Ottův slovník naučný/Karthago

Ottův slovník naučný
Kartesiánský potápěč	Karthago	Karthamin

Údaje o textu
Titulek:	Karthago
Autor:	Justin Václav Prášek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. S. 3. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Kartágo

Karthago (foin. Kártchadešet, t. j. „Nové město“, řec. Karchédón, lat. Carthago), slavné město a starověký stát v sev. Africe, v krajině Zeugitáně, nynějším Túnisu.

I. Dějiny politické jsou nám známy toliko z římských a částečně z řeckých zpráv, hlavně z politických spisův Aristotelových a z dějepisců válek púnských. Jsou sice známy zprávy dotýkající se domácího dějepisectví karthaginského, jako Sallust. Jug. 18., kdež připomínají se libri punici v majetku numidského krále Hiempsala (II.?), Polybios pak čerpal i z karthaginských nápisů státoprávního obsahu, ale kromě překladů některých úmluv Polybiem pořízených vše je ztraceno. Novější zkoumání nápisové, jakkoli objevilo značný počet nápisů karthaginských, přece nepodalo dotud ni jediného nápisu s obsahem historickým. O založení K-giny jednají rozptýlené zprávy klassické, čerpané sice z původního podání foinicko-karthaginského, ale promísené pozdějšími pověstmi. Jest jisto, že již kol. r. 1100 př. Kr. plavili se Foiničané tyrští až do Hispanie, při čemž jako mezistanice založili i některé osady na pobřeží severoafrickém, zejména Utiku; ale oblíbený dříve názor, nejhorlivěji Moversem hájený, že již kol r. 1000 př. Kr. ze Sidóna založena osada Byrsa na pozdější půdě karthaginské, sluší rozhodně odmítnouti. K. byla vždy jediné za tyrskou osadu pokládána. Ze zpráv o původu K-giny jednajících projevuje se následující stav věcí: Tyrský král Baalazar (865—857 př. Kr.) zůstavil trůn osmiletému synu Máttánovi (856—832), jehož chabá vláda dala podnět lidu k bouřím proti vládnoucím vrstvám zámožným. Máttán umíraje ustanovil dítky své, dceru Elissu a syna Pumaiáthona (řecky Pygmalióna), teprve devítiletého, za společné dědice trůnu, Elissu pak zasnoubil veleknězi Melkartovu Sicharbaalovi. Než lid odepřel uznání královu ustanovení a prohlásil Pumaiáthona za panovníka. Tím lid nabyl vrchu a páchal spolu s králem všeliké násilnosti proti šlechtě i boháčům. Pumaiáthon sám dal úkladně zavražditi Sicharbaala, touže po velikých pokladech jeho, ale Elissa postavila se tajně v čelo utlačovaných a s některými členy státní rady smyslila útěk. Oklamavši bratra lichým předstíráním vsedla se spiklenci na lodi pro přívoz obilí ustanovené a k odplutí připravené, po mnohých pak nesnázích přistála na sev. pobřeží africkém, kdež na půdě od libyjského náčelníka Iarbanta koupené zal. K-ginu r. 825 př. Kr. Takový byl názor o vzniku K-giny ve starověku. Nová osada však byla založena jako osada a stanice obchodní, ježto majíc výborný a ze všech stran chráněný přístav byla velmi příhodná pro obchod s vnitřní Afrikou. Názoru starověkému odpírá i dostatečně stvrzená okolnost, že K. po dlouhá století setrvala s Tyrem ve sloučení politickém a když se konečně samostatně zařídila, alespoň ve svazku náboženském. Proto pravděpodobně usuzuje Winckler (Altor. Forschungen V., 425 sld.), že Foiničané mečem dobyli půdy, na níž osady své zakládali; ohlas bojů, za nichž K. založena, snad zachoval se v pověsti o oklamání Iarbanta skrze Elissu, kteráž, přihlíží-li se k jinému jejímu jménu Didó, jest zosobněnou kanaansko-foinickou bohyní Astartou. Sluší tudíž v K-gině spatřovati opevněnou obchodní stanici tyrskou k ochraně obchodu se severní Afrikou.

Po tři téměř století setrvávala K. v politické závislosti k mateřskému městu. Když však vzmohl se řecký živel na Sicilii a osazením Kyrény i samskými plavbami do Hispanie počal ohrožovati obchodní význam Foiničanů, v původní své vlasti skrze Assyry a později i Babyloňany stísněné a tudíž nejsoucí s to, aby poskytli ochrany vzdáleným soukmenovcům v záp. Středomoří: všechny tyto okolnosti přiměly přední tyrské rodiny v K-gině, že postavily se v čelo foinickým městům v boji s Hellény. Pohříchu není lze určiti ani doby, kdy se tak stalo, ani bližších okolností; jisto jest, že se + 600 př. Kr. již K. spravovala samostatně, šířila na půdě africké své území a přibírala města foinická do branného spolku. S počátku platila K. Libyům poplatek, aby si zajistila bezpečnost se strany jejich, i vyvinuly se poměry mezi K-ginou a Libyí tak přátelské, že mnozí vynikající Libyové i v K-gině se usadili. Když však K. se vzmohla, poplatek odstraněn. Průběhem VI. stol. př. Kr. přistoupila ke spolku s K-ginou veškerá foinická města v záp. Sicilii, na zeugitánském pobřeží, při Menši Syrtě a po obou stranách sloupů Hérakleových, vlastní pak území karthaginské rozšířeno na jih, podél záp. břehu Menší Syrty až po pomezí pouště, a na vých. za tuhých bojů s Hellény kyrénskými až po nejjižnější bod Větší Syrty. Domorodí obyvatelé těchto končin, jakož i ostrovů Sardinie, Korsiky a Baleár buď přidržováni k robotním pracím v karthaginských plantážích, buď ponechána jim samospráva, ale s povinností, aby mužstvo své Karthagincům na pomoc vypravovali. Za příčinou obchodu a plavby zakládány i osady na záp. pobřeží africkém, jichž východištěm byla dávná foinická osada Lixos. Působení energických těchto opatření bylo záhy znatelné v hromadném odnárodňování Libyů, kteří osvojivše si jazyk foinický zváni byli odtud Libyfoiniky. Pobřežní kraj od Utiky až po Menší Syrtu a jezero Tritónské záhy měl ráz ryze foinický, přes to však, jsouce těžkými dávkami a stálým konáním služby vojenské utiskováni, chovali Libyfoinikové vždy veliké záští proti svým karthaginským utlačovatelům.

