Paměti Augustina Bergra/První dobrodružství

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
V pražském německém divadle	První dobrodružství	C. k. dvorní herci a požár Národního divadla

Údaje o textu
Titulek:	První dobrodružství
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 66–68. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

Hrála se opera „Mefistofeles“ od Boita. Později jsme ji také hráli v Národním divadle. Je to výpravná opera s velkými balety, které jsem v pozdějších letech vypravoval i v Národním divadle. Bylo k ní potřebí velkého pěveckého sboru, neboť zpívá v ní sbor v první jednání za scénou i na jevišti. K zesílení našeho pěveckého sboru byly proto přibrány elévky z Lukešovy operní školy, bylo jich asi dvanáct. Mezi nimi byla také Fanynka, hezká děvuška, ale dívka s čertem v těle. Té jsem se zalíbil jako Španěl v opeře „Carmen“. Nadbíhala mi, kde mohla, dávala mi najevo své sympatie, až z toho vyrostla láska, ovšem nejenom platonická, ač si hodná jinak Fanynka chtěla hrát ještě na panenku. Já tenkrát zahořel, měl jsem ji rád, ač byla asi o tři léta starší a o půl hlavy vyšší než já. Chodili jsme spolu na výlety do Chuchle i jinam, vídávali nás naši známí, někde nás nachytal i komik Schlesinger, a ovšem to nesmlčel a u divadla byla z toho velká švanda.

Myslil jsem si z počátku, z bůhvíjaké rodiny Fanynka není, ale byla dcera domovnice. Dali jsme se spolu i fotografovat.

V té době jsem už doma nebydlil. Zařídil jsem si svůj vlastní byt v Žitné ulici. Byli jsme jako dvě hrdličky.

Ani jsem netušil, že Fanynka měla už milého. Byl jím Ladislav Chmelenský, reservní důstojník dragounského pluku; byl tehdy právě povolán na delší cvičení k svému pluku do Köszegu v Uhrách a Fanynce bylo bez milého asi smutno, proto jsem jí ho měl nahrazovat.

Co však čert nechtěl, přítelem Ladislava Chmelenského byl herec Prozatímního divadla Slukov, a ten, když mě viděl chodit s Fanynkou a když slyšel narážky herců na naši intimní známost, dopsal tom svému kamarádu do Köszegu.

A tak jednoho krásného dne jsem dostal z Uher dopis. Prohlížel jsem si německy psanou obálku:

Panu Augustu Bergrovi, sólovému tanečníku Zemského německého divadla.

Uvažoval jsem marně, než jsem obálku roztrhl, od koho by asi psaní bylo. Psal mi německy pan reservní poručík dragounského pluku Ladislav Chmelenský, že mu napsal jeho přítel, že mu za jeho nepřítomnosti, kdy koná svoji vojenskou povinnost, svádím jeho milenku Fanynku. Něco takového že ovšem nestrpí jeho důstojnická čest, a proto mi oznamuje, že se mu z urážky náležitě zodpovím…

Nebyl jsem tím psaním právě mile překvapen a svěřil jsem se svému příteli, chytráckému soudnímu auskultantovi Sýkorovi, který byl starší než já a už zkušenější.

„Milý kamaráde,“ řekl mi můj přítel po přečtení dopisu, „je to reservní důstojník, přebral jsi mu holku, z toho bude asi výzva na souboj. Ale nic se toho neboj, vždyť my se z toho vysekáme. Radím ti však dobře, tvoji bratři mají toho velkého novofundlanďáka, Pluta. Vypůjč si ho na pár dní od nich a vezmi si ho do bytu. Pes je pořádný chlapík a bude působit dobrým dojmem, až za námi přijde do bytu pan poručík, anebo jeho svědci. Bude vzbuzovat řádný respekt.“

Pochopil jsem a požádal jsem bratry, aby mi psa půjčili. Svolili milerádi.

A tak se Pluto přestěhoval na několik dní do mého mládeneckého bytu. Ale čekal jsem marně se svým přítelem Sýkorou i s Plutem den, dva dni, týden, čtrnáct dní na pana poručíka nebo na jeho svědky. Nějak si to všecko rozmyslil. Nepřišel, ani svědky neposlal. Ale nepřišla, bohužel, ani Fanynka a už jsem se s ní nesešel. Její milenec pan poručík Chmelenský ji asi také dopsal. A Fanynka si vzala jeho dopis k srdci.

Jak jsem se dověděl, odjela zanedlouho potom z Prahy a přijala angažmá u divadla až v Ženevě, kde však skončila tragicky. Za letní bouře utonula v Ženevském jezeře na výletě, podniknutém s několika herci na lodičce. Loďka se s výletníky na rozvlněném jezeře převrhla a jediná Fanynka z celé společnosti přitom zahynula.

Ladislav Chmelenský se stal potom divadelním ředitelem. Za světové války byl opět u vojska a byl jako rytmistr Windischgrätzových dragounů referentem čestné vojenské rady v Temešváru. I později sloužil ještě jako major. Setkali jsme se spolu náhodou po dlouhých letech, dohovořili se a vzpomínali na hezkou Fanynku; připomněl jsem mu, jak mě volal k odpovědnosti, zasmáli jsme se tomu a litovali smutného osudu ubohé Fanynky. Když jsme se rozcházeli, povzdychl si Chmelenský:

„Ach, kde jsou ty krásné časy zlatého mládí…“ Přikývl jsem.

Už však také není živ. Zemřel 25. února 1932 v Praze.

Dostal jsem tehdy s Fanynkou za vyučenou a dlouho jsem si potom neudělal vážnou známost. Byl jsem mlád a měl jsem rád všechny, žádnou jsem si nerozhněval a neměl jsem zbytečných mrzutostí.