Ottův slovník naučný/Punské války

Ottův slovník naučný
Puno	Punské války	Punš

Údaje o textu
Titulek:	Punské války
Autor:	Justin Václav Prášek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 994–995. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Punské války

Punské války, od dob starověkých obvyklý název pro tři veliké války mezi Římany a Karthaginci o panství nad záp. Středomořím.

I. punská válka (264—241 př. Kr.). Až do války s Pyrrhem Římané s Karthaginci žili v přátelství a ještě za této války ujednán spolek obou států proti Pyrrhovi a Řekům s ním spojeným. Po porážce Pyrrhově však Římané jsouce již pány střední a jižní Italie, pociťovali nemile převahu Karthaginců na moři, zvláště na Sicilii, kdež dvěstěletý nerovný boj Řeků s Karthaginci zdál se býti dobojován s prospěchem těchto. Římská politika tudíž musila chrániti Řeků sicilských proti karthaginské převaze, aby uhájila své svrchovanosti v jižní Italii. Toť byla příčina války, podnět pak dali Mamertinové v Messaně, kteří povraždivše řecké obyvatelstvo a pleníce města okolní, napadeni byli syrakuským králem Hierónem. Ve své tísni jedni z Mamertinů volali na pomoc Římany, druzí Karthagince; vojevůdce těchto Hanno osadil ihned akropoli a pokusil se o smír mezi Mamertiny a Hierónem (ke konci r. 265 př. Kr.). Senát římský dobře uvažoval důsledky této události, ale netroufal si vésti boj s prvou námořní mocností tehdejšího světa, comitia však prohlásila válku. Zatím Mamertinové vypudivše Poeny s akropole, byli jimi i Hierónem obléháni, když pak konsulové App. Claudius Caudex a M. Fulvius Flaccus přeplavili se do Sicilie a osadili Messanu, Hierón přinucen učiniti spolek s Římany (263). Tu Karthaginci učinili veliké přípravy válečné, dříve však než přišly jim posily, padla hlavní jejich záštita Agrigentum do rukou římských. Odtud bojovali již Římané o panství nad Sicilií a za tou příčinou zbudovali loďstvo, s nímž konsul G. Duilius dobyl r. 260 slavného vítězství u Myl. Následkem této bitvy Římané opanovali Korsiku a učinili s úspěchem útok na Sardinii, ale hlavní opory moci karthaginské zůstávaly Římanům nedostupny, ježto Poenové měli na moři stále ještě převahu. Proto Římané odhodlali se k útoku na karthaginské země v Africe a zbudovali nové veliké loďstvo, aby přepravilo vojsko římské. U mysu Eknoma uprostřed jižního pobřeží sicilského Římané zvítězili velikou bitvou nad vojskem punským, načež konsulové L. Manlius Vulso a M. Attilius Regulus vystoupili na půdu africkou a osadili pevnou Clupeu. Senát odvolal teď Vulsona s větší částí vojska, Regulus pak porazil vojsko karthaginské a z táboru u Tunéta (nyní Tunis) již strojil se k útoku na samu Karthaginu. Ale Karthaginci najali Sparťana Xanthippa, který obnoviv ve vojště kázeň, Regula u Tunéta porazil i zajal (255). Posádka v Clupei sice zachránila se na loďstvo právě přistalé, ale loďstvo toto pří návratu u Camariny z největší části ztroskotalo se bouři. Obě strany byly již válkou vysíleny. Podařilo se sice Římanům dobýti Panorma (r. 254), načež konsulové pokusili se přistati v Malé Syrtě, ale bouře r. 253 zničila loďstvo římské po druhé. Od r. 252 Římané přestávali na obraně Sicilie a v drobném boji vítězili. Himera a ostrov Lipara opanovány a r. 251 konsul Caec. Metellus porazil u Panorma Hasdrubala, tak že kromě Lilybaia veškera Sicilie byla v rukou jejich. I toto město bylo po suchu i po vodě obléháno. Římané odvážili se tudíž opět na moře, ale po porážce neprozřetelného konsula P. Claudia Pulchra u Drepan r. 249 bojovali opět jen na souši. Když r. 247 ujal velení karthaginských branných sil Hamilkar Barkas a z pevné Eirkty počal najížděti na břehy italské, vysílení Římané nebyli s to, aby kladli odpor značnější. R. 244 Hamilkar osadil i důležitý Eryx, odkud hrozila Římanům ztráta celého ostrova. Jenom pomocí loďstva bylo lze zvítěziti. Bohatí občané zavázali se zbudovati nákladem svým po jednom pětiveslí a s loďstvem tímto konsul C. Lutatius Catulus zmocnil se Drepan a obléhl Lilybaion, Hamilkarem hájené. Vojevůdce Hannón, chtěje přispěti Hamilkaru, utrpěl 10. bř. 242 u aegatského ostrova Aegusy porážku tak rozhodnou, že Lilybaion padlo do rukou římských. Tu radil Hamilkar k míru, jímž r. 241 Sicilie s okolními ostrovy postoupena Římanům, nad to pak zaplatili Karthaginci v 10 ročních lhůtách 3200 tal. zlata.

