Ottův slovník naučný/Napoleon

Ottův slovník naučný
Nápoj lásky	Napoleon	Napoleona

Údaje o textu
Titulek:	Napoleon
Autor:	Jan Miloslav Kryštůfek, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 1023–1035. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Ottův slovník naučný/Bonapartismus
Heslo ve Wikipedii: Napoleon
Související články ve Wikipedii: Napoleon Bonaparte, Napoleon II., Napoleon III.

Napoleon: 1) N. I. Bonaparte, císař Francouzů (* v Ajacciu na ostrově Korsice 15. srpna 1769 z otce Karla Bonaparta [v. t.] a matky Marie Laetitie Ramolinové — † 5. květ. 1821 na ostrově sv. Heleny). Dva měsíce před jeho narozením Korsika stala se příslušenstvím Francie. N. dostal se do vojenské školy v Brienně, kde mathematika a dějepis byly jeho zamilované předměty. Opustiv r. 1785 Brienne odebral se do Paříže na školu vojenskou, aby doplnil své vojenské vzdělání. Zde stala se v chování jeho pronikavá změna; byl-li dříve milý, přítulný a podajný, stal se uzavřeným, úsečným a vzdorovitým. Předčasná smrť otcova uvrhla rodinu v citelnou bídu. Odkázán jsa na svůj skrovný plat, byl přinucen vésti život střídmý a odměřený. Po vykonaných zkouškách stal se poručíkem v pluku Lafère, který byl posádkou ve Valenci. Spiskem svým: Discours sur les vérités et les sentiments, qu’il importe le plus d’inculquer aux hommes ucházel se o cenu akademie lyonské, ale nebyla mu právem přiznána, poněvadž spisek ten nevynikal ani formou ani obsahem. Když vypukla revoluce, N. se pro ni prohlásil, poněvadž mu otvírala velikou budoucnost, ale nesdílel s ní ani jejího nadšení ani nenávisti, jemu byla pouhým nástrojem, ne však účelem. Dosud byl jen Korsičanem a ne Francouzem, osud Korsiky ležel mu více na srdci než osud Francie. City své vyjádřil r. 1791 v listě svědčícím Matěji Buttafuocovi, jenž podporoval snahy Francie po zabrání ostrova. Otevřeně a náruživě zastával se v něm samostatnosti Korsiky, ale podráždil jím své odpůrce, že byl zbaven své hodnosti důstojnické. Francie byla tehdáž až na dno rozbouřena. Odebrav se r. 1792 do Paříže N. dosáhl toho pomocí svých příznivců, že byl opět přijat do svazku vojenského a povýšen na setníka. V Paříži prožil katastrofy, které stihly království 20. června, 10. srpna a 2. září 1792. S revolucí, která dopouštěla se jak na svých stoupencích, tak na svých protivnících nejhanebnějších zločinů, nemohl se spřáteliti, tomu příčil se smysl jeho pro právo a pořádek; zastávati se starých řádův a podvráceného království, tomu příčil se smysl jeho pro skutečnost a touha po vyznamenání. O tom však byl přesvědčen, že při všeobecném zmatku, který nastal ve Francii, vojsko bude činitelem rozhodujícím. Kdo bude míti na své straně vojsko, ten bude pánem Francie. Měl-li ukojiti roznícenou ctižádost svou, nesměl býti Korsičanem, nýbrž musil se státi Francouzem. Od té doby přilnul celou duší k Francii, která opět dovedla oceniti služby jeho. Aby dokázal příchylnost svou k Francii, zosnoval v Ajacciu spiknutí, aby zmocnil se citadelly a zachoval republice město to. Pokus se nezdařil a N. prohlášen od strany korsické za zrádce vlasti. Vrátiv se do Francie, vydal spisek le Souper de Beaucaire, v němž tupí Paola, obhájce samostatnosti korsické, odsuzuje povstání jižních departementův, schvaluje zničení Girondinův a prohlašuje za schopna k vládě jen toho, kdo se neleká ni násilí, když toho žádá veřejná potřeba. Ve spisku tom odhalil svou pravou podstatu: nevážnost k vyšším ideám a úctu k šťastnému výsledku. Mezi městy, jež vzbouřila se proti hrůzovládě jakobinské, byl také Toulon. Royalisté vidouce, že by se neudrželi vlastní silou, vydali Angličanům tento klíč k jižní Francii. Republice záleželo na tom, aby brzo zmocnila se města toho. Generál Dugommier řídil obléhací práce. Ve vojště obléhacím zdržoval se N., jemuž se podařilo smělým činem obrátiti na sebe pozornost všeho světa. Poznav bystrým okem, že dobytí tvrze Mulgravi a obsazení mysu l’Aiguilletty způsobí pád Toulona, doporučil vrchnímu vůdci, aby proti uvedené tvrzi zaměřeno bylo veškero úsilí. Útok, který N. sám řídil, se zdařil a Angličané, nechtěli-li býti zničeni, rychle odpluli. V odměnu za dobytí Toulona jmenován byl N. generálem u dělostřelectva. Pádem Robespierrovým válečná činnost jeho byla nejen zastavena, nýbrž byl také jako podezřelý zajat a uvězněn. Po deseti dnech byl propuštěn, ale když nechtěl odebrati se k armádě vendejské, k níž byl přidělen, byl ze svazku vojenského vyškrtnut. N-ovi nastala doba trpké zkoušky, které teprve povstání 13. vendémiairu (4. října) učinilo konec. K doporučení Barrasovu svěřeno mu vedení vojska, které mělo hájiti konventu. N., umístiv na vhodných místech děla, vyzval zástupy, když přitáhly, aby se rozešly, a když neuposlechly, způsobil mezi nimi hrubou střelbou takový zmatek, že v krátké době rozprchly se na všechny strany. Za čin ten pozdraven byl od konventu jako ochránce konventu, republiky a vlasti. Jsa doma bezpečen, konvent obrátil pozornost k věcem zahraničným. Od jihu hrozilo Francii největší nebezpečenství. V N-ovi revoluce domnívala se, že nalezne muže, jenž zásadám jejím zjedná platnost a pojistí její trvání, proto konvent jmenoval ho vrchním vůdcem italské armády, aby zjednal Francii úctu u zahraničných nepřátel. Než odebral se k vojsku, slavil způsobem civilním sňatek svůj s paní Josefinou Beauharnaisovou, vdovou po generálu Beauharnaisovi, jejímž příznivcem byl Barras. Přišed do Nizzy, ujal se 26. bř. 1796 velení nad vojskem. Zvučným provoláním dovedl podrážditi jeho ctižádost a hrabivost a nadchnouti je k nezdolné zmužilosti a vytrvalosti. Slovům rovnaly se činy. Poraziv u Millesima 13. dubna spojené vojsko rakousko-sardinské a roztrhnuv je vítězstvím u Dega, 14. dubna obrátil se proti Piemonťanům, jež vítězstvími u Cevy 20. dubna a Mondovi 21. dubna přinutil k příměří, které 28. dubna podepsáno bylo v Cherascu. Jsa s této strany bezpečen, obrátil se proti Rakušanům, porazil je u Fombia a zmocniv se útokem přechodu přes Addu u Lod, opanoval celou Lombardii. V Miláně uvítán byl jako osvoboditel od panství rakouského. Dovoluje vojenským kommissarům, vůdcům i vojínům mnohé přehmaty, aby se mohli obohatiti na útraty obyvatelstva, připoutal je k své osobě věda, že budou na něm tím závislejší, čím větší bude provinění jejich. Když způsobem tak nehodným okolí jeho obyvatelstvo vyssávalo, N., zůstávaje anticky jednoduchý, vzbuzoval úctu a obdiv u všech svých vrstevníkův. Válečnými kontribucemi, které ukládal dobytým krajinám a které záležely v penězích a uměleckých pokladech, stal se miláčkem lidu a nezbytnou podporou slabé vlády direktorské. Pojistiv obsazením Romagně a vpádem do Toskánska týl svůj, vytrhl ku konci května proti Rakušanům a zmocniv se Borghetta, pronásledoval císařské tak prudce, že jim nezbývalo než zavříti se v Mantově. Rakousko napjalo všecky síly, aby zachránilo tuto důležitou pevnost. O Mantovu rozpředla se řada bojů, které vesměs skončily se porážkou vojsk císařských. N. porazil nejprve Kvosdanoviće u Lonata, potom 5. srpna Wurmsera u Castiglione a zatlačil ho do Tyrolska. Když Wurmser zorganisoval armádu v Inšpruku, vydal se ve dvou proudech na pochod do Italie. N. nejprve porazil oddělení slabší u Rovereda pod Davidovićem, jež zatiskl do Tyrolska, potom u Bassana 8. září silnější pod Wurmserem, jež přinutil hledati útočiště v Mantově. Nový pokus Rakouska vybaviti Mantovu N. zmařil vítěznými bitvami u Arcole 15.—17. list. 1796 a u Rivoli 12.—14. led. 1797, v nichž vojevůdcovské nadání N-ovo zastkvělo se v nejlepším světle. Mantova, nemajíc naděje k vybavení, kapitulovala 2. února 1797. Donutiv papeže k míru v Tolentině, odvážil se toliko s 35.000 muži výpravy do Rakouska, která se mu nad očekávaní podařila. Proniknuv vítězně až k Semeringu, způsobil ve Vídni takový postrach, že ochotně přijali jeho nabídnutí míru. V Lubnu ujednán mír předběžný, který v Campoformiu proměněn byl 18. října 1797 v mír definitivní. Rakousko zřeklo se Belgie a Lombardie, postoupilo Francii svých držebností na levém břehu Rýna a uznalo republiku Cisalpinskou, začež dostalo se mu v náhradu Istrie, Dalmacie a Benátska. Ve válce, která rozzuřila se mezi Rakouskem a Francií, republika Benátská chovala se tak zbaběle, že není s podivením, když N. násilím učinil jí konec r. 1797 a území její přiznal Rakousku.

