Ottův slovník naučný/Depresse
| Ottův slovník naučný | ||
| Depressaria | Depresse | Depressivní střelba |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Depresse |
| Autor: | Václav Láska, František Péro, Josef Pšenička, Vladimír Pech, Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský, Jan Deyl, Karel Kuffner |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 320–323. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Deprese (rozcestník) |
|
| Související články ve Wikipedii: Sníženina, Náměr, Deprese |
|
Depresse (z lat.), stlačení, snížení, duševní ochabnutí, sklíčenost.
D. (podzor, Kimmtiefe) v astronomii jest úhel, o který převyšuje zdánlivý horizont horizont pravý. Určuje se ze vzorce
,
kdež h znamená výšku oka nad horizontem a R poloměr zemský. Pro 100 m jest β = 19′ 26″, pro 1000 m 1° 1′ 15″. D. mění se značně následkem refrakce (v. t.). Při měření výšek hvězdných na moři nutno bráti na d-si ohled. Srv. Studnička, Všeobecný zeměpis (Praha); Baumgartner, Der Horizont (Berlín, 1843); Kästner, Weitere Ausführungen d. math. Geographie (Gotinky, 1795); Grunnert, Ueber Kimm und Kimmtiefe (Arch. f. Math. XXII.). La.
D. horizontu (Depression de l’ horizont, Dip of the horizont, Kimmtiefe), stlačení horizontu slove v námořnictví odchylka nové vodorysky, na níž loď při skloněném boku pod větrem pluje, oproti vodorysce, na níž před skloněním vzpřímena plula, viz vyobr. č. 1112., kde d. úhel d. hor. tvoří. O tento úhel musí na př. děla v závětří — na straně skloněného boku — míti vztyčeny hlavně, mají-li při nakloněné lodi v horizontále stříleti, jako při lodi vzpřímené; v návětří pak — na straně vztyčeného boku — musila by se děla o týž úhel d. horizontu skloniti, aby v horizontále střílela. Po.
D. barometrická jest území, na kterém tlak vzduchu jest menší než v celém okolí; střed jeho slove barometrické minimum, oproti území, kde tlakoměr výše stojí než v celém okolí a které se nazývá barometrické maximum. Od středu, kde tlak nejnižší, tento na všecky strany stoupá. Rozdělení tlaku zobrazuje se isobarami, jež spojují místa rovného tlaku. Tyto bývají kolem barometrického minima křivky uzavřené, více méně kruhovité neb elliptické. Nezřídka zvláště na pokraji d. objevují se v nich záhyby, výběžky, kolem menší částečné d. Nestejné rozdělení tlaku vzduchu jest příčinou větrů (viz Vítr); aby se porušená rovnováha v atmosféře vyrovnala, proudí vzduch s míst tlaku vyššího na místa nižšího tlaku a to tím rychleji, čím jest větší spád tlaku neboli gradient barometrický; tento měří se rozdílem tlaku na dvou místech vzdálených od sebe 1° rovníkový, t. j. 15 zem. mil nebo 111 km; řidčeji brává se gradient pro 1 míli zeměpisnou. Následkem rozdílu tlaku vál by vítr kolmo na isobary ku středu d.; avšak následkem otáčení se země kolem osy její odchyluje se vítr na severní polokouli k ruce pravé, na jižní k levé, jako se odchyluje rovina kyvu při pokusu Foucaultově a to nejen ve směru poledníku, ale i ve směru kruhů rovnoběžných. Proto pohybují se částice vzdušné do barometr. minima v čarách spirálových, které isobary protínají v úhlu ostrém. Síla odstředivá, která při tomto otáčení kolem středu vzniká, ještě více je od směru dostředivého odchyluje a to tím silněji, čím pohyb rychlejší. Tak vzniká kolem středu d. pohyb vířivý. D. s větry v ní vznikajícími slove též cyklonem. Naopak z barom. maxima vycházejí větry na všecky strany, a slove toto se svou soustavou větrů anticyklonem. Čím hlubší jest d., tím prudší a bouřlivější v ní panují větry. Vyobr. č. 1113. ukazuje schematicky směry větrů kolem barometrického minima a vyobr. č. 1114. zobrazuje přibližně spirálové dráhy vzdušných částic k jeho středu. Tyto pohybují se na severní polokouli obráceně jako ručičky na hodinách, tedy proti slunci; na jižní polokouli ve směru opačném. Blíže středu d. jsou gradienty největší, isobary nejhustší, vítr nejprudší, jest tedy odchylka dráhy vzdušných částic od isobar největší; tyto pak krouží skoro v isobarách kolem středu, jak to bývá zvláště u cyklonů tropických (viz Cyklony). Protože se vzduch ku středu d. stále hrne, musil by se brzy rozdíl tlaku vyrovnati; avšak d. trvávají několik dní; proto má se za to, že vzduch ve středu jejich do výše vystupuje, nahoře pak odtéká stranou, v jisté vzdálenosti opět k zemi sestupuje a způsobuje vyšší tlak vzduchu, barometrické maximum. Tomu nasvědčuje též pohyb cirrových mraků, jak zejména Clement Ley ze svých pozorování ukázal. D. barom. obyčejně nesetrvávají na témž místě, nýbrž mění svou polohu, postupujíce v mírném pásmu nejčastěji od východu k západu, též k severovýchodu, řidčeji k jihovýchodu, velmi zřídka od východu k západu. Jisté dráhy sledují se zvláštní oblibou (Bebber, Handb. d. ausübenden Meteorologie II. 1886).
