Ottův slovník naučný/Cyklony
| Ottův slovník naučný | ||
| Cyklometrie | Cyklony | Cyklus |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Cyklony |
| Autor: | Josef Pšenička |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha: J. Otto, 1892. S. 813–815. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Tropická cyklóna |
|
Cyklony jsou prudké bouře, vyskytující se ponejvíce v krajinách tropických, v nichž vane vítr kolem středu v drahách, podobajících se více méně kruhu (cyklu), a odtud jejich jméno. Jsouť to vzdušné víry, v nichž vítr vane kolem svislé osy ve kruzích nebo ve spirálách ke středu směřujících. Jak Redfield r. 1831 stanovil, děje se na severní polokouli víření proti slunci, na jižní se sluncem. Je to první zákon c-nů, na jehož základě lze určiti polohu středu víru, což důležito zvláště pro plavbu na moři, pravidlem Buys-Ballotovým: Postavíme-li se zády k větru, je střed víru po levé ruce poněkud v před. Odchylka v před se různě udává. C. řádívají v Indickém okeánu v zálivu Bengálském a moři Arabském, pak jižně od rovníku východně od Madagaskaru, nejčastěji při ostrově sv. Mauritia; proto zovou se též mauritijskými bouřemi. V Atlantském okeánu, kdež slovou též orkány čili hurrikány, pustošívají ostrovy Mexického zálivu a při východním pobřeží Sev. Ameriky. V Čínském moři známy jsou pod jménem taifunů. C. vznikají v tropických mořích v šířce mezi 5—10°. Eliot, Tromelin a j. kladou jejich vznik do rozhraní, kam vniká passát opačné polokoule, přinášeje vzduch horký a vlhký. Postupují pak na severní polokouli nejdříve k sev.-záp., mezi 20–30° šířky zahýbají se k severu, načež opět postupují k sev.-vých., tak že jejich střed opisuje dráhu takřka parabolickou (vyobrazení č. 932. představuje dráhu c-nu u Bahamských ostrovů r. 1866) Tento druhý zákon c-nů vyslovil r. 1838 Redfield. Loď, která se do víru dostane, jsouc jím beze vlády unášena, opisuje tudíž spirálu postupující a může několikrát kolem středu objeti, což zakusila brigga »Charles Eddle« (vyobr. č. 933) poblíže ostrova sv. Mauritia. Parabolická dráha jest nejlépe vyznačena u západoindických hurrikánův, ale i u taifunův a jihoindických c-nů. Východoindické c., jež vznikají nejčastěji blíže ostrovův Andamanských, mívají dráhu krátkou, zanikávajíce, jakmile z moře přestoupí na pevninu; ale i u nich jest postup v parabole, jak dokázal Eliot. Vrchol této dráhy mění během roku svou polohu. Viñes praví, že u západoindických orkánů děje se obrat v červnu a říjnu mezi 20—23°, v červenci a září mezi 27 až 30°, v srpnu mezi 30—32°. C. jižní polokoule postupují nejprve k jihozáp., pak k jihu, na to k jihových.; jsou tedy obrazem c-nů severní polokoule co do pohybu otáčivého i postupného. Délka dráhy c-nů jest někdy jen několik kilometrů, jako c-nů Bengálského zálivu, u některých taifunů, jež, když přestoupí do Tungkinu nebo Hainanu na pevninu, zanikají; jindy jest značně dlouhá, a tu c. přecházejí i do pásma mírného. Někdy dva i více c-nů vznikají současně a jdou rovnoběžně spolu, jako orkán ze dne 3. září 1885 u ostrova sv. Tomáše. Též dva i více po téže dráze v krátkém čase za sebou následují. — Rychlost postupná nejmenší jest při rovníku a roste se zeměpisnou šířkou; u východoindických obnáší 2—34 km za hodinu, ano pozorovány i víry skorem stationární; u západoindických obnáší 25—35 km, ve vyšší šířce 40–50 km, u taifunů 10—35 km. Vírové bouře krajin severnějších mají větší rychlost postup nou, až 80 km. Hurrikány dle Reida trvají 3 až 6 dní, taifuny dle Dcbercka 5 až 6 dní. Horizontální průměr jejich jest daleko větší jejich výšky; výška obnáší několik kilometrův, průměr 60—200 km ve větvi tropické, ve větvi severovýchodní 500—1000 km.
