Příhody malé myšky/Myška zachranitelkou vandrovníkových bot

Údaje o textu
Titulek: Myška zachranitelkou vandrovníkových bot
Autor: T. E. Tisovský
Zdroj: Příhody malé myšky. Páté vydání. S. 36-39
Vydáno: Nákladem učitelského nakladatelství a knihkupectví, společnosti s r. o., 1942.
Licence: PD old 70

Slunce zářilo toho dne na modrojasné obloze jako plamenný kotouč. U každého statku i u každé chalupy v Borovnici mají zahradu s ovocnými stromy, a poněvadž se tehdy jaro trochu opozdilo, byly jabloně i hrušky plny bílého a zarůžovělého květu. Včelky obletovaly v davech rozkvetlé koruny a a roznášely vůni po celé vesnici. Vlaštovky se míhaly jako šipky teplým vzduchem, tu a tam se ze zahrady ozýval sedmihlásek líbezným zpěvem, holubi se hřáli, rozestírajíce křídla na střechách, a v nevelkém rybníčku se šplíchaly husy se svými žluťoučkými housaty.

Vandrovník kráčel zvolna po silnici prostředkem vsi — a malé děti, které dosud nechodily do školy, ukazovaly si na něj udiveně, neboť cizince málokdy spatřily. Potkal-li nějakého pantátu, jedoucího s kravkami do pluhu zapřaženými, vandrovník zdvořile pozdravil. Hovornější vesničané se ho dotazovali, odkud přichází a kam má namířeno. Vysvětloval ochotně, že cestuje z Brna a že hledá obuvnickou práci. Přáli mu všichni šťastnou cestu a aby se brzy někde uchytil.

„Dejž to nebeský Pán Bůh!“ odpovídal — a podpíraje se o hůl, statečně kráčel dědinou.

Silnice se vinula za vsí jako had do nevelkého návrší, na němž se černal rozsáhlý háj. Příjemně se vandrovníkovi šlapalo ve stínu mladých lipek, obalených hustým lupením. Skřivánci vzlétali z bujného obilí a pěli mu veselé písničky na cestu. Hodně ve výši krákala vrána, veslujíc zvolna týmže směrem, kterým on se ubíral.

Za půl hodiny dospěl ke kraji háje. Byly v něm pomíchány duby se smrky, jedlemi a borovicemi. Několik bříz s vlajícími haluzemi a s korou jako sníh bílou stálo při vstupu do toho rozkošného tmavozeleného lesa, jehož vrcholky oblévalo slunce stříbrnou září a z něhož dýchal lahodný pryskyřičný vánek.

Břízy jako by se byly rozběhly po travnatém svahu, na němž kvetly hvozdíky a mateřídouška. Vandrovník si otřel s čela pot, stanul mezi břízami a usmyslil si, že si odpočine. Sesmekl tlumok s ramenou, položil jej pod břízu ze všech nejkošatější, usedl a sklonil na tlumok uřícenou hlavu.

„Vesnice, do které jdu, je až za lesem,“ zahovořil sám k sobě. „Mám času dost, zdřímnu si trochu na tomto měkkém a stinném místečku.“

A poněvadž se cestou do vrchu přece jen upachtil, v minutce zavřel víčka a usnul.

Té chvíle myška po prvé se osmělila povylézti z chodidla boty. Tlumok se nehýbal — i domnívala se proto, že leží snad opět někde v koutě jizby, ale jiné, nežli byla ta, v které na ni chystal ošklivý Matěj zhoubnou past. Jak ji překvapilo, když spatřila volnou krajinu, ozářenou sluncem, a hned opodál chmuřící se spoustu lesních stromů! Očka jí to oslepilo, údivem naplnilo její moudrou hlavičku. V jaké to končině se znenadání octla? Byla zvyklá na lidské příbytky, na kolnu, na světnici ve škole, konečně na nízkou jizbu ševče Vávry. A zde nebylo stěn, nebylo stropu — všecko naopak tak veliké, malebné a krásné!

Chtělo se jí z boty vyskočit a pustiti se do té vábné, ničím neohraničené krajiny. Ale kterak by tam obstála — sama, bez lidí, kterým žila dosud vždy tak nablízku! Bála se jich — svátá pravda! — ale nedovedla si představit život bez nich, bez jejich příbytků, v plné volnosti a aby nikým nebyla plašena.