N., vrátiv se do Paříže, choval se velice zdrželivě. Věda, jak měnivá jest přízeň lidu, vyhýbal se jak hlučným projevům obecného souhlasu, tak skvělým obřadům úředního představování. Při odevzdání listiny o míru direktoři vystrojili mu slavnostní přijetí v Luxembourgu, při němž Talleyrand měl řeč, ve které slávu, jíž si dobyl, nepřipisoval tak jemu, jako revoluci, vojsku a národu. N. neopominul připomenouti Francii, že teprv tehdy Evropa bude svobodna, až blaho národa francouzského založeno bude na lepších zákonech organických. Státní zřízení, které Francie měla, mu nedostačovalo. Pobyt v Paříži stával se N-ovi co den nesnesitelnějším. Direktoři při oblíbenosti jeho mohli se udržeti při vesle jen tehdy, jestliže zapletli N-a do podniku, v němž by ztratil, ne-li život, aspoň válečnou slávu svou. Pokořiti vládkyni moří, předepsati jí v Londýně mír, jak svůdná myšlenka otvírala se před ním! Za tím účelem jmenován byl vrchním vůdcem výpravy, jež měla býti podniknuta do Anglie. Přesvědčiv se vlastníma očima, že síly Francie daleko nestačí na pokoření Anglie a že by útok na ni nebyl dílem státnické rozvahy, nýbrž šílenství, nabídl direktorům výpravu do Egypta, k níž ochotně svolili, aby zbavili se nepohodlného generála, který je všude zastiňoval. Dobýti této tajůplné země, která vládne dvěma mořím, ohroziti panství anglické v Indii, oslniti národ francouzský novými výboji a okázati mu, že on jediný může jej převésti z revolučního rozčilení na pevnou půdu státního pořádku, byly myšlenky, které N-a pudily k tomuto podniku. Učenci všech oborů účastnili se této výpravy, tak že podobala se křížové výpravě civilisace evropské do východních krajin. Za prudkého větru loďstvo francouzské opustilo 19. květ. 1798 Toulon a zmocnivši se překvapením Malty bez překážky přistalo u Egypta. N, vysadiv vojsko na pevnou zemi, porazil Mameluky u pyramid 21. července a vstoupil jako vítěz do Káhiry. Zatím podařilo se anglickému admirálu Nelsonovi úplně zničiti loďstvo francouzské v zátoce Abúkirské, tak že N. se vším vojskem svým byl v Egyptě blokován. Anglie jásala, nebezpečenství, jež ji hrozilo, proměnilo se v její vítězství, Francie přestala býti její sokyní na moři. Útok na Egypt byl vládě turecké podnětem, že vyhlásila Francii svatou válku. Aby předešel útok Turků na Egypt, N. vrhl se do Syrie a proniknuv až k Saint Jeanu d’Acre jal se obléhati pevnost tu. Když však ve vojště jeho vypukl zhoubný mor, nezbývalo mu než rychle vrátiti se do Egypta. Poraziv u Abúkíru turecké vojsko, které zde přistalo, pojistil Egypt na delší dobu od dalších útokův. Obdržev zprávy o porážkách vojsk francouzských v Evropě, o vratkém postavení direktorů, jakož i o všeobecné nespokojenosti, opustil s nejdůvěrnějšími přáteli 22. srpna 1799 na dvou fregatách Egypt a propluv šťastně křižujícími loďmi anglickými přistal dne 9. října u Francie. Národ francouzský uvítal ho jako osvoboditele. Cesta do Paříže podobala se pravému triumfu. Situace byla mu přízniva; buď nyní nebo nikdy mohl provésti tajné své záměry. Direktoři neopovážili se postaviti ho před vojenský soud, že o své újmě opustil vojsko. V této kritické době N. choval se velmi opatrně, aby nevzbudil u nikoho ani nejmenšího podezření. V největší tichosti vykonány přípravy k státnímu převratu, do nichž zasvěceni byli bratří jeho Josef a Lucian, dále Sieyès, Talleyrand, Fouché a nejoddanější jemu generálové. Z usnesení sboru kmetů sídlo sboru pěti set přeloženo bylo 18. brumairu (9. listopadu) do St. Clouda a N-ovi svěřeno bylo vrchní velení nad vojskem v Paříži. Z direktorů Barras na domluvu Talleyrandovu se poděkoval, Sieyès a Roger Ducos byli na straně převratu a ostatní dva, Gohier a Moulins, byli od Moreaua chováni v zajetí. Dne 19. brumairu sbor pěti set konal schůzi v St. Cloudu v oranžerii a sbor kmetů v paláci. Město bylo vojskem a lidem přeplněno, všechny příchody ke sněmovně pěti set vojensky obsazeny. Sbor pěti set hned po zahájení schůze vykonal přísahu na ústavu r. III. s velikou jednomyslností, čímž státní převrat uveden byl v nebezpečenství. N., kázav sešikovati vojsko ve válečný šik, odebral se v průvodě svých pobočníků do síně kmetův, aby věc skončil. Válečný tento rek, zvyklý neobmezené poslušnosti, byl všecek pomaten, když šlo o to, přesvědčiti shromáždění, že má pravdu. Vnitřní jeho nepokoj jevil se v řeči jeho, sotva větu započal, již ji přetrhl. Když vyzýval kmety, aby zachránili svobodu a republiku, tázal se ho Linglet, kde zanechal ústavu. »Ústavu?« zvolal N., »vy jste ji porušili 18. fructidoru, 22. floréalu a 30. prairialu. Ústavu? všechny strany se jí dovolávají a všechny ji porušily, ústava nemůže nám býti ku blahu, když od nikoho není uznávána.« Řeč jeho zanechala v kmetech dojem nejtrapnější. Opustiv síň kmetů, N. odebral se do síně pěti set, provázen jsa několika granátníky. Poslanci, spatřivše bodáky ve sněmovně, povstali jedním rázem ze svých sedadel. »Pryč s tyrannem, pryč s diktátorem; mimo zákon s ním!« ozývalo se na všech stranách. Poslanci, takto křičíce a hlučíce, skupili se kolem něho, a jen úsilí svých průvodců děkoval, že bez pohromy vyvázl z tohoto zmatku. Ve sněmovně trvala bouře dále, hlučněji a hlučněji ozývaly se hlasy, aby N. byl vyzákoněn. Bratr jeho Lucian, předseda sboru pěti set, aby tomu zabránil, zřekl se předsednictví a opustil sněmovnu, N., vzpamatovav se venku od svého leknutí, viděl, že jen čin násilný může ho zachrániti. Bratr jeho Lucian, vsednuv na kůň, ohnivými slovy líčil vojínům, že většina sboru utlačována jest od zástupců dýky, placených Anglií, a proto že jen ty poslance dlužno pokládati za zástupce lidu, kteří k němu se přidají. Po řeči té vytáhnuv šavli a zaměřiv ji na prsa bratrova zvolal: »Přísahám, že probodnu ňádra vlastního bratra, dotkne-li se kdy svobody francouzské.« Tu dal N. vojínům rozkaz, aby vyklidili sněmovnu. Před násilím poslanci utekli, státní převrat byl dokonán. Večer Lucian shromáždil značnou čásť poslanců kolem sebe, kteří odhlasovali adressu díků N-ovi a vojsku a přijali návrhy, jak jim byly předloženy. Dle nich zřízen prozatímný konsulát z N-a, Sieyèsa a Roger-Ducosa, sbor zákonodárný odročen do 20. února, 57 členů, kteří vynikali svou opposicí, zbaveno mandátu, z obou sborů pak zvoleny kommisse, aby pomocny byly konsulům při změnách, které zkušenost uznala za nutné. Sbor kmetů bez rozmyšlení návrhy tyto schválil. Potom N. z konsulů prvý přísahal, že zachová neporušitelnou věrnost jedné a nerozdílné republice založené na rovnosti, volnosti a soustavě repraesentativní. Francie jsouc otupena ke všem zjevům veřejného života mlčky schválila státní převrat. Ústava r. VIII., která již v prosinci r. 1799 byla prohlášena, ve všem hověla panovačným choutkám N-ovým. S titulem prvního konsula na deset let N. obdržel moc, která se úplně rovnala moci konstitučního panovníka; ostatní dva konsulové byli pouhým přívěskem, majíce toliko poradný hlas. Vládu svou započal tím, že propustil politické vězně na svobodu, povolal deportované zpět, jen Pichegru a Aubry byli vyloučeni, a usnadnil emigrantům návrat do vlasti. Sídlo své přeložil z Luxembourga do Tuilerií, aby národ viděl, že vláda jeho bude pokračováním království zahaleného ve zbytky konstitučních forem. Věrné své odměnil vysokými a výnosnými úřady, aby osud jejich spojil s osudem svým. Sloupy jeho soustavy státní stali se dva zrádní kněží, Talleyrand a Fouché, jejichž vzpružinou jednání byla hrabivost a ctižádost. Vnitřní správa upravena byla způsobem hierarchickým a vrcholila v prvém konsulu. Státní ústrojí, jím podle jistých mathematických formulek zavedené, pracovalo s počátku tak určitě a bezpečně, že pokládáno za vrchol umění státnického. Kdo však blíže přihlédl ke zřízení tomu, poznal, že jest to mrtvý mechanismus, který se pohybuje vnější silou, a ne živý organismus, který se sám upravuje a doplňuje. Národ francouzský, unaven jsa hrůzami revoluce, ochotně schválil zřízení, jež mu zabezpečovalo rovnost před zákonem, stejnoměrné rozdělení daní, přístup ke všem úřadům, pokoj a pořádek uvnitř, na venek pak rozhodující postavení v Evropě. K úspěchům vnitřním přidružily se úspěchy na poli válečném. Když Rakousko a Anglie odmítly nabízený mír, N., překročiv v květnu r. 1800 Veliký Sv. Bernard, přinutil Rakušany 14. čna porážkou u Marenga (v. t.), aby ustoupili za Mincio. Prusko mělo radost z porážky Rakouska, domnívajíc se, že bude moci vystoupiti mezi protivníky jako moc rozhodčí a že při konečném míru vezme hojnou odměnu. N. prokazoval Prusku všemožnou pozornost, aby je zdržel od kroků ve prospěch Rakouska, což se mu také podařilo. Když generál Moreau porazil u Hohenlind v Bavorsku druhé vojsko rakouské, Rakousko, opuštěno jsouc od spojencův, ujednalo s Francií mír v Lunéville 9. ún. 1801, kterým připravoval se státní převrat v Německu. S Tureckem Francie narovnala se 1. října 1801 mírem, jímž zřekla se Egypta, a konečně i s Anglií mírem v Amiensu ze 27. března 1802, jímž konečně nastal na chvíli pokoj v celé Evropě. Dobu klidu N. věnoval záležitostem domácím. Založení čestné legie bylo všem pokynem, že zřízeni republikánské prvému konsulu již nedostačuje. Dosud církevní řády byly v největším zmatku, N-ovi však se podařilo po dlouhém vyjednávání konkordátem z 15. čna 1801 zjednati i zde nápravu. Maje na své straně církev a obecný lid N. dal se obecným hlasováním 11. května 1802 prohlásiti za doživotního konsula s právem jmenovati svého nástupce. Byl tedy panovníkem bez titulu. Aby odňal opposici možnost kritisovati jeho činy, tribunát ztenčen byl ze 100 členů na padesát a odpůrci vládní soustavy z něho vyloučeni, potom rozdělen byl na pět sekcí a zbaven práva veřejnosti. Tím tribunát stal se pouhým poradným sborem bez významu. Útok na život prvého konsula, jenž stal se 14. prosince 1800 pekelným strojem, zavdal mu příležitost, že devět Jakobínů bylo popraveno a sto třicet republikánů zavezeno za moře. Pod ochranou vlády anglické zosnováno bylo spiknutí, jehož účelem bylo přepadnouti prvého konsula a průvod jeho na ulici a zavražditi ho jako v otevřeném boji. Spiknutí bylo prozrazeno, hlavní původce jeho Cadoudal byl jat a odpraven, generál Pichegru, jenž do spiknutí byl zapleten, zavraždil se sám, a generál Moreau, jenž o spiknutí věděl, ale ho neprozradil, byl z Francie vyobcován. Spiknutím Cadoudalovým N. byl podrážděn tou měrou, že neměl jiné tužby, než jak by se pomstil na Bourbonech, a hrozil zastřeliti každého prince, který mu padne do rukou. Právě tou dobou dlel vévoda Enghienský (v. t.), vnuk prince Condéa, poblíž hranic francouzských v badenském městě Ettenheimě. Proti všemu právu mezinárodnímu N. dal ho na cizí půdě zatknouti, a ač na něm nebylo žádné viny shledáno, kázal ho ve Vincennech zastřeliti 20. bř. 1804. Pod dojmem této soudní vraždy senát navrhl 27. bř., aby nejvyšší moc státní učiněna byla dědičnou v rodě N-ově. Když tribunát a sbor zákonodárný návrh schválily, byl N. 20. května 1804 za císaře Francouzů vyhlášen. Při všeobecném hlasování národ schválil změnu tu 3,521.675 hlasy, kdežto proti ní vyslovilo se jen asi 30.000 hlasův. Korunovace nového císaře ustanovena byla na den 2. měsíce prosince. Papež Pius VII. osobně odebral se do Paříže, aby slavnostný akt ten vykonal, očekávaje, že N. opět učiní mu ústupky ve věcech církevních. Den před korunovací N. dal se oddati církevně s Josefinou, ale učinil to proti vůli své. Korunovace konala se v chrámě Notre Dame za neobyčejného jásotu lidu. N. zachoval se nešetrně k papeži, nechav ho na sebe celou hodinu čekati. Papež, pomazav císaře na čele, na ramenou a na rukou, posvětil meč, kterým jej opásal, a žezlo, které mu podal, ale když strojil se sáhnouti po koruně, N. ho předešel a vzav korunu vsadil si ji na hlavu sám. Po tom okorunoval i manželku korunou zvláště pro ni zhotovenou. Výstupem tímto papež i všichni přítomní byli trapně dojati. Papež vrátil se do Říma, nedosáhnuv splnění svých žádostí. R. 1805, 26. května, N. byl také korunován na krále lombardského.

