Coudenhova, že má v Athénách zastupovati vládu rakouskou princ Solms-Braunfels, nemá-li Český olympijský výbor nic proti tomu. Ovšem, že Č. O. V. nic namítati nemohl, neznaje toho pána, a také nenamítal. Bylo nám to lhostejno. Nikoho nenapadlo, že by vlastně toto zastupování náleželo mně, státnímu úředníku a ve věcech olympijských už zkušenému, ale arci jenom středoškolskému profesoru. Arci sám jsem se o tu čest hlásiti nemohl a nechtěl a z Čechů neb dokonce českých poslanců nikdo na to nepoukázal. Když z nás nemohl nikdo se toho chopiti, přece byl to někdo jiný. Později cizina. Ale kdo se nedostavil, byl princ Solms-Braunfels a s Vídeňany jel jako jejich vůdce a manager vídeňský nějaký žid, ani už nevím jakého jména. Ale člověk slušný, úzkostlivě dbající, aby nedošlo k nějakému česko-německému konfliktu.

S princem Solmsem tedy neměl jsem čest setkati se ani v Athénách, ani kdy jindy. Teprve v Berlíně na schůzi Mezinárodního výboru 1909 byl předčítán jeho list, ve kterém podával výboru svoji resignaci. Passus, proč, čten nebyl, ale baron Coubertin mi pověděl, že Jeho Jasnost ráčila psáti přímo, že s Čechem dohromady zasedati nebude. Nikdy jsem velmožnému pánovi stébla přes cestu nepoložil, do té doby nebylo naprosto žádných zřejmých nesnází s českou otázkou, a poznámka Jeho Jasnosti, kolportovaná sub rosa mezi členy, nejen že vzbudila mezi nimi nelibost, ale vrhla prapodivné světlo na poměry rakouské říše. Nikoli v neprospěch Čechů, kteří při hrách doposud docela slušně a skromně si vedli. – Coubertin slíbil, že bude se ohlížeti po jiném zástupci a výslovně mi pravil, že po takovém, který Čechům dá pokoj.

Místodržitel hrabě Karel Coudenhove choval se k Č. O. V. velmi blahovolně. Přijal mne vždy velmi přívětivě, kdykoliv jsem přišel, vyslechl moje zprávy a dokonce dvakráte mi visitkou oplatil návštěvu, resp. za návštěvu poděkoval, jednou do školy, po druhé do bytu. Na českou olympiádu dal nám cenu za 200 K a když jsem se vrátil z Athén a jemu zprávu podával, ptal se mě přímo: „Nepotřebujete peněz?“ – „Děkuji uctivě, Excellenci,“ odpověděl jsem, „nepotřebujeme. Nemáme sice ani krejcaru, ale také ne žádných dluhů.“ Místodržitel nato nám poslal 500 K, neprošen.

Kdopak by tohle z našinců byl tenkrát udělal?! – Nehledím arci k městům Praze a Karlínu, která měla pro Č. O. V. vždycky štědrou ruku. S místodržitelem Coudenhovem nemluvil jsem nikdy jinak nežli česky. Ve věcech olympijského výboru poznal jsem také vicepresidenta rytíře Jindř. Vojáčka, po převratu, bohužel, a neprávem opomíjeného, který také se stejnou blahovůlí přicházel mým snahám vstříc a přičiňoval se nám o subvenci z ministerstva veřejných prací. Jeho slova byla vždycky vroucí a upřímná. S vděčností na to vzpomínám.

Český výbor olympijský nebyl do převratu spolkem, nýbrž jen volným sdružením bez schválených stanov, ale přes to nebylo to žádné sdružení tajné, naopak záleželo nám na tom, aby úřadové, zvláště policejní, věděli o naší činnosti tak, abychom v čas nebezpečí byli aspoň poněkud kryti. Předvídali jsme vždycky, že možná „něco se šustne“, – potom policie musí doznati: Ne, ti pánové nedělali nic nezákonného, my věděli o jejich působení a nemůžeme jim na kobylku. Také se tato opatrnost výborně osvědčila roku 1916 a 1917, kdy Č. O. V. sice přes všechnu opatrnost byl rozpuštěn, ale rozpuštění stalo se hladce, bez všech kriminálních otřesů.

Podával jsem zprávy o našich krocích a úmyslech vypraviti se do ciziny policejnímu řediteli, později presidentu Křikavovi, známému ještě ze studentských let, universitnímu spolužáku mého bratra Antonína, a musím doznati, že president Křikava vezdy mi přicházel co nejvlídněji vstříc, zejména všelijakými radami, které zdály se mi upřímnými. Měli jsme plnou volnost svého konání. Až po převratu dostalo se mi do rukou jeho dobrozdání o Č. O. V., kdy jednalo se o náš odznak. To ukazuje poněkud druhou, policejně úřední tvář presidentovu, odchylnou od jeho vezdy hladkého a zdánlivě nám nejpříznivějšího chování. Ale konec konců, nebylo divu; ve svém úřadě nemohl asi jednati jinak.

Když totiž pražské místodržitelství (20. března 1912, č. 8/A 1356) žádalo od policejního ředitelství některé informace o Č. O. V. (je-li to právoplatný spolek, jaké má jmění, jak se dosud choval, nosí-li členové jeho uniformu, slovem, jaké má stanovy), policejní ředitelství odpovědělo (4. dubna 1912, č. 8834 pr.), že Č. O. V. není žádným spolkem ve smyslu spolkového zákona, nýbrž jenom výborem, majícím za účel způsobiti účastenství „čechischer Sportvereine an den jeweiligen [heuer in Stockholm] stattfindenden olympischen Spielen“. Nehledně k zásadním pochybnostem, – (praví se v dopise dále, ovšem že po německu) – které se objevují při otázce povolení žádaného odznaku takovému komitétu, jest připomenouti, „daß sich hinsichtlich des Auftretens der čechischen Teilnehmer bei den erwähnten kommenden Spielen gewisse Schwierigkeiten ergeben haben, welche darin ihren Grund hatten, daß die Gruppe als ein möglichst selbständiger Teil der gesamtösterreichischen Gruppen auftreten wollte, während die Vertretung der letzteren eine nur einigermaßen selbständige Stellung der čechischen Gruppe nicht konzedieren wollte… Ob nun die Erlangung der angesuchten Bewilligung nicht die separatischen Bestrebungen der hiesigen Gruppe besonders maskieren würde, muß dahingestellt werden“.