Takto vznikla veliká osadní říše, loďstvem ovládající veškero západní Středomoří. K. byla jejím středem, než i pánem, ježto poklady, loďstvem a žoldnéři udržovala i foinická města i domorodce v plné poslušnosti. V rukou Karthaginců byly i obchod a plavba, jimiž veliké bohatství do hlavního města soustřeďovali. O všech těchto událostech zachovaly se jen rozptýlené údaje. Prvým výbojcem karthaginským jmenuje se z počátku VI. stol. př. Kr. Malchus, jenž šťastně válčil v Libyi i Sicilii, ale utrpěv na Sardinii porážku k vyhnanství byl odsouzen. Když všechny pokusy o zrušení vyhnanství byly marny, přitáhl Malchus se svými věrnými před K-ginu a jal se ji obléhati, při čemž i vlastního syna Karthalona, velekněze Melkartova, ježto nechtěl bez svolení úřadů do tábora otcova se odebrati, v kněžském ornátě ukřižovati kázal. Brzo potom zmocnil se Malchus města a krvavě stíhal své odpůrce ze vznešených rodů, zjednav panství širokým vrstvám lidu; když však projevoval choutky samovládné, byl svržen a k smrti odsouzen. V popředí po jeho smrti vstupuje Magon, za něhož počaly námořské boje s Hellény. Podnět dali Fókajští, kteří z vlasti před Peršany ustupujíce pokoušeli se na Korsice novou osadu založiti, tím však ohrožovali zájmy karthaginské. Současně znepokojována byla K. i rozvojem moci massálské, která se šířila až do jihových. Hispanie a přebírala obchod Gadům. Karthaginci proti Massáliótům vzali Gádes v ochranu a osadili pobřežní jejich území, Massálióty pak od Sloupů zapudili, načež proti Fókajským umluvili spolek s mocnými na moři Etrusky. Skutečně podařilo se Fókajské z Korsiky vypuditi; naproti tomu Sardinie ponechána Karthagincům, Etruskové pak zavázali se, že nebudou se plaviti za východopyrenejský mys Dianium. Podobného obsahu byla nejstarší úmluva s Římany z r. 509 př. Kr., kterouž tito ve jménu svém a latinských svých spolčenců slíbili, že nebudou se plaviti na západ Krásného mysu (nyní Farina na sev. pobřeží africkém), leč by bouří anebo nepřítelem do oněch vod byli zahnáni; naproti tomu byly Karthagincům mnohé výhody obchodní vymíněny (Polyb. III., 22). Tyto velmi prospěšné úmluvy dotvrzují, že byla tehdy již K. znamenitou mocí námořskou i válečnou, která ostražitě hájila svou výlučnost obchodní s bohatými kraji západními. Vynikaliť Karthaginci uměním válečným, v čemž byl jim organisátorem Magon, a do téže doby klade se i činnost nejstarších karthaginských hrdinů, Magonových synů Hasdrubala a Hamilkara, jakož i jeho vnuků, Hasdrubalových synů Hannibala, Hasdrubala a Sappfona, a synů Hamilkarových Himilkona, Hannóna a Gisgona. Déle než po dobu tří lidských pokolení — bezpečně až po r. 480 př. Kr. — stál rod Magonův v popředí státní správy a do této doby spadají i nejslavnější objevné plavby Karthaginců, Hannonova podél břehů západoafrických s úmyslem zřejmě výbojným i kolonisačním a Himilkonova, kterouž západoevropské břehy až po Oistrymnis, nyní Bretagne, byly objeveny. V obou objevcích spatřují se synové Magonova syna, Hamilkara.