Rychlost postupná bývá nestejná dle Loomisa v Sev. Americe 1110 km za den, nad severním Atlantským okeánem 700 km, v Evropě 642 km (asi 7,4 m za 1 vteř.); v létě jest menší než v zimě. Hlubší d., spojené s bouřlivějšími větry, mají též větší rychlost postupnou.
Přechází-li d. přes místo nějaké, mění se na něm směr větru. Pro místa, jež se nacházejí na sev. polokouli na jižní straně d., přechází vítr, jak viděti z obr. č. 1113., od jihových. přes jižní v jihozápadní, západní, konečně stáčí se k severozáp. a severu; blíží-li se d. nová, přechází tento přes severovýchod a východ opět k jihovýchodu. Vítr se tedy točí se sluncem. Zákon ten poznal z pozorování již Dove, proto se podle něho Doveovým nazývá, jen že úkaz vysvětloval zápasem proudu Polárního a Aequatoriálního. Avšak zákon ten není obecně platný; na místech, která leží na severní straně od středu d., točí se vítr (vyobr. č. 1114.) v obráceném pořádku od jihovýchodu přes východ, severovýchod k severu a k severozápadu. Ve střední Evropě proto se stáčení děje pravidelně dle zákona Doveova, protože střed barom. d-sí, jež obyčejně přicházejí z Atlant. okeánu, postupujíce mezi Anglií a Islandem přes severní Atlant, moře do krajin polárních, leží na severu. Island již mívá obrácený postup větrů. Na jižní polokouli jest sled větrů v opačném pořádku, jak na straně aequatoriální, tak na straně polární od středu d. — Rozsah d. bývá různý, v tropických krajinách obyčejně malý, v našich krajinách veliký. Dle Loomisa bývá průměr jejich 1600 až 2560 km; mají-li více středů, bývá jejich průměr až 9600 km. U nás d. s jedním středem někdy celou Evropu zaujímá. Výška jejich jest u porovnání s horizontálním průměrem velmi malá, obnášejíc několik kilometrů.
Se soustavou větrů v cyklonech bývají spojeny určité stavy povětrnosti. Na přední a jižní části d., kam zapadají větry jižní, stoupá teplota a vlhkost; vyskytují se zde zhusta srážky; v zadní a severní části, kam vnikají větry z krajin polárních, severozápadní a severní, vyjasňuje se a teplota klesá. V Sev. Americe jest tomu naopak; zde v severní části přinášejí větry východní, přicházejíce od Atlant. moře z Golf. proudu, vyšší teplotu a srážky, větry na jižní straně přivádějí vzduch suchý, jasné počasí a ochlazení. V přední části klesá tlak vzduchu, jak se blíží střed d., v zadní opět stoupá. Tvar povrchu zemského a blízkost moře mají na celý průběh rozhodný vliv. Každý přechod d. jest tudíž provázen celým kruhem změn povětrnosti. Tato jest tudíž v pásmě mírném a studeném velmi závislá na střídání se barom. minim a maxim (cyklonů a anticyklonů). (Viz Povětrnost.)