Jisto je, že kdyby president Křikava byl tenkráte nechtěl, aby nám bylo vyhověno, nebyli bychom nikdy docílili toho, aby císař byl nám povolil nositi zemský odznak i do ciziny.

4. Hry Athénské a Sokolstvo

V Athénách byl r. 1906 rakousko-uherským vyslancem baron Macchio, pozdější sekční šéf ministerstva zahraničí a pak vyslanec italský. Doporučení měl jsem od prince Ferdinanda Lobkowicze na vyslaneckého tajemníka barona Gudenuse, jež působilo velmi dobře. Slyšel jsem sice, že před naším příchodem bylo o nás a o našem postavení mnoho vyjednáváno mezi rakousko-uherským velvyslanectvím a Řeky, ale za naší přítomnosti nestalo se nic, co by bylo porušilo soulad. My ovšem před tím oznámili svoje účastenství jak vyslanectvu do Athén, tak v Praze na policii a místodržitelství a snad v následcích toho byli jsme pak vlídně přijati. Vyslanec Macchio si dokonce přál poznat všechny účastníky výpravy rakousko-uherské vůbec i české zvlášť a shromáždili jsme se pak jednoho dne, Vídeňáci, Maďaři a my, v sále Zappeionu ve třech oddělených skupinách, tvoříce takto rakousko-uhersko-český trialismus, a baron Macchio, přišed tam, všecky tyto skupiny dal si představiti v pořádku uvedeném. Vzpomínám, kterak tenkráte v ustanovenou hodinu z Čechů skoro žádný nebyl na místě. Teprve po chvíli, kdy už Macchio přijel a mluvil s Vídeňany, naši počali se trousiti; bylo štěstím, že Macchio k naší skupině přistoupil naposled. Podobné kousky prováděli Čechové často a rádi, také k hostinám přicházeli, když již ostatní pozvaní hosté dávno se dostavili. Tak se stalo, když Č. O. V. pořádal hostinu na počest řeckého vyslance Manose, – který se přičiňoval rok před tím o řeckou subvenci pro nás – při sokolském sletě 1907 v Hotelu de Saxe. Když přišel Manos, přesně v hodinu stanovenou, byl na místě jenom pan Roessler-Ořovský a já.

Proto jsem později ustanovoval začátek schůzí vždy o půl hodiny dříve pro našince nežli pro cizince.

Účastníkům naší výpravy bývalo nevhod, a pokrytě i nepokrytě dávali mi to najevo, že s nebožtíkem dr. Janem Vaníčkem, advokátem (zemřel v dubnu 1920), který zastupoval tehdá šerm, konal jsem všelijaké návštěvy – bylo arci nutno choditi při tom ve společenském úboru a nasazovati cylindr – ba, že i některých oficiálních hostin jsem se účastnil, to dokonce ve fraku a v bílé kravatě. Mělo se snad za to, že jsem přišel do Athén hodovat, zatím byl to veliký sportovně politický úspěch, že s českými delegáty zacházelo se stejně jako s delegáty národů a států jiných, na zlost Rakousku.

Výpravy athénské účastnil se také, bohužel, také předčasně zesnulý, red. Kaufmann, který tenkráte a poté výboru mnoho těžkostí působil, ale roku 1911, při příležitosti mých 50. narozenin, veřejně a loyálně doznal, že chybil. Pan Roessler-Ořovský se tenkráte po prvé osvědčil jako svrchovaně čilý člen Č. O. V. a jako výborný sekretář. Jeho znalost cizích jazyků a houževnatost, se kterou dovedl jíti za svým cílem, byl nám často s velikým prospěchem jak v Athénách, tak poté v Londýně, v Štokholmě a posléze v Antverpách 1920, v Paříži 1924 a v Amsterodamě 1928.

Myslím, že není bez zajímavosti uvedu-li to, co napsal 13. května 1906 dr. Josef Scheiner v Národních listech. Byla to odpověď na rozmanité poznámky o účasti Sokolstva, dojista charakteristická vůbec:

Hry olympijské v Athénách a Sokolstvo. Ve zprávách o průběhu a výsledku her olympijských v Athénách vrženo několik rozhorlených poznámek o neúčasti českého Sokolstva na závodech těchto, a pronesený i bez obalu výtky, že Sokolstvo tím zanedbalo svoji národní povinnost, nepokusivši se o to, aby v světovém zápasu tom i čest národa českého hájilo atd., ba i předsednictvo České obce sokolské přímo obviňováno z provinění na úkolech sokolských, poněvadž nevyslalo do Athén borců, jako učinili gymnasté francouzští, dánští, švédští a turnéři němečtí. Na výtky ty dlužno již předem odvětiti, že nejde tu o žádné opomenutí aneb zanedbání, ale o vědomé neobeslání závodů, že Česká obec sokolská nevidí v tom žádného zvláštního prospěchu a účelu národního, zúčastnit se závodů olympijských, pokud závody ty budou toho způsobu a obsahu jako dosud a že tento náhled sdílejí i veškeré evropské svazy tělocvičné, z nichž ani jediný závodníků do Athén nevyslal, neboť ti gymnasté a turnéři, kteří tam závodili, byli vysláni zvláštními komitéty v jednotlivých zemích utvořenými a závodili tam na vlastní vrub a jméno oněch komitétů. Pouze švédský svaz gymnastský oficielně tu vystoupil, nikoliv ale v závodech, nýbrž „hors concours“ ukázkou svých cviků za účelem propagování svého systému, na práci P. H. Linga založeného.

Závody olympijské, jak jsou dnes pořádány, znamenají z větší části toliko soutěž několika uměle vytrainovaných specialistů v některých druzích tělesných cviků, jež nemohou býti nijak měřítkem pro zdatnost gymnickou národů a pro národ jako takový nemají žádného významu, mimo samu událost, že příslušník jeho tu dobyl před tváří světa shromážděného nějaké ceny. Sokolstvo jako všechny ostatní svazy tělocvičné naopak nesrovnávají se s takovým jednostranným, výstředním výcvikem, který přece nemůže býti cílem tělesné výchovy národní, úkoly jeho nesou se za všestranným povznesením tělesných sil a povšechným utužením národa, a nikoliv za vychováváním specialit závodních. Ani souborné ony závody v pořadu olympijských her, jež se dějí v několika druzích cvičení, jako pětiboj a šestiboj, tak jak jsou dnes v hrách olympijských uspořádány, neodpovídají svrchu uvedeným podmínkám, poněvadž znamenají opět jen závod několika vybraných borců bez ohledu na to, jak ostatní národ jest vychován.