Tento neobyčejný rozvoj moci založené na bohatství ze zištného obchodu plynoucím povzbudil Karthagince k prudkému útoku na řeckou čásť Sicilie. Počátek těchto slavných bojů, na jichž následcích závisí příčiny ku konečné zkáze K-giny vedoucí, úzce jest sloučen s osobností Hamilkarovou. Když byl zmařen pokus spartského králevice Dóriea, jenž při Menší Syrtě založiti chtěl osadu samostatnou, hledali Karthaginci styky s perským králem Xerxem I., tehdy právě proti evropským Hellénům pole sbírajícím, a učinili s ním úmluvu, vedle níž zavázali se k útoku na mocného syrakúského tyranna Gelóna, aby nemohl přispěti Hellénům evropským. Ale u Himery Hamilkar r. 480 př. Kr. padl a Karthaginci utrpěli těžkou porážku, která Hellénům sicilským po 70 let následujících pokoj s karthaginské strany zjednala. Tímto nezdarem nebyli však Karthaginci odstrašeni od dalších úmyslů výbojných, nýbrž utvrzujíce panství své nad africkými domorodci a zvelebujíce námořní i válečnou sílu svou, očekávali toliko chvíle příhodné k útoku novému. Příležitost podal jim vleklý spor Egesťanů se Selinuntskými. Když naděje Egesťanů na athénskou pomoc porážkou Athéňanů v přístavu syrakúském byla zmařena, obrátili se Egesťané o pomoc do K-giny a Hannibal, vnuk Hamilkara, syna Magonova, s velikým vojskem učinil útok na města řecká. Se strany karthaginské byla vedena válka s největší ukrutností a města Selinus a Himera opanována. Šťastné tyto úspěchy, jakož i zprávy o vnitřních zmatcích v Syrakúsách přiměly Karthagince, že r. 406 př. Kr. vypravili Hannibala, vnuka Hamilkara u Himery padlého, a ujce Hannibalova Himilkona proti Syrakúsám. Ohromné vojsko udeřilo nejdříve na Akragas, jehož Himilkon dobyl i přes hrozný úmor, kterémuž vedle veliké části vojska i Hannibal podlehl. Z jara r. 405 vzata i Géla, ale pro úmor znova zuřící učinil Himilkon s novým tyrannem syrakúským Dionysiem mír, v němž Karthagincům výboje dosavadní přiřčeny. Ale Dionysios ujednal mír, chtěje nabyti času k válečným přípravám. Když pak Syrakusy znamenitě opevnil a loďstvo i vojsko rozmnožil, vyzval r. 387 př. Kr. Karthagince, aby vydali řecká města sicilská. Záporná odpověď byla příčinou války. Dionysios vpadl do karthaginské části ostrova a vzal tvrdé pevnosti Eryx i Motyé. R. 386 Karthaginci se sice zotavili a vzavše Messánu oblehli Syrakúsy, ale Dionysios přepadl a porazil je před městem, načež K., jsouc vzpourou v Africe ohrožena, v boji ochabla. Dionysios mohl opanovati tehdy veškeren ostrov, což neučinil, nechtěje odpornou sobě stranu v Syrakusách proti tyrannidě své podnítiti. V míru r. 392 uznala K. Dionysia pánem řecké Sicilie. Mezitím zápasila s libyjskými vzbouřenci, kteří v počtu 200.000 mužův až ku hradbám městským přitrhli. Vzpoura Libyů trvala po kolik let a dala Dionysiovi podnět k obnově nepřátelství, při čemž spoléhal na odboj Řeků K-gině poddaných. Tím byli Karthaginci nuceni vyhledávati spojenství italských Hellénů, výbojností Dionysiovou znepokojovaných. Když byli s velikým namáháním hnutí libyjské potlačili, vojevůdce Magón plavil se s vojskem karthaginským do Italie, než výsledky činnosti jeho jsou neznámy. Již však r. 382 př. Kr. byl Magon v bitvě u Cabaly na Sicilii od Dionysia na hlavu poražen i zabit, načež syn a nástupce jeho Magón mír si vykoupil ustoupením řeckých měst sicilských, dotud K-gině poddaných; toliko Selinus a záp. čásť akragantského území zůstaly K-gině. Hrozný mor, který později K-ginu stihl, způsobil novou vzpouru v Africe i Sardinii, s níž Karthaginci vésti musili boj velmi tuhý. Oslabení jejich z toho vzniklého užil r. 368 př. Kr. Dionysios ku čtvrté válce, v níž dobyl Selinunta i Eryka, ale u Drepana vojevůdcem Hannónem v bitvě námořní na hlavu byl poražen; jen zrada druhého karthaginského velitele Suniata uchránila Dionysia zkázy úplné. Senát karthaginský od té doby zakázal učiti se jazyku řeckému, aby jakékoli srozumívání se s nepřítelem bylo učiněno nemožným. Dionysiův nástupce Dionysios II. učinil ihned s K-ginou mír, jímž jí ponechána Sicilie západně města Himery a řeky Halyka.

K míru tomuto patrně přiměla Karthagince nová vzpoura v Africe, v níž vojevůdce Hannón získal sobě názvu „Velikého“. Než zásluhy, kterých si proti Hellénům i Libyům získal, vzbudily ve ctižádostivém muži choutky samovládné. Lichotě lidu dary i kvasy chtěl Hannón o svatbě své dcery senátory povražditi a vlády se zmocniti. Prvý pokus prozrazen byl vlastními otroky Hannónovými, ve druhém pak Hannón, jakkoli byl s Libyí a králem Maurů spojen, zajat a se syny i příbuznými svými ukřižován. Tím zvýšena moc bohatých oligarchů proti lidu a spolu i moc státu, občanské pak spory v řecké části Sicilie a zejména v Syrakusách daly podnět r. 345 př. Kr. k nové válce sicilské. Vojevůdce Magón vzal město Entellu a strojil se ve spolku s odpůrcem Dionysia II. Hiketou, tyrannem leontinským, k útoku na Syrakusy, anobrž opanoval i město pobřežní; ale obléhání hradu Ortygie zmařeno bylo ostražitostí Korinťana Timoleonta (v. t.); Magón ujednal mír za podmínek dřevních, začež jej Karthaginci velitelství zbavili. Aby předešel odsouzení, skončil Magón sebevraždou (r. 344 př. Kr.).

Chtěje boj se Syrakusami prospěšně ukončiti jal se senát po smrti Magónově zbrojiti v rozměrech neobyčejných; vedle různokmenných žoldnéřů zařaděni tehdy do vojska i karthaginští občané, vedení pak svěřeno velitelům dvěma, Hasdrubalovi a Hamilkarovi, oběma blíže neznámým. R. 343 př. Kr. v podletí vypravilo se vojsko proti Syrakusanům, ale při přechodu řeky Krimisa (nyní nepochybně Belice sinistro) bylo Timoleontem poraženo na hlavu. V této tísni povolán z vyhnanství Gisgo, syn Hannónův, který smířiv se s protivníky rodu svého obnovil boj a šťastnými činy způsobil r. 339 př. Kr. mír, jímž původní hranice mezi oběma státy obnovena; toliko zavázali se Karthaginští, že nebudou proti Syrakusám podporovati tyrannů, kteříž opět se své strany vzdali se hegemonie nad Řeky sicilskými.