Jsou tedy spíše podobny roztočenému kotouči nežli sloupu vzdušnému. — Tvar jest skoro kruhový, ač i elliptický se udává, zejména ve větších šířkách. Čím větší rozsah mají, tím více tvar pozbývá pravidelnosti. Dle rozsahu a rychlosti postupné jest trvání jejich na jednom místě 3—12 hodin, ano ještě delší. — Vyskytování c-nů bývá vázáno na určité doby roční; taifuny nejčastější jsou v září a říjnu, nejřídčejší v únoru; západoind. orkány řádívají většinou v srpnu — říjnu, zřídka v lednu; c. Bengálského zálivu vystupují v době změny monsunů, tedy v květnu a říjnu; mauritijské c-ny jsou sice rozděleny na celý rok, ale mají maximum v únoru a březnu, minimum v červenci.
Na štěstí nejsou zhoubné tyto poruchy rovnováhy vzduchové příliš časté; v Arabském moři napočteno jich ve 234 létech 70, v Beng. zálivu ve 139 l. 115, v jižním Indickém okeánu ve 40 l. 53, v Čínském moři v 85 l. 214 a v Havanně za 300 let 355. Příchod c-nú ohlašují nejdříve mraky řasovité (cirry) v podobě jemných vláken, jež 5—6 dní před bouří se objevují; počasí je klidné, obloha jinak jasná, vzduch neobyčejně průhledný, tlakoměr s počátku lehce stoupá. Při dalším blížení se c-nu počíná tlakoměr klesati, a to napřed zvolna; nebe se zastírá jemným závojem, který způsobuje kola okolo slunce a měsíce; při západu a východu slunce jeví se neobyčejné červánky intensivních barev. Nastává dusno a parno, které v zálivu Bengálském již 3—4 dni napřed ohlašuje příchod C-nu. Později vystupují temné, těžké mraky výš a výše nad obzor, a tlakoměr nápadněji počíná klesati. Pravidelným průvodcem c-nů jest déšť; na ostrovech Antillských nastává napřed jemné mžení, pak pořád prudčejší a prudčejší lijáky, mraky níž a níže sestupují, a z nich souvislé spousty vody zdají se padati k zemi, jež způsobují děsné zátopy. Deště ty provázeny bývají nad míru intensivními elektrickými výboji, ač jsou zprávy i o c-nech bez bleskův a hřmění. Zároveň roste rychlost větru, který ku středu víru nabývá takové moci, že mu žádná plachta neodolá, i nejpevnější budovy se sřítí a rozmetají. Kdežto v našich nejprudších bouřích jest rychlost větru na nejvýš 30 až 35 m za vteřinu, bývá v c-nech přes 50 m; tak r. 1882 při taifunu na Manile ukazoval anemometr 54 m; na moři, kde se třením prudkost větru nezmenšuje, udává se až na 80 m. Vítr c-nů mívá povahu jednotlivých rázů, jež zhusta mívají jiný směr než právě panující vítr. Charakteristickou známkou c-nů tropických jest klid v jejich středu. Na několik kilometrů před středem divoký vítr pojednou se utišuje, přestává pršeti a hřměti, obloha se vyjasňuje a objevuje se »oko bouře« (špan. el cjo de tempestad, angl. the bull’s eye). Všecky popisy líčí okamžik, kdy po děsné vřavě živlů nastává tento klid, jako nejhroznější. Průměr této centrální kalmy obnášívá 2—3 km, ale též přes 40 km; dle průměru a rychlosti c-nu trvá přechod její několik minut, ale i déle než hodinu. Ve středu c-nu jest velmi nízký tlak vzduchu a odtud rychle na všecky strany stoupá rovnoměrně, tak že isobary mají tvar skoro kruhový a gradienty jsou velmi strmé. Tak ve středu orkánu r. 1866 na ostrovech Bahamských klesl na 703 mm, kdežto ve vzdálenosti 380 km již obnášel 754 mm, byl tedy gradient na 1° poledníkový 12 mm. Změny ty dobře jest viděti na barogramu při c-nu ze dne 18. srpna 1891 na ostrov Martinique (vyobr. č. 934.); ukazuje nejnižší tlak 729 mm; při c-u ve Vých. Indii r. 1885 klesl až na 689 mm. Při c-nu v Havanně r. 1846 tak rychle ubývalo tlaku vzduchu, že okna na venek se prolomila. Při postupu do větších šířek se jednak průměr c-nů zvětšuje, barometrická deprese a prudkost větru zmenšuje.