Kdyby mělo tu skutečně se závoditi mezi národy, musil by závod ten odpovídati celkové jich výchově; podle návrhu evropských svazů tělocvičných musilo by se stanoviti aspoň nějaké průměrné minimum vlastních cvičenců jednotlivých svazů závodících u poměru k počtu celého národa. Jen takové svazy neb i spolčení více svazů téže národnosti, mohly by v závodu se utkati, jež mohou tímto minimem cvičenců se prokázati.

Pokud nebude takovéto měřítko ustaveno, mají olympijské závody pouze význam vrcholové soutěže jednotlivců, ale nelze tu tvrditi, že tu šlo o řádný prospěch národní.

Pouhé ukázání se světu několika přeborníky a upozornění na se, jest snad také dobrou věcí, ale nelze to přece učiniti povinností národní. Při takovém stavu věcí Sokolstvo, majíc tolik důležitých úkolů vlasteneckých, s velikými oběťmi spojených, nemůže si podobného přepychu dopřáti, náklad na vypravení družstva do Athén potřebný nebyl by v žádném poměru i k největšímu vítězství, jehož by se tu snad docílilo.

Nechať pány pisatele z toho hlava nebolí! Sokolstvo zná svých povinností národních, ono hledí je dle sil svých plniti a musí proto výtky shora uvedené co nejrozhodněji odmítnouti. Právě skutečnost, že Sokol br. Honzátko na vlastní pěst do Athén se vypravivší, jediný z českých závodníků prvé ceny získal, nasvědčuje tomu, že Sokolstvo necítí se pro závody ty slabým, ale že nezří v účasti na nich žádného takého prospěchu národního, aby nákladem na účast tu ohrožovány byly naléhavé důležité úkoly jiné.

Dr. Scheiner.

Stejně zajímavý je tištěný proslov Českého Athletického Svazu, kterým vítal Svaz účastníky svých závodů 31. března 1906:

Velectěné shromáždění! Jménem „Českého Athletického Svazu“ vítáme Vás k dnešním závodům co nejsrdečněji. Považujeme za naši povinnost seznámiti Vás, velectění, s myšlenkou a důvody, které daly podnět k pořádání těchto zápasů.

Jak Vám zajisté bude známo, utvořil se před časem v Praze Český Olympijský Výbor pro obesílání olympijských her v Athénách, lépe řečeno několik jednotlivců, toužících po slávě a vavřínech, kteří uveřejnili prý v denních listech vyzváni k ustavující schůzi Českého Olympijského Výboru. Tímto myslejí páni tito, že nabyli legitimace k zastupování celého sportovního světa českého a odpověď na naši výtku, že ignorovali nejen Svaz náš, ale i četné jiné amatérské kluby stojící mimo stávající svazová sdružení, vyzněla v tomto smyslu.

V čelo tohoto výboru zvolen byl sice velice vážený pan profesor a spisovatel Dr. Jiří Guth, jinak však člověk, aspoň pokud se athletiky týče, úplně neinformovaný. Neznalosti této využitkovali jednotlivci, aby si zajistili prim na tomto koncertu, a nyní vytrubují do světa, že oni jsou ti jediní, kteří mají právo zastupovati a representovati české borce na závodech v Athénách. Konstatuji zde veřejně, že svazu našemu nebylo známo ono vyzváni v novinách a nějaké oficielní pozvání nás též nedošlo.

Po marném čekání urgovali jsme dle usnesení valné hromady Č. A. Svazu tento Olympijský výbor osobně a zároveň zaslali jsme písemné ohražení Č. A. Svazu. Podotýkáme, že oboje stalo se dne 12. února t. r., tudíž v době přípustné k přihlašování. Na intervenci tuto došel nás ve čtvrtek dne 29. t. m. dopis pana Dra Gutha jménem Č. Olympijského Výboru, v kterém týž praví, že přihlášku naši ústně přijati nemohl, písemné ohražení za přihlášku nepovažovali a zkrátka, že jsme se do 22. března, doby to pro přihlašování stanovené, nepřihlásili a proto nemáme právo a nesmíme zúčastniti se výpravy této. Záležitost závodů svěřili prý České A. Amatérské Unii, jíž prý především se týče.

Ptáme se Vás, velectění, kdo dal tomuto Č. Olympskému Výboru právo vládnouti a děliti? Dále tážeme se Vás, může Č. A. A. Unie representovati a nestranně jednati s kluby u ní nesdruženými a Č. A. Svazem, když vůči svým klubům (zastupuje tři) příkladně „Lurichu“ z Libaně, neměla tolik ohledu, aby je vyzvala k součinnosti. Dle toho dopadly též zkušební závody pořádané Unií, v kterých dominoval klub „Žižka“ v Praze se svými lidmi a nepřipustili žádných mimo klub stojících amatérů. Jednání toto příčí se všem pravidlům Č. Olympijského Výboru v Athénách, neb tento ustanovil, že závody mají přípustný býti všem amatérům. Ohražujeme se co nejrozhodněji, aby tito pánové vystupovali co representanti a zástupci české athletiky a činíme je zodpovědný za možné fiasko, které je pravděpodobně v Athénách očekává. Dnešní závody mají býti protestem proti jednání Českého Olympijského Výboru a zároveň ukázkou, jak zdatné mužstvo bylo ze součinnosti vyloučeno. Vítězové těchto závodů vyzvou vítěze Č. A. A. Unie k utkání se a bude na těchto, aby do světa vyhlašovanou sílu a hbitost s našimi vítězi měřili.

V Praze, dne 31. března 1906.

Správní výbor

Českého Athletického Svazu.