Dobytí Sicilie se tudíž Karthagincům nepodařilo, za to však tím horlivěji chránili panství svého nad západním Středomořím. Proto učinili r. 348 př. Kr. novou smlouvu s Římany na základě smlouvy dřívější, ale s ustanovením zapovídajícím Římanům obchod a mořské loupežnictví západně Krásného mysu a města Mastie (pozdější Carthago Nova), jakož i zakládání osad v Hispanii. Také výboje Alexandra Vel. v Asii neušly pozornosti Karthaginců, kteří vypravili poselství k Alexandrovi do Babylóna s blahopřáním. Občanské spory v Syrakusách daly však záhy podnět k nové válce sicilské. Oligarchové Agathoklem ze Syrakus vypuzení dožadovali se pomoci Karthaginců, jichž vůdce Hamilkar r. 317 smlouvu na základě míru z r. 339 mezi stranami způsobil. Smíru tohoto užil však Agathoklés k zařízení tyrannidy, načež udeřil na Messánu. Ohrožené město spolu s Akragantem a Gélou volalo na pomoc Karthagince, jichž jménem Hamilkar ujednal r. 314 mír, Agathokleovi a Syrakusám znovu hégémonii nad Řeky sicilskými zajišťující. Ale v jednání Hamilkarově pozorovány snahy, pomocí Agathokleovou nabyti v K-gině samovlády, načež byl odsouzen a odpraven, válka pak obnovena. Hamilkar, syn Gisgonův, válčil r. 311 a 310 šťastně, čímž Agathoklés, aby Syrakus uchránil, donucen byl ku vpádu do karthaginského území v Africe r. 310 př. Kr. Spáliv loďstvo své vzal Agathoklés Tunés a blížil se K-gině. Tu senát karthaginský hotovil se ku krajnímu odporu. Hannón a Bomilkar jmenováni vojevůdci, ale u Tunéta byli oba Agathokleem na hlavu poraženi. Vítěz přiblížil se městu na vzdálenost toliko 5000 kroků a chystal se již k útoku na jeho hradby, když však došla pomoc od Hamilkara ze Sicilie, položil se v pevném táboře u Tunéta a šířil odtud panství své po kraji. I Hadrumetum opanováno. Ježto mezitím útok Karthaginců na Syrakúsy byl odražen a sám Hamilkar zajat, mohl Agathoklés s energií ještě větší boj vésti, za kterouž příčinou ujednal smlouvu s tyrannem kyrénským Ofellou, když však Ofellas pomocné vojsko přivedl, byl Agathokleem zrádně zavražděn a vojsko jeho se syrakuským sloučeno. V této tísni potkala K-ginu i veliká nehoda Bomilkarovým pokusem o nabytí samovlády (r. 308 př. Kr.), který překvapeným občanstvem teprve na tržišti zastaven a odražen, načež Bomilkar za ctižádost svou pykal bolestnou smrtí. Bylo štěstím, že Agathokleovi zůstal pokus Bomilkarův utajen, nebo současný útok jeho na hradby karthaginské byl by se byl zajisté potkal se zdarem. Za to r. 307 vzaty Utika i Hippo Diarrhytos, konečný pak útok na K-ginu zadržán byl toliko událostmi sicilskými, které Agathoklea přiměly k návratu. Za jeho nepřítomnosti velel vojsku syn jeho Archagathos, jenž však od Karthaginců utrpěl citelné porážky, načež všechny výboje v Africe ztraceny a Tunés sám skrze Karthagince obležen. Znova spěchal Agathoklés do Afriky, ale při útoku na obléhací tábor karthaginský odražen, načež tajně do Sicilie ušel, zanechav vojsko na pospas Karthagincům. Jsa svírán i domácími odpůrci, kteří vládu jeho v Syrakusách všemi silami vyvrátiti se snažili, umluvil r. 306 př. Kr. Agathoklés s K-ginou mír, v němž západní Sicilie v dřevních mezích jí ponechána.

Dlouhý boj tento otřásl vážně mocí karthaginskou v Africe, pročež senát snažil se hojiti rány jím zasazené jednak obnovou panství nad Libyí, jednak úmluvami s Egyptem a Římany, kterouž zavázali se Karthaginci, že nebudou se vkládati do italských, Římané pak do sicilských poměrů. Po delší dobu hleděli si Karthaginci míru a zvelebovali všestranně loďstvo i vojsko své. Teprve když po smrti Agathokleově r. 289 př. Kr. na Sicilii zmatky se vzmohly, za nichž kampanští žoldnéři Agathokleovi, jménem Mamertinové, v Messáně založili samostatný stát, udeřili Karthaginci opět na Řeky sicilské a oblehli r. 279 př. Kr. Syrakusy. Ježto právě učinili i s Římany smlouvu, proti Pyrrhovi épeirskému čelící, povolali Syrakusané Pyrrha z Italie na pomoc. Karthaginci před Pyrrhem ustoupili od Syrakus, načež Pyrrhos, jsa v čele všech Řeků sicilských, opanoval veškeru karthaginskou Sicilii kromě jediného Lilybaia. Již chtěl Pyrrhos válku do Afriky přenésti, když došly ho prosby italských kmenů Římany podrobovaných; i opustil r. 276 př. Kr. Sicilii, úlohy své nedokonav.