V místě, přes něž se c-on ubírá, mění se směr větru dle pravidla platného pro obě polokoule: Vítr mění směr svůj jako ručičky na hodinách, leží-li místo v pravo od středu na dráze c-nu; obráceně jako ručičky na hodinách, leží-li na levo. Leží-li místo na dráze středu, vane vítr stále s jedné strany, pak nastane bezvětří, načež vyrazí právě s opačnou ne-li větší zuřivostí. C. způsobují úžasné zpousty na životě a majetku lidském. Uvádíme za příklad ostrov Martinique (Petite M.) v Antillách, které často bývají metlou touto posti ženy; bylť r. 1891 stižen c-nem, který v několika minutách bohatý ostrov proměnil ve hromadu zřícenin; pevnůstka Fort-de-France proměněna v ssutiny a celá řada kvetoucích a lidnatých měst vzala za své; žeň a stromy zcela zničeny a lodi v přístavech vrženy na břeh. Ač blesky ustavičně šlehaly, bylo hřmění sotva slyšeti pro lomoz padajících trosek a řev větru. Napočítáno na 400 mrtvých a škod učiněno za 50 mill. franků. Průměr c-nu toho byl malý; šel pak k ostrovu S. Domingo, kde se zahnul k sev.-vých. k ostrovům Bahamským a Bermudským. Rovněž zhoubné jsou taifuny a c. Indického okeánu; k účinkům vichru přistupuje zde zhusta zátopa širých krajů, způsobená lijáky a vodou řek i moře větrem vzedmutou. Při kalkuttském c-nu roku 1864 vystoupil Hugly o 6—7 m a 48.000 lidí zahynulo ve vlnách; r. 1787 při téže řece přišlo prý o život dokonce 300.000 lidí; při backergungjeském c-nu r. 1876 přišlo 100.000 lidí utopením o život. — Polovice c-nu, ležící na duté straně dráhy parabolické, jest nebezpečnější než druhá zvláště pro lodi, proto že se zde rychlost větru zvětšuje o postupnou rychlost c-nu, any oba pohyby jdou v témže směru; mimo to žene vítr loď na této straně ke středu víru, kde zuří bouře nejvíce; nazýváť se tato část c-nu nebezpečným půlkruhem; druhá polovice jest méně nebezpečna, ano zkušení plavci používají silného větru toho k rychlým plavbám. — Cyklonické zjevy menších rozměrů jsou tornady v Sev. Americe; ještě menší víry jsou smrště, vichry, sloupy prachové. Jménem c-nů v širším smyslu vyznačují se všecky vířivé pohyby atmosferické kolem místa nízkého tlaku neboli barometrické depresse, jejichž průměry bývají na 2000 km i více. Vírové tyto bouře pokládá většina meteorologů za podstatně stejné s tropickými. Vznik, mechanismus a postup c-nů nepodařilo se posud uspokojivě vysvětliti. Většina fysiků drží se theorie konvekční čili aspirační, kterou se vykládají nejen c. tropické, ale všecky vířivé pohyby atmosferické. Tato theorie předpokládá, že při vzniku c-nů jest vzduch do značné výšky silně ohřát a parami nasycen. Poruší li se rovnováha v některém místě, počne teplý vzduch vystupovati a tlak vzduchu se dole zmenšuje. Aby se zřídila rovnováha, přitéká se stran nový vzduch; následkem otáčení země odchyluje se vítr od svého směru (v šířkách menších 10° tato odchylka mizí), a to na sev. polokouli k pravé, na jižní k levé ruce, a tak vzniká pohyb vířivý. Vzniklé při tom síly odstředivé zvětšují odchylku od směru ke středu a přispívají k většímu jeho zředění. Vzduch vystupující ve spirálách do výše se ochlazuje, páry se kondensují a teplo latentní při tom uvolněné udržuje vystupující vzduch na vyšší teplotě než mají vrstvy okolní, tudíž umožňuje další trvání tohoto děje. Vystupování ve středu a přitékání se stran přirovnáno k proudění v komíně. Theorii tu zavedl r. 1839 Dr. Espy. Původ úžasné energie c-nů hledá se v latentním teple par (Th. Reye), ano někteří (na př. Eliot) považují kondensaci par za první příčinu vzniku c-nů. Proti této theorii, dříve výhradně panovavší, činí se podstatné námitky, ana nestačí vysvětliti všecky zjevy při c-nech, jako jejich delší trvání, pohyb postupný, parabolickou dráhu, centrální kalinu a j. Sestupným pohybem vzduchu vykládá c. a všecky vířivé pohyby atmosferické slavný astronom Faye, pak Hirn, Andries a j., kteří kladou zdroj energie c-nů do vyšších vrstev vzduchu, a to Faye do širých proudův antipassátních. V proudech těch vznikají vířivé pohyby jako v řekách tím, že se stýkají toky velmi nestejně rychlé; víření ve výši vzniklé sestupuje jako ve vodních vírech ve spirálách dolů a dosahuje až k zemi, kde se spirály lámou a vzduch stranou odtéká. Někteří badatelé hledají původ c-nů v kosmických příčinách, jako ve vnikání meteoritů do zemské atmosféry, v elektrických výbojích slunce atd. Pka.