Přehled dějin literatury řecké/Rozkvět tragedie

Přehled dějin literatury řecké Gabriel Šuran
Rozvoj tragedie	Rozkvět tragedie	Komedie

Údaje o textu
Titulek:	Rozkvět tragedie
Autor:	Gabriel Šuran
Zdroj:	ŠURAN, Gabriel. Přehled dějin literatury řecké, Praha 1924 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

§ 18. Rozkvět tragedie.

Tragedie rychle spěla k dokonalosti. Sto let (asi od r. 550 do r. 450) stačilo, aby od prvých začátků a nepatrných pokusů dospěla k vrcholu svého vývoje. Rozkvět její počíná se Aischylem, byl k nejvyšší dokonalosti přiveden od Sofokla, klesá v dramatech Euripidových.

a) Aischylos (525—456).

1. Aischylos (Αἰσχύλος) pocházel ze vzácného rodu attické obce Eleusiny. Mužný věk jeho spadá do perských válek, kterých se sám se svým bratrem účastnil. Bojoval v řadách občanských u Marathona (μαραθωνομάχος), u Salaminy a u Plataj. Ve věku pozdějším odebral se dvakráte do Sicilie jsa zván tyranem Hieronem do Syrakus. S druhé cesty se již nevrátil. Zemřel v sicilském městě Gele téměř sedmdesátiletý.

2. Ze 70 tragedií jeho zachovalo se toliko sedm.

Prosebnice (Ἱκέτιδες) mají jméno od choru dcer Danaových, které hledají útočiště v Argu před pronásledováním synů Aigyptových.

Peršané^[1] (Πέρσαι) oslavují vítězství Hellenů u Salaminy. Děj koná se v Susách, kam se zničený král Xerxes v rozedraném oděvu vrátí. Látka tragedie jest tedy vzata z dějin.

Sedm proti Thebám^[2] (Ἑπτά ἐπὶ Θήβας) líčí, jak Polyneikes se spojenými vůdci objeví se před Thebami a utká se s bratrem Eteoklem v souboji, v němž oba bratři padnou. Tento kus byl jako třetí provozován s kusy Λᾱ́ιος, Οἰδίπους a se satyrským dramatem Σφίγξ.

Prometheus spoutaný^[3] (Προμηθεὺς δεσμεώτης) líčí strasti, jež tento trpitel zakouší od Dia za to, že lidstvu, které nejvyšší bůh chtěl zabubiti, přinesl oheň a vznítil v něm zárodky uměn a věd. Za to byl přikován ke skále Kavkazské a když ve vzdoru svém setrvá, smeten za zemětřesení, blesku a hromu do Tartaru k ostatním Titanům.

Veliký význam kusu toho spočívá ve velikolepém vylíčení Titana, jenž za dobrodiní lidstvu prokázané hrozná muka trpí a tím velebnou postavu křesťanského Vykupitele živě připomíná.

Ἀγαμέμνων, Χοηφόροι (Obětnice) a Εὐμενίδες tvoří trilogii zvanou Oresteií (Ὀρεστεία^[4]), která byla r. 458 v Athenách poprvé provozována a docílila první ceny. K ní patřilo satyrské dráma Πρωτεύς, jež tak souviselo s kusy ostatními, že mořský bůh Proteus Menelaovi hrozný osud Agamemnonův předpovídá. (Dle Odysseie IV. 511 n.) Jest to jediná trilogie, která se nám zachovala. První kus její Ἀγαμέμνων obsahuje zavraždění vrátivšího se Agamemnona, druhý kus pomstu Orestovu na matce a jejím milenci Aigisthovi, kdežto obsahem třetího kusu jest smír. Dovídáme se z něho, jak byl vrah Orestes na areopagu od Atheny sproštěn viny a jak smířeny byly Erinye, které se proměnily v blahosklonné, žehnající Eumenidy.

3. Zásluhy Aischylovy o vývoj tragedie jsou ohromné. Vždyť

1. zavedl druhého herce a tím utvořil teprve dialog dramatický;
2. utvořiv dialog zároveň jej rozšířil a zpěvy chorické obmezil.^[5]
3. Tragedie skládal trilogicky, t. j. spojoval v umělecký celek (τριλογία) ty tři tragedie, jež buď vnitřním svazkem jedné báje buď aspoň jednou idejí souvisely. K tomu přidružil vždy dráma satyrské.
4. Chtěje zvýšiti dojmy smyslové, přioděl herce nádhernými rouchy, zlepšenými škraboškami i zvýšeným kothurnem a užíval rozmanitých přístrojů ano i dekorací po příkladě Sofoklově.
5. Nádherou a velikolepostí vyznačuje se i poesie Aischylova, vykazujíc se hlubokými a vážnými myšlenkami a mistrnou stavbou veršů. Slovný výraz vyznamenává se smělostí metafor, nádherou obrazů a velikolepostí stavby periodické; obzvláštní chvály zasluhuje melodická krása a souměrná přísnost rhythmů.^[6]

b) Sofokles (496-406).

I. Sofokles (Σοφοκλῆς) narodil se r. 496 z rodiny velmi vážené a bohaté v attické dědině Κολωνὸς Ἵππιος zvané. Otec jeho měl továrnu na zbraně (μαχαιροποιός).