II. punská válka (218—201), zvaná také válkou Hannibalovskou, ježto Hannibal (v. t.) ji počal a ukončil. Až do vzetí Capue skrze Římany jest název tento odůvodněn, odtud však Hannibal bezděky odsouzen k úloze pozorovatele, když v čelo římských vojsk v Hispanii r. 210 př. Kr. postaven mladistvý P. Cornelius Scipio, který šťastnými boji odňal Karthagincům větší čásť poloostrovních držav jejich. Po porážce Hasdrubalově nad Metaurem r. 207 Scipio pomýšlel již na přepravu do Afriky a hledal styků s numidským králem Syfakem, ale senát neměl důvěry v podnik odvážný. Teprve r. 205 jsa prokonsulem v Sicilii, Scipio přepravil se s dobrovolníky do Afriky, spojil se se Syfakovým soupeřem Masinissou, jal se šťastně válčiti s Hasdrubalem, synem Giskónovým, spálil r. 203 tábor Syfakův, porazil 24. čna na Velikých rovinách vojsko karthaginské, vytrhl proti Karthagině, kdežto Masinissa a legát Laelius jali se stíhati Syfaka. Karthaginci kladli jedinou naději do Hannibala, ale když tento 18. říj. 202 byl u Zamy Scipionem poražen, donuceni byli r. 201 k míru, jímž Římané nabyli Hispanie, Karthaginci pak zavázali se vydati všechny válečné lodi, zaplatiti 10.000 tal. v 50 ročních lhůtách a zříci se všech válek v Africe bez svolení Římanů.

III. punská válka (149—146 př. Kr.). Masinissa zůstával stálým nepřítelem Římanů. Dokud nebyla zničena moc makedonská a syrská, Římané chovali se ke Karthagincům dosti šetrně, tito pak obchodem opět se zesílili. Ale když hellénistické velmoci byly poraženy, nebylo třeba míti ohledů ke Karthagincům, ba velkoobchodníci římští přáli si zkázy soupeře nenáviděného a nebezpečného. Masinissa maje vědomost o smýšlení v Římě převládajícím, jal se napadati území karthaginské a kommisse z Říma poslané podle tajných svých instrukcí zamítaly důsledně karthaginské stížnosti. Při takových příležitostech vynikající Římané, jako M. Porcius Cato, přesvědčili se o rozkvětu Karthaginy, v němž spatřovali nebezpečenství pro Řím, a odtud naléhali, aby Karthago byla zničena. Masinissa napadl opět území karthaginské a tu démokratická strana v Karthagině bez ohledu na Římany opověděla jemu válku. Jakkoli Masinissa zvítězil, přece senát prohlásil, že Karthago zrušila mír, a opověděl jí válku, o jejímž průběhu viz Karthago, str. 8a. Srv. K. Neumann, Das Zeitalter der punischen Kriege. Vydal Faltin (Vratislav, 1883). Pšk.