Ottův slovník naučný/Povětrnost

Ottův slovník naučný
Povětrník	Povětrnost	Povětroně

Údaje o textu
Titulek:	Povětrnost
Autor:	František Augustin
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. s. 354. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Počasí

Povětrnost čili počasí jest stav, v kterém se nachází vzduch na určitém místě a v určitou dobu hlavně vzhledem k větru, teplotě, vlhkosti, srážkám a j. P. naznačuje pohnutý vzduch, okamžitou fasi výjevů vzduchových, kdežto počasím může býti nazvána p. celé doby se všemi změnami, které se na určitém místě v této době vystřídaly. Normální t. j. průměrný průběh p-i nazývá se podnebím (v. t.). P. jest souhrnem všech současných úkazů vzduchových; v užším slova smysle vyrozumívá se tímto názvem též tvářnost oblohy, zda jest jasná, mračná, deštivá atd. Průběh p-i na určitém mistě řídí se způsobem, kterým se tam vykonává všeobecný oběh vzduchu, udržovaný stále mezi rovníkem a točnami nestejným oteplováním povrchu zemského. Kdyby se vykonával všeobecný oběh vzduchu na celém povrchu země rovnoměrně, pak i průběh p-i každého roku byl by stejný a nebyly by rozdíly mezi p-í a podnebím, jako jest tomu v tropech, zvláště v oboru passátů. Ve střední a vyšší šířce zeměp., kde oběh vzduchu přijímá tvar vzduchových vírů cyklonálních a anticyklonálních, pohybujících se různými směry, střídají se větry s ostatními výjevy povětrnostními velmi nepravidelně. Poněvadž veškeré pohyby vzduchové řídí se bezprostředně tlakem barometrickým, jest nutno hledati příčinu všech těchto nepravidelností v proměnách, kterým podléhá rozdělení tlaku na povrchu zemském.

Souvislost výjevů povětrnostních s rozdělením tlaku poznává se nejlépe na povětrnostních mapách, zobrazujících současný stav atmosféry v určité době nad větším okrskem zemským, jak se nyní každodenně sestavují na ústředn. ústavech meteorologických za příčinou předpovídání p-i. Na těchto mapách (vyobr. č. 3273.) čáry, zvané isobary, spojují místa, jež mají stejný tlak barom., uvedený na hladinu moře. Isobara 760 mm odděluje obory vysokého tlaku od oborů tlaku nízkého. Číslice připojené k jednotlivým místům udávají výšku teploty; šipky ukazují směr větru; čárky na šipkách jeho sílu podle stupnice 0 — 6, tak že 1 čárka značí vítr slabý, 2 mírný, 3 silný, 4 bouřlivý, 5 vichřici, 6 orkán. Kroužky, jimiž jsou vyznačeny jednotlivé stanice, znamenají stupeň oblačnosti podle toho, jak jsou vyplněny; prázdný kroužek znamená oblohu zcela jasnou, úplně vyplněný oblohu zcela zamračenou. Tečkami vyznačuje se déšť, hvězdičkami sníh. Podle mapy ze 17. ún. 1898 zaujímal nízký tlak barometrický velikou část Evropy. Obor nejnižšího tlaku, ohraničený isobarou 740 mm, »barom. minimum«, byl v již. Skandinávsku. Odtud tlak na všechny strany stoupal, zvláště směrem k sv. a jz., kde byla »barom. maxima«, ohraničená isobarami 770 mm. Rozdělení tlaku představovalo rozsáhlou barom. prohlubeň, obstoupenou dvěma vyvýšeninami. Isobary měly celkový průběh od sz. k jv. Větry směřovaly od vyššího tlaku ke středu tlaku nízkého, avšak nikoliv přímo, nýbrž protínaly isobary v ostrých úhlech aneb směřovaly s nimi rovnoběžně. Na sev. straně minima vanuly od sv., na východní od jv., na jižní od jz., na západní od sz., kroužíce při tom kolem středu nízkého tlaku. Byly nejsilnější na záp. straně minima, kde byly isobary velmi stěsnané a kde se rozkládalo moře. Obloha v celém oboru nízkého tlaku byla pod mrakem a pozorován byl místy déšť anebo sníh; v oborech vysokého tlaku panovalo při slabých větrech celkem počasí sušší a jasnější. Teplota byla v západní a střední Evropě nad nullou, ve vých. Evropě pod nullou.