Bystrýma očkama se tudíž rozhlížela z holeně boty a naslouchala tichému dýchání vandrovníkovu.

„Odnesl mě, jak jsem si přála,“ radostně prolétlo její hlavičkou. „Dobrý člověk a nebohý k tomu, neboť mu umřely dvě dětičky.“

Byla o jeho dobráctví tak přesvědčena, že se pranic nebála, slyšíc jeho dech tak docela vedle sebe. Povytáhla krček a popatřila na jeho vousatý obličej. Ucouvla sice hned, ale za chvilku ji už neděsilo zírati upřeně na jeho semknutá víčka a na jeho brunátné čelo. Vždyť se nehýbal, ani nemluvil!

Rozjímala, kam ji asi donese, až zas povstane k další chůzi, ale ulekla se, spatřivši pojednou nedaleko jiného člověka, v roztrhané kazajce z režného plátna, v roztrhaných kalhotách také plátěných a v rozbitém a zabláceném širáku. Přikrčila se v holeni, aby ji nespatřil. Avšak sledovala každé jeho hnutí. Rošťák nesl křivou, sukovatou hůl pod paždím a v ruce raneček nesmírně špinavý. Když spatřil vandrovníka, přitiskl se k jedné z bříz a pozíral naň dlouze a rozpačitě. Potom mu blesklo v očích. Pokřivil zlomyslně ústa, přiblížil se znenáhla k dobráckému spáči — a už stanul nad ním a pronikavě si ho prohlížel. Pak spustil raneček k zemi, sáhl do kapsy, vyňal nůž a schýlil se k vandrovníkovu tlumoku…

…přiblížil se znenáhla k dobráckému spáči.

Myška se chvěla. Čekala něco velmi nebezpečného. Vtom uslyšela jakýsi řez a pocítila, že zrovna ta bota, v níž byla skryta, se od tlumoku uvolnila. V nesmírném leknutí váhala ještě vteřinu, ale druhý řez vzpružil její síly. Vyrazila z holeně, skočila spícímu vandrovníkovi do vousatého obličeje, dotkla se rypáčkem jeho očí a skulila se pod tlumok.

Vandrovník vyskočil a už držel hůl v hrsti.

„Ničemo!“ vykřikl, až se to divoce rozlehlo v lese. „Darebáku! Ty mě chceš okrást o boty?!“

A rozehnal se holí po zlodějském tulákovi.

Ten nečekal. Zanechal uvolněné boty, chytil svůj raneček a sáhovými kroky se hnal do temné houštiny.

„Zpropadený bídníku! Tak tys mě chtěl okrást?“ křičel za ním vandrovník a učinil několik skoků, jako by se chystal rošťáka pronásledovat. Ale po něm nebylo zakrátko ani pohádky.

„No — máš štěstí, že ti nohy dobře slouží! Nasypal bych ti jich několik, že bys na mě pamatoval. — Ale co mně to jen skočilo do obličeje? Zdálo se mi, jako by to byla myš —“

A sehnul se a pozvedl tlumok.

Myška bojácně, ale nikoliv příliš plaše odběhla a stulila se pod vyčnívající kořen břízy. Odtamtud se dívala na vandrovníka.

„Vskutku, myš to byla! Vida! Tam ve vsi u mistra Vávry žehrali na myšku, že jim rozkousala botu, a mně zde myš zachránila jediný můj majetek. Budu ti vděčen, drobečku. Jsi hodná!“

Vandrovník ovšem nevěděl, že to byla táž myška. Ale jeho pochvalná slova jí lichotila. Měla z nich radost. Inu — učinila bezděčně dobrý skutek, a to člověku dobrému. Odměnila se mu za to, že ji vysvobodil z nastražené pasti.

Vandrovník ještě chvíli huboval, když shledal, že mu ničema rošťák přeřízl dva řemínky, kterými měl boty k tlumoku připevněny. Na štěstí nebylo u něho o řemínky nouze. Vyňal jiné dva z tlumoku, boty připásal, hodil si své celé jmění na záda a dal se na pochod.

„Měj se dobře, myško zachranitelko!“ pravil ještě. A dal se po pěšině lesem.

Myška za ním pohlížela smutně, až zmizel.