Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy/VI. Dru. Janovi Kaiserberkovi, kanovníku Štrasburskému
| Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic | ||
| V. Štěpánu Pisonovi | VI. Dru. Janovi Kaiserberkovi, kanovníku Štrasburskému | VII. P. Viktorinovi Chrudimskému ze Všehrd |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VI. Dru. Janovi Kaiserberkovi, kanovníku Štrasburskému |
| Autor: | Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic |
| Zdroj: | VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 10–11. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Alois Vinařický |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Převedeno z bratrského pravopisu. | |
Zvěstuje mu úmrtí Busnerovo, průvodce a druha svého po cestách. R. 1492. dd. v úterý po naroz. B. P.
(E. A. 6.)
Smutnou novinu zvěstuji Tobě, velebný Otče. Můj milý Fridrich Busner, který v domě mém několik let přebýval, a se mnou po zemích a vodách putoval, v Pánu zesnul na den narození Blahoslavené Panny.
Tato ztráta tím více mne rmoutí, že jsem jej nemohl zdravého odevzdati matce jeho, paní výborné, která se domejšlela, že její syn dobře u mne schován jest. Kdož ale může se protiviti vůli boží a soudům jeho nezpytatelným? — Dříve ho trápila studená zimnice, která když se více rozmáhala, učinil, co na křesťana sluší. Zotavil se pak opět, ano i všeho nebezpečenství znikati se zdál: než brzy na to upadl v těžší nemoc, kterou vida ho nad míru sklíčeného, pro kněze jsem poslal, od něhož sv. olejem pomazán tak tiše a klidně skonal, že nikoliv umírati ale zesnouti se zdál. Poprvé za mého živobytí byl jsem u lůžka umírajícího, pláče a vzlykaje, an jsem se pojednou zbavena viděl dobrého a věrného společníka. Nezahojila se ještě rána, zasazená mi úmrtím božného Petra Schotta, jehožto laskavá ochota tak v duši mé tkví a tkvíti bude, že každou dobu žalosti a hoře útěchu mi podá jediné na něm zpomenutí: a hle nová jí nasledovala strast! Dvojí tato nehoda učí mne pominulosti věcí vezdejších. Oba sice, jak se důvěřuji, ve spolku blahoslavených odplatu za své ctnosti přijali: nicméně však nemohu se obrániti zármutku a hoři, ano píšícímu to slzy nadarmo zadržované líce mi zatékají.