Karthaginci po odchodu Pyrrhově v útočných snahách svých na Sicilii pokračovali netušíce, že tím způsobují boj s Římany. Podnět dali Mamertinové, loupíce po všem ostrově. Nový tyrann syrakuský Hieron II. odrazil však jejich útoky a tak je sevřel, že jedna čásť hledala pomoci u Římanů, druhá u Karthaginců. Osazení města skrze Karthagince r. 264 př. Kr. stalo se podnětem k prvé válce púnské (v. Púnské války), která vedena byla po 23 let se štěstím sice střídavým, celkem však s prospěchem Římanů. Nově zřízené loďstvo římské osvědčilo se v boji s Karthaginci znamenitě, a vpád M. Attilia Regula do Afriky, napodobení vpádu Agathokleova, zmařili Římané sami, Karthagince podceňujíce. Za prvých dob války nedostávalo se Karthagincům způsobilého vojevůdce, odkudž vysvětlují se porážky jejich u Myl, Eknoma, Klupee i Panorma — vítězství námořské u Drepana zaviněno bylo římským vojevůdcem. Trvalý dojem války byl tudíž Karthagincům nepříznivý, což se nezměnilo, ani když ujal se velení energický a duchaplný Hamilkar Barkas. Porážka u Aegusy r. 241 př. Kr. donutila Karthagince k míru, jímž vzdali se sicilské epikratie a zaplatili velikou náhradu válečnou. Nejpřednějším výsledkem prvé púnské války jest ztráta výlučného Karthaginského panství nad západním Středomořím, v němž teď Římané s Karthaginci týchž práv se domáhali. Avšak i vnitřní organisace Karthaginská válkou byla do základů téměř otřesena. Dlouhým bojem, vedeným z veliké části na moři, utrpěl velice obchod karthaginský, pokladna pak státní byla tak ku konci války vyčerpána, že nebylo lze platiti žoldu vojsku najatému. Z toho vznikla nebezpečná vzpoura žoldnéřů v Africe i na Sardinii. K žoldnéřům přidala se libyjská města v Africe a spojená vojska jejich děsným způsobem plenila veškero okolí karthaginské, ano položila se i táborem před Tunétem, K-ginu samu ohrožujíce. Vzbouřenci nabízeli Římanům poddanství, ale tito návrh ten odmítli, ba podporovali i Karthagince, propustivše bezplatně zajatce a svolivše k vývozu obilí z Italie a Sicilie do Afriky. Karthaginci vypravili proti vzbouřencům veliké vojsko, jehož vůdcem byl Hanno Veliký, ten však utrpěl před Utikou velikou porážku. Teď povolán ze Sicilie Hamilkar, jenž s malým vojskem osvobodil obleženou Utiku a za pochodu vnitrozemím valnou část Libyů vzpouře odlákal. Úspěchy jeho podnítily žoldnéře k energii bezohledné. Karthaginští zajatci ukrutně povražděni, Utika i Hippo Diarrhytos vzaty, ano konečně i K. se strany vnitrozemské obležena. Teprve když Hamilkar nabyl posil od některých věrných Libyů, přinuceni vzbouřenci od K-giny ustoupiti, načež jeden oddíl jejich Hamilkarem obklíčen a porubán. Druhý oddíl, zničiv u Tunéta čásť karthaginského vojska, byl posléze poražen a porubán v okolí Menší Lepty. Vzetím Hippona a Utiky byla po třech letech nebezpečná tato vzpoura povalena, ovšem s nesmírnými obětmi se strany karthaginské. Jediná Sardinie zbývala ještě v odboji. Když však Hamilkar strojil se ku přepravě na Sardinii, povolali tamní žoldnéři na pomoc Římany, kteří ostrov osadili. Karthaginci činili sice v Římě námitky, když však senát hrozil válkou, přinuceni r. 238 př. Kr. ke smlouvě, dle níž Sardinie i s pobřežím korsickým připadla Římanům.