Na každé povětrnostní mapě, ať jest kreslena pro kterýkoliv den, vyskytují se obory nízkého a vysokého tlaku současně a panující p. jest s nimi v úzkém spojení. Jistým tvarům isobar odpovídá počasí pěkné, jiným špatné. Jako voda stéká s vyšších poloh do nižších, tak i vzduch musí prouditi od vyššího tlaku k nižšímu (viz Depresse str. 320 b). Gradient čili rozdíl tlaku na vzdálenost 1° rovníkového (111 km) směrem kolmo na isobary jest měřítkem síly, kterou jest vzduch uváděn v pohyb. Vítr neproudí však přímo směrem gradientu, nýbrž odchyluje se následkem otáčení země kolem osy na sev. polokouli v pravo, na jižní polokouli v levo, tak že pozorovatel jdoucí s větrem má vždy vysoký tlak po pravé a nízký tlak po levé ruce. Odchylky rostou se šířkou zeměp.; v prostřední šířce pohybuje se vítr blíže isobary nežli gradientu. Následkem toho ve vyšší šířce každé barom. minimum, ohraničené isobarami tvaru kruhového nebo elliptického, do kterého se vzduch se všech stran hrne, stává se sídlem vzduchového víru, točícího se kolem středu nejnižšího tlaku směrem proti ručkám u hodin, kdežto každé barometr. maximum, z kterého vzduch na všechny strany odchází, jest oborem víru, točícího se směrem ruček hodinových kolem středu nejvyššího tlaku. Víry vyplňující baromctrická minima slují cyklony, víry v maximech anticyklony. Síla větru jest přímo úměrná gradientu neboli obráceně úměrná vzdálenosti isobar; gradientu 1 mm odpovídá celkem rychlost větru 3—5 m za vteřinu; gradienty nad 5 mm bývají provázeny vichřicemi, vanoucími s rychlostí více nežli 15 m. Vichřice zaujímají u nás obyčejně jenom čásť vzduchového víru (vyobr. č. 3273.), kdežto v tropech bývá jimi vyplněn celý vír, jenž mívá při veliké hloubce rozměry poměrně malé.

Pohyby vzduchu nad barom. minimy a maximy ve vyšších vrstvách vzduchových seznáváme z výkresu (vyobr. č. 3274.). V minimech přítoku vzduchu při zemi odpovídá odtok vzduchu nahoře, v maximech odtoku vzduchu dole odpovídá přítok vzduchu nahoře. Mezi barom. minimy a maximy udržuje se úplný oběh vzduchu jenom tím, že ve středu minima vystupuje vzduch nahoru a ve středu maxima sestupuje dolů. — Proud vzestupný jest příčinou, že v oboru barom. minima bývá obloha pokryta oblaky a že se v něm vyskytují všeliké srážky. Rozsah a vydatnost srážek jsou závislé na vlhkosti a síle vzestupného proudu, ochlazujícího se rozprostraňováním ve vyšších řidších vrstvách vzduchových. Podle mechanické theorie tepla vzduch ochlazuje se tímto způsobem o 1° C na každých 100 m výšky. Čím vlhčí jest vzduch a čím silnější vzestup, tím více páry může se proměniti ve vodu a led, kdežto při slabém vzestupu utvoří se pouze oblaky bez padajících srážek (vyobr. č. 3275.). Naproti tomu v sestupném proudu nad barom. maximy oteplujicím se příchodem do nižších hustších vrstev vzduchových oblaky se rozptylují a obloha se vyjasňuje. Obloha jasná bývá zvláště ve střední části maxima; ráno objevují se rosa a mlha, přes den lehké oblaky. Deště vyskytují se na pokrajích oboru vysokého tlaku, nalézá-li se střed jeho nad mořem. Při jasné obloze a suchém vzduchu v barom. maximech přichází k úplné platnosti sluneční záření a vyzařování tepla do prostoru světového a pozorují se zvláště veliké denní proměny teploty. Za dlouhých dní letních vyvinují se veliká vedra, v zimě, kdy svítí slunce krátkou dobu, povstávají za klidného vzduchu tuhé mrazy. V barom. minimech naproti tomu rozsáhlé oblaky a deště teplotu letní nad pevninami snižují, v zimě však, chráníce zemi proti přílišnému ochlazení, teplotu zvyšují.

