Ottův slovník naučný/Platen
| Ottův slovník naučný | ||
| Platejsi | Platen | Plátěnice |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Platen |
| Autor: | Arne Novák, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 853–854. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:August von Platen-Hallermünde |
Platen, starý pomořanský rod hraběcí, vyskytující se již na poč. XIV. stol. Záhy se rozvětvil a r. 1630 byl za Erasma von P. povýšen do stavu říšských svobodných pánů, r. 1689 za Frant. Arnošta von P. do stavu říšských hrabat. Témuž hraběti byl udělen dědičný úřad generálního poštmistra kurbrunšvického a do dnes titul tohoto úřadu rodu tomu zůstal. R. 1704 dostalo se rodu P-ů hrabství Hallermundu, ale bez práva na vlastnictví a výnos jeho, a od té doby zovou se hrabata von P. zu Hallemund. Hlavou rodu jest nyní hrabě Karl Julius Erasmus v. P.-Hallermund (* 1870 gen. dědičný poštmistr hannoverský a pán), na Weissenhause v Holštýnsku. Z rodu tohoto vynikli nejvíce:
1) P. August hrabě von P.-Hallermund (obyč. P.-Hallermünde), básník německý (* 24. led. 1796 v Ansbachu – † 5. pros. 1835 v Syrakusách), vstoupil r. 1806 do kadetní školy v Mnichově, r. 1810 do školy pážat tamže, r. 1814 stal se poručíkem u pěchoty, r. 1818 dostal povolení k studiím na universitě ve Vircpurce, v l. 1819 až 1826 studoval filologii a filosofii v Erlankách, r. 1821 vydal Ghaselen a Lyrische Blätter; 1822 Vermischte Schriften; 1823 Neue Ghaselen; 1823–25 pět romantických komédií: Der gläserne Pantoffel; Berengar; Der Schatz des Rhampsinit; Der Turm mit sieben Pforten; Treue um Treue. R. 1823 přijal podřízenější místo při univ. bibliotéce v Erlankách, r. 1824 vykonal cestu do Švýcar a Benátek, přinesl odtud formálně bezvadné Sonette aus Venedig. Roku 1826 obdržel stálou vojenskou dovolenou a malou pensi Ludvíka I. i odebral se k trvalému pobytu do Italie, tu žil většinou v Neapoli, oddán úsilnému studiu literatur moderních, antických i východních, v němž, ovládaje mnoho řečí a vynikaje neobyčejnou vytrvalostí, dosáhl značných úspěchův. Studium a básnickou činnost rušily jen literární polemiky, v něž se zapletl již r. 1826 literární komédií Die verhängnissvolle Gabel, vtipně a neúprosně namířenou proti schválnostem a absurdnostem osudového dramatu hl. Houwaldova a Müllnerova; r. 1828 následovala druhá literární komédie Der romantische Oedipus, persiflující výsměšně a trpce doznívající romantiku, zejména však Immermanna a Heine; tito odpověděli vtipně a jízlivě, hlavně Heine v »Reisebilder« nešetřil žluči a sarkasmu vůči protivníku, jehož intimní skutečné a domnělé chyby znal a stíhal. R. 1829 P. napsal veliké báchorkové epos z Orientu o IX zpěvech Die Abassiden, r. 1830 vystoupil pro osvobození Poláků vřele v Polenlieder; r. 1832 vrátil se na čas do Němec, pobyl v Augšpurce a Mnichově, napsal poslední drama Die Liga von Cambrai; r. 1834 vrátil se do jižní Italie; Sicilie stála jej život, zemřel tu v 39 letech zachvácen morem. – P-ův život, osamělý a trudný, otráven byl v obou hlavních kořenech: erótickém i básnickém. Vrozené inklinace homosexuální, sílené theoretickou spekulací, odvolávající se na antiku, odlučovaly P-a vždy více od společnosti a proměnily jej posléze v trpkého a beznadějného samotáře. V poesii P. byl typickým epigonem bez volného, spontanního