Příhody malé myšky/V lesních houštinách

Příhody malé myšky T. E. Tisovský
Myška zachranitelkou vandrovníkových bot	V lesních houštinách	Další pobyt v lesních houštinách

Údaje o textu
Titulek:	V lesních houštinách
Autor:	T. E. Tisovský
Zdroj:	Příhody malé myšky. Páté vydání. S. 40-39
Vydáno:	Nákladem učitelského nakladatelství a knihkupectví, společnosti s r. o., 1942.
Licence:	PD old 70

Domovem milé myšky stal se nyní hustý, nepřehledný les.

Jakmile se vandrovník jejím zrakům nadobro ztratil, zastesklo se jí velice, i vběhla do lesa a pátravě se kolem rozhlížela. Nespatřila nikde lidské postavy. Všude jen mohutné a vysoké kmeny stromů, v jejichž korunách se rozléhalo táhlé, truchlivé dunění.

Co si tady počne? Čím zažene hlad, který se počínal v jejím žaludku naléhavě přihlašovat?

Cupitala volně, nazdařbůh vysokou travou, v níž kvetly pestré květiny. Došla na prostory, pokryté jen hebkým zeleným mechem. A zabloudila potom do neproniknutelných houštin borůvčích keříků — a dlouho trvalo, nežli se z nich vymotala. Všecka unavena se vyškrábala na vypouklý kořen silného smrku a obzírala okolí.

Jakýsi podezřelý šramot jí zalehl zblízka do uší. Pozvedla oči — a div z toho smrt neměla. Po smrkovém kmeni, u něhož odpočívala, šinulo se dolů hnědé zvíře s kosmatým ocasem. Stanulo vždy na okamžik — a potom se s nesmírnou obratností smekalo níž a níže.

Myška se s kořene svalila plna strašných úzkostí. Avšak puzena ohromným děsem neprodleně vyryla pod kořenem několika zoufalými hmaty předních tlapek a rypáčku malou skulinu a skrčila se do ní. Sotva vtáhla také ocásek do té ne dokonalé skrýše, seskočilo zvíře těsně vedle ní. Ale — neshánělo se po ní. Hopsavými skoky se rozběhlo po mechu, vlekouc po zemi chvostnatý ohon. Za minutku se vyhouplo na kmen nedaleké borovice a zvolna lezlo do výše.

„Ach — to snad není kočka!“ blesklo myščinou hlavičkou. „Ta by mne nenechala jen tak ledabyle uniknout.“

Polehoučku se vysunula, aby lépe viděla. Obratné zvíře dostihlo první větve na borovici, krkolomným skokem se zachytlo sněti druhé, a potom se v umělých přemetech rozdovádělo v koruně, že z toho myšce přecházel zrak. Jako by mělo křídla, přehupovalo se se stromu na strom, až naposledy usedlo na vodorovnou ratolest a jalo se chutě okusovati jakýsi podlouhlý, kulatý předmět. Šupiny z něho padaly k zemi, a myšku to čím dál tím více zajímalo. Na konec spadl i sám ohlodaný předmět do měkkého mechu.

Nebylo nikoho, kdo by byl myšce vysvětlil, že zvíře, jež ona pokládala za svého krutého nepřítele — za kočku totiž, jest toliko čiperná veveřice, které je smrková šiška lepší pohoutkou, nežli myší maso. Po delší době svého pobytu v lese myška sama poznala, že si jí ten čilý komediant nevšímá; i přestala se ho báti. Nezřídka zpozorovala několik veverek najednou a bavilo ji, jak závratné skoky umějí dělat v korunách stromů. Nikdy neviděla žádnou spadnouti.

Avšak — kde najde konečně ubohá myška něco vhodného na zub? Zahynouti se jí přece nechtělo! A žaludek se už bolestně svíral. Nu — snad jí pomůže vybroušený čich v pátrání po nějaké jedlé maličkosti. Značně zesláblá se tudíž vydala na lov.

Na zeleném mechovém koberci nenašla pražádné kořisti. Uhnula pod převeliký strom dubový, pod nímž ve velkém kruhu rostla kyprá tráva. Postřehla tam dužnatou houbu, překrásný hřib, a zakousla se do něho. Nechutnal jí. Potom zavadila očima o jakési válcovité tělísko, podobné ořechu. Zaťala do tělíska zuby — a ejhle! Dobrou chuť mělo! Myška je smlsala jako nejlepší pochoutku. A co to vlastně bylo? Dubový plod z předešlého roku — žalud.

K velké radosti uviděla myška pod dubem žaludů požehnané množství. Nasytila se, jak jí hrdlo ráčilo, a pro budoucnost zbylo přec ještě potravy dost a dost.

Zle tedy v lese nebude — uchlácholila se konečně. A když vyčenichala též pod jedním z dubových kořenů roztomilou komůrku, hezky hlubokou a suchou, všecka rozveselena zarejdila v bujné trávě a podvečer si šla do komůrky spokojeně odpočinout.

