Ottův slovník naučný/Bonaparte

Ottův slovník naučný
Bonap.	Bonaparte	Bonaparte Louis Napoléon

Údaje o textu
Titulek:	Bonaparte
Autor:	Jan Miloslav Kryštůfek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Čtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1891. S. 326–333. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Ottův slovník naučný/Bonapartismus
Heslo ve Wikipedii: Bonapartové

Bonaparte nebo Buonaparte, název rodiny korsické, z níž vyšla francouzská císařská dynastie Napoleonova, a která jest původu velmi starého. Nejprve připomíná se jméno B. na Korsice roku 947 za doby krále Berengara II. a později vyskytuje se na mnohých místech v Italii. Tak uvádí se jméno to ve zlaté knize benátské, ve zlaté knize bolognské a v registrech šlechty treviské. Z toho dlužno souditi, že rodina tato, jsouc původu korsického, přestěhovala se na pevninu, kde na několik větví se rozpadla. V listinách města Trevisa uvádí se Giovanni B., jenž r. 1171 byl tam konsulem. Rodina B-tů treviských vymřela r. 1397. Dále se uvádějí zvláštní větve rodu tohoto ve Florencii a v Toskánsku. Jak jednotlivé tyto větve B-tů příbuzensky mezi sebou souvisí, nelze ustanoviti, ale roku 1771 bylo příbuzenstvo od B-tů florenckých s B-ty korsickými úředně uznáno. Florencká větev vymřela smrtí kanovníka Filippa B-ta r. 1799. Francesco B. ze Sarzany byl r. 1512 vůdcem Janovanů při výpravě jejich proti Korsice. Syn jeho Gabriel usadil se r. 1567 v Ajacciu na Korsice. Poněvadž účastnil se výprav proti Barbareskům, proto on i potomci jeho pokládáni jsou za patricie toho města. V pol. před. století žili na Korsice v Ajacciu ještě tři mužští členové rodiny B.: archidiakon Lucian, bratr jeho Napoleone a synovec jejich Carlo, syn bratra jejich Josefa, jenž záhy zemřel.

B. Carlo, otec cís. Napoleona I. (* 29. bř. 1746 — † 24. ún. 1785 v Montpellieru), studoval v Římě a v Pise práva, načež vrátiv se do svého rodiště pojal r. 1767 proti vůli svých příbuzných spanilou Marii Laetitii Ramolinovou za manželku. Jsa horlivým přívržencem svobody bojoval po boku Paolově (v. t.) za samostatnost Korsiky proti Francouzům. V bitvě u Ponte Nuova Korsičané úplně jsou poraženi, načež B., když Paoli odebral se do Anglie, přešel na stranu francouzskou. Působením guvernéra Marboeufa B. povýšen jest roku 1773 za královského radu a přísedícího soudu města Ajaccia. R. 1775 odebral se jako člen deputace šlechtické do Paříže k Ludvíkovi XVI., kde s nejlepším prospěchem zastal se osočovaného Marboeufa, a při této příležitosti vymohl si, že dítky jeho přijaty na státní útraty do vychování. S manželkou svou Laetitií zplodil 13 dítek, z nichž 8 zůstalo na živu, 5 synův a 3 dcery.