K nesmírným ztrátám, jež K. první válkou púnskou a vzpourou žoldnéřů utrpěla, družily se po válkách i vnitřní spory. Oba přední vojevůdcové, Hamilkar a Hanno, stáli příkře proti sobě. Ježto Hanno spoléhal na senát a vládnoucí rodiny, přistoupil Hamilkar k lidu, jehož pomocí nabyl velitelství ve válce s Numidy. Poraziv Numidy, odhodlal se Hamilkar se svolením lidu k výbojům v Hispanii, kteráž vynikajíc bohatstvím plodin a statným lidem měla býti náhradou za ztracené ostrovy a východištěm nové války s Římany; spolu však doufal Hamilkar, že vítězným bojem utvrdí právě získanou převahu strany své v K-gině. Šťastnými boji a úmluvami opanoval Hamilkar velikou část jižní i jihovýchodní Hispanie, ale zahynul na útěku od města Heliky, již marně byl obléhal (r. 229 př. Kr.). Vedení nad vojskem přejal zeť jeho Hasdrubal, jenž pokračoval ve výbojích podél jihovýchodního pobřeží a na místě někdejší foinické osady Mastie založil velikou pevnost a skladiště zásob Novou Karthaginu. Těmito úspěchy vzbuzena pozornost Římanů, kteří r. 226 př. Kr. přinutili Hasdrubala k úmluvě, výboje karthaginské omezující, ježto řeka Iberus ustanovena za rozhraní zájmův obou států. Hasdrubal snažil se tudíž krajiny na pravém břehu řeky Ibera podrobiti, mezi jinými přímořské město Saguntum, které však dalo se v ochranu Římanů. Proti znění úmluvy přijali Římané Saguntum v ochranu. Když r. 221 př. Kr. byl Hasdrubal otrokem jakýmsi v táboře zavražděn, provolalo vojsko za velitele nejstaršího syna Hamilkarova Hannibala (v. t.), jenž v úřadě svém i z K-giny potvrzen. Právě tehdy došlo prohlášení Římanů, že přijímají Saguntum do svého spolku, v němž Hannibal spatřoval příčinu k válce. Zanechal tudíž šťastných výbojů ve středu a v severozáp. části ostrova, udeřil r. 220 př. Kr. na Saguntum, jehož po tuhém a dlouhém odporu dobyl, nedbaje námitek zvláštního poselství římského. Ježto Karthaginci dodatečně jednání Hannibalovo schválili, čímž Římané k prohlášení války donuceni, počíná se tím druhá válka púnská, zvaná též válkou Hannibalovskou. Svěřiv správu Hispanie bratru svému Hasdrubalovi, jemuž uložil, aby z domorodců sbíral a k válce cvičil potřebné posily, vypravil oddíl Iberů do Afriky k ochraně K-giny, sám pak v létě r. 218 př. Kr. dal se na slavný pochod přes Pyreneje, Rhônu a záp. Alpy do Italie. Hlavní bojiště bylo až do r. 212 př. Kr. v Italii, Římané však přes zdrcující porážky, které jim Hannibal způsobil, bojovali současně proti Hasdrubalovi v Hispanii a proti Hannibalovým spolčencům na Sicilii. Pád Capue a Syrakus (212 př. Kr.), po nichž následovaly Taras a Akragas (210 př. Kr.), přinutily Hannibala dosud vítězného k obraně, načež P. Cornelius Scipio, vzav Novou K-ginu, přikročil k výbojům. Hasdrubal r. 208 př. Kr. byl jím u Baeculy poražen, přece však mohl s velikým vojskem nastoupiti rychlý pochod do Italie, ale v bitvě nad Metaurem vojsko jeho r. 207 př. Kr. zničeno. Odtud má válka pro Karthagince ráz obranný. Nejprve ztracena Hispanie, Hannibal zatlačen v Italii až do Bruttia a r. 204 Scipio, spojiv se se západonumidským králem Massinissou, přeplavil se do Afriky a udeřil na Karthagince a spojeného s nimi východonumidského krále Syfaka na vlastním jejich území. Po několika porážkách povolali Karthaginci Hannibala z Italie, jenž však u Zamy rovněž poražen, načež sám se Scipionem ujednal mir, jímž K. stala se područím státem Římanů. Přestávajíc již toliko na africkém území, nemajíc loďstva válečného a jsouc zavázána nevésti žádné války bez svolení Římanů, byla K. hůře zpoutána než drobní spolčenci italští. Toliko obchod jí zbýval, ba ten následkem závislosti na Římanech nabyl nyní rozměrův opět velikolepých i byl jedinou nadějí do budoucnosti. Nezdary válečné odvály zcela stranu Hannonovu, Hannibal pak, zvolen jsa za šoffeta, snažil se moudrou správou neblahé následky porážky odčiniti. Než Římané s nedůvěrou pozorovali snahu jeho i žádali, aby jim byl vydán, čehož on toliko rychlým útěkem se uchránil. Odtud zápasily v K-gině strana barcinská nebo vlastenecká se stranou římskou, s níž splynuly zbytky někdejší strany Hannonovy. Také Massinissa měl v K-gině hojné příznivce, jichž vůdcem byl Hannibal Psar. Opíraje se o tyto své stoupence a o přízeň Římanův, odnímal Massinissa stále Karthagincům území, aniž tito směli se obrany odvážiti. Stížnosti jejich v Římě byly oslyšány anebo nabízeno prostřednictví takové povahy, že nebylo ho lze Karthagincům přijati. V té příčině vyznamenal se zvláště horlivý Massinissův příznivec M. Porcius Cato, který nabízel se k úmluvě mezi stranami; Karthaginci však, znajíce smýšlení jeho, návrh odmítli a tím si nesmiřitelné záští Catonovo způsobili. Odtud Cato i jeho strana stále v Římě poukazovali k nebezpečenství, které hrozí opět z K-giny mocně se vzmáhající. Zatím ustavičné rejdy stranníků Massinissových skončily se vypuzením jich z K-giny (151 př. Kr.). Massinissa žádal důrazně, aby byli zpět do vlasti povoláni, a když Karthaginci odepřeli, vpadl válečně do území jejich. Karthaginci kladli odpor, byli však poraženi, načež Římané prohlásivše, že samovolnou obranou Karthaginců mír jest porušen, válku jim opověděli. Tak počala se r. 149 př. Kr. třetí válka púnská. Karthaginci byli s počátku opovědí války překvapeni i prosili o mír. Konsulové vyžádali si nejprve rukojmí a vydání zbraní i zásob válečných, když pak se stalo po příkaze jejich, vyzvali Karthagince, aby opustili město a usadili se na jiném místě, ale ve vnitrozemí. Města Utika a Hippo Diarrhytos mezi tím byla se Římanům poddala, v K-gině však odhodlaly se všechny strany k zoufalé obraně, jíž teprve r. 146 př. Kr. vzetím města P. Cornelius Scipio Aemilianus konec učinil. Dle svědectví Polybiova, který byl zkáze K-giny v hlavním stanu římském přítomen, vzato město útokem. Po šest dnů zuřil boj v ulicích, za něhož veliká čásť shořela. Po šesti dnech zbývalo z obyvatelstva před válkou 700.000 čítajícího sotva 50.000, kteří uchýlili se s vůdcem Hasdrubalem do hradu Byrsy, vidouce však neodolatelnou zkázu města, vzdali se, při čemž život byl jim zaručen. Sedmnácte dnů hořelo ještě město, budovy, které požár ušetřil, byly zbořeny, půda městská prokleta a její znovuosazení přísně zakázáno. Území karthaginské přeměněno v provincii Afriku.