V barom. minimech s cyklonálním prouděním panuje počasí neklidné, podmračné a deštivé; barom. maxima s anticyklonálními víry bývají naproti tomu obory počasí pěkného, suchého a slunečného. Mezi velikými útvary tlakoměrnými a soustavami větrovými vyskytují se sekundární typy isobarické a soustavy větrové, jež mají též rozhodující působnost na panující p. Sekundární minima, pohybující se na pokraji velikých minim, přivádějí prudké lijáky do střední Evropy při malých proměnách tlaku. V barom. úžlebích mezi dvěma obory vysokého tlaku vyskytují se přívaly větrové a přeháňky. Klínové isobary s pěkným počasím oddělují obyčejně dva obory počasí špatného. Barom. sedla mezi dvěma maximy s klidným vzduchem a pošmournou oblohou bývají v létě pařeništěm četných bouřek.

V naší zeměp. šířce isobary mění stále svůj tvar i svou polohu a následkem toho povstávají zde stále proměny p-i. Středy barom. minim a maxim postupují od místa k místu s celými soustavami isobar, soustavami větrovými a s počasím v nich panujícím. Přechází-li barom. maximum přes určitou krajinu, panuje pěkné a klidné počasí, přechodem minima naproti tomu udržuje se počasí nestálé, větrné a deštivé. Poněvadž minima vyznamenávají se větši pohyblivostí, bývá zde špatná a nestálá p. častější nežli p. pěkná a stálá. Jak cyklon postupující směrem veliké šipky od z. k v. působí na p. v našich krajinách, poznáváme nejlépe z vyobr. č. 3276., kde vedle isobar a dolních směrů větru vyznačeny jsou též oblaky a horní směry větry z cyklonu vycházející. P. na určitém místě mění se podle toho, kterou částí cyklon toto místo zasahuje. Postupuje-li střed cyklonu severně od místa, ukazuje tam při přechodě jednotlivých isobar tlakoměr postupně tlak nižší, při přechodě středu za čarou, od tohoto k pokraji vedenou, opětně tlak stoupající. Vítr točí se ponenáhle od jv. přes j. k z. a sz. Z oblakův objevují se nejdříve jemné oblaky řasové, rozmetené po obloze, pak následují oblaky slohové a kupové, jež se proměňují záhy v oblaky dešťové, provázené v letní době bouřkou. Hojnosti deště přibývá, jak střed tomu kterému místu se přibližuje, když pak přešel, opět jí ubývá. Na zadní straně cyklonu, kde panuje vítr chladnější, oblaky se protrhávají a obloha se vyjasňuje. Střídání větru bývá zvláště dobou zimní spojeno s velikými proměnami teploty, poněvadž po teplých větrech aequatoriálních, panujících na přední straně, následují chladné větry polární, zaujímající zadní stranu cyklonu. Největší proměny nastávají, nalézá-li se místo na dráze, po které se ubírá střed cyklonu; tam tlakoměr klesne nejníže a přeskočí vítr při přechodu středu od jv. přímo k sz. Nalézá-li se místo, přes které cyklon se ubírá, na levé straně dráhy postupové, vítr točí se tam proti ručkám u hodin od v. přes s. k sz. Při těchto větrech, přicházejících z chladných krajin severních, oblaky bývají jednotvárnější, deště méně hojné a proměny teploty méně určité nežli v případě prvním, kde se vystřídají větry různých vlastností povětrnostních. Poněvadž většina cyklonů v atlantských ubírá se po drahách položených severně od Čech, můžeme zde velmi často pozorovati proměny povětrnostní, vyskytující se v jižní jejich části. Vítr se zde točí s ručkami u hodin od teplejší strany obzoru ke studenější. Střídání větru bývá tím rychlejší, čím rychleji postupuje střed cyklonu. Postupná rychlost nebývá u všech cyklonů stejná; některý cyklon letí rychlostí vichřice, jiný opět pohybuje se velmi zdlouhavě. Celkem cyklony postupují v Evropě rychlostí 7.4 m za vteřinu neboli 27 km za hodinu.