Vysoko nad svého manžela vynikla choť jeho Maria Laetitia Ramolinová (* 24. srp. 1750 — † 2. ún. 1835), která co do vznešenosti mravní povahy své rovná se nejvznešenějším vzorům starověkým. Narodila se z patrického rodu Ramolinův a otec její záhy zemřel, načež matka vstoupila v druhé manželství s nadporučíkem Fr. Feschem z Basileje. Z manželství toho pošly dvě dítky, bratr, pozdější kardinál Fesch, a sestra. Když zemřela matka i otčím, Maria Laetitia ujala se s pravou láskou svého polobratra a polosestry. V bojích za samostatnost Korsiky bojovala často po boku svého manžela snášejíc s ním veškery svízele válečné. Vojenský velitel Marboeuf byl pak ideálním obdivovatelem a přítelem Laetitie a pomocí svou přispěl nemálo k tomu, že v bouřlivých dobách těchto rodina její nevzala škody největší. Když r. 1785 zemřel manžel její zanechav vdovu s osmi nezaopatřenými dětmi, dostalo se jí od Ludvíka XVI. pense, která v těžkých poměrech jejích přišla jí vhod. R. 1793 Korsika padla do rukou anglických, načež Laetitia, aby neupadla v moc Paolovu, utekla se do Francie a ubytovala se v Marseilli, kde žila v citelné nouzi nemajíc na výživu četné rodiny než malou pensi, kterou konvent udělil vystěhovalcům korsickým. Teprv když syn jejich Napoleon vstoupil v čelo armády italské, nastaly také Laetitii lepší časy. R. 1798 odebrala se do Paříže, kde přestála nejhorší zkoušku svého života, státní převrat 18. a 19. brumairu, který rozhodnouti měl o osudu jejím a celé její rodiny. Napoleon stav se císařem udělil matce své titul císařské Výsosti a madame mère de l’empereur et roi. Při dvoře císařském nepožívala té vážnosti a vlivu, jak si přála, ale byla příliš hrdá, aby chtěla vynutiti, čeho jí dobrovolně nebylo poskytováno. Ona udržovala malý dvůr, dovedla výtečně repraesentovati císařskou matku, ale zůstala vždy skromnou a prostou. Napoleon jmenoval ji představenou všech dobročinných ústavů, kterýžto úřad zastávala s obvyklou svou svědomitostí. Pamětliva jsouc bídy a nouze, kterou zakusila, pomáhala, kde mohla, s nevšední obětovností, ale lesku a marné nádhery zůstávala vždy nepřítelkyní. R. 1814 přivalilo se neštěstí na Napoleona, které ona dávno předvídala, jemuž však zabrániti nemohla. Pád syna svého nesla s myslí hrdinnou; poklady nashromážděné v dobách šťastnějších přišly jí i rodině její vhod. Po mnohých nesnázích dostala se s kardinálem Feschem do Říma, odkudž odebrala se na ostrov Elbu. Odchodu Napoleonovu do Francie nebyla cizí. Ještě jednou vrátila se do Paříže, ale po porážce Napoleonově odebrala se opět do Italie a ubytovala se trvale v Římě. R. 1830 zlomila si nohu, od které doby neopustila pokoje, něco později ještě oslepla, ale s myslí klidnou snášela osud svůj. Zemřela v Římě jsouc přesvědčena, že osudy dynastie Napoleonovy nejsou ještě u konce.

B. Josef, hrabě Survilliers, nejstarší syn Carla B-ta a Laetitiin (* 7. ledna 1768 v Cortě — † 28. července 1844 ve Florencii). Prvého vychování dostalo se mu v semináři autunském. R. 1785 doprovázel otce svého do Francie, kde tento zemřel. Na smrtelném loži zavázal se otci, že odřekna se vojenství pečovati bude o rodinu. Vrátil se na Korsiku, přiučil se dokonale domácímu jazyku, načež odebral se do Pisy na studia právnická a stav se r. 1788 doktorem práv usadil se jako advokát v Bastii. Jako rod jeho vůbec byl i on upřímným spojencem Paolovým, když však Paoli chtěl vydati Korsiku Angličanům, Josef s celým rodem svým odvrátil se od něho, z čehož přišlo mezi Paolem a B-ty k nesmířitelnému nepřátelství. Josef přinucen jsa opustiti Korsiku odebral se do Paříže, kde od tehdejší vlády příznivě jest přijat. Z Paříže odebral se k Toulonu a účastnil se jako náčelník praporu dobývání tohoto města. Brzo potom jmenován jest vojenským kommissařem v Marseilli, kde r. 1794 pojal za choť dceru bohatého továrníka a senátora Clarya, Marii Julii. Když roku 1796 Napoleon stal se vrchním vůdcem armády, Josef provázel ho na výpravě té. Na rozkaz direktorův odebral se na