Proslulý Lampros učil jej hudbě; také tělocvik horlivě provozoval. Jsa sličné postavy byl vybrán (když mu bylo 16 let), aby hraje na lyru vedl sbor chlapecký, jenž při slavnosti na oslavu vítězství salaminského konané tanče a zpívaje přednášel paian.^[7] Roku 468 př. Kr. jsa 28letý vystoupil poprvé s trilogií, v níž hlavním kusem byl Triptolemos. S ním o cenu zápasil Aischylos. Vypravuje se, že soudcové nemohli se o první cenu shodnouti, když tu vrátil se Kimon se spoluvůdci. I dal archon, jenž hry řídil, rozhodnouti vůdcům a ti přiřkli první cenu Sofoklovi.

Jsa dobrým občanem, Sofokles účastnil se také veřejného života, ovšem ne měrou vynikající. Když Antigoně jeho dostalo se skvělého přijetí, lid vyznamenal jej také tím, že jej učinil spoluvůdcem Perikovým ve válce proti oligarchům samským (441—439). Neosvědčil se však asi příliš Sofokles jako vůdce, neboť známe žertovná slova, která o něm pronesl Perikles, že se v básnění vyzná, nikoli však ve vedení vojska.^[8] Za té asi doby vstoupil snad prostřednictvím Perikla, který oběma přál, v užší vztahy k Herodotovi, k němuž se prý také jsa 55letý obrátil s elegií.^[9] O pět let později svěřen mu úřad správce pokladny spojenecké (ἑλληνοταμίας). Po dlouhém, čestném a úspěchů plném životě, za něhož nikdy jako Aischylos a Euripides Athen neopustil (proto zván ἀνὴρ φιλαθήναιος), zemřel starcem 91letým na podzim r. 406. Krátce před svou smrtí oblékl prý černý šat za zemřelého Euripida.

Sofokles zanechal syna Iofonta (Ἰοφῶν), jenž také skládal tragedie, ale se skrovným úspěchem. Ten, zdá se, hašteřivostí svou jedině kalil šťastný život Sofoklův. O tom svědčí vypravování, že Iofon obvinil otce svého u rodových příbuzných (φράτορες) z pomatenosti(παρανοίας), která prý se jeví špatnou správou jmění. Ale Sofokles přečetl prý na důkaz duševní svěžesti ono místo z právě dokonaného dramatu »Oidipus na Koloně«, kde velebí Attiku, a byl ihned obžaloby sproštěn. Pověst ta^[10] v té vyzdobené formě, jak se nám zachovala, má nejspíše původ svůj v komedii.

II. Sofokles složil 120 dramat, jimiž 20krát získal prvé vítězství, často druhé, nikdy třetího. Z nich zachovalo se sedm tragedií:^[11] Aias, Elektra, Král Oidipus, Oidipus na Koloně, Antigona, Trachiňanky a Filoktetes.

1. Aias (Αἴας) pochází z prvé doby básníkovy činnosti a jest nejstarší ze zachovaných dramat.

Záhy z rána Odysseus stopuje původce neslýchaného skutku, který byl spáchán minulé noci: povraždilť na pastvě někdo ukořistěná stáda i s jejich hlídači. Před samým stanem Aiantovým zjeví se Odysseovi Athena a potvrdí jeho domněnku, že Aias je pachatelem toho skutku. Byla totiž zbraň Achillova přičiněním Agamemnona a Menelaa přisouzena Odysseovi, a Aias zahořev hněvem proti odpůrcům, umínil si je v noci povražditi. Ale Athena, starostliva jsouc o život svého miláčka Odyssea, seslala na Aianta šílenost a odvrátila tak útok jeho od mužů na ukořistěná stáda. Co Aias nemohl pro umdlenost pobiti, spoutal a odvlekl do stanu, aby tu nad domnělými škůdci, zvláště na Odysseovi, pomstu dokonal. Na vyzvání Athenino Aias vystoupí ze stanu a maje dosud smysly šíleností obestřeny, raduje se ze svého skutku a děkuje Atheně za přispění. Sotva odejde do stanu a také Athena a Odysseus odstoupí, přikvapí sbor salaminských plavců vyzvat svého vůdce, aby vystoupě konec učinil pomluvám. Ale Tekmessa, šlechetná choť Aiantova, dozná, že pověst o šílenosti Aiantově a o vraždě stád je pravdiva. V tom slyšeti jest ze stanu nářky samotného Aianta, který s nastalým jitrem přišel k rozumu, poznal, co učinil, a pevně si umínil smýti hanbu smrtí. Marně odvrací jej od úmyslu toho sbor, marně domlouvá mu Tekmessa. Aias, oklamav je dvojsmyslnou řečí, odebéře se na osamělý břeh mořský a tam, rozloučiv se úchvatnou samomluvou se vším, co mu drahého, nalehne na meč a probodne se.

Zatím Tekmessa a sbor poděšeni jsouce příkazem posla Teukrova, aby toho dne Aianta ze stanu nepouštěli, ježto jej prý dle věštby Kalchantovy Athena hněvem svým stíhá, jmou se hledati zmizelého Aianta. Mrtvolu jeho nalezne nejprve Tekmessa, k ní přichází sbor a konečně i Teukros, který chce pohřbíti mrtvolu svého bratra. Ale přikvapivší Menelaos zakáže tak učiniti. Vznikne hádka, která se stupňuje příchodem Agamemnonovým. Rozhodne ji šlechetný Odysseus ve prospěch mrtvého svého soupeře, přiměv Atreovice k povolnosti. Když Teukros smíří se s Odysseem, koná přípravy k pohřbu svého bratra.