daru fabulačního, bez tvůrčí lyrické síly a originální moci. Mezi koncepčním faktem a uměleckou realisací stály u P-a vždy vzory a přesné kategorie poetické, jež nedopustily, aby dílo rozvinulo všecky své individuální schopnosti, nýbrž nutily, aby se přizpůsobilo klassickým typům určitého genru literárního. Nesmírná erudice, objímající po výtce poesii básníkův klassicistských a alexandrinských, ochromovala bezprostřednost tvorby vždy více; umožnila sice několik formálně bezúhonných studených čísel v sonettu, balladě, epigrammu, gazelu, ale způsobila, že P., básník přímo protinárodní, nepřinesl jediného svérázného rysu do německé poesie. Jeho romantické komédie, stavěné technikou Gozziho, Oehlenschlägera a hlavně Tiecka, rozmnožují beze zvláštního zdaru hravé báchorkové drama romantiky, ale jsou bez romantické ironie. Jeho obě literární dramatické satiry »Die verhängnissvolle Gabel« a »Der romantische Oedipus«, přihrocené proti téže romantice, jíž první komédie náležely, mají mnoho duchaplného vtipu attického, ale odcizují se živé literatuře technickým anachronismem, totiž přijímáním stylu Aristofanova. Jeho »Sonette aus Venedig« vzaly dokonalost formální z klassické poesie italské a německé a z pozdní renaissance emfatický kult absolutní krásy formalistické, jeho orientalisující »Ghaselen« a epická báchorka »Die Abassiden« pracují představami Goetheova »Divanu« a jeho epigonů, »Polenlieder«, pathéticky vzletné deklamace, jdou stopami svobodomyslných písní W. Müllera. Ale nestylisované své nitro nepodal P. v poesii, nýbrž v 33 velikých knihách Denníků, kde brzy formou denníků, brzy autobiografie, brzy memoirů vylíčil polyglottně celý svůj život, krise poetické i erótické; tu s podivuhodnou upřímností a bezohlednou otevřeností napsal největší dílo svého života, důležité nejen pro poznání klassické literatury novověké románských i germanských národů, nýbrž básnického tvoření vůbec (1. vyd. spisů v 1 sv. r. 1839; dále důležita 5sv. z r. 1847 s úvodem Goedekovým, úplné 7sv. 1853–54; Hempelovo 3sv. s úvodem a bibliogr. od Redlicha a 2sv. r. 1895 od Schweizera; »Tagebücher« vydány kriticky a úplně teprve v l. 1896 a 1900 ve 2 sv. od Laubmanna a Schefflera ve Štutgartě; Poetischer und litterarischer Nachlass vydal Minkwitz 1852 v Lipsku). Srv. Minkwitz, Graf P. als Mensch und Dichter (Lipsko, 1838); Böhme, Zur Würdigung P-s (Annaberg, 1879); Heinze, P-s romantische Komödien (Marburg, 1897); Greulich, P-s Litteratur-Komödien (Bern, 1901); Bessou, P., étude biogr. et littéraire (Pař., 1894) AN.
2) P. Adolf Ludwig Karl hrabě von P.-Hallermund (* 1814 – † 1889 v Drážďanech). Vstoupil do diplomatických služeb hannoverských, byl do r. 1852 hannoverským vyslancem ve Vídni, r. 1855 stal se min. zahraničných záležitostí v Hannoveru, přiklonil se r. 1866 k Rakousku a odmítl 15. čna pruské ultimatum. Ministrem zůstal až do přivtělení Hannoverska k Prusku, načež zdržoval se s králem Jiřím V. v Hietzingu, odkud řídil protipruskou agitaci, tak že byl dokonce i pro velezrádu v Prusku in contumacia odsouzen. Jeho bratr
3) P. Julius hrabě von P.-Hallermund (* 1816 – † 1889 v Drážďanech) byl podplukovníkem hannoverským, král. vrchním číšníkem a gener. intendantem dvorního divadla a dvor. orchestru v Hannoveru. Od r. 1867 byl intendantem dvor. divadla a kapely v Drážďanech.