Korsiku, aby vytrhl ostrov ten z rukou anglických a zemi tu po způsobu francouzském zorganisoval. Obyvatelé Ajaccia a Bastie přijali ho s otevřenou náručí, a Korsika stala se opět francouzskou. V březnu 1797 jmenován residentem u vév. parmského a po krátkém tam pobytu poslán jako plnomocný vyslanec do Říma přimět papeže, by uznal republiku Cisalpinskou. Když papež nechtěl býti po vůli vládě francouzské, strana revoluční způsobila vzbouření, při němž generál Duphot, snoubenec švegruše jeho, byl zastřelen. Ač vláda papežská neměla nejmenší viny na sobě, Josef přece opustil Řím, a direktoři měli konečně vítanou příležitost, aby zničili stát církevní. Odmítnuv místo vyslance při dvoře berlínském Josef přijal volbu do rady pěti set za korsický departement liamoneský, ale choval se velmi opatrně, aby nevzbudil podezření direktorstva. Před příchodem bratra svého Napoleona z Egypta vystoupil z rady pěti set a pomáhal věrně bratru svému při převratu 18. a 19. brumairu. Za platné služby ty Napoleon jsa prvým konsulem jmenoval ho členem státní rady a členem tribunálu. R. 1800 způsobil přátelský a obchodní spolek s Obcemi americkými, čímž tyto Anglii byly odcizeny, a 9. února 1801 podepsal jménem Francie mír s Rakouskem v Luneville. Velikou zásluhu získal si Josef B. o Francii, že podařilo se mu se zástupcem stolice papežské učiniti 15. čce 1801 konkordát, kterým náboženství křesťanské ve Francii jest obnoveno. Diplomatické jeho obratnosti podařilo se po delším jednání skloniti Anglii v Amiensech k míru, čímž aspoň na chvíli Evropa byla upokojena. Když Napoleon stal se císařem, dekretem z 18. kv. 1804 přiřkl Josefovi a potomstvu jeho právo nástupnické na trůnu francouzském. R. 1805 po čas války s Rakouskem byl jeho zástupcem a řídil až do jeho návratu osudy Francie. Poněvadž Bourbonové neapolští postavili se na stranu spojenců, Napoleon prohlásil je 27. pros. 1805 za zbaveny trůnu i vyslal vojsko pod Massénou a St. Cyrem, aby dobyli Neapolska. Vrchním vůdcem výpravy této byl Josef, a 15. ún. 1806 slavil vjezd svůj do hl. města. Po krátké době přechodné jmenován jest od Napoleona 30. března 1806 králem neapolským bez újmy práv, které měl ke trůnu císařskému ve Francii. Jako král neapolský upřímně snažil se Josef mírností a shovívavostí získati si lásku svých poddaných, ale dostal se do sporu s Napoleonem, jenž důtklivě mu radil, aby měl především péči o vojsko, a potlačením vzbouření aby zjednal si vážnost u obyvatelstva, neboť jen prý hrůzou lze panovati Italům. Do jisté míry Napoleon měl pravdu. Mírná vláda Josefova nebyla po chuti Italům, kteří nepřestávali činiti spiknutí a povstání. Nejlepší opravy v soudnictví, ve správě státní, v zemědělství, v bernictví, v církvi i ve škole rozbily se o tvrdošíjný odpor obyvatelstva. V Neapolsku bylo vše ještě v plném zmatku, když došel Josefa 10. května 1808 Napoleonův list, v němž mu oznamuje, že vysoká rada kastilská vyžádala si ho za krále. Odporovati bylo nemožno. Josef opustiv 23. května 1808 Neapoli, spěchal za bratrem svým do Bayonna, kamž dorazil 7. června. Den před tím Napoleon prohlásil Josefa za krále španělského a zaručil mu samostatnost a nedotknutelnost zemí jeho v Evropě, v Africe Asii i Americe. V Bayonně předložena ústavní juntě osnova ústavy, která 7. čce od všech přítomných členů byla podepsána a přísahou stvrzena. Než ještě Josef vstoupil na půdu španělskou, národ španělský uražen povstal jako jeden muž proti králi-vetřelci. Když Josef vstoupil 20. čce do Madridu, povstání zuřilo již po všech krajinách, a než ještě učiniti mohl nejnutnější opatření k násilnému upokojení Španělska, došla ho zpráva, že generál Dupont se sborem svým u Baylena kapituloval. Ze strachu, aby nebyl od povstalců zaskočen a zajat, v největším chvatu opustil Madrid a ustoupil až za Ebro. Napoleon sám odebral se do země té, zporážel na všech stranách zástupy povstalecké, pronikl vítězně do Madridu a strojil se dovršiti vítězství svá zničením armády Blakovy, když ho