2. Elektra (Ἠλέκτρα) obsahuje celkem touž látku jako Χοηφόροι Aischylovy. Též Euripides zpracoval tuto látku ve stejnojmenném dramatě.

Časně z rána stane pěstoun s Orestem a Pyladem před královským domem v Mykenách, ukazuje svěřenci svému, kterého zachránil a vychoval, rodný kraj, a vybízí oba jinochy k úradě, co je třeba činiti. Orestes děkuje pěstounu za věrnost a posílá ho do paláce, aby vyzvěděl, co se tam děje. Po těchto slovech všichni tři odejdou: Orestes s Pyladem na pravo, aby obětovali na rovu Agamemnonově, pěstoun pak nalevo. Sotva odejdou, přichází Elektra a naříká si sboru svých přítelkyň, co vše zakouší od matky Klytaimestry a otčíma Aigistha. Sbor ji utěšuje. V tom blíží se sestra Chrysothemis s dary obětními, kárá Elektru pro nezkrotitelný hněv a vypravuje, že rodiče, poděšeni jsouce zlým snem věštícím brzkou pomstu, chtí Elektru uzavříti do temného žaláře, poněvadž ji pokládají za strůjkyni pomsty. Ji samu prý vyslali obětovat na hrobě otcově. Elektra přemluví sestru, aby neobětovala otci darů vražednice, nýbrž dary jejich: kadeře obou sester a prostý pás Elektřin. Chrysothemis odkvapí ke hrobu a Klytaimestra sama přichází konat smírnou oběť Apollonovi. Mezi ní a Elektrou strhne se prudká hádka, v níž konečně Klytaimestra hrozí dceři přísným trestem, jakmile se vrátí Aigisthos. Po oběti Klytaimestřině objeví se pěstoun, aby oznámil, že Orestes zahynul při závodech v Delfech. Popel jeho přivezou prý fočtí poslové. Sbor naříká, a i v Klytaimestře hne se na chvíli srdce mateřské; ale brzy vezme vrch radost, že prosta je nyní strachu před mstitelem. Nejhlubší hoře cítí Elektra a dává mu volný průchod, když matka s poslem do domu odejdou. Než Chrysothemis vrací se všecka rozradostněna domněnkou, že Orestes se vrátil: vždyť našla rov otcův politý čerstvým mlékem, ověnčený květinami a ozdobený kadeří čerstvě ustřiženou. Elektra však zpraví sestru svou o smrti Orestově a vyzve ji, aby společně s ní vykonala pomstu nad nezdárnou matkou. Ale k tomu se Chrysothemis nemůže odhodlati a rozdvojivši se s Elektrou odchází.

Vystoupí Orestes s přítelem Pyladem a se dvěma průvodčími, kteří nesou popelnici s domnělými zbytky Orestovými. Elektra naříká nad popelnicí, až Orestes dá se poznati. Pěstoun vrátiv se z paláce ponouká svěřence k rychlému činu. Oba jinoši s pěstounem a průvodčími odejdou do paláce. Po krátké modlitbě odebéře se tam i Elektra. Ale brzo vyjde oznamujíc, že nadešel rozhodný okamžik. A skutečně je slyšeti hrozný výkřik umírající Klytaimestry. I Aigistha, který potom brzy se objeví, Orestes zabije na tom místě, kde byl zavražděn Agamemnon.

3. Král Oidipus^[12] (Οἰδίπους τύραννος) Úchvatná tato tragedie osudová byla napsána nejspíše na počátku peloponneské války, kdy v Athenách zuřil mor.

