Paměti Augustina Bergra/C. k. dvorní herci a požár Národního divadla

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
První dobrodružství	C. k. dvorní herci a požár Národního divadla	Slavná Mouche d’Or

Údaje o textu
Titulek:	C. k. dvorní herci a požár Národního divadla
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 69–72. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

Někdy, když jsem se večer po návštěvě u maminky vracel, zašel jsem na Vinohradech na kulečník do Dvořákovy restaurace. Dvořák byl sboristou v našem divadle, měl dceru Otylku, které tenkrát, když jsem tam chodíval, bylo asi deset let. Vyrostla z ní potom slavná zpěvačka Otylie Dvořáková.

Ve výčepu v novoměstské zahradě sedával jsem někdy s dobrým svým přítelem malířem Schikanedrem (jehož bratr se stal ve wienské Dvorní opeře šéfem výpravy), s operními pěvci Soukupem a Daníčkem, jenž zpíval skvěle v opeře „Lucrezia Borgia“ a stal se později šéfem výpravy velké známé firmy v Berlinu.

V aréně na hradbách se nedávaly ještě velké výpravné hry jako v německém divadle, kde jsme hráli už tenkrát velké výpravné féerie jako „Carův kurýr“, v němž byl Sauer výtečným Ogarovem, „Cesta kolem světa“ – také v této féerii vynikl Sauer jako Philleas Fogg – „Děti kapitána Granta“, „Sedm havranů“, „Cesta do měsíce“ a j.

Znamenitými tenory byli také Martens, Stohl, Schrötter, Soukup a Streitmann, jenž byl potom prvním německým Jeníkem v „Prodané nevěstě“ ve Wien v roce 1893.

Hrála se také znamenitá opera „San Sebastian“ od Donizettiho. V hlavní roli Camoẽsa byl výtečný Šebesta; byl také výborným Tellem v opeře „Wilhelm Tell“, v kteréžto opeře jsem tančil. Připravovala se tehdy znovu opera „Carmen“; Šebesta studoval Escamilla, velmi se na to těšil, nedočkal se však toho. Náhle onemocněl, už na počátku nemoci ztrácel zrak, a musil proto odříci „Maškarní ples“. Než skonal, zazpíval si na smrtelném loži:

„Toreadore smělý…“

Zvláštní péče byla věnována VVagnerovým operám. Pamatuji se na pietní vypravení jeho první opery „Die Feen“, která za Wagnerova života nebyla nikde jinde vypravena. Skvělé byly i opery „Rienzi“, „Tannhauser“, „Bludný Holanďan“. Ale i jiným velkým operám byla věnována veškerá péče a měly obrovský úspěch. Hrály se opery „Hugenoti“, „Faust“, „Alessandro Stradella“ s velkými balety, v nichž jsem tančil pas de deux, „Astorga“, „Aida“, „Zbrojíř“ a j.

Znamenitými hosty bývali c. k. dvorní herci z wienské Dvorní opery, jako Sonnenthal, jenž byl skvělým Valdštýnem, Levinský, Gabilon, Meixner, Baumeister, dr. Tyrolt, Mitterwurzel, Hartmann a z dam Klára Zieglerová, výtečná Medea, Charlotte Woltrová, výborná zvláště v „Assunta Leoni“, Katty Schrattová, přítelkyně Františka ]osefa a j. Do Prahy zajíždívali také wienští komikové Karl Blasel, V. Knack, Jos. Matras a Geistingrová.

Znamenitě byly hrány i operety, ačkoliv „Netopýr“, který původně ve Wien propadl, zdál se mi v aréně na hradbách lepší. Lépe se mi tam líbili Seifert a Mošna, Malinu však skvěle zpíval v Novoměstském divadle Schrötter.

Ano, Pulda starší, který scénoval „Netopýra“ na hradbách, měl vlastně zásluhu, že se Straußův skvělý „Netopýr“ znovu uchytil a šel celým světem.