Po výpravě athénské začaly první hrubé útoky na Č. O. V. Tentokráte totiž sešel se po výpravě „užší výbor“, to jest pánové, stále ve výboru zasedající a nesoucí obyčejně rozmanité náklady režijní, aby urovnali finance výpravy, a nebyl k tomu pozván redaktor Kaufmann, který nebyl stálým členem výboru. Proto vznikla bouře, která měla také veliký svůj důvod v tom, že náhodou v užším výboru byl Václav Rudl a dr. Ot. Petřík, nejen přívrženci, ale i členové Sparty, kdežto Slavie nebyla tou měrou zastoupena. (Ač oba pánové, Rudl a Petřík nezasedali ve výboru jakožto zástupci Sparty!) Tuším přímo před výpravou londýnskou, r. 1908, Slavie žádala rovnou, aby byla zastoupena v Č. O. V. a jmenován jejím delegátem p. Jirák. Mínili jsme však, že by nebylo na místě této žádosti vyhověti proto, že by pak i některý jiný klub žádal zastoupení, kdežto platila zásada připustiti toliko zastoupení ústředí sportovních. Moje klidnění a moje úvahy valně nepomohly, neboť po Londýně odpor proti Č. O. V. – v podstatě nic nežli uražená ješitnost jednotlivců a rivalita Sparta contra Slavia – vypukl plnou silou.

Zatím r. 1907 byl slet sokolský, ke kterému Č. O. V. věnoval Sokolstvu krásnou cenu, bronzovou sochu, na kterou členové sebrali potřebný peníz mezi sebou. Já sám ochotně vyhověl Sokolstvu a vypomáhal v oboru cizineckém. Zejména vzal jsem na sebe dělat honneury řeckému vyslanci Manosovi, svrchu vzpomenutému, delegátu řecké vlády. Korespondoval jsem s ním a telegrafoval jsem mu, když pak přijel, vystrojil jsem mu ve své domácnosti hostinu – nemluvě o hostině Č. O. V. již zmíněné – a všude jsem ho doprovázel, maje na to k disposici městský kočár. Také na radnici jsem s ním byl a uvedl jej ke starostovi. Starosta, muž tehda bohorovný, snad si myslil, že Manos je také jen tak nějaký středoškolský profesor jako já, vstal sice od svého psacího stolku, ale zůstal stát a Excellenci také nechal stát, o mně ovšem nemluvě. Starý diplomat, jemných způsobů, byl v patrných rozpacích a já teprve. Konečně jsem se nemohl zdržeti a vpadl jsem do francouzské konversace po česku:

„Snad by bylo pánům příjemno usednout.“

Nato teprve purkmistr se vzpamatoval a nabídl Manosovi i mně místo.

Tenkráte přijel do Prahy také ruský generál Butovskij, dřívější (od r. 1894 do 1900) člen Mezinárodního výboru olympijského, s chotí a plukovník Rittich, syn ruského generála Ritticha, který byl v Praze jako ruský delegát při kladení základního kamene pomníku Palackého. Společnost tato přijela do Prahy o sletu nevědouc a všichni se ubytovali v hotelu „U modré hvězdy“. Byli ovšem zaraženi, vidouce Prahu v lesku, v záplavě bílo-červených praporů, Sokolů uniformovaných, cizinců, a všecku rozrušenu. Ptali se v německém hotelu, co to, a tam jim vrátný povídal, že to není nic zvláštního, jenom „jakási lidová slavnost“. Teprve my, moje choť a já, když nás navštívili, otevřeli jsme jim oči, ohlásili jsme jejich přítomnost sokolskému výboru, hostí ujala se také ruská uvítací sekce a byli všichni tři ihned odstěhování do hotelu českého „U arcivévody Štěpána“. Také jim ke cti byl u nás oběd, ke kterému byl přizván francouzský konsul Colomiès.

Pamatuji se, kterak jsem tenkrát představoval vyslanci Manosovi jistého českého předáka, či vlastně vice versa. Předák sotva se uklonil, pohlížel s hůry a přes rameno na malého Manose, drobného stařečka, který měl asi dojem, že hodnostář je český král.

Po hrách athénských vyslala Česká obec sokolská svého delegáta do Č. O. V. – ale svoje paměti o poměru Sokolstva k Č. O. V. nechci tuto uváděti, doba nezdá se mi na to ještě dosti zralou

Baron Coubertin v Athénách. r. 1906 nebyl, jak svrchu jsem uvedl, hry nebyly docela podle jeho chuti, Dimitrij Bikélas zatím přestal býti členem Mezinárodního výboru a zástupcem Řecka; byl to starý pán, jemuž rušný ten život sportovní a mezinárodní nehodil se valně do krámu, třebaže žil střídavě v Athénách a v Paříži. Místo něho stal se členem mladý hrabě Alexander Mercati. Hrabě asi bývalý, jako jich dnes v Československu máme na vybranou, neboť v Řecku oficielně není šlechty. Ale Mezinárodní výbor i v takových zemích, kde není žádné šlechty, jako ve Švýcarsku a Řecku, dovedl najít nějakého šlechtice, jenom ve Spojených obcích severoamerických ne. Tam měl býti získán aspoň president Roosevelt – ale nepodařilo se to, než jednání skončilo, Roosevelt zemřel. Dnes však (1929) přece zasedá v jeho středu president republiky – argentinské, d'Alvear.

Sešlo se nás z Mezinárodního výboru v Athénách přece několik, lord Desborough z Anglie, Balck ze Švédska, Kémény z Pešti, hrabě Brunetta d'Ussaux a jiní, a ve schůzi výboru jsme zvěděli, že hry, proponované na rok 1908 v Římě, tam býti nemohou. Obecní volby římské dopadly hrám v neprospěch a nabídl se tedy lord Desborough, že se přičiní o olympiadu v Londýně. Doba byla ovšem velmi krátká, ale bylo nezbytí a Mezinárodní výbor nabídku přijal. Lord Desborough byl vážný muž, věděl, co slibuje, a my věděli, že slibu dostojí.

5. Londýn 1908.

V Čechách začali jsme pracovati plnou parou a ovšem hlavně sháněli jsme peníze. Tenkráte po prvé jsme se obrátili na nejširší veřejnost a novinami i zvláštním cirkulářem rozšiřovali jsme toto provolání:

Přátelům tělesné výchovy!

Český výbor pro hry olympijské v Praze zahajuje nanovo svoji činnost ohtěje sprostředkovati účastenství českého sportu a tělocviku při mezinárodních hrách olympijských, které budou konány v Londýně r. 1908.