Zřízení císařství znamenalo utužení vojenského despotismu, ne však rozvoj státního zřízení a veřejné svobody. I vyučování sevřeno bylo těžkými ponty, jak Catéchisme impérial toho jest důkazem. Co nesrovnávalo se s vůlí císaře a jeho prospěchem, pokládáno za obecně škodlivé a zavržení hodné. Co stal se císařem, panovačnost jeho neznala mezí. Dosud Anglie byla nepokořena; proti ní císař záměřil ostří svého hněvu a nenávisti. V Boulogni počal strojiti výpravu proti Anglii a neměl jiného přání, než aby aspoň čtyřiadvacet hodin byl pánem moře, ale Prozřetelnost nesplnila přání jeho. Ač napínal síly Francie měrou největší, přece nemohl si zatajiti, že námořská moc jeho nerovná se moci anglické. Ale také v Anglii měli strach z této výpravy. Podaří-li se N-ovi mimo vše nadání přistati u břehův anglických, nikdo nemohl tušiti, jaký obrat vezmou věci v Anglii, která také měla mnoho slabých stránek, kde smrtelně mohla býti zraněna. Ministr Pitt, aby odvrátil nebezpečenství od Anglie, jež jí hrozilo, sestrojil r. 1805 novou koalici, k níž vedle Anglie přistoupilo Rakousko, Rusko a Švédsko, aby společným úsilím zabránily přehmatům, jichž N. dopouštěl se v poměrech evropských. Koalice tato přišla N-ovi velice vhod, aspoň nebylo mu veřejně se vyznati, že síly jeho na přemožení Anglie nestačí. S vojskem 200.000 mužů, nad nímž sám ujal se velitelství, vtrhl do jižního Německa a obklíčiv vojsko rakouské pod Mackem u Ulma přinutil je, že 20. října kapitulovalo. Maje v moci své jižní Německo, N. vtrhl do Rakous, obsadil 12. listopadu Vídeň a zmocniv se neschopností hraběte Auersperka mostu přes Dunaj, porazil v bitvě 3 císařův u Slavkova 2. prosince spojené vojsko rusko-rakouské tak rozhodně, že Rusové vrátili se domů a císař František I. učinil s N-em mír v Prešpurce, jímž přenechal mu Italii a Německo, aby je zařídil dle své vůle a potřeby. Z krajin v zemích těch nabytých utvořil úděly k zaopatření svých bratří, sester a osob sobě oddaných. Pastorek jeho Eugen stal se místokrálem italským, bratr jeho Josef králem neapolským, Joachim Murat, manžel sestry jeho Karoliny, obdržel německé město Berg s okolím jako velkovévodství, sestra jeho Eliška dostala jako vévodství Luccu, Massu a Carraru a druhá sestra Paulina Guastallu. Rodinným statutem ze dne 31. března 1806 prohlásil se za hlavu rodiny a všechny její členy za své lenníky. V Německu snesením říšské deputace z r. 1803 posavadní zřízení jeho úplně bylo zvráceno. Německá knížata mrzkým způsobem dožebrávala se jeho přízně a pomoci. Aby panství své nad Německem upevnil, N. zřídil r. 1806 Rýnský spolek (v. t.), nad nímž ujal se protektorství. Císař František I. zřekl se císařské koruny německé, jež se mu stala nejen obtíží, nýbrž i pohanou. N., jsa pánem všech válečných sil Rýnského spolku, žádal na členech jeho, aby ve všem řídili se vůlí jeho. Zavedením řádů francouzských získala tam bezpečnost práva a zaveden v zemích těch pořádek, který prospíval veřejnému blahobytu. Odporu netrpěl; kdo se proti panství jeho ozval, byl potrestán i na hrdle, jako knihkupec Palm, jenž v Broumově nad Innem byl zastřelen.

Po celou dobu revoluce francouzské Prusko chovalo se zištně a obojetně. Z porážek a ztrát soustátí Habsburského mělo radost, ale když jemu zahrozilo nebezpečenství, úpěnlivě dovolávalo se pomoci rakouské. N., odhaliv světu mrzkou hrabivost Pruska, vypověděl mu válku dříve, než ještě mohlo soustřediti všechny voje své. Rozprášiv ve dvojbitvě u Jeny a Auerstedtu 14. října 1806 armádu pruskou, vítězně pronikl do Berlína, jejž 27. října obsadil. Prusko malomocně svíjelo se u nohou neúprosného vítěze; vojska i pevnosti jeho vzdávaly se bez boje. Z Berlína vydal N. svůj pověstný system kontinentální, aby zemí podmanil moře. Opatření toto namířeno bylo proti Anglii, ale sám se jím smrtelně zranil, nebo všechny činy, které se mu měly státi osudnými, měly přímo nebo nepřímo v něm svůj původ. Zatím Rusové spěchali Prusku ku pomoci, N. vytrhl jim do Polska vstříc, ale tuhý odpor, s kterým se setkal, přesvědčil ho, že narazil na jiného protivníka, než s jakým mu dosud bylo činiti. V bitvě u Jílového utrpěl ztráty tak veliké, že na chvíli ocitl se i v postavení nebezpečném. Teprv když se mu podařilo dne 14. června 1807 Rusy u Friedlandu (v. t.) na hlavu poraziti, stal se opět pánem situace. Při schůzi, kterou N. měl s carem Alexandrem na lodi uprostřed řeky Němanu, oba panovníci dohodli se o podmínkách míru, který ujednán byl v Tilži 7. čce 1807. Zakročení pruské královny, aby na N-ovi vymohla některých výhod, nemělo úspěchu, poněvadž císař francouzský v zahraničných záležitostech řídil se politickou rozvahou a ne galantností k paním, třeba byly původu královského. Při této příležitosti dopustil se chyby, že Prusko úplně nezničil, nýbrž je toliko o polovici dřívějšího území ztenčil. Touto polovičatostí učinil si z Pruska nesmířitelného nepřítele, který neměl jiné tužby, než aby se mu mohl za Jenu a Auerstedt pomstiti. Dříve, nežli se mohl kdo nadíti, bylo přání Pruska vyplněno.