Odtud byla K. velikým rumovištěm, v němž líté šelmy pouště vyhledávaly si doupata. Než velmi příznivá poloha způsobila obnovu města. R. 122 př. Kr. po návrhu G. Sempronia Graccha K. obnovena, Iunónia přezvána a 6000 římských občanův osazena. Gracchus sám odebral se do Afriky, aby Iunónii zařizoval. Ale osada ta, jsouc sídlem demokratické strany, nemohla prospívati za nastalé později optimátské reakce a živořila až do konce republiky. G. Iulius Caesar ustanovil, aby K. i co do jména byla obnovena, ale ustanovení to provedl teprv Augustus, jenž vedle 3000 římských občanův uvedl do K-giny značný počet obyvatelstva okolního. Odtud K., mající výlučný ráz římskolatinský, rychle zkvétala a za krátko byla opět prvým městem i stolicí Afriky. Na počátku dob křesťanských byla již K. po Římu největším městem západu a sídlem biskupským. Obchod znovu se vzmáhal, vědy kvetly a zvláště horlivě křesťanství pěstováno. Jeden z nejhorlivějších latinských patristiků, Cyprianus, byl ve III. stol. po Kr. biskupem karthaginským. Do dějin obecných však samostatně K. se již nevkládalo, sdílejíc tím osudy všech měst římských za doby císařské. Školy karthaginské, v nichž zvláště grammatika, rhétorika a filosofie pěstovány, požívaly veliké slávy. Tento rozkvět nebyl zadržán, když roku 439 po Kr. vandalský král Gíserich K-giny dobyl a svým sídlem ji učinil. Stolicí říše vandalské nebyla K. ani 100 let, neboť již 533 po Kr. dobyl jí Belisar, vojevůdce byzantského císaře Justiniána I., načež K. jsouc znova opevněna a sídlem byzantské provinciální správy v Africe učiněna, přezvána Iustinianou. Nový název však se neujal. Za byzantských dob posíláni do K-giny vznešení političtí provinilci do vyhnanství. Když r. 626 Peršané s jedné a Avarové s druhé strany svírali Cařihrad, chtěl již císař Hérakleios I. přeložiti sídlo své do K-giny, ale obrat ve válce zmařil tento úmysl. Již však ohrožovali z východu K-ginu Arabové, kteří nejprve se zmocnili vnitrozemí, a r. 697 po Kr. udeřil Hassán, vojevůdce chalífa Abdal-Malika, na K-ginu. Po tuhém odporu dobyto město a vyvráceno. Význam jeho zdědil nejprve Kairván, později Túnis. Trosky karthaginské záhy zmizely. R. 1270 zemřel na městišti karthaginském král francouzský Ludvík IX. Svatý. Roku 1884 obnovil papež Lev XIII. hodnost patriarchy karthaginského, jež udělena slavnému dobrodinci afrického obyvatelstva, kardinálu Ch. de Lavigerie.

II. Město a poloha jeho. Význam K-giny spočíval po výtce na velepříznivé poloze. Městiště karthaginské zabíralo skupinu pahorků, které kdysi byly ostrovem, a bylo na vých. straně rozsáhlejší, ježto druhou čásť nízkého pobřeží pohltil ve středověku příboj. Za historických dob tvořily tyto pahorky poloostrov, jenž dotýkal se na severu plochého břehu mořského, na jihu pak dobíhal až k límanu túniskému. Blíže vchodu do límanu zabíhala do země zátoka směru severního se vchodem úzkým a výborně hajitelným, kteráž upravena za karthaginských dob ve dvojitý přístav, přední obchodní a zadní válečný. Řekové zvali oba přístavy úhrnně Kothón. Městiště dávného města mělo zdéli 10 a zšíři 4 km, nejvýše pak zdvihá se na mysu karthaginském (129 m). Na jihovýchodním cípku poloostrova blíže přístavu vznikla nepochybně prvá osada, odkudž se šířila na pahorek sv. Ludvíka. Toto nejstarší město bylo opevněno a pohřbívalo své mrtvé na pahorcích, nížinu ze severu obklopujících, kdež nejnověji A. F. Delattre objevil nejstarší hroby púnské. Když se později město na sev. stranu rozšířilo, přepásán veškeren poloostrov po vnitrozemské straně trojí přepevnou hradbou, která pokračovala i podél veškera pobřeží mořského. Toto pozdější město nazýváno ve spisích řeckých Megara. Akropolis, zvaná Byrsou, s chrámem Ešmunovým, zbudovaným na vysoké ploše, k níž 60 schodů vedlo, a vládními paláci zdvihala se na pahorku sv. Ludvíka. Po vzetí města skrze Římany byla Byrsa do základu pobořena, ale po obnově K-giny opět na pahorku zbudovány nejpřednější stavby chrámové i palácové. Kde stál slavný chrám bohyně Tanity, není lze udati. Městiště karthaginské získali r. 1830 Francouzové, kteří také horlivě podjali se prací výkopných, ač zbudováním kaple sv. Ludvíka a nejnověji i kathedrály zkoumání na Byrse velmi je stíženo. Prvý zkoumal městiště karthaginské Dán Falbe (Recherches sur l’emplacement de Carthage, Paříž, 1833); po něm následovali Dureau de la Malles (Recherches sur la topographie de C., t., 1835), Davis (Carthage and her remains, Londýn, 1861; něm. překlad v Lipsku, 1863) a Ch. E. Beulé (Fouilles à C., Paříž, 1860). S největším úspěchem badá na městišti karthaginském A. L. Delattre, od r. 1876 duchovní správce u sv. Ludvíka (Fouilles archéologiques dans le flanc sud-ouest de St. Louis en 1892, Paříž, 1893 a Carthage, notes archéologiques, t., 1894). Jemu svěřena i správa francouzského musea, v sousedství nové kathedrály zbudovaného. Srv. Estrup, Lineae topographicae Carthaginis Tyriae (Kodaň, 1821); Haneberg, Sitzb. Bayr. Ak. 1863; Graux v Biblioth. de l’éc. des hautes études. Sv. 35 (1878); Church, Carthage (Londýn, 1888); Boissier v Rev. des deux mondes. Sv. 121 (1894). O Byrse: Castan, v Comptes rendus de l’Ac. des Insc. (1886, 111—132).