První noc v lese! Spalo se jí docela příjemně. Nic ji nerušilo z tvrdého spánku — a ráno, když se probudila, domnívala se býti doposud v jizbě ševče Vávry, neboť uslyšela nad sebou rozkošný zpěv ptačí, podobný zpěvu, který ji budíval v koutku za kupou roztrhané obuvi. Ale když vystrčila hlavu z komůrky, užasla, neboť viděla nad sebou — nikoliv klec se stehlíkem, jemuž vždy za jitra nosil Petřík semenec, nýbrž koruny stromů, v nichž hlaholilo ptáků na sta.

Myška se zálibou poslouchala líbezný ten koncert při východu slunce. Před její komůrkou se leskla tráva zlatými krůpějemi rosy, tichý vánek povíval větvemi dubu, a dále v lese, pokud dohlédla, všecko se třpytilo a všecko se vlnilo a zpívalo.

„To je krása!“ pomyslila si. „Tady je opravdu blaze — zvláště když pro potravu není daleko.“

A jen se mihla — a už držela v tlapkách rozměklý žalud a drancovala s něho kožnatou slupku. Jakkoliv by si byla přála, aby vnitřek žaludu byl tužší, neskrblila chválou, že je to jídlo celkem velmi dobré a že se jí při něm stýskat nebude. Později, na procházkách, při nichž se od své pohodlné komůrky daleko nevzdalovala, zkoušela i jiné věci, půjdou-li jí k duhu. Žaludy v pravdě nebyly potravou přespříliš vábnou, neboť jich mnoho za zimy pod sněhem nahnilo a zplesnivělo. Ale výběr byl zato hojný a zboží špatné myška nepotřebovala požívat. Aby si však zjednala jakousi změnu v jídelním lístku, pustila se jednou do smrkové šišky, kterou hodující veverka z rozpustilosti pustila k zemi z poloviny rozkousanou. A ejhle! zachutnala dost obstojně. Olejnatá semínka mezi šupinami, třeba že se k nim myška jen zdlouhavě dobývala, měla příchuť nasládlou a skoro podobnou chuti semence. A šišek celých a pěkných nacházela potom dosti.

Jindy zaryla z dlouhé chvíle rypáčkem pod trsy borůvek a zakousla se do měkkých kořínků. Také ty nechutnaly špatně. Zkrátka — o rozmanitou potravu bylo postaráno a to — vedle zabezpečené skrýše pod kořenem dubu — znamenalo pro malou lesní obyvatelku vše.

Už se jí nestýskalo. Nějakou družku si dosud sice nenašla, ale zato ji bavilo všecko ostatní: volnost v malebném háji, zajímavé procházky v trávě, po mechu i v temném houští borůvek a ostružin, dovádivé kotrmelce veverek, na něž mnohdy dlouho se dívala, zpěv ptactva zrána, velebné hučení v jehličnatých korunách a všecek ten šumný a zdánlivě bezpečný blahobyt, o jakém dosud ani neslyšela.

Avšak bez trpkých zkušeností přece nezůstala. Přihodilo se jí zanedlouho leccos velmi mrzutého, a často šlo i o její život.

Kdysi po východu slunce, když posnídala několik žaludů, zašla si myška na nepatrnou vyvýšeninu, podobnou překlopenému nízkému klobouku a porostlou řídkými keříky vřesu. V prostředku té malé kopky stála mohutná borovice a pod ní bylo natroušeno hojně jeřabatých suchých šišek. Drobné zoubky se o tvrdou borovou šišku marně pokoušely, i vybrala si myška jednu z nich a všecka šťastna ji koulela dolů po svahu a zase ji nahoru vynášela. Bylo jí do skoku a hrála si se šiškou zcela bezstarostně, zatím co na nízké větvi borovice prozpěvoval drozd tak zvučně a rozkošně, že se zdálo, jako by mu celý okršlek lesa naslouchal.

Tu pojednou, když se opětně chystala spustit šišku po písčité ploše, drozd nějak vyděšeně vykřikl a rázem ve zpěvu ustal. Myška pozvedla hlavu, upřela očka ke koruně borovice a viděla, že drozd kvapně ulétá do temného lesa. Pohlédla se svahu až k nízké houštince ostružin, vzdálené necelých sto kroků. Něco se tam při kraji mihlo, ostružiny se zahýbaly — a mezi kypře zeleným listím se zjevila žlutohnědá hlava zvířete s jiskrnýma očima a nízkými oušky. Myška ještě postřehla, že se za hlavou dloužil štíhlý krk s oblým tělem na nízkých nohou, že zvíře je vespod bílé a že se divoce rozhlíží. Svinula tělíčko rázem do klubka, tetelíc se v nesmírném strachu. Jako by do běhu neměla sil, ztrnule pozírala na zvíře, jež vtom učinilo několik prudkých skoků. Myška se vymrštila, přeběhla kolem borovice, a nevidouc ani jediné dírky, ani jediného výmolu, kde by se skryla, jako šílená prchala do hlubin lesa.