Na moři neštěstí nepřestávalo pronásledovati N-a. U Trafalgara bylo loďstvo jeho od Nelsona zničeno. Panství N-ovo nebylo bezpečno, dokud Anglie zůstávala nepokořena. Každý národ, který byl s Anglií v obchodním spojení, byl jeho nepřítelem. Aby Anglie ve vlastním tuku se mohla udusiti, bylo třeba, aby celá pevnina evropská pojata byla do kontinentálního systému, a kdo by se počínání tomu příčil, měl býti zničen. Když Portugalsko nechtělo Anglii zavříti přístavů svých, bylo od vojska francouzského obsazeno. Také Španělsko mělo blahobyt svůj obětovati ve prospěch Francie; když to nešlo po dobrém, mělo k tomu býti donuceno násilím. Rozbrojů, které v rodině královské vypukly mezi králem Karlem IV. a korunním princem Ferdinandem, užil k tomu, že řadou podvodův a násilí přinutil oba, aby zřekli se koruny v jeho prospěch, načež udělil Španělsko bratrovi svému Josefovi, který za to postoupil Neapolsko Muratovi. Proti zpupnému vetřelci povstal národ španělský jako jeden muž, aby ukázal světu, co zmůže národ ve svých citech tak krutě uražený. Kapitulace sboru francouzského u Bavlena byla počátkem pohrom, které N-a ve Španělsku měly stihnouti. Angličané podporovali vojskem i penězi povstání španělské, vědouce, že nadvládí jejich na moři neodvolatelně bude ztraceno, podaří-li se N-ovi připoutati poloostrov pyrenejský k říši své. Pomocí anglickou Francouzové vypuzeni jsou z Portugalska a král Josef přinucen opustiti Madrid. Za těchto okolností N. obnovil spolek s Alexandrem I. na schůzi v Erfurtě, jež konala se od 27. září do 14. října 1808. Členové Rýnského spolku účastnili se jí buď osobně nebo svými zástupci; i Rakousko dalo se při ní zastupovati baronem Vincentem. Maje Rusko na své straně vtrhl s 250.000 muži do Španělska, dosadil Josefa za krále a obrátiv se proti Angličanům hnal je úprkem k moři, když náhle ve svém vítězném postupu se zastavil, poněvadž obdržel zprávy o zbrojení Rakouska, jež věstilo brzkou válku. Rychle opustil Španělsko a přikvapiv do Paříže činil přípravy k nové válce. V okolí jeho jevila se povážlivá nechuť k podnikům válečným; maršálové a generálové chtěli v pohodlí a klidu užívati ovoce svého namáhání a národ francouzský byl syt válek, které nebyly již vedeny pro obranu vlasti, nýbrž pro ukojení výbojných choutek císařových. N. byl válkou překvapen. Přípravy k válce rychle byly vykonány. Přikvapiv 13. dubna na bojiště, rukou mistrovskou ujal se řízení věcí válečných. V pětidenním boji u Řezna zatlačil vojsko rakouské pod arciknížetem Karlem na druhý břeh dunajský i měl cestu k Vídni otevřenou. Arcikníže Karel spěchal oklikou na Čechy k záchraně Vídně, ale přišel již pozdě, N. ho předešel a obsadil 13. května hlavní město. V krvavé bitvě u Asper (v. t.) N. vzal citelnou porážku, ale odčinil ji 6. července vítězstvím u Vagrama, jímž přinutil Rakousko k míru Schönbrunnskému, ve kterém mu postoupilo Tyrolska a jižních krajin až k Sávě. Vítězství, jichž dobyl, tak pomátla mysl jeho, že zapomněl, že jest dítkem revoluce a že panství jeho jen tehdy se může zachovati, když v rozsáhlé své říši zjedná platnost politické svobodě a rovnosti před zákonem. Místo toho autokratické choutky nabyly u něho takové převahy, že národové již podrobení měli mu býti pouhým nástrojem k podrobení těch, kteří dosud uhájili své samostatnosti. Práva jiných pozbyla u něho platnosti, jen domnělá práva jeho měla býti každému svatosvatá. Nemoha se sebe smýti skvrnu, že narodil se z rodičů plebejských, daleko od trůnu, chtěl aspoň zastíniti ji sňatkem s princeznou z domu panovničího a tímto způsobem panství své opříti o nové příbuzenstvo, místo aby je opřel o rozumnou politiku a o lásku narodův. N., nemaje naděje, že by při pokročilém věku své manželky Josefiny mohl státi se otcem, dal se s ní bez svolení papežského rozvésti, a když ucházení se jeho o princeznu ruskou nemělo výsledku, přiměl císaře rakouského Františka I., že mu dal dceru svou Marii Ludoviku za manželku. Při plesu, jejž N. dával ke cti své manželky, uhořela kněžna Paulina Schwarzenberková, a pověrčivý lid viděl v tom zlé znamení. Když po roce, 20. bř. 1811, manželka jeho porodila mu syna, jenž při svém narození obdržel zvučný titul krále římského, štěstí jeho dosáhlo vrcholu, s něhož brzo klesnouti měl v propast.

Chtěl-li synu svému pojistiti budoucnost, bylo mu pečovati o to, aby státní soustava jeho se upevnila a s potřebami lidu nerozlučně srostla. Soustavné práce N. schopen nebyl, co dnes stvořil, zítra zbořil. Nejprve zrušil stát Papežský, a když papež Pius VII. proti násilí tomu protestoval, dal jej zavézti do Francie. Bratr jeho Ludvík, jsa králem hollandským, raději zřekl se trůnu, než by patřil, jak hyne blahobyt země. N. připojil Hollandsko k Francii, vydávaje zemi tu za naplaveninu řek Mósy a Rýna. Aby Anglie nemohla podloudně dovážeti své zboží do Německa, zabral pobřežní krajiny německé, tak že říše jeho sahala až k moři Baltickému. Panství N-ovo, nemajíc přirozených hranic a skládajíc se z nejrůznějších živlů, které ani hmotnými a kulturními prospěchy nebyly k sobě poutány, mohlo jen hrubou silou býti zachováno, ale jakmile tato povolí, utajené nepřátelství propukne mocí neodolatelnou a umělá budova státní sesuje se s hrozným popraskem. Pokud byl ve shodě s Ruskem, nebylo se mu báti zášti národního, ale věc nabyla povážlivé tvářnosti, když Rusko přešlo na stranu jeho nepřátel. Rusko, vstupujíc s N-em ve spolek, mělo jisté záměry, které chtělo provésti přispěním jeho. Byl-li N. pánem západu, car Alexandr I. chtěl býti pánem východu. Avšak N. nechtěl strpěti nikoho, kdo by mu byl roveň. Proto nepřál Rusku dobytí Finska a nechtěl dovoliti, aby se rozšířilo na útraty Turecka. Neshody mezi oběma spojenci se přiostřily, když Rusko nechtělo se zříci obchodu s neutrálními mocnostmi a když N. zabral Oldenbursko, jež náleželo příbuzným carovým. N. zbrojil okázale v celé říši, aby zastrašil Rusko. Car Alexandr I., spoléhaje na spravedlivou věc, které hájil, statečně postavil se mu na odpor. Z jara r. 1812 vojska francouzská postupovala k hranicím ruským. I Rakousko a Prusko byly přinuceny, aby vypravily k Veliké armádě pomocné sbory své. Než N. vtrhl na území ruské, vydal provolání, v němž praví: »Rusko zachváceno jest osudem, nechť určení jeho se vyplní«. Stalo se dle přání jeho. Osud obou se vyplnil, ale opačným směrem. Dne 24. června 1812 vojska francouzská překročila Něman. Rusové, nepouštějíce se nikde v rozhodné boje, povlovně couvali do vnitř země. O Smolensk svedli krvavý boj, ale přerušili jej, aby nebyli poraženi. Od té chvíle, kdy vstoupil na půdu ruskou, bylo N-ovi zápasiti s největšími obtížemi. Hlad, nemoci, namáhavé pochody, nezvyklé podnebí a vražedné bitvy způsobily v řadách vojska nebezpečné mezery, které nebylo čím doplniti. Také kázeň vojenská nebezpečnou měrou byla otřesena, když o tělesné potřeby vojska nemohlo býti postaráno měrou dostatečnou. N., místo aby se zastavil a s Ruskem se vyrovnal, hnal se do předu, jsa toho domnění, že car s ním ujedná mír podle vůle jeho, když porazí vojska jeho a obsadí matičku Moskvu, srdce vší Rusi. Znal špatně svého protivníka. Na svém pochodě svedl u Borodina (v. t.) dne 7. září bitvu, která byla nejkrvavější devatenáctého století. Rusové v dobrém pořádku ucouvli a vyklidivše Moskvu volným krokem brali se k Rjazani. N. obsadil 14. září Moskvu, ale Rusové, zapálivše mu ji nad hlavou, odňali mu možnost, aby tam přezimoval. Čtyři neděle zdržel se v Moskvě, očekávaje stále nabídnutí míru, a když nepřišlo, nastoupil 19. října zpáteční pochod, který brzo proměnil se v zmatený útěk. Každý nocleh znamenán byl četnými mrtvolami, jako nějaké bojiště. Zima dosáhla vysokého stupně. Přišed zpět do Smolenska, N. měl již jen 40.000 mužův. Nepodaří-li se mu vybojovati si přechod přes Berezinu, stane se s celým vojskem zajatcem ruským. S nadlidským úsilím zřízen přes řeku most, po němž Francouzové počali přecházeti. Zatlačivše Rusy stranou, spěchali dále k Vilnu. V Molodečně N. vydal 3. pros. pověstný 29. bulletin, v němž aspoň částečně doznal neštěstí, které ho v Rusku stihlo. Hroznou zprávou touto Francie byla ohromena, ale ujařmení národové zajásali, neboť právem očekávali konec svého trápení. N., opustiv 5. pros. vojsko, ujížděl na jednoduchých saních Německem do Francie a již 18. prosince byl v Paříži. Hrozná katastrofa, nemající příkladu v dějinách lidských, zůstala bez účinku na kamenné srdce jeho. Ne mír a blaho národů, nýbrž válka a panování bylo koncem jeho snažení. Válka ho povznesla, válka ho pokořila, válka měla ho zahubiti.

