Příhody malé myšky/Vandrovníkovy vysoké boty

Příhody malé myšky T. E. Tisovský
U ševce Vávry v Borovnici	Vandrovníkovy vysoké boty	Myška zachranitelkou vandrovníkových bot

Údaje o textu
Titulek:	Vandrovníkovy vysoké boty
Autor:	T. E. Tisovský
Zdroj:	Příhody malé myšky. Páté vydání. S. 30-35
Vydáno:	Nákladem učitelského nakladatelství a knihkupectví, společnosti s r. o., 1942.
Licence:	PD old 70

Pět dní žila už myška u ševče Vávry v Borovnici. Jediná věc kalila její plnou spokojenost. Že totiž přečasto viděla, jak tovaryš Matěj pro ledajakou malichernou příčinu ubohého Petříka štulcoval a políčky mu dával. A ona měla toho hocha ze srdce ráda, neboť každého jitra první jeho prací bylo, aby dal stehlíkovi čerstvý semenec, z něhož díl připadl jí.

Pátého dne navečer se Matěj rozkohoutil zvlášť krutě na Petříka, a poněvadž byli v jizbě sami, vzal na něj potěh a zmrskal ho, až se dal úpěnlivě do pláče. To bylo pro myšku příliš. Přemýšlela, kterak by Matějovi ztropila něco, co by ho mrzelo. Úmysl ten nebyl hezký, ale myška se domnívala, že tím Petříkovi pomůže.

Matěj dodělával toho večera nové ženské botky; byl s nimi skoro hotov, jenom podpatky si nechal na ráno. Myška dobře vypozorovala, kam botky postavil, nežli šel spat. A sotva že všecko v jizbě ztichlo, vyběhla, vrhla se na jednu z botek a hlodala tak usilovně, až ji na několika místech naveskrz prokousala. To bude mít Matěj radost, až to uvidí! — těšila se zlomyslně, nemohouc se té chvilky ani dočkati.

A opravdu, Matěj byl skoro bez sebe, když spatřil rozkousanou botu. Chytil ji, běhal s ní po světnici a tak se rozhulákal, že se dal malý Vašík do žalostného nářku.

„To udělala myš, kterou Terezka v mošně přinesla!“ křičel, ukazuje botu mistrovi. „Ale já jí dám! Zdá se mi, že máte, mistře, na půdě past. Přinesu ji a nalíčím. To by bylo zle, aby se nechytila!“

„Past — past — co je to?“ vyděsila se myška, a škodolibá její radost, že se Matějovi za hodného Petříka pomstila, naráz zmizela. „Co to chce na mě nalíčit? Chce mě nějakým zvláštním způsobem zadávit?“

A bylo jí strašně úzko.

Mistr Vávra odpověděl: „Ano, máme na půdě past. Přines ji! Kousat boty — kam bychom přišli! Musíme se myši zbavit, aby nám neprokousala všecko, co tu leží.“

A Matěj se hnal ze dveří.

V síni narazil na neznámého, vousatého a shrbeného mužíka, s tlumokem na zádech, opírajícího se o sukovitou hůl.

„Dej Bůh zdraví, kamaráde!“ oslovil cizinec Matěje. „Mistr je doma?“

„Je doma. Hledáte práci?“

„Hledám, kamaráde. Nebudete-li potřebovat zrovna pomocníka, snad mě aspoň přijmete na chvilku a dovolíte, abych si zde u vás trochu odpočinul.“

„I jen jděte a odpočiňte si! Já se vrátím hned.“

Pocestný vešel do světnice. Smekl placatou čepici, pozdravil i otázal se: „Mistře, prosím uctivě, abyste mě přijal do práce, potřebujete-li svědomitého tovaryše. Vyznám se ve všem a přičinit se také dovedu. Nemáte-li však právě díla nazbyt, dovolte, abych mohl u vás trochu posedět. Jdu už dobré tři hodiny.“

