Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk a spisy vybrané/Bernardovi Adelmannovi

Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk a spisy vybrané
	Bernardovi Adelmannovi	U hrobu císaře římského a krále českého Karla

Údaje o textu
Titulek:	Bernardovi Adelmannovi
Podtitulek:	(Mitis str. 32.)
Autor:	Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj:	VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 109–112. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Alois Vinařický
Licence překlad:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Verše, kterés, jasná své ozdobo vlasti, mi poslal,
    Se rtů sladkomluvých splývaly Aonidek.
Žel jen, o čem zpíváš, že nedůstojno vtipu tvého,
    An slavnou velebíš mne nebohého lyrou.
Tak nikoliv Thersit, ale moudrý z Ithaky král a
    Zbožný Aenéas býti mě1 oslavován.
Proč raději statných neslavil jsi reků, nebo Troji
    Plápol, aneb, co zlaté rouno převezla, lodí?
Pakli šerý se věk ti nelíbí: skutky praotcův
    Vážnější byli by ke zpěvu předmětové.
Neb co šedá líčí pověst o Sejánu, i národ
    Náš povolal na trůn vojvodu od popluží.
I statných na tisíce reků zde, — tak určil osudný
    Los, — děvčí ve krutém souboji padlo rukou.
My brannou pravicí zpurné Lombardy přemohli,
    Že hned Císařovu právu se podrobili.
Vítězoslavný náš Otokar veda válku s Rudolfem
    Oukladnou ocelí kles na bojišti proklán.
Ohněm též vy nedávno žravým zpleněné Olomúcké
    Hradby, krví posavád rdíte se Václavovou.
Co řku o tobě, Jene? zploditel tvůj, národu hrůza
    Vlaského, vlaskou lstí a zradou zahynul;
Tys po něm Alpy přešel, i Dunaj tvé prapory uzřel;
    I studený tebe Rejn vítěze ohlašoval.
Ans ale Franků vlast a příbuzné meze hájil,
    Anglické chrabrý prohnalo bok ti kopí.
Žezla, po tobě Karel se chopil, jenž jak za Saturna
    Bývaly druhdy, zlaté k nám časy byl přivodil.
Syn jej následoval zděděného trůnu nehodný,
    An svůj slávyplný skálel ohyzdami rod.
Oddán Bacchu a rozmařilé Venuši, slavenému
    Marsovi ni spanilé Palladě pocty nedal,
A svá v neslavné protrávil léta zahálce;
    Národ náš i cizí knížata láli jemu.
Tehdy celý lítých potvor, jež peklo vylíhlo,
    Náhle se sem do našich přihnalo hejno krajův.
Tehdy opustila nás se ctností pravda i víra;
    A zlata více byla vážena vůbec ocel.
V plápolu svítila města pořád; blízký užasínal
    Sas, vida často krví zarděno téci Labe.
Tam bylo zřítí kopí, tady meč, cep a sudlici hroznou,
    Tu slyšeti strašné zázvuky polnic a trub.
Žeň ležela zpleněná; rolník od radlice zahnán;
    Bodláčím živná lichvila prsť a trním.
Rozvlčenou plodná vinice všady bujněla révou,
    Často i po zvyklém toužila darmo noži.
Nikdo plachých jelenů v kladená nepoháněl osídla,
    Nikdo také nedbal vábiti ptáky na lep.
Rozmetané sem a tam po lesích tlely mrtviny lidské;
    Kdež byla města prvé, pokryla tráva rumy.
Stáda volů, krav a koz do svých odháněly doupat
    Loupežní z chlévů Herkulových Kakové.
Matka syny plakala, děti otce, milenka milence,
    A zletilí na krutý toužili los kmetové.
Nic nepravím o kopí, Maďaru jímž vojvoda máchal,
    Nic o bojích, co s ním otčina vedla moje,
O chrámích zbořených, o domech se zmíniti nechci,
    Jenž byly zasvěceny Svrchovanému Bohu. —
Pakli se polnic a bitvy lekáš: věk tobě nynější
    Ke hře Sofoklejské zásoby dosti podá.
Ten stíná hlavu bezvinnému, jakéto nebývá
    Leč zákeřníkům určeno odpravení.
Tam ten pána zradil, s tváří ale vší viny prázdnou
    Jak z pavučin strojenou zákona moc protrhal.
V soudu lakomci sedí; za koláče se právo prodává;
    Statky a rod nazbyt věhlasu tobě dadí.
Ten dí: Cožkoli by kdo činil, toho Bůh že nešetří, —
    Neznaboh! — a svět ten náhoda že spravuje;
Peklo i sídlo nebes že je bájka vymyšlena od bab;
    Jak mile umře tělo, všecko že umřelo s ním.
Čím koho sen těkavý nebo zápal vina nadechne,
    Hned neomylným to článkem u víře zovou.
Uzdu i kmet i jinoch vášním dle libostí popouští,
    A svou mrzkostí zjevně se ještě chlubí.
Ženština, ježto hoví žádosti kochánkově každé,
    Stejně o čest se dělí, Penelopéo, s tebou.
Ten v penězích se kochá; ten ve kratochvílech a kostkách,
    Ten svou nejsladší z číše pije blaženost.
Ten jitří se na lid hůř, nežli tyranstvo sicilské;
    Pomsta kypí v tom, onen zas hyne po cti lačen.
I zbývá mnoho ještě, čehož kdo vyčítati míní,
    Růže po Paestanských sčítati počne sadech.
Všakť i o královo bezživotí se hrálo nedávno:
    Přeběda, kam lidská smí se vypustiti zlost
Jsou živi ještě, kteří meč a dýku si chystali ostrou,
    Ňádra svatá zlostnou chtíce probůsti rukou.
Živť, jenž na starší čin pod kuklí pokrytého
    Škůdce se rozpomenuv, k vlasti vydal se na pouť!
Druh se pak odvážil jedorodnou zjednati žábu —
    Svrchovaný Bože, což blesku ku pomstě nemáš?
Ach, pod nevlídným zrození dědové naši pásmem
    Ovšem Dalmatskou druhdy opustili vlast,
A kde se již zírá Lykaonská od more hvězda,
    V tu stranu neblažená sídla si ustavili.
Mírnějších sem neproniká hvězd záře milostná;
    An boha války ta jest a Smrtonošova říš! —
To chci abys vážnou pokusil se vylíčiti básní,
    Tou k nebesům vyneseš otčiny slávu a čest.
Ať na bojišti potom zahyneš nebo blínem otráven,
    Tvé předc po zhynutí zůstane jméno živo.
Všecko mizí tady na světě, kromě co Musy milostné
    Z podzemní vyvodí hloubi a ze tmy čiré. — —