Vznik d-sí vysvětluje se obyčejně místními poměry teploty a vlhkosti vzduchu. Jestliže vzduch nad jistou částí povrchu zemského se silněji zahřívá než kolem do kola, stává se lehčím a vystupuje do výše. Pohyb vzduchu ve středu d. přirovnává se ku proudění jeho v komínech. Tím se plocha rovného tlaku vyzdvihuje a při povrchu zemském nastává nižší tlak. Dle této theorie, nazvané konvekční, kterou zejména Ferrel rozvinul a k platnosti přivedl, předpokládá se, že v celém sloupu vzdušném ve středu cyklonu jest teplota vyšší než kolem do kola. I ve vyšších vrstvách jeho udržuje se dle ní na větší výši teplem povstalým kondensací par vodních. Avšak v nejnovější době ukázal J. Hann (Denkschriften d. Wiener Akad. d. Wissensch. 1890), že ve skutečnosti jest opak toho. Pozorování na vysokých stanicích pozorovacích ukazují, že v cyklonech jen při zemi jest vyšší teplota, v celém ostatním sloupci vzdušném pak jest teplota nižší než v sousedním anticyklonu, což dokazuje, že to není pouze teplota, tudíž specifická váha vzduchu, která způsobuje jeho vystupování uprostřed d. a sestupování v anlicyklonech. Považujeť pak Hann a Bezold vznik a postup cyklonů za částečné zjevy všeobecné cirkulace, jež má svůj původ ve velkém rozdílu teploty krajin rovníkových a polárních. Myšlénku tu v jiné formě již dříve vyslovil a zastával Faye (viz Cyklony).
Literatura. Will. Ferrel, An Essay on the Winds and Currents of the Ocean (1856), pak A popular treatise on the winds (1890); Loomis, Contributions to Meteorology; Mohn, Det norske meteorologiske Stormatlas (1860); Sprung, Lehrbuch der Meteorologie (1885); van Bebber, Handb. der ausübenden Meteorologie; V. Bezold, Zur Theorie der Cyklonen a Thermodynamik der Atmosphäre (Sitzungsb. der Berl. Akad. der Wissensch., 1890—1892); Jul. Hann, Denkschriften der Wiener Akad der Wissenschaften (1890). Pka.
D. kapillární viz Kapillarita a Barometr 348.
D. v zeměpise značí části povrchu zemského, jež leží pod hladinou mořskou. Nejrozsáhlejší a nejhlubší d. vykazuje Asie. První místo zaujímá tu Kaspické moře, jehož hladina leží 26 m níže než hladina Černého moře; ale k d-si kaspické náleží také okolí tohoto moře, jež zejména sev. podél Volhy a Uralu prostírá se až k 50° sev. šíř., tak že veškera d. tato zaujímá 743.348 km². Kaspické moře není nejnižší částí této d., neboť jezera Kumyš-Samanská leží podle Goebla ještě 19,49 m pod mořem Kaspickým. Mrtvé moře a široké údolí Jordánu jest nejhlubší d-sí absolutní. Jezero Meromské (Bahr-el Húle) leží dle Bertona 6,4 m pod hladinou moře Středozemního (dle jiných však 83 m nad hladinou jeho), jezero Tiberias má již výšku −212 m (nejhlubší místo jeho −462 m podle Lorteta, Dragages profonds exécutés dans le Lac de Tibériade en mai 1881 v Comptes rendus, sv. 91), ústí Jordánu do Mrtvého moře −394 m (dle Kitchenera). Skoro polovice království Nizozemského (14.757 km²) jest umělou d-sí a byla by zatopena mořem, kdyby hráze jí nechránily; přirozená hranice Severního moře táhne se tu přes Bruggy k Antverpám, potom na sev.