Po deset let posavadní své práce Český olympijský výbor byl pokaždé při hrách olympijských súčastněn aspoň representativně, kdežto dvakráte způsobil činné účastenství Čechů, a to v Paříži r. 1900 a zvláště pak v Athénách r. 1906. Při tom podařilo se mu obhájiti i v cizině rovnoprávnost s ostatními výbory národů samostatných a rovnoprávnost tato byla uznána od Mezinárodního výboru pro hry olympijské v Haagu v květnu r. 1907.

Úspěchy, zvláště poslední výpravy athénské, na skrovné prostředky výboru jistě utěšené, jakož i zájem, který jeví vůči reorganisovaným hrám olympijským ony kruhy české veřejnosti, jež dovedou oceniti význam tělesné výchovy, přiměly Český olympijský výbor, že tentokráte podjímá se práce s větší chutí a energií, – tím spíše, jelikož, vedle protektora výboru J. Jasnosti knížete Ferdinanda z Lobkowicz, neváhali postaviti se v jeho čelo, jako čestní předsedové pan Dr. František hrabě Lützow a primátor král. hl. m. Prahy pan JUDr. Karel Groš. Britský konsul pan kap. Wintworth Forbes přijal čestné členství výboru.

Po skvělých triumfech Sokolstva při posledním sletu, při němž v závodech mezinárodních český tělocvik nad jiné vynikal měrou tak význačnou, máme naději, že i Sokolstvo súčastní se tentokráte her olympijských a, jsouc k tomu nejlépe povoláno, ukáže vedle sportovců vyspělost tělesných cviků a dokonalost tělesné výchovy české.

Obracíme se tímto ku veškeré veřejnosti české vůbec a hlavně k těm, jimž tělesná výchova leží na srdci, aby věnovali laskavě podniku našemu vlídnou pozornost a podporu. Český výbor pro hry olympijské v Praze, vzpomínaje vděčně, že úspěchy jeho byly umožněny nejen značnými příspěvky jednot sportovních, ale zejména štědrostí některých českých měst, v jichž čele stálo kr. hl. město Praha, pak města Karlín, Kr. Vinohrady, Roudnice a Čáslav, apeluje znova na munificenci české veřejnosti, aby cíle svého mohl dosíci. Český olympijský výbor, nemaje naprosto žádných fondů, odkázán je na příspěvky dobrovolné a doufá, že zvláště korporace tělesnou výchovu pěstující, poskytnou mu ruky pomocné.

V Praze, 20. října 1907.

Český výbor pro hry olympijské:

DR. JIŘÍ GUTH,

předseda.

EM. BALCAR,

místopředseda.

G. HERGSELL,

místopředseda.

JOS. ZELENKA,

pokladník.

VÁCLAV RUDL,

tajemník.

Příspěvky přijímá pokladník Č. O. V. pan Jos. Zelenka, velkoobchodník, Hybernská ul. 34, Praha.

Něco peněz se sebralo, ale byly to jen drobečky.

Je s dostatek známo, že k Londýnským hrám olympijským došlo a že se jich také Čechové zúčastnili počtem dosti hojným. Přes to, že zároveň konala se v Shepherds Bush, západní části londýnské, ve přímém sousedství nového železobetonového stadia, Výstava franko-britská, hry olympijské zaleskly se po Paříži a St. Louisu v nové slávě a nádheře, byť i jejich vystrojení v některých částech nevyhovovalo. Velmi platné služby konal české výpravě pan Roessler-Ořovský, jak jsem se již zmínil.

Česká skupina vystupovala tu samostatně bez valné závady. Ale divné světlo vrhla na vniterné naše poměry tato příhoda. Dlužno však dříve podotknouti, že z jara 1908 hlásil se do Č. O. V. Svaz těžké athletiky, jehož předseda byl jakýsi pan Fr. Malý, advokátní písař. Svaz byl konkurencí České Athletické Amatérské Unii neb aspoň spolek od ní odštěpený. Č. O. V. tedy odkázal Svaz, aby nejdříve se sjednotil s Č. A. A. U. a delegáta Svazu prostě nepřijal. Nebylo přece možno oficielně podporovati český vnitřní nesvár. Z toho ovšem zase veliké jitření – a toho následek?

Byli jsme již v Londýně, naši borci správně byli nejen hlášeni, ale už i také se účastnili závodů, všecko postupovalo uspokojivě. – tu jednoho dne přijde ke mně ve stadiu Rev. de Courcy-Laffan, jednatel olympijského výboru britského a duše londýnských her, a ukazuje mi dopis českého Svazu athletického, ve kterém je pomlouvána výprava česká a udáváno, že někteří členové nejsou amatéry ve sportu, nýbrž profesionály. Když tedy jinak byl pro Čechy klid, tak aspoň výpad ze zadu, z vlastních řad. Stačilo arci několik mých a páně Roesslerových slov, aby denunciační dopis hozen byl do koše, ale že si tam v Anglii o Češích nepomyslili nic pěkného, rozumí se samo sebou, neboť aféra nemohla zůstati utajena.

Když pak s jisté, po té následující schůzi Sportovní Rady toto jednání bylo přítomnému panu Fr. Malému od předsedy Ed. Kaizla vyčítáno jako nečestné a to slovy velice ostrými, ten pán jen sklopil hlavu, ani necekl – a byl předsedou Svazu dál.

Neblahé poměry!

Nemlčel jsem k nim, ale byl jsem na ně příliš sám a tudíž sláb. I když se i pomocí několika čestných mužů podařilo vymýtiti některé nevhodné osoby ze středu Č. O. V., měli zase tito pánové za sebou houfy svých přívrženců stejného kalibru, kteří je znovu a znovu volili za předsedy a funkcionáře ústředí a těmito vrátky tito kavalíři přišli zas. Hydra, které utneš hlavu jednu a deset nových hned jí naroste. Všechen náš veřejný život je, či chci říci tenkráte byl těmi lidmi otráven. Bylo by ovšem nejpohodlnější nechat všecko a přenechat pánům volného pole. Ale tím se nic nespraví, naopak, všechno se pohorší.