V Thebách, kde po dlouhá léta šťastně panoval Oidipus, vypukla neúroda a mor. Děti, jinoši a starci přišli před palác královský a usedli jako prosebníci u oltářů. Stařičký kněz prosí jménem jich panovníka, který k nim vyšel z paláce, o pomoc. Ale Oidipus vyslal už svata svého Kreonta do Delf tázat se Apollona o radu, jakým skutkem či slovem mohla by obec býti zachráněna. Kreon vrátí se s příkazem Apollonovým potrestati Laiova vraha v zemi žijícího smrtí nebo vyhnanstvím. Chtě vůli boží vyplniti, Oidipus vyzývá nejváženéjší občany thebské, kteří tvoří sbor, aby ho v pátrání podporovali, a proklíná pachatele i ty, kdo by mu jakkoli pomáhali. Ale v tom staví se králi v cestu věštec Teiresias. Ten právě proto, že celou věc důkladně zná, zapřísahá nejprve krále, aby od pátrání upustil; když však král sama věštce obviňuje z účastenství ve vraždě, Teiresias označí veřejně Oidipa vrahem. Věštbě té však nechce a nemůže Oidipus uvěřiti a obviňuje Teiresiu ze zrady a ze srozumění s Kreontem, který sám prý baží po trůnu. Kreon zvěděv, z jak hrozného skutku jej viní vladař, přichází se ospravedlnit, ale podrážděný Oidipus nedá se přemluviti a chce dáti Kreonta usmrtiti. Jokasta slyšíc ta prudká slova, přichází ukonejšit manžela, a skutečně vymůže aspoň to, že Kreon smí volně odejíti. Chtíc úplně uspokojiti manžela dokazuje, že věštbám nelze věřiti; vždyť se nevyplnila ani ta věštba, že Laia zabije vlastní syn. Cizí lupiči ho kdysi zavraždili u trojího rozcestí a ne syn, který zhynul v neschůdných horách. Ale právě tato slova Jokastina vzbudí v Oidipovi strašnou předtuchu. Novými otázkami vladař doléhá na Jokastu: i místo i čas i počet průvodců i podoba Laiova shoduje se s okolnostmi vraždy, kterou kdysi spáchal sám Oidipus. Zvěděv příležitostně, že jeden ze sluhů, kteří Laia doprovázeli, dosud na venku jako pastýř žije, posílá pro něj. Zatím vypravuje své osudy v domě domnělého svého otce Polyba, vládce korinthského, a o tom, jak se setkal s Laiem. V tom vystoupí posel korinthský a oznamuje, že Polybos zemřel. Z řečí poslových vychází na jevo, že Polybos nebyl otcem Oidipovým, nýbrž toliko pěstounem. Posel sám prý dostal jej jako dítě od pastuchy Laiova. Jokasta vědouc, že pastucha a venkovan, pro něhož Oidipus poslal, je táž osoba, a chtíc odvrátiti hrozící neštěstí, radí Oidipovi, aby ustal dále pátrati. Ale Oidipus neslyše rady její posílá pro pastuchu. Jokasta odkvapí do domu. Přivedený pastucha donucen byv dozná, že to byl on, který přijal od Jokasty dítě k utracení a že je z útrpnosti přepustil poslovi. Zničen jsa Oidipus odchází. Po chvíli objeví se posel, aby oznámil, že Jokasta se oběsila, a Oidipus si vypíchl oči zlatými sponkami, které strhl s roucha manželčina. Po úchvatném žalozpěvu sborovém Oidipus objeví se sám naříkaje na svůj osud. Jen dvě přání chová vůči Kreontovi, který se také na jevišti objeví: aby směl obejmouti své dcery, a aby jej Kreon vyhostil na Kithairon, který mu rodiče již za mlada určili za hrob.

4. Oidipus na Koloně (Οἰδίπους ἐπὶ Κολωνῷ) vyniká čarokrásnými písněmi sborovými a zvláště skvostnou hymnou na Attiku.

Právě přivedla Antigona slepého otce Oidipa do háje na Koloně a usadila jej na kámen. Posvátné je místo, na kterém cizinci meškají, ale Oidipus nechce s něho ustoupiti, ani když jej jakýsi občan kolonský poučuje, že jest zde sídlo Eumenid, neboť stařec správně hádá, že zde má dle věštby Apollonovy dokonati svůj strastný život. Sbor attických starců chce ho zahnati ze země, kam se uchýlil, ale Theseus dovolí mu pobyt v zemi, které má Oidipus přinésti požehnání. Zatím zví utýraný stařec od dcery Ismeny, že Eteokles vypudil Polyneika, ten že se uchýlil do Arga a odtamtud že táhne s brannou mocí k Thebám. Vítězství připadne prý dle výroku delfské věštírny tomu, kdo bude míti Oidipa v mocí. Ale Oidipus nechce pomáhati ani Eteoklovi, s nímž se spolčil Kreon, ani Polyneikovi, nýbrž klne oběma nezdárným synům. Při tom spoléhá na pomoc Thesea, který mu ji zaručí a odejde. Sbor slaví v čarokrásném stasimu krásu Attiky a dary Atheniny i Poseidonovy: olivu, oře a loď… Ale již blíží se Kreon s branným mužstvem. Po dobrém snaží se nejprve přiměti Oidipa k návratu do vlasti, ale když slova jeho nepůsobí, chce násilím odvléci Oidipa i s dcerami. Ale Theseus se jich mocně zastane a Kreon odchází s nepořízenou. Ani starší syn Polyneikes, jenž pokorně jako prosebník se slzami v očích prosí otce, aby se s ním do Theb vrátil, nepořídí pranic a jde jisté smrti vstříc. Než Oidipovi nastává hodina vysvobození. Již volá Thesea žádaje ho, aby šel s ním na místo, kde má skonati. Oba odeberou se do háje. Za chvíli zvěstuje posel, co se stalo: zahřmělo prý, země se otevřela a přijala v lůno své Oidipa s bohy smířeného. Naříkající dcery ukonejší Theseus a dá je na jejich žádost doprovoditi do Theb.

5. Antigona (Ἀντιγόνη) je pro výbornou oekonomii, znamenitou charakteristiku osob a velebný sloh nejlepší tragedií řecké literatury. Byla provozována nejspíše roku 441 př. Kr.