V mírném a studeném páse pohybují se cyklony celkem od z. k v. drahami velmi různými a nepravidelně zakřivenými. Cyklony přicházející přes Atlantský okeán do Evropy rozbíhají se od Britských ostrovů různými směry. Bylo vyšetřeno celkem 5 hlavních drah, po kterých středy evropských cyklonů nejčastěji se ubírají, uvádějících při tom vzduch v našich krajinách v různé pohyby. Postupuje-li cyklon po dráze. I., vedoucí od sz. strany Britských ostrovů k sev. pobřeží Norska, což stává se zvláště v zimě a na podzim, bývá do střední Evropy, zasažené jižní stranou cyklonu, přiváděn teplý vzduch se slabými srážkami vodními. Cyklony po dráze II., postupující od sev. Skotska přes Skandinavsko k Čuchonskému zálivu, mají určitější vliv na naši p., působíce silnější pohyby vzduchu a hojnější srážky nežli v případě prvním. Dráha III. vede od Shetlandských ostrovů přes Skagerrak do již. Švédska, kde se zatáčí buď k v. nebo pokračuje dále k jv., do vnitrozemí Ruska. Cyklony podél této zimní dráhy se ubírající přinášejí k nám mnoho oblaků se silnými srážkami a s p-í chladnou. Dráha IV., směřující od jižní strany Britských ostrovů k sv. přes Skagerrak anebo přes Helgoland k Čuchonskému zálivu a k Bílému moři, bývá navštěvována cyklony nejčastěji v létě a na podzim. Postup cyklonů po této dráze bývá provázen u nás v Čechách rychlými změnami p-i, hustými oblaky, hojnými dešti a rozsáhlými bouřkami. Dráha V. vede od již. strany Britských ostrovů směrem jv. přes Francii ke Středozemnímu moři. V již. Francii spojuje se s drahou vybíhající od poloostrova Pyrenejského a postupuje přes Itálii buď přímo k Černému moři nebo se zatáčí směrem sv. k Čuchonskému zálivu. Cyklony směrem jv. přes Francii táhnoucí vyvolávají u nás větry jv. a v. s počasím chladným v zimě a zhoubnými mrazy na jaře. Cyklony ze sev. Italie k sv. se ubírající přivádějí k nám sev. větry, v zimě veliké vánice sněhové, v ostatních dobách ročních trvalé deště a veliké povodně, jako r. 1890 a 1897. — Ze zkušenosti se seznalo, že směr drah cyklonálních bývá určen rozdělením teploty tím způsobem, že cyklony pohybuji se směrem, při kterém nejvyšší teplota zůstává na pravé straně jejich dráhy. V zimě, kdy nejvyšší teploty bývají na jz., cyklony postupují nejčastěji k v. aneb jv., kdežto v létě, kdy panuje nejvyšší teplota na jv., ubírají se směrem sv. Ve stejném smysle též vysoký tlak působí na postup cyklonu. Všechny dráhy cyklonální, hlavní i vedlejší, tvoří v Evropě komplikovanou síť s mnohými uzly, ve kterých tyto dráhy se sbíhají a kde cyklony se udržuji obyčejně po delší dobu a kde přijímají někdy též i směr zpáteční. Důležitější takovéto uzly shledáváme u sev. Skotska, na střední části pobřeží norského, v okolí již. jezer švédských, u zálivu Čuchonského, v průlivě Svatojiřském v okolí Korsiky atd. — Anticyklony s příslušnou pěknou povétrností postupují celkem zdlouhavěji nežli cyklony, zvláště dobou zimní, kdy mají v některých místech, jako v Alpách, v Sedmihradsku a ve střed. Rusku, svá stanoviště, na kterých se obyčejně zdržují po delší dobu. Atlant, anticyklony postupují v zimě a na jaře nejčastěji směrem k v. a jv., na podzim k v. a v létě k sv. Anticyklony na pevnině vznikající ubírají se obyčejně směrem, kterým teploty nejrychleji ubývá. Anticyklony objevuji se vždy zároveň s cyklony, postupujíce s nimi buď rovnoběžně, nebo jdouce za nimi po téže dráze. Přechod jejich bývá provázen malými proměnami povětrnostními. Bývá-li určité místo zasaženo jižní stranou anticyklonu, vítr točí se tam směrem ruček u hodin od z. přes s. k v. a naopak při přechodu se v. strany od z. přes j. k v. Střídání větru nemá však valného vlivu na poměry povětrnostní, poněvadž všechny větry vycházejí od společného středu, a bývá při jasné obloze rozdělení teploty závislé na postavení slunce. Deště dostavují se v průvodě anticyklonu, nalézá-li se střed jeho nad mořem a tvoří-li se na jeho okraji sekundární minima. Mapka vyobr. č. 3277. představuje anticyklon, rozkládající se nad střední Evropou letní dobou při postupu k východu. V oboru jeho panuje p. klidná, jasná, místy mlhavá, jinak suchá, a teplota vystupuje všude nad hodnotu normální. V zimě naopak vyvinují se v oboru anticyklonu nad pevninami tuhé mrazy.