V Londýně, jak naznačeno, výprava česká vedle rakouské zůstala politicky docela nepovšimnuta. Beze vší závady byli jsme tam vedeni jako „Bohemians“ a nebylo odnikud žádných námitek. Také proto, že veškeren podnik byl mimovládní a vlády jednotlivých států se o věc nestaraly, třeba že král Eduard hry zahajoval a královna rozdávala ceny.

Naší výpravy ujal se po té způsobem až dojemným hrabě František Lützow i jeho choť, té doby v Londýně dlící. Nemusím se tuto šířiti o působení a činnosti hraběte Lützowa vůbec; v Londýně (naprosto nehledě k jeho vynikající činnosti literární) již před tím při české exposici jakožto součásti výstavy rakouské velmi účinně podporoval českou věc a svými četnými známostmi v londýnském higlifu dociloval ve svých snahách prospěti českému národu za hranicemi neobyčejných úspěchů. To jsou věci myslím vesměs dobře známé. Už před tím byl hrabě Lützow jmenován čestným předsedou výpravy olympijské a na podzim r. 1907 pozval mne na Žampach, kde jsme o výpravě konferovali a potom v Londýně otevřel nám svůj pohostinný dům a pro českou výpravu uspořádal velikou recepci, při níž přítomen byl mimo londýnskou vznešenou společnost také p. Francis P. Marchant, anglický publicista a známý přítel českého národa, pan inženýr Meilbeck a pěvec Bóža Umirov, alias Bohumil Nepomucký.

Nezapomeneme hraběti Lützowovi, že tenkráte, při slavnostním zahájení her a při průvodu stadiem všech sportovců, při hrách súčastněných, postavil se v čelo skupiny české a veřejně, před tváří tisíců a svých urozených známých a přátel, hrdě se přihlásil k malému, nepatrnému a tehda ještě porobenému českému národu jako jeho věrný syn.

S Nepomuckým, mne o několik let mladším, jsem chodíval ještě jako filosof do varhanické školy, řízené tenkráte ředitelem Skuherským. Otec Bohumilův, známý pražský uzenář na Perštýně, byl velkým milovníkem hudby a po něm i malý jeho synek, tehdá asi 14letý. Ještě mám jeho podobiznu z těch dob. Jeho prostřednictvím seznámil jsem se i s jeho matkou a s vděčností vzpomínám, jak mi paní Nepomucká hojně odkrajovala uzeného neb šunky, váhy nedbajíc, když jsem tam od Leclairů v Annenském dvoře, kde jsme bydlili, chodíval pro společnou večeři, pro bratra Antonína a pro sebe. Tiskl jsem jí zamaštěnou její volnou ruku, a potom jsme si na vybraných a laciných kouscích doma pochutnávali.

Potom jsem se setkal s mladým Nepomuckým ve „Staré Praze“ na výstavě roku 1895, kam jsem zajel jako rekonvalescent z Kostelce nad Orlicí a po té Nepomucký odejel do světa a vynořil se za nemnoho let jako vynikající „artiste lyrique“ Bóža Umirov. Navštívil jsem ho r. 1907 v Londýně na sjezdu pro školní hygienu v jeho nádherné cottagi v londýnském Westendu. Tenkráte byl churav a vyšla mi vstříc jeho teta; když zvěděla, kdo jsem, hned mne ohlásila a Umirov mne přijal přes to, že ležel v posteli.

„Jsi první z Čechů,“ povídal mi tenkráte, „který ode mne nic nechce.“

Za téhož pobytu londýnského vykonal jsem také návštěvu na rakousko-uherském velvyslanectví, chtěje připraviti poněkud cestu příští české výpravě. Přijal mne tam mladý kníže Fürstenberg (majitel nebo syn majitele Lán?), který prý uměl dobře česky, ale se mnou mluvil jen po německu. Po roce, 1908, byl jsem pozván na velvyslanectví k snídani, zároveň se zástupci výprav maďarské a rakousko-německé, ale Fürstenberg už tam nebyl. Mluvilo se pak u stolu německy a – maďarsky. Horších následků pro nás ta návštěva neměla.

Umirov také vyšel naší výpravě velice vlídně a obětavě vstříc, a pro všecky její účastníky pořádal skvělé „at home“. Tam jsem se také setkal s tenoristou Mařákem. Také inženýr Meilbeck nás hostil v londýnském svém útulném domku a pamatuji, kterak při té příležitosti byli jsme shromážděni (někteří členové Českého olympijského výboru, pp. Roessler, Zelenka, Rudl, moje choť a já) v salonku malého domku Meilbeckova, kdesi na jihozápadu Londýna a čekali jsme jen na Umirova. V tom od zahrádky, ze zadu, ozve se líbezný zpěv: „Nesem vám noviny, poslouchejte.“ To Bóža se tam vloudil vchodem pro služebnictvo a sebe tak ohlašoval.

6. Po hrách londýnských. – Vnitřní neshody.

Po návratu z Londýna nastaly trapné chvíle pro olympijský výbor a pro mne zvlášť. Rivalita Sparty–Slavie se provalila velmi silně a se strany Slavistů začalo se bouchat z plných hmoždířů do „užšího výboru“, který stále byl podezírán ze stranictví Spartě, která však jediná jevila stále největší a upřímný zájem o olympijské hry. Nepamatuji se již na podrobnosti, jenom vím, že jedním z hlavních vůdců byl jistý lékař (byl to nedávno zesnulý MUDr. Filip), jsoucí v úzkých stycích s bývalým starostou „Slavie“, který, nevím proč, nebyl mi valně nakloněn. Snad proto, že sám nejsa „výkonným sportovcem“, míchal jsem se do sportu. Je pravda, že nebyl jsem žádným „klubistou“, a to mi také mnozí vytýkali, jako na příklad redaktor „Časovostí“ Karel Kunc, který později, chudák, zapadl do ústavu choromyslných a který mne ve svém časopise tituloval „svátečním sportovcem“. Měl pravdu potud, že jsem se nikdy do žádného sportu chtivě, to jest klubovně nepletl, nechtěje víc, nežli způsobiti účast českých borců na olympijských hrách. Tehdejší útoky, které se holedbaly „reformou“ Č. O. V., neměly jiného účele, nežli vypudit Sparťany z Č. O. V. a dosadit Slavisty na jejich místa. Mně bylo osobně lhostejno, která z obou stran zvítězí, jen když získám spolupracovníky a účastenství české při hrách, když při tom dobře pochodí. Když konečně onen lékař se do výboru dostal, nevím už, za jakou korporaci, a my mu pěkně v klidu a pokoji vysvětlili, účel a funkci Č. O. V., doznal, že „byl špatně informován“ a skoro zkroušeně žádal za odpuštění. Podobně se dálo několikráte zase s jinými pány reformátory. Na můj návrh byl pan doktor zvolen druhým místopředsedou a byl pokoj. Jen že v následcích toho pan dr. Petřík se z výboru poděkoval, a to bylo škoda.