Polyneikes a Eteokles padli vzájemnou rukou před branami thebskými. Právě odtáhlo v noci vojsko argejské. Ráno po té rozmlouvají obě sestry Antigona a Ismena před palácem královským v Thebách o zákaze, který vydal vladař Kreon: dav totiž Eteokla počestně pohřbiti, pod trestem smrti zakázal pochovati Polyneika, poněvadž prý zdvihl zbraň proti vlasti. Antigona vyzývá Ismenu, aby spolu s ní pochovala mrtvolu bratrovu. Ale mírnější a ostýchavější Ismena zdráhá se tak učiniti, a Antigona s nevolí se odvrátí od své sestry, opětujíc svůj nezvratný úmysl pohřbiti Polyneika. (Prologos.) S jásavým zpěvem vstupuje na jeviště sbor, který se skládá ze starších občanů thebských, rádců to králových. Radostně vítá den, který osvobodil město od strastí válečných, jásá nad porážkou nepřátel, velebí vítězství Thebanů a vyzývá k díkůčinění bohům (Parodos.) Ale již přichází Kreon sám, aby opakoval a odůvodnil svůj zákaz. Sotva tak učinil, dozví se od hlídače, že byl zákaz přestoupen, i nařídí přísně pátrati po pachateli. (Epeisodion I.) Sbor podivuje se odvaze člověka a opěvá podnikavost jeho. (Stasimon 1.) Bedlivé pozornosti hlídačů podaří se dopadnouti Antigonu při činu. Kreon ji vyslýchá a rozhořčen jsa její zpupností ustanoví, aby byla za živa pohřbena ve hrobce Labdakoviců. Také Ismenu podezírá a káže ji chovati v zajetí. (E. II.) Novou touto ranou zaražen jsa sbor naříká nad pohromami, které stíhají rod Labdakoviců. (St. 2.) Marně přemlouvá Haimon, milenec Antigonin, svého otce Kreonta, aby upustil od úmyslu usmrtit Antigonu. Kreon jen tím více se popudí. Pouze Ismenu z trestu vyjme. Rozhněvaný Haimon rychle odejde; právem obává se sbor nejhoršího. (E. III.) Ale mocná láska Haimonova k Antigoně tak dojala sbor, že opěvuje moc lásky. (St. 3.) V tom strážci odvádějí naříkající Antigonu k smrti. Kreon vida, že Antigona dosud zde mešká, vystoupí z domu a pobízí sluhy, aby si pospíšili a Antigonu odvedli. Plačíc a naříkajíc Antigona loučí se se vším, co je jí drahým. (E. IV.) Odcházející Antigonu těší sbor. I Danae, Lykurgos a Kleopatra zakusili strastí podobných. (St. 4.) Tu přivádí hoch slepého věštce Teiresia. Nepříznivá znamení, která věštec zpozoroval při oběti, přiměla ho k tomu, aby Kreonta přiměl k povolnosti. Zaslepený Kreon zasype však ve své vášnivosti Teiresia nespravedlivými výčitkami, ano i úplatnost mu vytýká. Tu vzchopí se ctihodný věštec ke hrozné věštbě o strastech, které hrozí Kreontovi, a odejde. Teprva nyní vladař odhodlá se na opětné domluvy sboru propustiti Antigonu z hrobky a pohřbíti Polyneika. (E. V.) Sbor všecek jsa rozradostněn a pln důvěry, že se vše dobře skončí, prosí Dionysa, rodáka thebského, aby přispěl městu svou pomocí. (St. 5.) Ale rozhodnutí Kreontovo přišlo pozdě. Přikvapilý posel oznamuje, že Antigona sama v hrobce se oběsila, a také Haimon, který meškal u mrtvoly své nevěsty, vytasiv meč na otce, když ho chtěl odtamtud vyvésti, sám se jím proklál. Uslyševši Eurydika, manželka Kreontova, co se stalo, odkvapí do domu a usmrtí se. Zničený Kreon dá se odvésti do domu, klesaje pod tíží strastí, které si sám způsobil svou nerozvážlivostí. Právem tedy velebí sbor, odcházeje s jeviště rozvážnost, která je pravým základem blaženosti. (Exodos.)

6. Trachiňanky (Τραχίνιαι) patří rozhodně do pozdní doby Sofoklova tvoření. I prolog, ve kterém Deianeira líčí své nehody od té doby, co se o ni Herakles a říční bůh Acheloos ucházeli, i epilog, ve kterém Herakles káže Hyllovi zajatou Iolu za manželku pojmouti, živě upomínají na způsoby Euripidovy.

Již patnáct měsíců Deianeira, manželka Heraklova, nemá zprávy o svém manželu a proto posílá svého nejstaršího syna Hylla na Euboii, kde prý Herakles obléhá město Oichalii. Ale brzy po odchodu synově oznámí jí posel u přítomnosti choru, který tvoří panny města Trachiny, že Herakles vítězně se vrací. Mezi zajatými ženami, které přivedl hlasatel Lichas, jest i Iole, dcera krále Oichalského. Když Deianeira zví, že Herakles jen z lásky k Iole Oichalie dobyl, pošle mu šat jedovatou krví Kentaura Nessa napuštěný, který prý, jinak jsa neškodný, zachová jí lásku Heraklovu. Ale když od syna Hylla, který se vrátil, uslyšela, že Herakles obléknuv šat za živa jest sžírán plameny, probodla se v zoufalství. V tom přinášejí na nosítkách spícího Herakla. Ubohý hrdina probudiv se, chce nejprve ztrestati svou manželku. Ale když se dozví od syna o smrti Deianeiry, která jen z touhy po něm chybila, řídíc se radou Nessovou, poznává, že se splnila věštba, dle které neměl zemříti od nikoho z těch, kdo dýší, nýbrž od toho, »kdo v Hadu bydlí, jsa již nebožtík«, dá se dopraviti na vrch Oitu a tam na hranici upáliti.