Prusové se vztekem utajeným bojovali pod prapory francouzskými za věc sobě cizí. Odpadnutí sboru Yorkova uvítáno v Německu s nadšením jako čin vlastenecký. V krátké době Prusko strženo bylo do víru válečného. Rusové, stíhajíce Francouze na půdu německou, přinutili je vykliditi Braniborsko a Slezsko a ustoupiti až za Labe. N., silnými odvody zřídiv si novou armádu, spěchal r. 1813 do Němec, aby rozbil koalici a předepsal nepřátelům mír Francie důstojný. Vítězstvím u Grossgörschen dobyl zpět Saska a vítězstvím u Budyšína dne 21. květ. zatlačiv spojence do Slezska donutil je k příměří Pojšvickému. Prostřednictvím Rakouska jednalo se mezi válčícími stranami o mír v Praze, ale pro neústupnost N-ovu kongress rozešel se bez pořízení. Ve válce se pokračovalo. N. neměl jiné volby než buď zvítěziti nebo zahynouti. Ještě jednou zvítězil nad spojenci dne 26. srpna u Drážďan, ale když podvůdcové jeho byli poraženi nad Katzbachem (v. t.), u Chlumu a Denevic, nezbývalo mu než ustoupiti k Lipsku, aby neztratil čáru svého ústupu. Na rovině Lipské došlo k bitvě 16.—18. října; prvý den boj byl nerozhodný, druhý den jednalo se o příměří, které nepřišlo k místu, třetí den N. byl poražen a k ústupu donucen (v. Lipsko). Nejsa dostatečně pronásledován, se zbytky vojska spěchal k Rýnu. U Hanavy postavilo se mu na odpor silné vojsko rakousko-bavorské, ale N. novým vítězstvím proklestil si cestu k domovu.

Spojenci, než překročili Rýn, učinili N-ovi nový návrh míru, ale panovačnost jeho nesnesla, že měl výjimky přijímati a ne předpisovati. Když Francie zvěděla o ztrátách na lidech a penězích, které ji stihly, pojala nechuť k císaři, který vodil ji nyní od porážky k porážce. N. byl líčen jako daemon, jenž žízní po krvi lidské a libuje si uprostřed mrtvol a ssutin. Když sbor zákonodárný nechtěl mu povoliti nových daní, byl v nemilosti rozpuštěn. Na ochranu Francie nebylo nic připraveno, jelikož N. rozplýtval síly její v dobrodružných podnicích. Spojenci překročivše Rýn, zvolna brali se ku předu. Proti silám jejich, jež páčily se na 230.000 mužů, nemohl postąviti do pole než 50.000 mužův. V bitvě u La Rothière vzal tak citelnou porážku, že ocitl se v největším nebezpečenství. Spojenci, neuživše dobytého vítězství, popřáli mu času, aby se zotavil a ještě jednou spojence do velikých nesnází uvedl. Místo, aby rychle spěchali ku Paříži, rozdělili svá vojska na dvě části a poskytli tak N-ovi příležitosti, že nad jednotlivými oddíly dobyl značných vítězství. V bojích u Champeauberta, Montmiraila a Étoges porazil Blüchera, u Montereaua prince Virtemberberského, ale ani jednoho neučinil neschopným k dalšímu boji. Vítězství tato ztenčila jen jeho obranné prostředky, ale nepřinesla žádoucího rozhodnutí. Útok jeho na Laon se nezdařil a u Arcis-sur-Aube (v. t.) vzal citelnou porážku. Spásu svou N. viděl jen v provedení dávné své myšlénky, aby se rychle přiblížil k východním pevnostem, posádkami jejich vojsko své zesílil a tak spojence donutil, aby ustali od pochodu na Paříž. Ihned přistoupil k provedení svého záměru, doufaje, že spojenci potáhnou za ním. Ti však ho dali jen silným sborem pozorovati, s ostatním pak vojskem rychle postupovali k Paříži. Zpozorovav klam svůj, N. zrychlenými pochody spěchal Paříži ku pomoci, ale přišel již pozdě. Hlavní město kapitulovalo dne 30. března, když vojsko krvavým bojem přinuceno bylo opustiti všechna místa obranná. N., ustoupiv do Fontainebleau, stále obíral se myšlénkou, jak by spojence porazil. Když však Marmont vydal jim čáru Essonskou a senát již 1. dubna ho sesadil, nezbývalo N-ovi než zříci se trůnu. Učinil to ve prospěch syna svého, ale když spojenci k tomu nepřistoupili, zřekl se trůnu za sebe i za celý rod. Zdrcen jsa tak ohromným neštěstím, ve slabé chvilce pokusil se otráviti se opiem, ale dávka, které požil, neúčinkovala smrtelně; zachován byl při životě. Po zdlouhavém jednání ujednána smlouva Fontainebleauská, jíž přiznán mu ostrov Elba v plný majetek, dovoleno mu nositi titul císařský a zaručen mu důchod dvou millionů franků, jeho pak choti a synu vymíněna obě vévodství Parma a Piacenza s Guastallou. Konečně přiblížil se den odchodu. Rozloučiv se 20. dubna se starou gardou, odebral se v průvodě několika generálů do nového svého domova. Na cestě bylo mu snášeti mnohé urážky, ano i životu jeho zahrozilo nejednou nebezpečenství. Dne 3. května 1814 přistal na anglické fregattě v přístavě Porto-Ferraji na ostrově Elbě.

Elbané přijali nového panovníka s nadšením. Aby získal si lásku jejich, v prvé době věnoval se správě ostrova, odstraňuje překážky blahobytu a zaváděje potřebné opravy. Ale horečné činnosti N-ově malý ostrov Elba nedostačoval, pozornost jeho obrácena byla k Francii, která vyplňovala veškero jeho myšlení i dychtění. Bourbonové dovedli svými nerozvážnými činy popuditi proti sobě všechny vrstvy obyvatelstva, kvašení bylo všeobecné, bylo třeba jen jiskry, aby nastal výbuch. Ve Vídni spojenci nemohli se dohodnouti o rozdělení Saska a Polska a napjetí dosáhlo tak nebezpečné výše, že zdálo se, jako by pro otázku saskou a polskou mělo mezi nimi dojíti k válce. Pobyt jeho na ostrově Elbě byl spojencům nepohodlný, i mluvilo se o tom, aby zavezen byl na ostrov Sv. Heleny, kde by nebyl Evropě nebezpečným. Tyto okolnosti pohnuly N-ona, aby vrátil se do Francie a pokusil se o dobytí ztracené koruny. Najav tři obchodní lodi, na nichž umístil svoji družinu, vstoupil 26. února 1815 na válečnou brigu a propluv šťastně křižovacími loďmi anglickými přistal 1. března v zátoce sv. Jana u Antibes. S malým svým průvodem nastoupil cestu do vnitř Francie. Lid byl vlídný, ale lhostejný. U Vizille silné oddělení vojska královského zatarasilo mu cestu. Jen činem smělým mohl vyjíti z těžkého postavení. Popošed ku předu a pozdraviv zvolal: »Kdo chce zastřeliti svého císaře — tu jsem« a s prsoma odhalenýma očekával osudné rozhodnutí. Vojáci přidali se na jeho stranu. Grenoble otevřel mu brány, v Lyonu ujal se vlády nad Francií, ale teprv odpadnutí Neyovo pojistilo mu vítězství. Bourbonové po druhé stěhovali se do vyhnanství.

Postavení N-ovo bylo od samého počátku vrátké. Hlavní věcí bylo, jak zachovají se k němu velmoci. Po zkušenostech, které s ním učinily, byly přesvědčeny, že s ním pokoj není možný. Proto dne 13. bř. prohlásily naň klatbu a jako rušitele obecného míru vydaly ho veřejné pomstě. Sporné otázky rychle jsou vyřízeny a vojska jejich opět obrácena byla do Francie. N. donucen byl k obraně svého panství. Ztvrdiv dne 1. čna dodatečnou aktu, vytrhl v čele vojsk svých do Belgie a poraziv 16. čvna Blüchera u Ligny (v. t.), udeřil již 18. čvna u Waterloo na Wellingtona. V rozhodném okamžení, když porážka Wellingtonova zdála se neodvratná, vpadl mu Blücher v pravý bok a způsobil v řadách francouzských nevýslovné zděšeni. Vítězství proměnilo se v úplnou porážku. V divém zmatku vše dalo se na útěk. Po třetí N. vrátil se bez vojska do Paříže. Komory nejen nechtěly o pokračování ve válce ani slyšeti, nýbrž žádaly, aby se vzdal trůnu, a pohrozily mu sesazením, kdyby tak neučinil. Vida nezbytí vzdal se trůnu 22. čna ve prospěch syna svého N-a II., který tedy formálně nastoupil na trůn. K obstarávání státních věci zvolena vládní kommisse a o N-ovi II. se již nemluvilo. Vzdav se vlády N. I. odebral se do Malmaisona, stále očekávaje, že komory ho povolají zpět, aby zachránil Francii. Když i životu jeho zahrozilo nebezpečenství, N. odebral se do Rocheforta, chtěje se odebrati do Spoj. Obcí severo-amerických, ale nemohl odplouti, poněvadž přistav anglickými loďmi byl blokován. Aby nepadl v moc Bourbonů, N. odebral se na anglickou loď »Bellerofon«, která ho zavezla do Plymoutha. Anglie, aby mohla hlásati, že N. jest vězněm Evropy, vymohla si souhlas velmocí, aby ho směla zavézti na ostrov Sv. Heleny. Protest jeho nebyl mu nic platen. Dne 15. října N. přistal na lodi »Northumberland« u ostrova sv. Heleny, kde měl dokonati život svůj. Pobyt jeho na ostrově byl řadou ústrkův a strádání. V listop. vykázán mu za obydlí statek Longwood vydaný větrům a dešťům. Žalářník jeho Hudson Lowe přičiňoval se všemožně, aby mu ztrpčil jeho neštěstí. O útěku nechtěl ani slyšeti, ale naděje jeho, že bude propuštěn na svobodu, se nesplnila. Prázdný svůj čas věnoval diktování svých pamětí (Mémoires de Ste. Hélène, v. Las Cases), v nichž snažil se viny své vylíčiti tak, aby potomstvo spatřovalo v něm obhájce vlasti a svobody, který razil cestu novým ideám a připravoval příchod nové doby. Vlivem zhoubného podnebí a nedostatkem pohybu N. počal nebezpečně churavěti; polepšení, jež nastalo, netrvalo dlouho, brzo choroba nabyla nebezpečných rozměrův, až smrt učinila konec jeho trápení dne 5. května 1821. Na osamělém skalisku uprostřed okeánu Atlantského pohřbeny tělesné pozůstatky císaře N-a, jenž jako meteor na krátkou chvíli svět naplnil leskem jména svého a, když klesl s výše své, utrpením svým vzbuzoval soucit širokých kruhů také mimo Francii. Konečně r. 1840 tělo jeho převezeno bylo princem Joinvillským do Francie a k věčnému odpočinku uloženo v dómě Invalidů. Při všech nedostatcích a mravných svých vadách N. I. náleží mezi největší muže všech věků, nebo činy, které vykonal, byly tak neobyčejné a pronikavé, že budily u vrstevníků strach a obdiv a že působením jejich celá politická soustava společnosti evropské podstatně se proměnila. Nepopíratelnou zásluhou jeho zůstane, že, co králové zkazili, filosofové převrátili, mužové hrůzy zničili nebo pošpinili, opět obnovil, napravil a očistil. V krátké době Francie těšila se pořádku a pokoji, jako dávno ne před tím. Jen litovati jest, že neužíval bohatých darů ducha svého ku pracím míru, nýbrž k zhoubným válkám, které zpustošily Evropu od jednoho konce ke druhému.