V tu asi dobu spadá také ustavení Sportovní Rady, — myslím také plod nešťastné klubovní rivality a sporu Sparta—Slavia. Slavia chtěla míti svou „instancí", jako myslila, že Sparta má svoji v Českém olympijském výboru. Sportovní Rada, to jest sbor delegátů všech sportovních ústředí, zde vlastně už byla, a to právě v Českém výboru olympijském. Ale tam jsem asi mnohým lidem nebyl vhod já, sám také čestný kapitán Sparty, ač jsem se sporem Sparta versus Slavia nikdy neměl nic společného, leda že jsem se přičiňoval o jeho uklizení — a proto tedy nová instance, jejímž předsedou zvolen pan Edmund Kaizl, starý cyklista. Mimo to byli tam zvoleni delegáti — skorem titíž, jako do Č. O. V., tak že schůze Sportovní Rady podobaly se schůzím Č. O. V. jako vejce vejci, zejména zahajoval-li jsem je já, místopředseda Sportovní rady.

Vniterné tyto spory neposilovaly nikterak posici Českého olympijského výboru a také stále odmítavý způsob Sokolstva vůči nám nebyl nám nijak na prospěch. To týkalo se zvláště přijetí „olympijského poháru“, který byl přiznán Sokolstvu při schůzi Mezinárodního výboru v Berlíně 1909.

Po schůzi berlínské měl přijeti do Prahy Coubertin a zase jsem tady všecko splašil, jako už roku tuším 1899, kdy Coubertin mi návštěvu ohlásil. Všecko jsem měl připraveno, — zase nepřijel a mně tím způsobil řadu nepříjemností. Za to přijel baron Blonay s chotí. Vystrojili jsme jim olympijskou večeři, Blonaye jsem vodil všude po Praze a vykonal s ním návštěvu na místodržitelství a u presidia města Prahy, od něhož měl jsem k disposici povozy. V této příčině město Praha vždycky bylo velmi ochotno. Automobilem jeli jsme na Karlův Týn, kde jsem se trochu rdíti musil nad primitivním pohoštěním, jehož mohl jsem hostům poskytnouti — pivo a salámy s chlebem a máslem, v úpravě valně neúhledné.

Ovšem, že všecky výdaje s tím spojené hradil jsem sám, jak už svrchu jsem se zmínil, právě tak jako když roku 1903 navštívil nás tady plukovník Balck, a s nímž potom, chtěje mu ukázati kus Čech, jel jsem na Náchodsko a na bojiště z roku 1866. Tenkrát Balck přednášel v Central Hotelu o Švédsku a jeho přednášku česky tlumočil prof. Klenka. Pořádání přednášky převzali ochotně Sokolové, asi působením prof. Klenky, čehož s povděkem vzpomínám.

Při slavnostní schůzi berlínské 1909 připadl mně úkol pronésti přípitek Mezinárodního výboru a poděkovati za pohostinství berlínské, protože mně byla němčina poněkud běžnější, nežli ostatním pánům kolegům z výboru. Nebylo to snadné, poněvadž bylo třeba vyvraceti některé předsudky: Berlín nevěřil, kdo jsme a psali o nás jako o nějaké naprosto exotické společnosti.

Byli jsme tehda pozváni od korunního prince a jeho choti na diner a císař Vilém nás pozval na vojenskou přehlídku na Tempelhofu, při níž sám seděl tři plné hodiny na koni, téměř nepohnutě a nechával mimo sebe defilovat celou berlínskou posádku. Z celé říše a od rozmanitých pluků byli na tuto podívanou komandováni vojáci a poddůstojníci, aby byli svědky toho divadla opravdu nádherného a mohli pak povídati doma, co viděli, a šířili tak slávu vojenské moci po celém Německu.

Roku 1910, v lednu, byl jsem jakožto předseda Č. O. V. pozván do Vídně na anketu pro tělesnou výchovu, kterou pořádalo ministerstvo vyučování. Z Čechů byli tam prof. Klenka, který měl také referát, univ. prof. Janošík, ředitel Mach z Náchoda, prof. Karásek z Brna a já. Proč právě ředitel Mach, nevím; také ani jednou nechopil se slova. Za to prof. Karásek počínal si čile.

Zajímavo, že nebyli zastoupeni Sokolové. Věděli, že anketa bude, ale sami se nepřičiňovali o účastenství při ní, myslíce, že ministerstvo nesmí přes ně přejíti k dennímu pořádku. Ale přešlo. Teprve potom se horšili, když už bylo pozdě.

Chystala se olympiáda pátá a hry ve Štokholmě roku 1912. Před tím, r. 1911, měla býti schůze Mezinárodního výboru v Pešti, pro nás památná.

V únoru a v květnu téhož roku 1911 byl jsem v Drážďanech. Baron Coubertin mi svěřil uspořádání výstavy Mezinárodního olympijského výboru v Drážďanech na výstavě hygienické a měl jsem s tím veliké nesnáze i veliká vydání. U Hartwicha ve Štěpánské ulici v Praze dal jsem udělati příslušné nápisy a po mnohém vyjednávání a psaní sem i tam syn pana Hartwicha zajel tam to instalovat, tak že při otevření výstavy 6. května všecko bylo hotovo, k obecné spokojenosti. Ale stálo to mnoho sháněk i práce a starostí, mně, v těch věcech nezkušeného a neobeznalého. Trochu mi při tom pomáhal lucemburský delegát v C. I. O., továrník pan Maurice Pescatore, který měl v Drážďanech továrnu na porcelán (a u Lucemburku veliký zámek Château de Septfontaines), jejíž ředitel po výstavě všecky vystavené předměty Mezinárodního výboru převzal. Byla mezi nimi také moje knížka „Hry olympické za starověku a v době nejnovější", se kterou jsem se již neshledal.