7. Filoktetes (Φιλοκτήτης) vyniká dvěma zvláštnostmi nad ostatní dramata Sofoklova: představováním tělesného utrpení na jevišti a násilným rozřešením, které způsobuje θεὸς ἀπὸ μηχανῆς.

K pustému pobřeží skalnatého ostrova Lemna přistali právě Odysseus a Neoptolemos, syn Achillův. Zde tráví Filoktetes už desátý rok bídný život svůj, živě se kořistí, kterou mu opatřuje luk po Heraklovi zděděný a jeho nechybující šípy. Plavě se totiž s ostatními Řeky k Troii, byl na ostrově Chryse uštknut od hada, který hlídal posvátný háj nymfy Chrysy. Poněvadž z rány vycházel odporný zápach, a Filoktetes neustále naříkal tou měrou, že nebylo možná ani oběti pokojně konati, Atreovici poručili tehdy Odysseovi, aby jej zavezl na Lemnos. Ale desátého roku obležení Troie roznesla se věštba po táboře achaiském, že bez Filokteta a jeho luku nelze dobýti Troie. I vypraveni lstivý Odysseus a šlechetný Neoptolemos, aby přivedli Filokteta. Přistavše najdou snadno sluj o dvou východech. Je prázdna; Filoktetes někam odešel. I radí Odysseus Neoptolemovi, jakou lstí má přiměti Filokteta k návratu. Neoptolemos nejprve zdráhá se lstivě jednati, konečně však dá se přemluviti. Lítost pojímá po odchodu Odysseově nejen Neoptolema, nýbrž i jeho plavce, ze kterých skládá se sbor, nad ubohým Filoktetem. V tom přichází utrpitel sám. Zvěděv, že má před sebou Helleny, raduje se, a radost jeho se zdvojnásobuje, když uslyší, že má před sebou syna Achillova. Stýská si Neoptolemovi na příkoří a vyzývá jej, aby zase vylíčil strasti své. Neoptolemos vypravuje, jak jej Odysseus s Foinikem dopravili sice k Troii, ale nevydali mu zbraně otcovy: tu dostal prý od Atreoviců Odysseus sám. Proto vrací se prý Neoptolemos do vlasti a slibuje Filoktetovi, že ho vezme s sebou. Tím slibem získá si Filokteta tak, že mu v prudkém záchvatu své nemoci odevzdá luk a usne. Když procitne a doléhá na odplutí, Neoptolemos, jsa jat soustrastí, vyjeví Filoktetovi pravý stav věcí a domlouvá mu, aby s ním plul do Troie. Naříkaje Filoktetes žádá zpět svůj luk. Neoptolemos je na rozpacích, co má činiti; v tom vystoupí Odysseus, zamezí vrácení luku a přemlouvá Filokteta, aby se vrátil po dobrém. Ale když Filokletes zdráhá se tak učiniti, Odysseus a Neoptolemos odejdou sami s lukem, nic nedbajíce srdcelomných nářků Filoktetových. Po chvíli však vrací se Neoptolemos a za ním spěchá Odysseus tuše, že Neoptolemos chce vrátiti luk Filoktetovi. A učiní to také skutečně Neoptolemos, nedav se postrašiti hrozbami Odysseovými. Filoktetes přijav luk a spatřiv Odyssea, an mu hrozí, že jej mocí odvede, míří na svého úhlavního protivníka, ale Neoptolemos jej zadrží, a Odysseus prchne. Neoptolemos chtě slibu svému dostáti, strojí se dovézti Filokteta domů, než v tom zjeví se Herakles, poručí Filoktetovi, aby se odebral k Troii, a věští, že jeho šípy Troia padne a ránu jeho že vyléčí Asklepios. Poslouchaje rozkazu toho Filoktetes rozloučí se s krajem a ubírá se do tábora achaiského.

III. Novotami, které Sofokles v tragedii řecké způsobil, stal se dovršitelem jejím. Nejdůležitější jeho novoty jsou tyto:

1. Rozmnožil počet herců ze dvou na tři, který počet se ustálil v řecké tragedii. Novoty té užil Aischylos už ve své Oresteii (r. 458). Tou novotou Sofokles dovršil tragedii, neboť mohl umělecky provésti složité jednání (πεπλεγμένη πρᾶξις) a stavě proti povahám herojským povahy jemnější (Antigona a Ismena, Elektra a Chrysothemis) docíliti účinných kontrastů.
2. Rovněž rozmnožil počet choreutů ze 12 na 15.
3. Upustil od trilogického nebo tetralogického skládání Aischylova a začal závoditi třemi nebo čtyřmi samostatnými kusy, které nebyly ani látkou ani idejí spojeny.^[13]
4. Zavedl malované dekorace.^[14]
5. Účastensví choru, jenž u Aischyla ještě je hlavní osobou a činně zasahá v ústrojí tragedie, obmezil na úlohu passivní.^[15]

c) Euripides (480—406).