-vých. přes Langeweg, Utrecht a Naarden k jezeru Zuiderskému, dále přes Nunspeet, Zwolle, Meppel, Dokkum k Nieuwe Schans; veškero území mezi touto čarou a mořem nachází se pod hladinou mořskou, vyjímajíc jen některé umělé vyvýšeniny. Také okolí zálivu Dollartského a jednotlivé části v maremmách toskánských jsou d. V Africe rozkládají se d. na jihu pohoří Atlasu kolem šottů Gársy a Melgígu (tato d. pokládána do nedávna za mnohem rozsáhlejší a zajímala u vysoké míře technické kruhy francouzské, majíc býti zaplavena a spojena s mořem Středozemním), v poušti Libycké, kdež oása Aradž nejhlouběji pod hladinou mořskou se nachází, a na vých. pobřeží při úžině Báb-el Mandebské (jezero Asalské, jez. Abhebádské). V Americe Údolí smrti (Death Valley) v poušti Mohavské, údolí Coahuillské, poušť Coloradská s jezírkem Dry, která jest vysušenou částí zálivu Kalifornského, odtrženou nánosem Colorada, a okolí Georgetownu v jižní Americe jsou d. značné hloubky. V Austrálii jezero Eyre s okolím pokládá se zhusta za d-si, avšak údaje o výšce jeho tak kolísají, že s bezpečností d-si stanoviti nelze. Nejdůležitější d. a poloha jejich pod hladinou mořskou jsou následující: v Asii Kaspické moře −26 m, Mrtvé moře −394 m, jezero Tiberias −212 m, Bahr-el-Húle −6,4 m; v Evropě Dregter Land v Nizozemí −2 m, okolí Dollartského zálivu −1,5 m, Kopendorfské jez. na Fembře −2 m; v Africe Šott-el-Aslúdže −2 m, Šott-el-Gársa −20,97 m, Šott-el-Melgíg −31,51 m, Vádí Natrún −2 m, Hořká jezera na šíji suezské −30 m, Birket-el-Kárún −40 m, Ráján −60 m, jezero Sittrah −15 m, oása Barthem −20 m, oása Síva −29 m, oása Uttia −30 m, oása Aradž −75 m, Raa-Abudži −8 m, jezero Alolebodd −61 m, Birket-el-Asal −174 m; v Americe Death Valley −33,5 až −90 m, Coloradská poušť (Dry) −100 m.
Uvedené d. jsou veskrze tak zv. d. absolutní, t. j. takové, jejichž povrch pod hladinou mořskou se nachází. Avšak vedle nich dlužno uznávati též d. nezjevné (kryptodepresse). Jsou to pánve jezerní, jejichž povrch sice leží nad hladinou mořskou, ale dno jejich nachází se mnohdy ve značné hloubce pod mořem. Tím staví se Kaspické moře za první d-si na zeměkouli vůbec jak co do rozlohy své, tak co do hloubky, neboť při absolutní d-si −26 m obnáší úplná d. −1124 m, kdežto u Mrtvého moře, které obyčejně za největší d-si se uvádí, obnáší tato toliko −793 m. Největší takovouto d-si vykazuje Bajkalské jezero v Asii, totiž −896 m. Značnější z těchto nezjevných d-sí jsou:
| Výška nad hladinou moře | Největší hloubka | Depresse | |
|---|---|---|---|
| Ladožské jezero | 5 m | 375 m | 370 m |
| Loch Lomond (Skot.) | 6 m | 192 m | 186 m |
| Vel. Medvědí jez. | 13 m | 26 m | 13 m |
| Vranské jezero | 13 m | 82,3 m | 69,3 m |
| Lagarfljöt (Island) | 26 m | 110 m | 84 m |
| Champlainské jez. | 27 m | 120 m | 93 m |
| Lake Windermere | 35 m | 73 m | 38 m |
| Oněžské jezero | 35 m | 179 m | 144 m |
| Wenerské jezero | 44,3 m | 86 m | 41,7 m |
| Aralské jezero | 48 m | 67,5 m | 17,5 m |
| Gardské jezero | 69 m | 825 m | 756 m |
| Jez. Ontario | 72 m | 225 m | 153 m |
| Wetterské jez. | 88 m | 126 m | 38 m |
| Mjösen | 121 m | 452 m | 331 m |
| Lago di Bracciano | 166 m | 290 m | 124 m |
| Hurónské jez. | 176 m | 229 m | 53 m |
| Michiganské jez. | 176 m | 265 m | 89 m |
| Hořejší jez. | 182 m | 307,5 m | 125,5 m |
| Lago d’Iseo | 192 m | 340 m | 148 m |
| Lago Maggiore | 197 m | 375 m | 178 m |
| Comské jez. | 214 m | 414 m | 201 m |
| Lago di Lugano | 271 m | 279 m | 8 m |
| Albanské jez. | 293,5 m | 340 m | 46,5 m |
| Waikatipu (N. Zealand) | 305 m | 396 m | 91 m |
| Bajkalské jez. | 477 m | 1373 m | 896 m |
Srvn.: Credner, Reliktenseen, I. d., str. 18 a násl. (Gotha, 1888); Přehled d-sí a poměr jejich k podnebí podal A. Kirchhoff na sjezdě durynské zeměpisné společnosti v Jeně roku 1881. p.