N. I. má právě tolik chvalořečníků co tupitelův; ani jedni ani druzí nemají pravdu. Nestranný dějepis nám okazuje, že N. I. jest dítkem doby své a že pochlebníci dovedli zkaziti také tuto povahu tou měrou, že pozbyl smyslu pro skutečnost a její síly a že ve svém jednání řídil se výplody své obraznosti a domnělými svými prospěchy. Nejdůležitějším pramenem ku poznání N-a I. jest veliké dílo, vydané na rozkaz N-a III. s názvem: Correspondance de Napoléon I, Paříž, 1858—70, 32 svazky; doplněk pochází od Ducassea r. 1887. Z díla tohoto sestavena jest od r. 1875—77 Correspondance militaire v 10 sv. Spisy N-ovy vyšly sebrané v 5 sv. v Paříži r. 1821—22. R. 1887 Martel obstaral v Paříži nové jejich vydání. Gourgaud a Montholon vydali v 8 sv. Mémoires de Ste. Hélène, Las Cases: Mémorial v 8 sv. a Bourrienne napsal Mémoires sur Napoléon, le Directoire, le Consulat, l’Empire et la Restauration, 10 sv. O životě a činech N-ových psali: Laurent, Thibaudeau, Norvins, Jomini, Bailleul a Walter Scott. Dobu N-ovu vylíčil Thiers ve svých spisech: Histoire de la révolution française, 6 sv., a Histoire du consulat et de l'empire, 21 sv.; Lanfrey, Histoire de N. I, 5 sv.; Jung, Bonaparte et son temps, 1769—99, 3 sv.; Fournier, N. I.; Schlosser, Zur Beurtheilung N-s und seiner Tadler; Taine, N. Buonaparte v »Revue des Deux Mondes«. Tainovi odpověděl princ N. spisem: N. et ses détracteurs. O jeho mládí psali: Libri, Souvenirs de la jeunesse de N. I, Paris, 1841; Baron de Coston, L’histoire des premières années de Bonaparte; Böthlingk, N. Bonaparte. Seine Jugend u. sein Emporkommen, Lips., 1883, 2 sv. O jeho válečné činnosti psali: York v. Wartenberg, N. als Feldherr, Berlín, 1885—86; Dr. J. Kryštůfek, Boj monarchické Evropy s revolucí francouzskou, Praha, 2 sv. (1883 nsl.).

2) N. II., syn před. a Marie Ludoviky Rakouské (* 20. bř. 1811 — † 22. čce 1832), obdržel při svém narození zvučný titul krále římského, později po pádu otce svého nazýval se vévodou Zákupským (v. t.), kterýžto titul udělil mu děd jeho císař František I. patentem z 22. čce 1818. Když N. I. po bitvě u Waterloo komorami byl donucen vzdáti se trůnu, učinil to ve prospěch syna svého, jenž se jménem N-a II. několik dní formálně panoval jako císař francouzský nad Francií. Spojenci, kteří nechtěli N-a I., nemohli chtíti ani syna jeho za císaře francouzského. Život svůj ztrávil ve Vídni, kde zastihla ho i smrt.

3) N. III., syn Ludvíka Bonaparta, krále hollandského, a Hortensie Beauharnaisové, pastorkyně N. I. (* 20. dub. 1808 v Palais-Royalu v Paříži — † 9. led. 1873 v Chislehurstu v Anglii), pokřtěn byl na jméno Karel Ludvík N. Tehdáž císařství bylo na vrcholu své moci a slávy a nikdo nemohl tušiti, že v tak krátké době bude podvráceno. Po druhém pádu císařství Napoleonovci rozprchli se na všechny strany. Královna Hortensie se synem svým odebrala se do vyhnanství nejprve do Genevy, potom do Augšpurka, kde syn její navštěvoval gymnasium, a konečně do Arenenberka, kde pravidelně se zdržovala. Když r. 1831 vypuklo v Romagni povstání proti světskému panství papežovu, Ludvík N. účastnil se ho se svým starším bratrem, který při pokusu tom zemřel osypkami. Povstání zakročením vojska rakouského bylo udušeno a princ Ludvík N. jen po mnohém dobrodružství zachránil se do Švýcarska. Zde po několik let choval se tiše, obíraje se vojenskými a politickými studiemi, jichž výsledek byl spis: Considérations politiques et militaires sur la Suisse a Manuel sur l’artillerie. V životě jeho nastal důležitý obrat, když r. 1832 zemřel N. II., vévoda Zákupský, syn N-a I., a on smrtí jeho stal se hlavou rodu N-ova. Tehdáž vydal spis »Rêveries politiques«, v němž vládu císařskou prohlašuje za ideál soustavy státní. Nemoha se dočkati podvrácení panství Orléanského ve Francii, zosnoval r. 1836 spiknutí Štrasburské, které se však nezdařilo, on sám byl jat, ale z milosti krále Ludvíka Filipa vypověděn do Ameriky. Uslyšev o nemoci matčině vrátil se do Evropy a po její smrti dne 3. října r. 1837 zdržoval se na Arenenberce, až vláda francouzská žádala za jeho vyhoštění. Aby ušetřil hostinnému Švýcarsku pokoření nebo porážku, rozhodl se, že je dobrovolně opustí. Odebrav se do Anglie, vydal tam r. 1839 spis »Idées Napoléoniennes«, v němž názory své politické blíže rozvádí. Když král Ludvík Filip pokládal panství své za upevněné, požádal vlády anglické za vydání ostatků N-a I.; vláda anglická ochotně vyhověla žádosti této, když mohla se zbaviti slušným způsobem této nemilé vzpomínky. Princ Joinvillský vypraven na ostrov Sv. Heleny, aby přivezl do Francie tělo N-ovo, by podle vůle jeho mohlo býti pohřbeno na březích Seiny uprostřed národa francouzského. Oživením tradic Napoleonských Ludvík N. uveden byl v blud, že národ francouzský syt jest vlády Orléanské a že celá Francie očekává příchodu jeho, aby ji mohla se sebe svrhnouti. Některé pozornosti vysoké diplomacie vykládal si za její souhlas, ač nebyly ničím jiným než prostředkem, aby způsobily vládě francouzské nesnáze a odvrátily pozornost její od otázky východní. Najav si loď, přistal se svými věrnými dne 6. srpna r. 1840 u břehu francouzského poblíž Boulogně a pokusil se překvapením zmocniti se města toho. Když však nikdo se nehýbal, dal se na útěk, byl však jat a jako vězeň přiveden do Paříže. Komora pairův odsoudila ho 6. října k doživotnímu vězení v pevnosti Hamu. Před soudem nevedl si jako obžalovaný, nýbrž jako obhájce národní svrchovanosti a jako zákonný dědic císaře N-a I. Největší trest, který ho stihl, byl, že stal se v očích veřejnosti francouzské směšným. V Hamu ztrávil pět let svého života v mírné vazbě, kterou s ním sdílel spoluvinník jeho lékař Conneau. Francie, která na něho zapomněla, počala si ho opět všímati, když se mu podařilo 25. kv. r. 1846 v oděvu zednickém (v. Badinguet) oklamati stráže a uprchnouti z vězení. Opět odebral se do Anglie, která ochotně poskytla mu přístřeší. Přes všechny nehody nepozbyl víry, že Prozřetelností vyvolen jest k věcem velikým.