došly zprávy, že Rakousko se strojí k nové válce, načež hned spěchal do Paříže. Teprv po odchodu jeho Josef vrátil se do Madridu. Vláda jeho byla jen potud uznávána, pokud legie francouzské u nepřátelského obyvatelstva dovedly vynutiti jí poslušnost. Španělové nenáviděli krále plebejského, generálové ho neposlouchali, přijímajíce rozkazy toliko od Napoleona. Napoleon zasypával ho výčitkami, hrozbami, ano i úsměšky, tak že možno o Josefovi říci, že byl králem bez poddaných, bez vojska a bez peněz. Přes všechna vítězství francouzská nad povstalci revoluce španělská zůstávala nepokořena, a když konečně Angličané odhodlali se Španěly účinněji podporovati, Francouzové počali pozbývati jedné krajiny po druhé. Ještě dva roky odpíral Josef vojskům španělsko-anglickým, ale po porážce, kterou mu připravil Wellington u Vittorie 21. čna 1813, přinucen jest rychle opustiti Španělsko na vždy. Z rozkazu Napoleonova jako státní vězeň internován jest v Mortefontaině. Bez vědomí Josefova Napoleon vrátil Španělsko Ferdinandovi VII., a teprve když vše již bylo ujednáno, oznámil výsledek Josefovi. Ten s počátku zdráhal se dáti svolení svého ke smlouvě té, když však přiblížilo se nebezpečenství ke hranicím francouzským, ochotně chopil se příležitosti té, aby smířil se s bratrem svým. Než Napoleon pustil se v poslední zápas s vojsky spojené Evropy, jmenoval Josefa svým místodržitelem a vrchním vůdcem národní obrany, ač věděl, že k tak těžkému úkolu se nehodí. Když přiblížila se vojska spojencův až k samé Paříži, Josef vydal ještě 29. břez. 1814 ráznou proklamaci k obyvatelstvu pařížskému, stavě se, jako by chtěl v posledním tomto boji zahynouti; avšak v bitvě, která den na to svedena byla před zdmi Paříže, nekonal své povinnosti, nýbrž ještě před ukončením bitvy dal se na útěk do Blois, kamž ho císařovna Marie Louisa se synem svým dříve předešla. Obhájcové Paříže, maršálové Marmont a Mortier podepsali pak kapitulaci, kterou vydali hlavní město v moc spojencův. Po sesazení Napoleonově Josef maje od spojenců zaručený důchod 500.000 franků, s rodinou svou odebral se do Švýcarska, kde v krajině vaudské koupil si statek Prangin u jezera Genevského. Dlouho však nežil v útulku tomto. Po návratě Napoleonově do Francie Josef spěchal do Paříže, a když Napoleon odešel k vojsku, Josef ještě jednou postaven v čelo prozatímné vlády. Po pádu Napoleonově Josef odebral se za ním do Rochefortu i radil mu, aby zachránil se na obchodní lodi do Ameriky, než Napoleon raději se svěřil velikomyslnosti vlády anglické. Josefovi podařilo se pode jménem Bonchard zachrániti se do N. Yorku, i usadil se ve státě Novém Jerseyi, kde u řeky Delaware koupil si statek Pont-Breeze. V Americe přijal název hrabě Survilliers. Když r. 1830 Bourbonové z Francie byli vypuzeni, v mnohých dopisech snažil se Josef přední osoby ve Francii získati pro Napoleona B., ale snaha jeho neměla žádoucího výsledku. Protest jeho proti nastoupení rodu Orléanského nebyl ve sněmovně ani čten. Král Ludvík Filip vymohl si r. 1831 na sněmu nález, jímž všichni Napoleonovci znova z Francie byli vyobcováni. Roku 1832 Josef odebral se do Anglie, aby vyžádal si průvodních listů k návštěvě synovce svého ve Vídni. Pobyt jeho v Anglii budil strach v Ludvíkovi Filipovi, ale Josef nepodnikl ničeho, co by panství větve Orléanské ohrožovalo. Roku 1841 dovoleno mu přesídliti do Italie, kde po dlouhém rozloučení shledal se s manželkou svou. Rodinné štěstí jeho netrvalo dlouho, zemřel ve Florencii již r. 1844. Josefovi připisuje se román Moina (Paříž, 1799; 2. vyd. 1814). Paměti a dopisy jeho (Memoires et correspondence), jež vydal Du Casse v 10 svazcích (t., 1853—55; 2. vyd. 1856—58), obsahují důležité příspěvky k poznání bouřlivé doby tehdejší. Zároveň jde z nich na jevo, že Josef nehodil se k úloze, která od Napoleona byla mu svěřena. Násilné prostředky protivily se jeho povaze, a bez násilí nebylo lze v nově nabytých zemích panovati. Srv. Abbot, History of Joseph B. (Nový York, 1869).