III. Ústava karthaginská měla základem zřízení v městech foinických obvyklé, ale ovšem vynikl v K-gině mnohem zřejměji rozdíl mezi obyvatelstvem foinického původu a domorodci nebo přistěhovalci. Původní foinické obyvatelstvo bylo vždy ve značné menšině, čítajíc 200—300.000 hlav; vedle něho obývali v městě i v kraji Libyfoinikové a Libyové, v městě pak metoikové namnoze řeckého a později též italského původu. Velmi četni byli otroci. Za jistých okolností dostávalo se i domorodcům i metoikům práv občanských. Ve foinickém obyvatelstvu různily se zřejmě dvě vrstvy: lid, jenž hlavně hleděl si obchodu, plavby a řemeslných živností, avšak v řadách svých měl i lékaře a tlumočníky, a patriciové, na nápisech nejasným dosud slovem הרב označovaní, kteří byli velkoobchodníky a velkostatkáři. Lid po výtce přebýval v městě, odkudž časem, když zdály se patriciům poměry nebezpečnými, zalidňovány karthaginské osady. Politicky byl oprávněn lid toliko měrou nepatrnou. Sněmu lidu příslušelo toliko rozhodovati o zákonodárství a správních úkonech v nejvyšší instanci, než toliko v řídkých případech předkládány lidu návrhy rady a šoffetů k rozhodnutí. Za pozdějších dob potvrzoval sněm lidu vojevůdce vojskem zvolené. Patriciové, mezi sebou tuhými svazky (syssitiemi, hetairiemi) sdružení, byli výhradně voleni do úřadů státních. Z nich skládala se širší rada (σύγκλητος u Aristotela) o 300 členův a užší (γερουσία) o 30 členech, kteří doplňovali se z určitých rodin. Po bok oběma radám stál sbor 104 mužů, mající význam nejvyššího soudu u věcech politických, jemuž zodpovědni byli i úřadníci i velitelé vojenští. Tento sbor doplňoval se zvláštním způsobem, volbou skrze tak zv. pentarchie, které byly na veřejných činitelích naprosto nezávislé, samy své nástupce ustanovujíce. Moc výkonnou měli v ruce dva šoffetové; ti nepochybně rovněž sami na rok nástupce své ustanovovali, kteří pak sněmem lidu byli potvrzováni. Šoffetové byli nejvyššími správci, soudci a začasté i veliteli vojsk. Za pozdějších dob byli samostatní vojenští velitele ustanovováni a sice s pravomocí tak rozsáhlou, že v klassických pramenech i „králi“ nazýváni. Z této veliké pravomoci plynuly časté pokusy vojenských velitelův o nabytí panství v městě, které však vždy byly v čas zmařeny. Hlavní důchody poskytovaly daně, cla, výtěžek z dolů, kořisť válečná. Vojsko bylo občanské i najaté. Najímáni byli Numidové, Maurové, Sardové, Korsičané, Baleáriové, Iberové, Keltové, Ligurové, Kampanové i Řekové. Z Libyfoinikův a Libyů mužstvo vybíráno dle potřeby.

IV. Obchod a vzdělanost. K. po celé trvání své byla státem obchodním, který jižní Evropě a zemím východním prostředkoval trh s plodinami vnitřní a západní Afriky a jihozápadní Evropy. Cesty, po nichž se obchod ubíral, byly mořské i vnitrozemské, obojí však byly žárlivě střeženy, aby zisk obchodní toliko Karthagincům byl zachován. Proto tito nepouštěli lodí jiných národů do vod západně Krásného mysu rozložených a udržovali veliké loďstvo, aby i národy mořem mocné zdrželi od plaveb do vod západních. Směry dalekých plaveb byly bedlivě utajovány a cizí lodi, které by týmž směrem plaviti se chtěly, jímány, ano i se vším živoucím potopovány. Odtud vysvětluje se nedostatek zpráv o plavbách karthaginských, jichž okresem bylo západní Středomoří a Atlantský okeán od břehů bretonských až do Senegambie. Také byly známy Karthagincům Kanárské a Azorské ostrovy. Z cest vnitrozemských odbočovala nejdůležitější u Emporií při Malé Syrtě a vedla k Nigru i do kotliny Čadského jezera. Tudy dostávalo se Karthagincům zlatého prachu, pštrosích per, otrokův i plodin sudánských. Obchod a průmysl dodávaly jim povahy po výtce praktické a střízlivé, což jevilo se i u vzdělání. Písma užívali foinického, ale písemnictví jejich dochovaly se chudičké toliko zbytky, jakkoli jsou určité zprávy, že byli literárně činní. Numidský král Hiempsal měl sbírku karthaginských knih, návod o hospodářství polním, v K-gině sepsaný, přeložen byl po rozkaze římského senátu na jazyk latinský, Hannonův Periplus přeložen do řečtiny z foinického prvopisu, uchovávaného kdysi v karthaginském chrámu Saturnově. Náboženství bylo foinické se všemi ukrutnými zvyky, jako upalováním dítek na počest Molochovu, hromadným upalováním zajatců válečných, ano i s obětováním vynikajících osob pro blaho státu. Hlavně byli vzýváni Baal, Moloch, Ešmun a Tanit. — Srv. Bötticher, Gesch. der Carthager (Berlín, 1827); Meltzer, Gesch. der Karthager (t., I. 1879, II. 1896). Pšk.