Sotva uslyšel v Londýně, že ve Francii vypukla revoluce, která podvrátila trůn Orléanský, ihned spěchal do Paříže, aby vlastníma očima pozoroval rozvoj událostí. Prozatímná vláda dala mu pokyn, aby bez prodlení opustil Paříž. Uposlechl jí bez odporu, ale v Paříži zůstali jeho přátelé, kteří opatrně, ale účinně pracovali v jeho prospěch. Při volbách do sněmu ústavodárného zvolen byl za poslance. Při verifikaci voleb prozatímná vláda se zasazovala, aby volba jeho byla zrušena, ale sněm velikou většinou uznal ji za platnou. Nechtě popuditi proti sobě prozatímné vlády, zřekl se mandátu. Tímto opatrným jednáním získal na svou stranu třídy zámožné, které přály si pokoje a pořádku, i třídy dělnické, které chtěly míti výdělek, což obé při slabosti mnohočlenné a nesvorné vlády bylo nemožno. Po zrušení národních dílen vypuklo dne 23. čna v Paříži povstání, které po velikém krveprolití s napjetím všech sil vojenských mohlo býti udušeno. Bouře tato připravila vládu Cavaignacovu o přízeň lidu. Při doplňovacích volbách nezvolen ani jediný kandidát vládní, za to Ludvík N. zvolen byl ve čtyřech departementech. Tentokrát mandát přijal. Francie, jsouc až na dno stranami rozryta, byla ochotna postaviti si v čelo každého, kdo jí dá záruku, že obnoví pokoj a pořádek uvnitř a rozmnoží její slávu a vážnost na venek. Zdaž N. I., jehož on byl dědicem, nebyl všeho toho symbolem? Ludvík N., zaujav místo poslanecké, prohlásil, že chce býti ve všem zákonů poslušen. Při rokování o ústavě sněm dopustil se chyby, že zřekl se práva voliti předsedu republiky a přijal návrh ústavní kommisse kvalifikovanou většinou, aby volba ta konala se všeobecným právem hlasovacím. Volba předsedy ustanovena byla na 10. pros. Hlavními kandidáty byli Cavaignac a Ludvík N. Při volbě L. N. obdržel 5,434.526 hlasů, kdežto Cavaignac obdržel toliko 1,448.107 hlasův. Jsa předsedou republiky L. N. zakročil ve prospěch světské moci papežovy, která stranou podvratnou byla zrušena. Po delším obléhání podařilo se vojsku francouzskému Říma se zmocniti a panství stolice papežské obnoviti. Za to získal si vděk celého světa katolického. Návrh strany radikální, aby praesident republiky pro zakročení v Římě dán byl v obžalobu, velikou většinou byl zamítnut. Postavení, které mu ústava dávala, L. N-ovi nedostačovalo, i pracoval k tomu, aby moc jeho rozšířena byla opravením ústavy. Všechny úřady státní pracovaly v jeho prospěch. Kdo mu byl v cestě, opatrně odstraňován. Tak zbaven byl generál Changarnier, velitel pařížský, svého úřadu a moc jeho rozdělena mezi stoupence presidentovy. Národní shromáždění, jsouc rozděleno na množství nevraživých stran, bylo malomocno, proto veřejné mínění neočekávalo upevnění veřejného pokoje a pořádku od něho, nýbrž od praesidenta. Aby národní shromáždění v očích Francie připravil o vši úctu, žádal za odvolání zákona, jímž právo hlasovací bylo obmezeno. Sněm zamítnuv návrh ten sám podkopal si půdu pod nohama. Brzo na to strana republikánská ústy kvestorů podala návrh, aby předseda národního shromáždění měl právo rekvirovati vojsko pro vnitřní a vnější bezpečnost sněmu. Po prudkém rokování návrh ten propadl značnou většinou. Národní shromáždění bylo bez většiny, bez vážnosti, bez moci, jsouc právě tak neschopno zabrániti zlému jako konati dobré; tím potřeba státního převratu stávala se naléhavější a oprávněnější. Když předseda republiky cestou zákona nemohl se domoci prodloužení své moci, odhodlal se sáhnouti k násilí. Přípravy k státnímu převratu vykonány v největší tajnosti. V noci na 2. pros. r. 1851 zatčeny jsou nejdůležitější osoby republikánské a z rána hlásaly plakáty Pařížanům, že národní shromáždění jest zrušeno, všeobecné právo hlasovací zavedeno a národ francouzský povolán, aby novým hlasováním o tomto převratě dal na jevo vůli svou. Odboj, který republikáni podnikli ve prospěch ústavy, krvavě byl pokořen. Národ francouzský schválil převrat státní 7,439.737 hlasy, kdežto proti němu vyslovilo se toliko 640.737 hlasův. Dne 14. led. r. 1852 vyhlášena nová ústava, kterou L. N. prohlášen praesidentem republiky na dalších deset let s mocí, které neměli ani dřívější králové za nejtužšího absolutismu. Aby nebyl v jednání svém obmezován, sevřel tisk takovými pouty, že ve Francii byl možný jen tisk vládní, který prospěch vlády stotožňoval s prospěchem Francie. Sbor zákonodárný byl pouhou okrasou nového absolutismu, nemaje nic jiného na starosti, než schvalovati, čeho vláda si přála. Na podzim konal L. N. cestu po Francii, která podobala se triumfu. Kamkoliv zavítal, všude projevována touha po obnovení císařství. L. N. byl ochoten vyplniti vůli národa, vždyť nejtajnější přání jeho blížilo se k svému uskutečnění. Aby Evropa neměla příčiny k obavám, prohlásil slavně v Bordeaux: »Císařství jest mír (l’empire c’est la paix)«. Když vrátil se do Paříže, učiněn v senátě návrh na zavedení císařství. Při hlasování přijat všemi hlasy proti jednomu návrh, aby Francie opět stala se císařstvím. Národ francouzský 7,824.129 hlasy proti 253.149 hlasům schválil změnu tuto. Dne 2. pros. r. 1852, ve výroční den státního převratu, L. N. prohlášen za císaře Francouzův, od kteréhož dne nazýval se N-em III.

Nový císař uznán byl všemi státy, ale žádný panující rod nechtěl s ním vstoupiti v příbuzenské svazky. Za tou příčinou pojal 30. led. r. 1853 za manželku hraběnku Eugénii z Montija, rodem Španělku (v. Eugénie), a Francie i Evropa uvítala manželství toto jako záruku míru. Když pak 16. břez. 1856 císařovna porodila mu syna, zdálo se, že panství dynastie jeho na nedozírnou dobu jest pojištěno. Mohlo tak býti, ale věrolomnost, které dopustil se státním převratem, pudila ho od nerozvážnosti k nerozvážnosti, až vládní soustava jeho s hrozným popraskem se sesula. Místo aby ve spolku s Ruskem pracoval na osvobození národů křesťanských ode jha tureckého, užil sporu o místa svatá v Jerusalémě, že sestrojil ve prospěch Turecka koalici, jíž po boku Francie účastnila se Anglie a Sardinsko. Rakousko zachovalo neutralitu, ale k veliké své škodě nepřidalo se na stranu Ruska. Porta opírajíc se o Francii a Anglii, zamítla požadavky ruské, z čehož došlo r. 1853 k válce, která soustředila se hlavně na poloostrově Krymu. Dobytím Sebastopole válka se skončila. Smrť cara Mikuláše I. a nastoupení Alexandra II. urychlily mír, jenž ujednán byl v Paříži r. 1856. N-ovi III. jakožto povýšenci dostalo se dostiučinění, že zástupcové všech velmocí byli shromážděni na kongressu v Paříži a že mohl při této příležitosti zahrávati si na rozhodčího Evropy. Na život N-a III. staly se za tři roky tři útoky. Dne 28. dub. podnikl jej Pianori, týž ještě rok 8. září Bellemare a konečně 14. led. r. 1858 Orsini, všichni tři rodem Vlaši, ale všichni tři chybíli se své oběti. Útoky tyto byly příčinou, že N. III. věnoval pozornost svou záležitostem italským. Dohodnuv se s Cavourem v Plombièrech o podmínkách alliance Francie se Sardinskem, vytrhl r. 1859 vojensky do horní Italie ku podpoře Sardinska, aby tam podvrátil panství rakouské. Zvítěziv u Magenty a Solferina ujednal s Rakouskem příměří ve Villafrance, kterým zřeklo se Lombardie ve prospěch Sardinska, začež Sardinsko postoupilo Francii Nizzy a Savojska. N. III. byl na vrcholu moci a slávy, s něhož rychle klesal. Aby dokázal světu, že nemluvil pravdu, když pravil, že císařství jest mír, podnikl výpravu do Mexika, které zmítáno bylo domácí válkou, jsa toho domnění, že se mu podaří lehce opanovati zemi tu a založiti tam říši na Francii závislou. Avšak v Mexiku narazil na odpor, kterého se nenadál. Když Severní obce přemohly odboj Jižních státův a proti obsazení Mexika podaly protest, nezbývalo N-ovi III., než vykliditi zemi a zanechati císaře Maxmiliána osudu. Výprava mexická pohltila báječné summy peněz a vyprázdnila nebezpečnou měrou zásoby válečné. Jsa zaměstnán v Americe, N. nemohl zasahovati do zápletkův evropských. Rusko odmítlo příkře jeho intervenci ve prospěch Polska a Anglie nepřistoupila k návrhu jeho o svolání kongressu evropského, aby přítomnost byla upravena a budoucnost pojištěna. Když v Dánsku r. 1863 vymřel Bedřichem VII. panující rod, proti novému králi Kristiánovi IX. prohlásil se dědičný princ Bedřich Augustenburský za vévodu spojených vévodství Šlesvického a Holštýnského. To zavdalo Rakousku a Prusku příčinu k válce dánské, kterou přinutily Dánsko zříci se polabských vévodství. N. nemohl se ujmouti Dánska, a když pro obě vévodství mezi Rakouskem a Pruskem vypukla válka, byl odsouzen k úloze pouhého diváka. Prusko, učinivší s Rakouskem v Praze laciný mír, zabránilo, že N. nemohl nalézti náhrady na levém břehu Rýna a že se mu nepodařilo získati Lucemburk, ač veřejné mínění ve Francii hlučně ho žádalo. Dokud N. podporoval Italii svým vojskem a diplomatickým vlivem, dotud zahrávala si na jeho spojence, když však nechtěl králi Viktoru Emanuelovi II. dovoliti, aby směl zabrati Řím, posavadní přízeň její proměnila se v nenávist, ano i v nepřátelství.