Polohou anticyklonův a poměrem jich k cyklonům bývá ustanoven směr vetru a ráz p-i na určitém místě. Některé pozoruhodné polohy barom. maxima označujeme názvem povětrnostních typů, z nichž nejznámější jsou typy, náležející čtyřem hlavním směrům větru, jejichž působení na p. se posuzuje podle t. zv. větrných růží: teploměrné, vlhkoměrné, oblačné a j. Na mapkách vyobr. č. 3278. — 3281. zobrazeny jsou polohy barom. maxim a minim, při kterých dostavují se ve střední Evropě čtyři hlavní směry větru s příslušnou jim p-í. I. Sev. typ povětrnostní opanuje ve střední Evropě, rozkládá-li se anticyklon s vys. tlakem v Evropě záp. neb sz. (vyobr. č. 3273. a 3278.). Cyklony s nizkým tlakem jsou buď na v. nebo na s., isobary mají průbéh buď od sz. k jv. aneb od s. k j. a dostavuje se chladný vítr severní nebo severozápadní, z nichž onen bývá poměrně suchý a srážkami chudý, tento však velmi sněživý a deštivý. Sněživé zimy, chladná a zamoklá léta, jako na př. r. 1902, jsou v úzkém spojení se sz. typem povětrnostním. II. Vých. typ povětrnostní rozhošťuje se u nas při poloze vys. tlaku na sv. nebo na v. (vyobr. č. 3279.). Při veliké vzdálenosti minim převládají klidné, suché, pevninské větry sv. a v., jež bývají v zimě chladné a v létě teplé. Tento typ vyskytuje se nejčastěji v zimě s tuhými mrazy, s hustou mlhou a pošmournou oblohou. III. Jižní typ povětrnostní dostavuje se při poloze maxima na v. nebo na jv. a minima na z. (vyobr. č. 3280.). Vyskytuje se nejčastěji na podzim a v zimě s pevninskými větry jv. a j., které bývají celkem suché a teplé až na případ, kdy panuje v jv. Evropě chladná zima. IV. Západní typ povětrnostní udržuje se u nás, rozkládá-li se vysoký tlak na j. nebo jz. a nízký tlak na s. (vyobr. č. 3281.). Isobary mají obyčejně běh od z. k v. a pohybují se tímto směrem též cyklony přes střední Evropu. P. bývá proměnlivá a nestálá; v zimě celkem teplá, větrná a deštivá, v létě chladná, vlhká a často k bouřkám náchylná. Záp. typ vyskytuje se nejčastěji ze všech, větry jz. a z. jsou následkem toho převládajícími ve střední Evropě; mírní jak zimní mrazy, tak letní vedra. — Střídáním typů povětrnostních, určených polohou vysokého tlaku, bývá ovládána p. jednotlivých měsícův a celých ročních dob. Máme-li studenou nebo mírnou zimu, chladné mokré nebo horké suché léto, záleží na tom, jak se v našem okolí utváří rozdělení tlaku barom. a který z typů nabude převahy nad ostatními. Každý typ má svou roční dobu, ve které se objevuje nejčastěji. Typ severní ovládá obyčejně p. na jaře, západní a sev. v létě, jižní a západní na podzim a v zimě.