*

Ještě o jedné věci buď mi dovoleno zmíniti se. Ke svým četným zájezdům do ciziny, pokud nedály se v době prázdninové, potřeboval jsem zpravidla dovolené, delší nebo kratší. Dovolenou, nepřesahující doby téhodne, dával ředitel, dovolenou do čtyř neděl zemská školní rada, co nadto, ministerstvo školství.

Při dovolené bylo nejvíce zjednati si náhradu a požádati kolegy, najmě ty, kteří v mých třídách bývali zaměstnáni, aby mě zastupovali. Potom bylo nutno dokončiti nějak zanedbané učení, poněvadž od suplujících nebylo možno žádati, aby pokračovali v mém předmětě. Oni také obyčejně a právem užili získaných takto hodin pro předmět svůj.

Nejochotněji přicházel mi v té věci vstříc ředitel Beer v Klatovech, a také členové tehdejšího sboru rádi a ochotně ze mne suplovali déle čtyř neděl. Hůře bylo v Praze, kde nejdříve ředitel Sobek dělal mi potíže, potom ředitel Vařeka. Ředitel Sobek, když r. 1906 jsem chtěl do Athén, uložil mi za podmínku, že dříve nežli odjedu, musím absolvovati stejný počet hodin, dovolenou pak zanedbaných. „Vypůjčoval“ jsem si tehdy hodiny kde se dalo, tak že míval jsem denně zpravidla 4, někdy až 5 hodin za sebou. Byla to arci dřina.

Ředitel Vařeka, nežli mi dal dovolenou, vždycky se ptával: „A je to nutné?" Potom, když jsem měl býti jmenován školním radou, — jak prozradil mi později inspektor Nečásek, — protestoval proti tomu, prý že často brávám do-volené. Nic mu však ten protest nepomohl.

Páni kolegové někteří ochotně, někteří méně ochotně si se mnou hodiny vyměňovali, nejdříve bral já jejich, pak oni brali hodiny mé, ale byli i, kteří mi rovnou tuto službu odepřeli.

Míval jsem tedy potíže s pracemi v olympijském výboru na všech stranách, ale bez nich nemůže býti dílo žádné, ani sebe menší.

---

1. Záhy ustálila se pro tento výbor francouzská zkratka C. I. O. (Comité International Olympique), již také svrchu zmíněná, které i tuto sem tam užívám.
2. Tam je také obšírněji vylíčena svrchu uvedená episoda s dr. Gebhardtem.
3. Srv. Paměti, I. díl, str. 361.
4. V době pražského olymp. kongresu 1925 bylo ze 65 členů C. I. O. občanských členů 41 (tedy asi 63% proti dřívějším 44%), šlechticů s predikátem „de“ 8, baronů 3, hrabat 6, knížat 3, markýzů 3, vévoda 1.
5. Rozuměj Českého výboru pro hry olympijské
6. Název „Olympíada“, ač naprosto nevhodný, přes to nalézá obliby a vyskytuje se i přes protesty C. I. O., který teď (1926) znovu proti jeho užívání se ohražuje. Ohražení toto týká se stejně „olympiad“ dělnických jako studentských a jiných. „Olympiada“ nejsou hry, nýbrž období 4 let mezi dvěma hrami, jež Mezinárodní výbor nazývá Mezinárodní hry olympijské. Ty pak mají spíše právo slouti zkráceně olympiadami než kterékoliv jiné manifestace tělovýchovné.
7. V bulletinu řeckého komitétu, vydaném v únoru (Deltión tès epitrópes tón olympiakón agónón en Athenais) byl již uveden výbor český rovnoprávné s vídeňským. Protektorem komitétu vídeňského byl arciv. Rainer, předsedou hrabě Hans Wilczek. Mimo to byla v Terstu subkomise, jejímž předsedou byl baron Štěpán Ralli. Nebude snad od místa, uvedu-li tuto sestavení celého tehdejšího Č. O. V.: Vedle členů, zasedajících v něm od prvopočátku (od r. 1896, kdy výbor byl zvolen valným shromážděním všech zástupců a přátel sportu), byli v něm delegáti všech svazů a jednot, zabývajících se různými druhy cvičení tělesných. Protektorem výboru byl kníže Ferdinand Lobkowicz, čestným předsedou p. JUDr. Vlad. Srb, býv. primátor král. hl. města Prahy. Předsedou dr. Jiří Guth, místopředsedy p. Gustav Hergsell, ředitel král. zemské šerm. školy, a p. Emanuel Balcar, ředitel záloženské úvěrní banky, gen. tajemníkem p. Václav Rudl, tajemníkem p. JUDr. Otokar Petřík, redaktor „Sport. světa“, pokladníkem p. Josef Zelenka, velkoobchodník; členy výboru pak pánové: Ant. Bína (za českou athl. amat. „Unii“, těžkou athletiku), JUDr. Václav Důras (za české kluby lawn-tennisové), Frant. Fehrer (za českou ústř. jednotu velocipedistů), Gustav Herrschmann a dr. J. Samek (za ústř. jednotu veslařskou z Čech), prof. Fr. Machota (za český svaz footballový), inž. Gustav Mžik (za českou obec střeleckou), akad. malíř K. Reisner, redaktor „Nár. Listů“, Josef Rösler, velkoobchodník, PhC. Gustav Schorm (za českou athl. amat. „Unii“), JUDr. Jan Vaníček, advokát (za české kluby šermířské). Za Českou obec sokolskou delegován p. dr. J. Vaníček k poznání stavu věci a event. dalšímu jednání.
8. Josef Kopecký, nar. 1853 v Rychnově n. Kn. V l. 1874–76 účastnil se vědecké lodní výpravy rakouské kolem světa, z níž zasílal cestopisné články do českých listů. R. 1883 byl úředníkem ministerstva obchodu při námořním úřadě v Terstu. R. 1889 vstoupil jako kapitán do loďstva bulharského a žil pak střídavě v Bukurešti, Cařihradě a v Athénách. Napsal „O lodích Řekův a Římanův“ (Praha 1886) a „Die ettischen Trieren“ (Lipsko 1890). Mluvil 12 jazyky. Zemřel v době popřevratové.