I. Euripides (Εὐρῑπίδης), mladší vrstevník Sofoklův, narodil se prý r. 480 na Salamině. Za mlada dostalo se mu pečlivého vzdělání. Ačkoli snažení jeho hlavně bylo obráceno ke skládání tragedií (už v 25 letech vystoupil s dramatem), přece rád se obíral také filosofií. Byl posluchačem Anaxagorovým, Protagorovým a Prodikovým, přítelem Sokrata, jenž i jemu přál. Učení mužů těch v tragediích svých často hlásal a tak přispěl mnoho k rozšíření filosofického vzdělání. Proto právem byl zván filosofem scénickým (σκηνικὸς φιλόσοφος). Poslední léta svého života strávil v Pelle na dvoře umění milovného krále makedonského Archelaa. Zemřel v Arethuse u Amfipole na jaře r. 406., byv prý roztrhán od psů.

II. Díla Euripidova. Euripides sepsal asi 90 dramat, z nichž se nám jich zachovalo 18. Z nich je 17 tragedií a 1 dráma satyrské Κύκλοψ.

Svými kusy Euripides doznal úplného uznání teprva po smrti, kdy rhetorika, filosofická osvěta a záliba pro strázeň (πάθος) vzala vrch. Za živobytí svého dosáhl prý jen pětkráte první ceny. Z jeho kusů nejvíce vynikají tyto:

1. Medeia^[16] (Μήδεια) patří osnovou svou, provedením a řeči k nejlepším tragediím starověku.

Medeia, zachránivši Iasonovi život odebrala se s ním do Řecka. V Korinthě Iason oblíbí si dceru tamějšího krále Kreonta a chce ji pojmouti za manželku. Ale Medeia strašně se mu pomstí. Pošle totiž dceři Kreontově otrávené dary, t. j. svatební roucho a ozdobu do vlasů. Nevěsta ničeho netušíc, obleče roucho; to vznítí se a při tom zahyne i Kreon chtě udusiti plameny. Potom Medeia usmrtí i své vlastní dva syny, jež měla s Iasonem, a ujede na voze, který jí poslal děd Helios a do něhož draci byli zapřaženi, i s mrtvolami svých dítek do Athen.

2. Hippolytos^[17] (Ἱππόλυτος) obsahuje látku, kterou zpracoval pode jménem Φαῖδρα i Sofokles, Euripida napodobili Seneka a Racine (Phèdre).

Faidra, manželka Theseova, oblíbí si nevlastního syna Hippolyta. Láska její není opětována a Faidra oběsí se, ale listem dává věděti Theseovi, že ji Hippolytos násilně zneuctil. Kletba otcova žene z vlasti syna, jenž od splašených koní zahyne. Teprv Artemis objeví Hyppolytovu nevinnost.

3. Ifigeneia Taurská^[18] (Ἰφιγένεια ἐν Ταύροις). Tato tragedie vyniká mistrně vymyšleným mythem i mistrným provedením a podnítila Goetha ke krásnému dramatu Ifigenii.

Orestes přijde s přítelem Pyladem do země krále Thoanta (Θόας) v Tauridě, aby odtamtud přinesl na rozkaz Apollonův obraz Artemidin. Dle zvyku mají býti, jsouce cizinci, obětováni. Ifigenie, kněžka bohyně, chce jednoho z nich zachrániti, aby odnesl její list do vlasti. Ušlechtilý spor, který povstane tím, že jeden za druhého chce zemříti, vede k poznání bratra se sestrou. Společně vymyslí si lstivý plán k útěku. Když pak je král Thoas chce stíhati, ujme se jich Artemis a zachrání je.

4. Foiničanky (Φοίνισσαι) mají jméno po choru, který se skládá z foinických dívek. Celkem mají Foiničanky týž obsah jako »Sedm proti Thébám« od Aischyla, jenže jej Euripides rozšířil tak, že obsahují spor Eteoklův a Polyneikův, boj sedmi proti Thebám, smrt znepřátelených bratrů a vyobcování slepého Oidipa, kterého Antigona ve vyhnanství provází.

Pro jednotlivé překrásné scény počítá se toto dráma k nejdokonalejším výtvorům Euripidovým.

III. Euripides zastihl tragedii již na vrcholu dokonalosti; znamenají tedy novoty a změny jeho v oekonomii její úpadek.

Sem patří:

1. prology, v nichž osoby nejen šablonovitě vykládají, co se zběhlo až do doby, kdy se začíná děj, nýbrž často i, co se dále bude díti. Způsob ten působil i na Sofokla, jak patrno z prologu v Trachiňankách.
2. Užívání tak zvaného »boha na stroji« (θεὸς ἐπὶ τῆς μηχανῆς). Když totiž osnova dramata vášněmi a rozličnými zápletkami tak se zamotala, že přirozené rozuzlení nebylo možné, vystoupil bůh nějaký na stroji a ohlásil svou nezvratnou vůli, čímž uzel děje násilně se přetíná, kdežto »rozuzlení bájí má se díti ze samé báje«.^[19]
3. Chatrné spojení písní chorických s dějem.

Za to změny, jež Euripides provedl ve vnitřním obsahu tragedie, ukazují na mistrovství jeho.