„Vítám vás, příteli,“ vlídně odpověděl mistr Vávra. Odložil rozešitou botu, utřel si o zástěru ruce, přistavil židli a pobídl: „Odhoďte tlumok a odpočiňte si! Vidím rád každého ve své chalupě. Přicházíte zdaleka?“

„Zdaleka, mistře,“ prohlásil vandrovník. Postavil hůl do koutka, tlumok položil vedle kupy roztrhané obuvi a usedl tak zprudka na židli, že zapraskala. „Až z Brna se trmácím a po práci se marně sháním. Nemohl byste mne potřebovat?“

„To, příteli — odpusťte! — právě nemohu. Dělám jen pro vesnici, a to víte, mnoho nevyšiju. Odpusťte! Ale něco na posilněnou vám rád poskytnu, a můžete u nás zůstat třeba celý den, i přes noc, budete-li chtít. Mám v těle srdce a vím, jak to na vandru chodí. Člověka potěší, najde-li kde dobrou duši.“

„Jaká pomoc!“ dobrácky vzdychl vandrovník. „A co ve vaší krajině nového?“

„Co by tu bylo nového, příteli! My o světě nevíme, co by za nehet vešlo. Ale vy byste mohl povídat, když přicházíte až z Brna.“

V té chvíli se vrátil Matěj s pastí a postavil ji na verpánek.

„Máte myši?“ otázal se vandrovník.

„Snad jen jednu,“ odtušil Matěj. „Ale ztropila mně pěknou paseku — vidíte!“ A ukazoval vandrovníkovi rozkousanou botu.

„Eh, copak — myši — nemyši!“ zasmál se tomu pocestný. „Rozkousají kus kůže, poněvadž mají k tomu zuby — hehehe! Lidičky, nemáte-li jiných starostí, jste šťastni.“

„A co vás potkalo, že tak hořce mluvíte?“ otázal se mistr Vávra. „Špatně nevypadáte. Ošacen jste, a tamhle na pinklu vidím pár pěkných bot. Podej je sem, Petře, podívám se.“

Petřík vyzvedl vandrovníkův tlumok, na němž byly připásány důkladné boty s vyleštěnými, vysokými holeněmi.

„Ty jsem si ušil na cestu. Je to má poslední práce.“

„Jsou pěkné, poctivě ušité —“ chválil mistr Vávra.

„Dělal jsem samé takové holenice. V naší dílně šil každý tovaryš zvláštní druh obuvi: jeden ženské botky, druhý perka, třetí lakýrky, čtvrtý dětské drobotiny a tak dále. Já jsem byl zjednán pro boty vysoké.“

„No — dobře je umíte postavit,“ znova si liboval mistr. A sám odložil tlumok k hromádce bot. „Maminko!“ otočil se k manželce. „Zůstalo ti něco od snídaně? Nezbylo-li nic, uvař tadyhle hostovi trochu kyselé polévky.“

„Uvařím, uvařím,“ svědčila mistrová. „A dobrou. Dlouho to trvat nebude.“

„Proč jste nezůstal v Brně?“ otázal se vandrovníka Matěj. „Já si vždycky myslím, kdybych se tam mohl aspoň na nějaký čas podívat.“

„No, podívej, kamaráde! Proč by ses nepodíval? Ale blaze tam není! Lidí od našeho řemesla je v Brně nazbyt. Já bych tam byl mohl ovšem zůstat, vedlo se mně obstojně, ale stíhalo mě doma, v rodině, neštěstí za neštěstím. Já jsem byl totiž ženat. A měl jsem dvě děti — holčičky jako růžičky. Pán Bůh jim dej lehké odpočinutí!“

„Umřely vám, chudinky?“ politovala vandrovníka mistrová.

„Umřely, ubožátka! Na neštovice. A manželka hned za nimi.“

„A vždyť je přece ve městě lékařů dostatek —“ divila se mistrová.

„Pravdu máte. Lékařů hojnost — ale proti té zubaté s kosou nesvedou nic — jako všude.“

„A co se jim stalo?“ soustrastně vyzvídal mistr Vávra.