Choť Josefova Marie Julie (* 26. pros. 1777 — † 7. dubna 1845) byla paní velmi nadaná, cituplná, dobročinná, skromná i nedala se omámiti leskem koruny královské. Jako královna neapolská pobyla jen krátký čas v Neapoli a do Španělska jako královna nevstoupila nikdy. Pohromu rodu Napoleonův snášela důstojně. Nemohouc pro churavost následovati chotě svého do Ameriky usadila se nejprve ve Frankfurtě n. M., později v Brusselu a r. 1823 ve Florencii, kde i zemřela. Z manželství tohoto pošly dvě dcery: 1. Karolina Zénaida Julie, nar. 1801, provdala se r. 1822 za bratrovce svého Karla Luciana Julia Vavřince, syna Ludvíkova^{[red 1]} (v. t.) a zemřela r. 1854. — 2. Karolina Napoleona (* 1802 — † 1839) záhy jevila nadání pro malířství i vzdělávala se v umění tom pod dozorem Davidovým. Roku 1825 provdala se za bratrance svého Napoleona Ludvíka, bratra Napoleona III., který však již r. 1831 zemřel. Od té doby trpěla zádumčivostí.

B. Napoleon viz Napoleon I.

B. Lucian (kníže z Canina), třetí syn Carlův (* 21. bř. 1775 v Ajacciu — † 30. čna 1840 ve Viterbě). Prvého vzdělání nabyl v kolleji autunské, pak odebral se na státní útraty do vojenské školy briennské a odtud do semináře aixského. R. 1792 vrátil se na Korsiku, kterou po návratě Paolově opustil, a stal se brzo dozorcem vojenského skladiště ve sv. Maximině. Zde pojal za manželku Annu Christinu Boyerovou, dceru tamějšího hostinského, s níž žil v nejlepší shodě, ač Napoleon a matka jeho nechtěli sňatek ten uznati. Po pádu Robespierrově odebral se jako vojenský inspektor do sv. Chamanse u Cette. Zde od thermidorianů vsazen do žaláře aixského. avšak již po šesti nedělích propuštěn a za krátko jmenován i vojenským kommissarem. V úřadě tom procestoval Německo, Belgii, Hollandsko, Italii a Korsiku všímaje si více politiky než svého úřadu. R. 1798 zvolen byl jednohlasně od departementu liamonského na Korsice do rady pěti set, ač volba byla vlastně neplatna, poněvadž Lucian neměl ještě zákonných let. Ve sboru tom postavil se rozhodně na stranu direktoriu protivnou připravuje takto půdu pro státní převrat. Krátce po Napoleonově návratu z Egypta do Paříže Lucian zvolen jest za předsedu pěti set a duchapřítomností a odhodlaností svou nejvíce přispěl ke zdaru 18. a 19. brumairu. Za pomoc tuto jmenován jest ministrem vnitra a v úřadě tom rozvinul blahodárnou činnost věnuje zvláštní pozornost vědě, umění a literatuře. Mezi ním a Napoleonem přišlo brzo k nebezpečným třenicím, když tento k založení vlády absolutní směřoval, onen pak horoval pro zásady republikánské. Lucian zbaven brzy úřadu ministerského a poslán prozatím za vyslance do Madridu. Jemu podařilo se brzo získati si přízeň krále i královny v takové míře, že vliv anglický úplně ustoupil vlivu francouzskému. Poněvadž již tehdáž se mluvilo o rozvodu mezi Josefinou a Napoleonem, Lucian snažil se získati pro bratra svého ruku infantky španělské, Isabelly, ale Josefina zvěděvši o tom v čas záměr jeho zmařila. Byv přísně pokárán od Napoleona, že příliš kvapně přistoupil k míru badajozskému, kterým se končila válka mezi Španělskem a Portugalskem, zadal Lucian za propuštěnou, které se mu i dostalo. Z Madridu odebral se do Paříže a jmenován 9. března 1802 tribunem. Při založení čestné legie byl zpravodajem i stal se jejím velkodůstojníkem a jedním ze sedmi členů správní rady a tím i členem senátu. Působením jeho Institut de France jest zorganisován a rozmnožen, začež Lucian r. 1803 přijat za člena pro obor věd mravních a politických. Mezi tím napjetí mezi Lucianem a Napoleonem dosáhlo takové výše, že srážka byla nezbytna. Příležitost naskytla se brzo. Prvá manželka Lucianova Anna Christina zemřela v Paříži r. 1801 a Napoleon chtěl, aby Lucian se oženil s ovdovělou královnou etruskou; ale Lucian zamítl návrh tento a pojal za manželku vdovu po Jouberthonovi de Vambertie, Marii Alexandru, jejíž předešlý život nebyl bez