Přehled dějin literatury řecké/Vývoj řečnictví

Přehled dějin literatury řecké Gabriel Šuran
Jiní dějepisci	Vývoj řečnictví	Demosthenes

Údaje o textu
Titulek:	Vývoj řečnictví
Autor:	Gabriel Šuran
Zdroj:	ŠURAN, Gabriel. Přehled dějin literatury řecké, Praha 1924 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

§ 28. Vývoj řečnictví.^[1]

Řečniti bylo Hellenům od přírody vrozeno. Již Homeros má hojný počet řečí, jež jsouce povaze mluvícího přiměřeny, vynikají nejen spojitostí logickou, ale i vytříbeností formy. (Zvláště vynikají řeči v IX. zpěvu Iliady. Nestor.) Na úchvatné řeči spoléhala i politická moc Themistoklova a Periklova.^[2] Ale výmluvnost ta byla přirozená, nemajíc základu uměleckého. Prvým učitelem výmluvnosti byl Korax (Κόραξ) ze Syrakus, jenž učil dle určitých pravidel řečnických. Tato pravidla shrnul ve spis (τέχνη ῥητορική) žák jeho Teisias (Τεισίας). Ze Sicilie přenesl rhetoriku do Athen rhetor a sofista Gorgias (Γοργίας) z Leontin (na Sicilii). Ten přišel r. 427, jsa poslancem svého rodného města, do Athen, kde došel takové obliby, že se tam přestěhoval a učil tam, jakož i později v Thessalii, řečnickému umění za veliké peníze. Libuje si v řeči ozdobami slovnými (figurae verborum) až k omrzelosti přeplněné, vytvořil zvláštní slavnostní druh (γένος ἐπιδεικτικόν).

V Athenách řečnictví záhy dospělo vrcholu svého rozkvětu. Toho příčiny byly:

1. neobmezená svoboda slova (παῤῥησία a ἰσηγορία),
2. veřejnost všeho jednání a
3. záliba hovorných Athenských občanů v krásných řečech.

Z velikého v počtu řečníků učenci pergamští vybrali (ok. r. 125 př. Kr.) deset nejlepších a nazvali je attickými (t. zv. κανών).

Jsou to:

1. Antifon (Ἀντιφῶν) byl čelným přívržencem strany oligarchické za války peloponneské a byl pro své smýšlení také popraven (411). Patnáct řečí od něho zachovaných jedná veskrze o vraždách (δίκαι φονικαί). Až na tři jsou všechny jen řeči cvičebné s obsahem smyšleným.
2. Andokides (Ἀνδοκίδης), vrstevník předešlého, jest nejnepatrnější z desíti. Řeči jeho jsou málo uhlazeny a nemají složení uměleckého. Zachovány jsou čtyři řeči, z nich dvě na jisto jsou pravé.
3. Lysias (Λῡσίας), vrstevník předešlých, žák Teisiův, nebyl občanem athenským. Sám měl jednu řeč proti tyranu Eratosthenovi (λόγος κατ᾽ Ἐρατοσθένους), jenž zabil bratra jeho; ostatní psal pro jiné, jsa logografem (λογογράφος). Sloh jeho je prostý, průhledný a lahodný. Řeči uměl výborně přizpůsobovati k charakteru mluvícího (ἠθοποιΐα = umění charakteristiky). Zachováno nám řečí 34.
4. Isokrates (Ἰσοκράτης) (436—338), žák Gorgiův, Prodikův a Sokratův, zařídil si slavnou školu řečnickou. Sám nevystupoval, jsa hlasu slabého, ale psal řeči pro jiné a skládal mimo to řeči slavnostní (λόγος ἐπιδεικτικός = ἡ ἐπίδειξις). Vnější úpravě řečí věnoval velikou péči: zvláště periody jeho vynikají dokonalým zaokrouhlením a rhytmičností. Pod jeho jménem zachovalo se jedenadvacet řečí. Nejslavnější z nich jsou Πανηγυρικός, v němž dokazoval, že Athenám patří hegemonie v Helladě, a Παναθηναϊκός, chvalořeč na Atheny.^[3] Zemřel prý dobrovolně hladem po bitvě u Chaironeie z lítosti, že se sklamal ve Filippovi, o němž doufal, že sjednotí Helleny a povede je proti barbarům.
5. Isaios (Ἰσαῖος), vrstevník Isokratův, byl jako Lysias cizincem v Athenách, učitelem výmluvnosti a logografem. Zvláště výborně znal právo dědické. Zachovaných jedenáct řečí týká se veskrze pří o dědictví.
6. Lykurgos (Λυκοῦργος), vrstevník a přítel Demosthenův, úhlavní nepřítel Makedonů. Dlouho spravoval státní pokladnu (338—326) s velikou poctivostí a nejlepším zdarem. Z mnoha řečí zachovala se jediná řeč proti Leokratovi, jenž po bitvě Chaironejské zbaběle opustil město a jehož Lykurgos žaloval z velezrády, když se po sedmi letech vrátil.
7. Demosthenes (Δημοσθένης) jest nejslavnější z desíti řečníků. Pod jeho jménem zachovala se nám šedesát jedna řeč, z nichž je mnoho nepravých. Lze je rozděliti na dvě třídy: řeči poradní (λόγοι συμβουλευτικοί) a soudní (δικανικοί). Nejdůležitější z řečí poradních^[4] jsou: tři řeči olynthské (Ὀλυνθιακοί), tři proti Filippovi (κατὰ Φιλίππου), περὶ εἰρήνης a o věcech cherroneských (περὶ τῶν ἐν Χεῤῥονήσῳ).
8. Aischines (Αἰσχίνης) byl o několik let starší svého soupeře Demosthena. Byl podplaceným stranníkem Filippovým, ale řečníkem výborným. Zachovaly se od něho řeči tři: κατὰ Τιμάρχου (proti Timarchovi), περὶ παραπρεσβείας (o křivém poslanectví) a κατὰ Κτησιφῶντος (proti Ktesifontovi).
9. Hypereides (Ὑπερείδης) byl vedle Demosthena hlavním zástupcem strany protimakedonské. Po něšťastném výsledku války lamické uprchl na Aiginu, byl však chycen a od Antipatra popraven (322). Řečníkem byl výborným; zvláště byl veleben půvab (χάρις) jeho řečí. Teprve koncem minulého století (r. 1885 a 1892) bylo nalezeno v hrobech egyptských šestero řečí více méně kusých.
10. Deinarchos (Δείναρχος) hrál důležitou úlohu v Athenách teprve po smrti velkých řečníků za vlády Demetria Falerského. Zachovány jsou od něho tři řeči, v nichž hleděl napodobovati sloh Demosthenův, což se mu však valně nedařilo. Odtud nazván κρίθινος (ječmenový) Δημοσθένης.

---

1. Viz Dr. Eduarda Kastnera Výbor řečí Demosthenových. Úvod; na str. 1—28.
2. Srv. proslulé verše, jež o něm pronesl vrstevník Aristofanův Eupolis v komedii Δῆμοι nazvané: Πειθώ τις ἐπεκάθιζεν ἐπὶ τοῖς χείλεσιν (t. Periklových) οὖτος ἐκήλει καὶ μόνος τῶν ῥητόρων τὸ κέντρον ἐγκατέλειπε τοῖς ἀκροωμένοις. Srv. Cicero, Brut. 9, 38: Periclem scripsit Eupolis cum delectatione aculeos etiam reliquisse in animis eorum, a quibus esset auditus.
3. Václav Písecký přeložil řeč k Demonikovi neprávem Isokratovi přičítanou. V Praze 1512 a v Prostějově 1558. Tento překlad upravil a vydal roku 1586 Dan. Adam z Veleslavína. Dle opravení Veleslavínova vydal týž překlad s řeckým textem J. V. Rozum roku 1853.
4. Nejlepší dosud překlad těchto řečí je od Ed. Novotného »Demosthenovy řeči politické.« V Praze 1863. »Demosthenova řeč o věnci.« V Praze 1864. (Bibl. klass.)