A měla se čeho báti. Nikdo jí neřekl, že jsou na světě mimo kočky i jiná dravá zvířata, která dáví myši, kdekoliv je shlédnou. Neslyšela co živa o lasici — a byla to skutečně lasice —, ale mocný vnitřní hlas poháněl ji do běhu, a byla přesvědčena, nezachrání-li se v nějaké hodně úzké skulině, že je po ní veta.

Uběhla sotva několik metrů po písčité, vyschlé půdě a už slyšela za sebou šumot tlapek a ztlumené supání. Napjala veškeré síly a zamířila k trnkovému keři, jenž se docela blízko bělal, obalen květy. V pravdě pelášila jako hádě — co však by jí to bylo pomohlo, kdyby pod trnkovým keřem nebyla zahlédla napolo ukrytý otvor, vedoucí šikmo do země. Vjela do něho rychlostí blesku a skulila se takořka bez vědomí do prostorné kotliny, vystlané suchou travou a listím. Zaslechla ještě, jak vedle ní cosi mručivě zaskuhralo — potom se při tiskla do koutka, hlavu mezi nožky — hotova k smrti.

O všem ostatním, co se přihodilo bezprostředně po jejím vniknutí do kotliny, nevěděla už nic. A bylo by ji to naplnilo děsem strašlivým…

Myška se utekla mimo nadání do brlohu mrzutého samotáře — ježka. Vyspával právě v jedné jizbě svého pelechu, vyhloubené stranou od vchodu, — a tak se stalo, že se nenapíchla na jeho ježatý kožich. Skulila se do jizby vedlejší, vyhrabané po druhé straně vchodu.

Ale pan domácí neměl spaní tak tvrdé, aby nezaslechl jejího hlomozného vpadnutí. Narovnal hřbet a povylezl z ložnice — když v tom jako příšera vrazila do pelechu lasice. Se špatnou se potázala. Nemohouc se v prudkém chvatu zarazit, zaryla tlamkou i celou hlavou do pichlavého ježkova obalu. Krvácela. A bolestně stenala. Ježek se zmateně stočil, až úplně zahradil myščin úkryt. Lasice se svíjela bolestí, ale rozzuřena podnikla proti němu nový útok. Přitiskla hlavu k zemi a vpadla mu pod břicho. Napíchla se sice za ucho, ale ježek, zapomenuv rychle se svinouti, rovněž pocítil ostrou palčivost na jedné nožce. Teprve potom zatáhl nožky i rypáček a ponechal lasici, aby se píchala do omrzení.

Její krev potřísnila celý brloh. Vidouc před sebou hrotnatou kouli zaprskala, vyběhla a bolestně skučíc pádila do stínu ostružin…

Snad čekal ježek, že se lasice vrátí a že podnikne nové útoky. Zůstal schoulen, nehýbal se. Potom snad dokonce usnul v té bezpečné podobě, neboť myška, když se probrala z mrákot, pozorovala hodnou chvíli tu nestvůrnou kouli plnou bodáků, na nichž tkvěly chumáčky lasičí srsti a krvavé skvrny, a ježek se nehýbal. Zahrazoval nadobro myšce východ. Když to postřehla, znova se jí zmocňovaly smrtelné úzkosti. Nezadávila-li ji lasice, zakousne ji tento hrozivý tvor, obalený ostny, nebo se na ni překulí a ubodá ji.

A život jí byl přec tak milý, tak nerada by byla zahynula! Osmělila se vystrčit nožky — a suché listí, jímž byl pelech vystlán, zaharašilo. Ježek sebou znatelně pohnul, ale rypáček neukázal. Za chvilku se myška odsunula o poznání dále od strašlivého pícháče. Listí opět zaharašilo a ježek sebou nanovo pohnul. Než ani tentokrát nevynořil nožek ani rypáčku.

Co zbývalo? V myšce se ozvala zoufalá odvaha. Snad bude možno prorýti se z pelechu na povrch! Úmysl ten ji celou pronikl, a užuž se chystala vtisknouti tlapky do hlíny, když ježek povystrčil rypáček. Ale byl na štěstí pootočen stranou a nespatřil ji. Myška sebou trhla, vyskočila, odhrábla zuřivě trochu prsti — — a ježek, domnívaje se patrně, že se vrátila lasice, svinul se zase a klímal dále.

Myška nelenila. Zoufalým úsilím se vrývala do hlíny, odhazovala prst dozadu, pracovala všemi svaly, posledními silami. Konečně — za půl hodiny se vynořila na povrch…

V následující minutě odpočívala už, víc mrtva nežli živa, ve své komůrce, jejíž vchod zahradila dříve několika kamínky, aby se zajistila před všemi ošemetnými nepřáteli. Toho dne nevyšla ze strachu už ani na krok. Ba ani hladu nepocítila. Všecka se ještě třásla při vzpomínkách na zažitou děsuplnou příhodu.