D. ve vojenství jest sníženi ústí děla pod vodorovnost na postřelování předmětů nízko položených, stojících anebo se pohybujících. Úhel, pod kterým se tak děje, zove se úhel depressivní. Za starších dob málo hybných lafet mluvilo se zvláště o lafetách depressivních, které dovolovaly větší d-si. Nyní s lafetami nanejvýš zdokonalenými dávno d. nečiní obtíží. FM.
D. šedého zákalu (depressio cataractae) jest operativní sešinutí zkalené čočky oční dolů do sklivce pomocí špičaté, nepříliš tenké jehly, kterou operující vbodne několik millimetrů zevně od okraje rohovky, pošine a nasadí jehlu uvnitř oka na hořejší okraj zákalu a stlačí dolů. Operace ta byla od pradávna vykonávána až do začátku tohoto století; ve středověku a ještě nyní v zemích Balkánského poloostrova prováděna od kočujících šarlatánů. Poněvadž však čočka zůstává v oku, dostavuje se obyčejně oslepnutí. Proto právem bylo od operace té zcela upuštěno. D.
D. duševní, sklíčenost mysli. Naladění mysli je závislé netoliko na zevních poměrech a okolnostech, ale také na výživě nervstva. Následkem toho již za poměru normálních velmi často sami nevíme, co nám schází, cítíme se stísněnými, truchlivými, a jindy zase beze známých důvodů cítíme se rozjařilými, veselými. I normálně tedy podléháme nemotivovaným náladám exaltačním a depressivním. Sklíčenost mysli je provázena nechutí k jídlu i jakýmkoli jiným požitkům, nechutí ku přemýšlení, ku práci a jakýmkoli jiným výkonům. Jsme netroufalí, vidíme všecko v černých barvách, podceňujeme svoje schopnosti, zveličujeme svoje slabosti a poklesky. Normální d. může vymizeti sama změnami ve výživě a dá se i uměle rozptýliti zevními, rozradostňujícími vlivy. O chorobné sklíčenosti mluvíme, má-li abnormální zdroje, je-li její trvání neobyčejně provleklé, nemají-li rozptýlivé okolnosti na ni vlivu, a je-li provázena pathologickými úkazy. Chorobná d. může prýštiti z chorobných představ, ale může vyplynouti beze všeho logického motivu z porušení výživy mozkové. Takovou pozorujeme v průběhu přerozmanitých nemocí duševních. Ona může zde po celou dobu choroby převládati a skýtati jí zvláštní ráz, tak na př. v melancholii, kde jest d. nejvýznačnějším, kardinálním symptomem, všecky ostatní zastiňujícím; v jiných nemocech, na př. v paralysi, může se s jinými náladami střídati. Ku průvodčím zjevům abnormální d. patří značná znesnadněnost, ztíženost všechněch funkcí nervstva. Melancholikovi liknavě líhnou se myšlénky; každá dlouho tkví ve vědomí, nežli jiná nahradí její místo. Odtud jeho pocit pusté prázdnoty ve hlavě, pocit děsné nudy. On také těžko si něčeho všímá, těžko chápe, a co vnímá, působí mu jen trapný bol. Začne věřiti jednak ve svoji naprostou neschopnost a jednak začne domnívati se, že celý svět zeškareděl, že všecko se kolem nepříznivě změnilo. Poněvadž se nešťastným cítí, myslí, že nešťastným jest. Pátrá po příčině. Vzpomene si na některý snad bezvýznamný přestupek z minulosti, anebo si začne vymýšleti hříchy nespáchané, tone v žalobách na sebe, trpí mamem hříšnosti. Chorobná sklíčenost duševní jeví se i fysickými úkazy; výživa těla chřadne, člověk tratí na váze, je stižen trvalým nechutenstvím, špatně tráví, špatně spí. Nechuť k pohybům může se stupňovati až k úplné ztrnulosti (stupor). Kfr.
D. v hudbě, technický výraz pro taktovou thesis č. těžkou dobu taktovou.