„Cagliostro“ byl v Německém divadle také skvěle vypraven, zvláště Martinelli v úloze Cagliostra byl výtečný, ale celkově působila na mne na hradbách tato opereta lépe. Zejména melodram malé Cavallarové byl mnohem lepší, než jak jej přednášela v Novoměstskěm divadle malá Pavla Dornerová – zato z její sestry Lory Dornerová se stala dobrá zpěvačka. Jejich otec pan Dorner hrál menší úlohy v Německém divadle. Také komediantská scéna s Mošnou jako principálem vynikala v divadle na hradbách lépe.

Výtečná byla opereta „Fatinica“, v níž Martinelli byl ohromný jako Kančukov, pak „Donna Juanitta“, „Malý vévoda“, „Zvonky cornevillské“. Znamenitou subretou v těchto hrách byla Schenk-Uhlmayerová. S úspěchem se hrál také „Princ Methusalem“.

A čas rychle utíkal, byl jsem už v Zemském německém divadle přes tři roky.

Nastal nešťastný 12. srpen 1881.

Pamatuji se na to, jako by to bylo dnes. Jen na hru, kterou jsme tehdy hráli, už se dobře nepamatuji, zapomněl jsem na ni pro nezapomenutelné, vzrušující dojmy a mocné pohnutí. Zdá se mi však, že jsme v Novoměstském divadle hráli toho pátku „Děti kapitána Granta“. Byl jsem už odpoledne v divadle a připravoval jsem se na večerní balet. Znenadání se rozšířila po divadle zpráva, že Národní divadlo hoří. Vyběhl jsem, jak jsem byl v divadle při práci, bez kabátu na střechu divadla.

Stáli tam už divadelní sluhové, dělníci, kulisáci, garderobiéři, všichni Češi – bylo slyšet vzlykot a pláč.

Se střechy Novoměstského divadla bylo dobře vidět na Národní divadlo, z něhož už šlehaly plameny.

Ač to bylo v srpnu, chvěl jsem se, jako by bylo zima, tak jsem byl vzrušen. O půl osmé večer se začala bortit a lámat železná konstrukce klenboví.

Běžel jsem potom na nábřeží. Chtěl jsem se dostati k Národnímu divadlu Ferdinandovou třídou, ale nebylo to vůbec možno pro velké davy lidí, které se kupily kolem příšerného požáru, k němuž byl přístup uzavřen. Do pískotu a troubení hasičů se mísilo tiché štkaní a pláč přihlížejících zástupů.

Prodral jsem se potom přece blíže k divadlu se strany od Žofína, chtěl jsem pomáhat v omezení požáru, ale všechny záchranné práce už byly marné. Slukov se také snažil pomáhati při zdolávání požáru a byl by málem uhořel.

Vysoko šlehaly mocné ničivé plameny. Byl jsem bolestně rozechvěn jako každý český člověk.

Vzpomněl jsem si, jak jsem před několika lety, brzy po našem příjezdu do Prahy, chodíval z našeho prvého pražského bytu ve Václavské ulici na návštěvy k strýci Josefovi na Malou Stranu mimo staveniště Národního divadla, jak jsem tehdy takřka s posvátnou úctou hledíval na kvádry, připravené k dokončení stavby, jak jsem si později toužebně přál dostati se do Národního divadla. Věřil jsem pevně, že se mě přání uskuteční, a teď tu celá ta chlouba národa ležela v ssutinách…

Už předtím jsem kdysi za svého působení v Německém divadle pozoroval požár vodárenské věže na Starém Městě u Karlova mostu. Bylo to také při představení, hrála se tenkrát opera „Hans Heiling“ od Marschnera, tančil jsem v ní skřítka. Hlavní roli zpívala překrásná paní Moser-Steinitzová, která bydlila nedaleko požáru na rohu pozdější ulice Karoliny Světlé. Ta se obávala, zda nehoří dům, v němž měla byt.

Mám vděčnou vzpomínku na paní Moser-Steinitzovou, která byla chotí vojenského hejtmana, jehož zachránila před nuceným odchodem z vojska pro nějakou karetní příhodu. Zajela do Wien a klekla před císařem a císař jejímu choti trest prominul. Její muž se stal časem majorem. Krásná paní Moser-Steinitzová byla později dobrou přítelkyní zemského vojenského velitele, jímž se stal zbrojmistr generál Philippovič, který se v roce 1882 vrátil znovu do Prahy, ale o tom se ještě zmíním.