1. Poněvadž obecenstvo již se nasytilo starých bájí, vyhledával jednak nové odlehlé pověsti místní, jednak staré mythy přetvořoval. Tím stvořil nové osoby tragické, jako Medeii a Ifigeneii.
2. Mistrně líčí lidské vášně, a to hlavně lásku, žárlivost a pomstychtivost.
3. Jest mistrem ve scénách poznávacích, jež ve mnohých kusech dovedl spojiti s obratem.

Těmi dvěma posledními vlastnostmi stal se Euripides básníkem nejtragičtějším^[20] a nejdokonalejším mistrem složité tragedie (τραγῳδία πεπλεγμένη).

d) Úpadek tragedie řecké.

I vedle tří největších básníků tragických, i po nich nalézáme přemnoho básníků, které lákala sláva skládati dramata. Ale žádný z nich nedosáhl už výše mistrovské. Plodů dramatických přibývalo tou měrou, že už před dobou Alexandrovou Řekové měli přes 1200 tragedií, z nichž se nám nezachovalo nic mimo jmenovaná díla tři mistrných tragiků.

---

1. Přeložil Frant. Loukotka v »Kroku« 1887 a 1888.
2. Přeložil Frant. Loukotka (Sborník světové poesie čes. akademie, sv. 67.)
3. Přeložil Václav Nebeský: Prometheus. V Praze. 1862. a Frant. Loukotka v progr. ak. gymn. v Praze 1883—84.
4. Nejlépe ji přeložil Jos. Král. (Ottova Světová knihovna č. 268—270.)
5. Tyto dvě novoty uvádí Aristoteles v Poet. 4. τό τε τῶν ὑποκριτῶν πλῆθος ἐξ ἑνὸς εἰς δύο πρῶτος Αἰσχύλος ἤγαγε καὶ τὰ (úlohy) χοροῦ ἠλάττωσε καὶ τὸν λόγον πρωταγωνιστὴν παρεσκεύασε (»hovoru zjednal převahu«, Vychodil).
6. Srv. Hor. a. p. 278 n.

   Post hunc personae pallaeque repertor honestae
   Aeschylus et modicis instravit pulpita tignis
   et docuit magnumque loqui nitique cothurno.

7. Pověst dí, že téhož roku Aischylos u Salaminy bojoval, Sofokles chlapcem jsa vedl sbor, Euripides na Salamině se narodil.
8. Athenaios 603 d. Περικλέης ποιέειν με ἔφη, στρατηγέειν δ' οὐκ. ἐπίστασθαι.
9. Její začátek zněl: ᾠδὴν Ἡροδότῳ τεῦξεν Σοφοκλῆς ἐτέων ὢν πέντ' ἐπὶ πεντήκοντα.
10. Čte se i u Cicerona de sen. 7, 22 a de fin. V, 1, 3.
11. Nejlepší překlad všech Sofoklových tragedií mimo Aianta a Elektru vyšel v Praze 1883 a 1891 nákladem Jednoty čes. filologů: Tragoedie Sofokleovy. Dvě vyňaté přeložil Jindřich Niederle. V Praze 1868 a 1869. (Bibl. klass. seš. 30. 34—35.) Texty Antigony, Elektry a Aianta vydal a poznámkami opatřil Jos. Král.
12. Přeložil také Edv. Štolovský: »Sofokleův Oidipus král«. V Ml. Boleslavi, 1885.
13. O tom Suidas, (skladatel věcného slovníka z polovice X. st. po Kr.): ἧρξε τοῦ δρᾶμα πρὸς δρᾶμα ἀγωνίζεσθαι, ἀλλὰ μὴ τετραλογεῖοθαι.
14. Arist. Poet. 4. τρεῖς δὲ ὑποκριτὰς καὶ σκηνογραφίαν Σοφοκλῆς παρεσκεύασεν.
15. Umění Sofoklovo užívati choru vytýká Aristot. v Poet. 18. καὶ τὸν χορὸν δὲ ἕνα δεῖ ὑπολαβεῖν τῶν ὑποκριτῶν καὶ μόριον εἶναι τοῦ ὅλου καὶ συναγωνίζεσθαι, μὴ ὥσπερ Εὐριπίδῃ ἀλλ' ὥσπερ Σοφοκλεῖ. (»A i sbor má jeviti se jedním z hercův a býti článkem celku a spolu hráti, ne jako v Euripidovi, nýbrž jak u Sofokla«) — I Horatius má Sofoklův chor na mysli v Ep. II. 3. 193 n.
16. Přeložil Petr Durdík: Euripidova Medeia. V Praze 1878. (Bibl. klass. seš. 71.)
17. Přeložil Václav Bakovský: Euripidův Hippolytos. V Praze 1873. (Bibl. klass. seš. 55.)
18. Přeložil Fr. Šimáček. Vysoké Mýto 1895. (Program gymn.)
19. Arist. Poet. 15: φανερὸν οὖν ὅτι καὶ τὰς λύσεις τῶν μυθῶν ἐξ αὐτοῦ δεῖ τοῦ μύθου συμβαίνειν, καὶ μὴ ὥσπερ ἐν τῇ Μηδείᾳ ἀπὸ μηχανῆς. Nicméně novotu tu zavedl i Sofokles ve Filoktetu.
20. τραγικώτατος nazval jej sám Arist. v Poet. 14.