„To víte! Brno je veliké a o byty je zle. Totiž nám chudým řemeslníkům. My si nemůžeme platit příbytek velký, čistý a pohodlný. Takový obuvnický tovaryš jako já musí bydlit v uzounké a těsné jizbičce a hned vedle té jizbičky je druhá, zase tak nepatrná, a pak třetí, čtvrtá a tak dále. V jediném domě bývá takových dírek náramně mnoho. Žádná volnost, vzduch ztuchlý, nezdravý. A zahnízdí-li se v některé jizbičce nakažlivá nemoc, rozšíří se hned po celém domě. Stalo se tak v domě, kde jsem já bydlil. Vyskytly se neštovice a mně umřely v krátké době obě dcerušky i manželka. Vlasy jsem si rval s hlavy, o rozum jsem mohl přijít — a neměl jsem už v Brně stání. Vytrhl jsem z práce a vydal se na vandr.“

Vandrovník vyňal šátek a setřel si s tváří slzy.

„A byl jste tam dlouho?“ otázal se Matěj.

„Jako učedník jsem tam přišel. A co jsem zkusil — ó jé! Inu — učedník je opravdu mučedník.“

Všickni upjatě naslouchali, nejhorlivěji Petřík. Také Matěj se soucitně zadíval do vandrovníkových očí a přemýšlel, má-li se své touhy po světě vzdát, anebo se tam přece srdnatě pustit za štěstím. Kdož ví, nebyl-li by šťastnějším? Vtom si však všiml pasti na verpánku, vzal ji do ruky a zeptal se mistra Vávry: „Mám ji nalíčit hned, nebo až na noc?“

„Až na noc. Teď by tu marně překážela.“ — Kdož by byl tušil, že ty smutné hovory poslouchá též v koutku ukrytá moudrá myška! Bylo jí nevýslovně líto nešťastného vandráka, jemuž umřely obě dcerušky. Vzpomněla si na své rodiče — a tesknost ji přepadla; nejraději by byla uprchla — a sice hned, třeba před očima všech přítomných, aby vyhledala rodiče. Vtom se jí však, když začal Matěj o pasti, zmocnil děsný strach. Schoulila se, mrákoty se jí zmocňovaly, a užuž cítila, že ji něco strašlivého dusí a zabíjí. Viděla na verpánku past — drátěnou klícku s otvorem na vrchu, a zavřela očka, aby se na ni nemusila dívati.

Ještě všelicos vandrovník vypravoval o životě ve světě, ale myška už neposlouchala. Všecky její myšlenky, pokud v těch ouzkostech byla při vědomí, upjaly se k tomu, kterak by se zachránila před hrozícím nebezpečím. A tu, když mistrová vylila na misku kouřící se kyselou polévku a pozvala vandrovníka, aby přisedl ke stolu, zavadila myščina očka o jeho tlumok a o vyleštěné, vysoké boty, na něm přivázané. A už se rozhodla…

Vandrovník chutě pojídal, mistr Vávra si k němu přisedl, Petřík šel pohoupat v kolébce Vašíka a Matěj chytil prokousanou botku a prohlížel ji, bylo-li by možno z ní něco pořídit. Myška polehoučku, beze všeho šramotu vylezla ze skrýše, připlížila se k tlumoku a — hup! — byla v hluboké botě. Zalezla až do chodidla a přidržela se drápky tak pevně, že by ji byl nikdo nevyklepal, i kdyby botu nachýlil otvorem dolů. A tak čekala na vysvobození.

Vandrovník zůstal až přes poledne. Po obědě, k němuž jej také ještě pozvali, pěkně se poděkoval za vyčastování, podal všem ruku — i Petříkovi —, pověsil si tlumok s myškou na záda a chystal se k odchodu.

„Tak tedy půjdu o vesnici dále,“ pravil, louče se znova srdečně se všemi. „Snad někde přece najdu práci. V Čechách jsou hodní lidé — zaplať Bůh za všecko!“

A vyšel z chalupy.