Nezdar politiky zahraničné obrážel se i v poměrech vnitřních. Kdo přímo nebyl na vládě závislý a komu záleželo na tom, aby Francie mravně a hmotně prospívala, těžce nesl, že veškeren veřejný život byl sevřen. Odtud lze vysvětliti roztrpčenost, která se objevuje ve všech nezávislých kruzích společenských. N-ovi tento utajený odpor nebyl neznámý i hleděl usmířiti jej ústupky, které však veřejnosti francouzské nedostačovaly. Když r. 1867 provedl reorganisaci armády, která ozbrojena byla novou puškou, chassepotkou, jejíž zhoubné účinky objevily se u Mentany proti zástupům Garibaldiovým, které táhly na Řím, a když domníval se, že vnitřní bezpečnost jest zabezpečena, přistoupil vážně k opravám ve prospěch svobody. Sboru zákonodárnému, jenž od r. 1867 mohl v adresní debatě opět vysloviti své stížnosti, vrátil r. 1869 právo povolovati daně, rozšířil značnou měrou svobodu tisku, zavedl zodpovědnost ministrův, obnovil právo shromažďovací, poskytl Francii všech svobod, kterých každý spořádaný stát k svému rozvoji nezbytně potřebuje. Ministr Rouher, neúprosný zastance císařského absolutismu, byl propuštěn a na jeho místo povolán za ministra Emil Ollivier, aby přetvořil Francii z říše absolutní v říši ústavní. Aby umlčel opposici, které opravy nedostačovaly, předložil je národu, aby obecným hlasováním pronesl o nich své mínění. Po skončeném sčítání sedm a půl millionu hlasů prohlásilo se pro opravy, ale pozoruhodným zjevem bylo, že půldruhého millionu hlasů vyslovilo se proti nim na důkaz, že již nedostačují. Ve Francii nastalo ticho, ale bylo to ticho před bouří, která vládě N-a III. měla učiniti konec. Když nerozvážně nechal se strhnouti ve válku s Pruskem (v. Francouzsko-německá válka), vzala vojska jeho porážku za porážkou. Maršál Bazaine zatlačen byl do Met, k jehož vybavení spěchal Mac-Mahon, u jehož vojska zdržoval se císař. Vojsko Mac-Mahonovo bylo u Sedanu tak obklíčeno, že mu nezbývalo než se vzdáti. N. III. nemaje odvahy, aby zemřel smrtí vojína, nabídl dne 1. září 1870 králi pruskému svůj meč slovy: »Jelikož mi nebylo popřáno zemříti na bojišti, nezbývá mi než odevzdati meč svůj Vašemu Veličenstvu.« Generál Wimpfen podepsal dne 2. září kapitulaci, kterou celá armáda vzdala se v zajetí. Z rozkazu krále prus. N. III. odebral se na zámek Wilhelmshöhe u Kassela, kde zdržoval se až do ujednání předběžného míru ve Frankfurtě. Na zprávu o kapitulaci sedanské vzniklo v Paříži nebezpečné hnutí republikánské, jež způsobilo, že od národního shromáždění ve schůzi dne 4. září k návrhu Gambetty a Julesa Favra Ludvík N. s celým rodem svým prohlášen byl za zbavena trůnu. Po ujednání míru Frankfurtského N. opustil Wilhelmshöhe a odebral se k rodině své do Chislehurstu v Anglii. Národní shromáždění, jež 13. ún. r. 1871 sešlo se v Bordeaux, potvrdilo 1. bř. sesazení N-a III. a rodu jeho, proti čemuž podal protest dne 6. bř., který však zůstal nepovšimnut. Operace kamene, které se podrobil, učinila životu jeho konec.

N. III. byl vším způsobem muž zvláštní, byť i nebyl muž veliký. V mládí svém získal si mnohé vzácné vědomosti, které dovedl uvésti v harmonický celek. Od přírody byl dobromyslný, přátelům věrně oddaný, za služby sobě prokázané vděčný, ale při tom umíněný, že vedle svého mínění nepřipustil jiného, neskonale ctižádostivý, že byl odhodlán k ukojení své ctižádosti obětovati i prospěch vlasti a národa, a snivě flegmatický, že nedovedl se v čas rozhodnouti k činu, který by mu pojistil šťastný výsledek. Svým zevnějškem i svým nadáním nenáležel tak do rodiny Bonapartů jako Beauharnaisů. Státní převrat 2. pros. r. 1851 tížil vládu jeho. Mužové, jimž byly milé česť, ctnosť a právo, odvrátili se od povýšence, tak že odkázán byl na lidi dobrodružné, jimž poctivost byl pojem často neznámý. Tím se stalo, že korrupce zahnízdila se ve společnosti francouzské, že ji otravovala a k veřejnému životu lhostejnou činila. Válka s Pruskem okázala, jak zpuchřelá uvnitř byla vládní jeho soustava, která po dvacet let svým vnějším leskem dovedla klamati Evropu; i není s podivením, že Francouzové jen s vnitřním odporem mluví o vládě N-a III., která připravila Francii o primát v Evropě. Jen Vlachové mají, proč by si ho vážili. Za sjednocení Italie prokázali mu vděčnost svou tím, že mu r. 1879 postavili v Miláně pomník.

Sebrané spisy jeho vyšly s názvem Oeuvres de N. III v Paříži 1854—69. Drobné spisy jeho jsou: Politique de la France en Algérie, Paříž, 1865; Carte de la situation militaire en Europe, Paříž, 1868; Titres de la dynastie Napoléonienne, Paříž, 1858; Progrès de la France sous le gouvernement impérial, Paříž, 1869; Forces militaires de la France, 1872. Nejdůležitějším dílem jeho jest: Histoire de Jules César, Paříž 1865—1866, v jehož druhém díle uložil své důkladné studie o válce gallské. Po smrti jeho vyšly: Oeuvres posthumes; autographes inédits etc. N. III en exil, Paříž a Londýn, 1873. Nejdůležitější díla o životě a panování jeho jsou: Taxil Delord, Histoire du second Empire, Paříž, 1869—75, 6 sv.; Jerrold, The life of N. III., Londýn, 1877, 3 sv.; Gottschall, N. III. Eine biographische Studie, 1871; Sybel, N. III., Bonn, 1873; Simson, Die Beziehungen N-s III. zu Preussen und Deutschland, Freiburg, 1882. — Dědicem a hlavou rodu N-ova stal se jediný syn jeho, císařský princ

4) N. Eugène Louis Jean Josef (* 16. bř. 1856 — †. 1. čna 1879), jemuž »říkalo se dítě Francie«, jinak také »Lulu«. Rodiče dali si na jeho vychování velice záležeti, aby prospíval tělesně i duševně. Ve válce německo-francouzské měl si zvykati krutému zaměstnání válečnému. Ve srážce u Saarbrücken vypálil mitrailleusu, ale když válka vzala obrat nešťastný, uprchl do Anglie, kde v Chislehurstu matka jeho se ubytovala. Po smrti otce svého navštěvoval dělostřeleckou školu ve Woolwichi, a když dospěl, byl dne 16. bř. 1874 od svých stoupenců slavnostným způsobem v Chislehurstu prohlášen za N-a IV. Poněvadž politické pletichy se mu protivily, odebral se do Afriky, aby účastnil se války, kterou Angličané vedli se Zulu-Kafry. Při obhlídce byl u řeky Ityolyosi vlákán do zálohy a od nepřátel zabit. Tělo jeho pochováno bylo ve Farnboroughu vedle těla jeho otce. Život jeho vylíčil Barlee ve spise; Life of prince imperial of France (Londýn, 1889). Kfk.

5) N. Joseph Charles Paul Bonaparte, po otci též Jérôme zvaný, lidovým vtipem Plon-Plon (* 9. září 1822 v Terstu — † 18. bř. 1891 v Římě), nejmladší syn vestfalského krále Jérôma Bonaparta a princezny Kateřiny Virtemberské; navštěvoval vojenský ústav ludwigsburský, opustil pak virtemb. služby a cestoval v Německu, Anglii a Španělích. R. 1845 byl v Paříži, že však vyhledával styky s demokratickou opposicí, musil opustiti Francii do 8 dní. Do země povolen jemu i otci návrat po dvou letech. Po únorové revoluci vstoupil za Korsiku do sněmu ústavodárného a zákonodárného a družil se tu k demokratům. R. 1849 měl souboj s redaktorem »Corsairea« a raněn těžce. T. r. poslán jako vyslanec do Madridu, ale záhy zbaven této hodnosti. R. 1852, dekretem z 18. pros., dostal titul prince s nárokem na nástupnictví, rok na to hodnost divisijního generála. Od r. 1854 do poč. následujícího léta účastnil se výpravy krymské. Také v nově zřízeném ministerstvu pro Alžír a kolonie nesetrval dlouho (1858). Politický ráz měl sňatek jeho 30. led. r. 1859, jenž provázel dohodnutí N-a III. s Piemontem. Chotí jeho stala se nejstarší dcera krále Viktora Emanuela Klotilda (* 2. bř. 1843). Z manželství jejich pošlo tré dětí: princ Viktor (* 1862), princ Ludvík (* 1864) a princezna Marie Laetitia (* 1866), od r. 1888 choť vév. z Aosty († 1890). Ve válce italské velel N. sboru armádnímu a obsadil Toskánsko, ale zámysly N-a III., učiniti jej tam knížetem, ztroskotaly se, neboť lidu šlo především o jednotu Italie a ne o zřízení napoleonského trůnu. Ve Francii došlo potom k roztržce mezi ním a císařem, zvláště pro liberální řeči princovy, jenž hleděl jimi získati přízně v senátu; mimo to i císařovna Eugénie naň nevražila. Pobýval pak N. tou dobou střídavě v Palais Royalu v Paříži nebo na zámku meudonském u Paříže, soustřeďuje kol sebe demokratické bonapartisty. Za války německo-francouzské (1870—71) dlel v Italii, odkud se vrátil r. 1872 do Francie, ale vypovězen odtud na rozkaz Thiersův 12. října a návrat povolen mu r. 1875. V té době sídlil na zámku Pranginsu u Genevy. R. 1876 zvolen v Ajacciu do sněmovny poslanecké, zasedl tu na levici a vystupoval proti ultramontánům a jesuitům, při opětovné volbě násl. r. však propadl. O dalších osudech jeho v l. 1879—86 v. Bonapartismus. Po vydání zákona, vypovídajícího prince, uchýlil se N. do Genevy (1886). Proti Taineovu mínění o N-ovi I. vystoupil spisem Napoléon et ses détracteurs (Pař., 1887).