Ottův slovník naučný/Hannibal

Ottův slovník naučný
Hannibal (město)	Hannibal	Hannibal Abram Petrovič

Údaje o textu
Titulek:	Hannibal
Autor:	Karel Bečka
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 851–852. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Hannibal

Hannibal, jméno vynikajících Karthagincův: 1) H., syn Giskónův, suffet karthaginský, byl r. 410 př. Kr. vyslán na Sicilii ku pomoci Egestě proti Selinutu; dobyv Selinuta, vzal Himeru útokem, dal 3000 zajatých občanů hrozně umučiti na místě, kde padl prý děd jeho Hamilkar, obelstěn byv od Gelóna, a navrátil se s ohromnou kořistí do Karthaginy. R. 406 jmenován byl opět vrchním velitelem na Sicílii s neobmezenou mocí i oblehl Agrigent, ale zemřel před vzetím města, schvácen byv morem.

2) H. hájil za první války punské houževnatě Agrigentu a protloukl se obléhajícím ho vojskem římským. Po porážce své u Myl a r. 259 u Sardinie byl od Karthaginců ukřižován.

3) H. r. 250 př. Kr. pronikl skrze loďstvo římské do obleženého Lilybaea, zásobil je potravinami a odvezl odtud jízdu do Drepana; v l. 241—238 obléhal Tunes, ale byl při výpadu od žoldnéřů zajat a ukřižován.