Slunce obíhající zdánlivě po obloze vyvolává též řadu proměn povětrnostních, opakujících se periodicky. Střídáním dne a noci povstává denní perioda ve všech výjevech vzduchových, v tlaku, teplotě, vlhkosti vzduchu, oblačnosti, v hojnosti srážek, směru a rychlosti větru. S výškou a postavením slunce mění se též p. den ode dne a od jedné roční doby ke druhé. Tyto denní a roční proměny dostávají se k úplné platnosti v tropech; v našich krajinách naproti proměnám z oběhu vzduchu a rozdělení tlaku vyplývajícím jsou v řadě teprve druhé. Mohou sice modifikovati p. cyklonální neb anticyklonální, úplně zvrátiti však nikoliv. Ještě menší měrou nežli proměny denní a roční ovládají p. proměny, působené skvrnami na slunci, jejichž hojnost řídí se periodou 11letou.

Předpovídání p-i jest nyní zorganisováno ve všech pokročilých státech evropských a mimoevropských. Synoptické mapy povětrnostní zhotovuji se na ústřed. ústavech meteorologických, jež si zjednávají každodenně telegrafické zprávy o stavu p-i z velikého počtu míst. Poněvadž telegraf jest hlavní pomůckou při předpovídání p-i, veškerá zařízení k tomuto cíli směřující nazývají se povětrnostní telegrafií, jež byla nejdříve zavedena ve Francii po skončené válce Krymské hlavně k oznamování výstrah před vichřicemi. Jsou nyní tři soustavy telegrafie, jež se liší od sebe svou organisací: evropská, anglická a americká. Kreslení map a předpovídání p-i děje se všude způsobem stejným. Srovnáním map zjistí se dráhy barometrických minim a maxim a ze vzájemné polohy jejich vyšetří se povětrnostní typy. Ze směru drah, po kterých se ubírají středy velikých vzduchových virů, jakož i z rozlohy jednotlivých povětrnostních typů soudí se podle známých pravidel na p., která bude příštího dne panovati v různých krajinách. Předpovědi nebo prognosy povětrnostní obsahují stručná udání místa, kde se nalézá minimum a maximum, pak údaje očekávaného směru větru, jeho rychlosti, údaje stupňů v oblačnosti, nastávajících dešťů, stupňů teploty a j. podle toho, za jakým účelem se vydávají. Telegrafují se různým ústavům, časopisům a soukromým předplatitelům (srv. Meteorologické telegrammy). Vedle předpovědí uveřejňují se též obšírné zprávy o stavu p-i nad rozsáhlým územím a uveřejňují se tiskem mapy, jež slouží za základ předpovídání. Na místech přímořských jest zavedeno oznamování výstrah před vichřicemi. Při veliké proměnlivosti výjevů povětrnostních prognosa určuje se pouze na 24 hod. napřed. Dosavadní výsledky předpovídání jsou dosti uspokojivé. Podařilo se zjistiti příští p. uvedeným způsobem celkem v 80 % případů; ve 20 % případů bývá předpověď pochybná. K ocenění prakt. významu moderní prognosy povětrnostní jest nutno vzbuditi pro ni zájem a porozumění v širších kruzích obecenstva. — Předpovídati p. lze též z četných místních znamení, z výšky a proměn tlaku barom., směru a rychlosti větru, z pozorování oblaků, z průhlednosti a vlhkosti vzduchu, ze třpytu hvězd, výjevů při východě a západě slunce pozorovaných, podle toho, jak při různé p-i chovají se rostliny a zvířata atd. Nejdůležitějšími hlasateli p-i jsou tlakoměr, větrná korouhev, vlhkoměr a oblaky. — O historii nauky o p-i srv. Astrometeorologie.

Z literatury viz Dr. van Bebber, Katechismus d. Meteorologie (Lips., 1893); dr. R. Börnstein, Leitfaden der Witterungskunde (Brunšvik, 1901); dr. F. J. Studnička. Wetterprognosen und Witterungsperioden (Praha, 1900) ; dr. F. Augustin, Cyklony a anticyklony (»Živa«, roč. IX., Praha, 1899). Srv. též liter. při čl. Meteorologie. Ag.