4) H. (* 246 — † 183 př Kr ), syn Hamilkara Barkasa, dědic jeho válečného nadání a neukrotitelné zášti proti Římanům. Dle zprávy Polybiovy musil otci svému před odchodem jeho do Hispanie při oltáři Balově přísahati, že zachová v srdci svém věčnou nenávist proti Římanům; a skutečně celý jeho život nebyl než plnění této přísahy. Odebrav se s otcem do Hispanie, vzrostl tu v jeho a v Hasdrubalově táboře ve velikého vůdce, který s opatrností spojoval bystrou prozíravost s neunavnou činností státnickou rozvahu a umírněnost a se ctnostmi a vlastnostmi pravého vojína také uhlazenost, jíž nabyl pilným studiem řecké literatury, do které uveden byl Řekem Sosilem; proto vším právem zařadil ho Napoleon do počtu 6 největších vůdců, které znají dějiny světové. Po zavraždění Hasdrubalově zvolen byl H. od vojska hispanského za jeho nástupce a počal, když i v Karthagině zvolení jeho bylo potvrzeno, konati přípravy k válce s Římem. Přitrhnuv z nenadání k městu Saguntu, které bylo v ochraně římské, přes námitky a odpor senátu římského město vzal a vytrhl r. 218 př. Kr. s 90.000 pěších, 12.000 jezdců a 37 slony k Ebru, přešel přes Pyreneje (průsmykem St. Jean de Luz) a získal si obratností svou důvěru Gallů, tak že bez překážky přitrhl k Rhodanu a předstihl tak konsula P. Cornelia Scipiona. Přešed po lodním mostě přes řeku, odrazil útok jednoho gallského kmene Římem získaného a postupoval po levém břehu nerušen, až na menší srážku s jízdou konsulovou, k Isaře, jejímž údolím obrátil se k Malému Bernardu. Po devítidenním nadlidském namáhání dostihl alpského vrcholu a po 6 dnech stanul s vojskem svým prořídlým na 20.000 pěších, 6000 jezdců a 20 slonů v území Taurinů. Ztráty tyto nahradil za krátko; nebo když porazil P. C. Scipiona nad Ticinem a Sempronia nad Trebií, přidala se k němu všecka Gallie cisalpinská a rozmnožila jeho zástupy. Protože přechod přes Apenniny střežen byl u Arretia C. Flaminiem a u Arimina druhým konsulem Cn. Serviliem, podstoupil H. smělý a nebezpečný pochod bažinami etruskými a proniknuv do Etrurie, vlákal Flaminia do záloh u jezera Trasimenského a zničil tu úplně jeho moc. Jsa přesvědčen, že jen tehdy nad Římem zvítězí, odvrátí-li od města tohoto celou Italii, nedal se na pochod proti Římu, ale přes Spoletum, kterého se však nezmocnil, vpadl do Umbrie, kterou strašně poplenil, a odtud do Picena, kde vojsku dopřál malého oddechu. Na to obrátil se do Samnia a odtud do Campanie, chtěje přivésti města campanská ke spolku; ale výprava ta neměla žádného výsledku, neb města campanská neotevřela mu svých bran a diktátor Q. Fabius Maximus nedal svésti se k boji, ano u Casilina H-a obklíčil. H. vyváznuv z léčky tím, že kázal chycenému dobytku navázati mezi rohy roští, toto zapáliti a poděšený dobytek hnáti proti Římanům, ustoupil do Apulie, která poznovu byla zpustošena. Skvělejšího výsledku dosáhl r. 216 př. Kr.; neboť zvítěziv nad konsulem Terentiem Varrem u Canen nad Aufidem, způsobil, že celá jižní Italie od Říma odpadla a sama mocná Capua s ním vešla ve spolek. Kdyby býval H. v této době od vlasti své podporován, mohl, jak vůdce jízdy jeho Maharbal mu radil, udeřiti na Řím; ale věda dobře, že síly jeho k útoku na Řím jsou dosud nedostatečny, neobrátil se k Římu, ale snažil se, aby získal spojence v Italii i mimo Italii; tak r. 215 zavřel spolek s makedonským králem Filippem V. a získal na Sicilii důležité Syrakusy. Než Římané vzpamatovali se z porážky a postavili v čelo vojska v Campanii Marca Marcella, který H-a r. 216 a 215 u Noly odrazil a přepraviv se na Sicilii, oblehl Syrakusy. H., jemuž nedostávalo se podpory, stával se spojencům obtížným, protože vedl válku na jejich útraty, i musil obmeziti se jen na jižní Italii a vésti válku obrannou; r. 212 podařilo se mu sice zmocniti se Tarenta a několika pobřežních měst, ale Římané za to oblehli Capuu a pochod H-ův k Římu r. 211 (H. ad portas) města nezachránil; neb nemaje dostatečné moci musil ustoupili do Lukánie; Capua padla a r. 209 vzat byl od Římanů Tarent a konečně poslední naděje H-ova jest zničena, když r. 207 bratr jeho Hasdrubal, jenž přispěchal mu z Hispanie ku pomoci, byl nad Metaurem poražen. Vzdav se Apulie a Lucanie, H. ustoupil do Bruttia, kde setrval až do r. 203, kterého povolán byl do Afriky, aby hájil rodného města proti Scipionovi. Po marném pokuse pohnouti v Naraggaře Scipiona k míru, svedl 19. října 202 u Zamy bitvu, ve které byl poražen. Po míru, ke kterému byl úsilně radil, stal se suffetem s královskou skoro mocí, které užíval, aby odstranil všeliké zlořády vlády oligarchické a života veřejného a upravil finance dlouhou válkou a ohromnou náhradou válečnou rozrušené. Svržení oligarchové obvinili ho za to v Římě, a Římané přes odpor Scipionův vyslali do Karthaginy poselství, aby byl H. vydán. Tu H. opustil dobrovolně vlast a utekl se k syrskému králi Antiochovi III., kterého hleděl získati pro své plány a přiměti ho, by svěřil mu loďstvo a vojsko k útoku na Italii. Varoval ho důtklivě před spolkem s Řeky, radil ke spolku s Makedonií a k rychlému vystoupení. Než Antiochos ze žehravosti dobré rady neuposlechl, ano když H. sešel se s Scipionem (pověstná rozmluva u Appiana, Livia, Luciana a Plutarcha), podezříval ho z nevěry a zrady. Po zavřeném míru mezi Antiochem a Římem uprchl H. na Krétu a odtud k bithynskému králi Prusioví, jenž válčil právě s pergamským Eumenem; když však i tu r. 183 př. Kr. T. Q. Flaminius žádal za jeho vydání a dům, ve kterém v Libysse H. obýval, byl stráží obklopen, požil H. jedu se slovy: „Zbavme konečně Římany jejich největší starosti; jest jim obtížno a dlouho dočekati se smrti nenáviděného starce.“ Viz Hennebert, Histoire d’Annibal (Paříž, 1870—90, 3 sv. s atlantem). Bka.