závady. Napoleon zuřil, žádaje, aby manželku svou zapudil, ale Lucian odepřel. Opustiv Paříž odebral se do Říma, kde výhradně věnoval se životu uměleckému a vědeckému. Při založení císařství Lucian s rodinou svou vyloučen jest z nástupnictví. Několikráte Napoleon nabídl mu trůn, zapudí-li manželku svou, ale Lucian nabídnutí nepřijal. Při osobní schůzi v Mantově r. 1807 Napoleon nabízel mu opět království Španělské nebo Italské, ale Lucian stavě až příliš okázale republikánské své smýšlení na odiv zamítl návrh ten. Chtěje odebrati se s rodinou svou do Sev. Ameriky padl křižovacím lodím anglickým do rukou a zavezen na Maltu, později do Anglie, kde chován jest jako politický vězeň. Napoleon odňal mu roční jeho důchod, z rozkazu jeho vypuštěn jest ze seznamů senátu i Institutu, a v císařských almanaších neuváděno více jeho jméno. Teprve po pádu Napoleonově propuštěn jest na svobodu. Odebral se do Říma, kde od papeže vlídně jest přijat a za knížete z Canina povýšen. V dobách neštěstí zapomněl hněvu svého na Napoleona a stal se jeho věrným přítelem. Když Napoleon vrátil se do Francie, Lucian k prosbám své matky odebral se k Napoleonovi do Paříže a zde se vší vroucností své povahy staral se o to, aby bratru svému panství zachoval. Teprve nyní povýšen jest za prince francouzského a o několik dní později dostalo se mu důstojnosti paira. Než Napoleon odešel na bojiště, jmenoval ho členem prozatímné vlády. Po porážce u Waterloo Lucian rozvinul bývalou svou mužnost a ráznost, ale mysl Napoleonova byla zlomena, proto nemohl se odhodlati, aby dle rady Lucianovy komory rozpustil a za diktátora se prohlásil. Po abdikaci bratra svého Lucian všemožně se zasazoval, aby Napoleon II. uznán byl za císaře, ale úsilí jeho bylo marné, a když pak chtěl odebrati se do Říma, byl na cestě z rozkazu rakouského gen. hrab. Bubny zajat a jako politický vězeň v Turině internován. Na přímluvu papežovu propuštěn po třech měsících na svobodu pod výminkou, že papežského území neopustí a že zůstane pod dohlídkou vlády papežské. Lucian byl přinucen žíti na území papežském, poněvadž průvodní listy do Severní Ameriky, o které r. 1817 se ucházel, byly mu odepřeny. Teprv po revoluci červencové r. 1830 skončilo se vyhnanství jeho, zůstal však na území církevním, až odtud byl vyhoštěn, když dva synovci jeho účastnili se vzbouření proti vládě papežské. Odebral se do Anglicka, odkud r. 1838 navštívil Německo, a později vrátil se do Italie, kde ve Viterbě r. 1840 zemřel. Lucian byl člověk velmi nadaný, ale náruživý a svéhlavý. Republikánské zásady starého Říma pojal nejen hlavou, nýbrž i srdcem, i snažil se v životě veřejném zjednati jim platnost. Napoleon jako hlava rodiny žádal od něho neobmezené poslušnosti, a Lucian stavěl na odiv svou nezávislost a samostatnost. Když vzdal se života veřejného, dům jeho byl sídlem nejjemnějšího vkusu. Také byl básníkem, ale v umění tom se mu nedařilo. R. 1799 vydal román o 2 sv. La tribu indienne ou Eduard et Stellina. Za svého pobytu v Anglii napsal epos Charlemagne ou l’Eglise delivrée (Londýn, 1814, 2 sv.), v němž vyličuje vítězství církve nad mocí světskou ne bez narážek na císaře Napoleona. O něco později vydal epos o dvanácti zpěvích La Cyrnéide ou la Corse delivrée (Paříž, 1819). Také vydal 1. sv. svých memoirů, jenž sahá až do VII. roku republiky, a r. 1835 vyšel od něho spis La verité sur les cent jours, k němuž připojeny některé listiny. »Mémoires secrets sur la vie privée, politique et littéraire de Lucien B.« (Londýn, 1819, 2 sv.) od Alfonsa de Beauchamp jsou důležitým pramenem k poznání osoby Lucianovy, ač nejsou bez mnohých vad. Vdova po Lucianovi bránila proti Thiersovi ve spise »Appel à la justice des contemporains de feu Lucian B.« chotě svého a vydala také pokračování jeho memoirův o 18. brumairu. Druhá manželka jeho Alexandrina zemřela 12. čce 1855 v Sinigaglii. Z druhého manželství Lucian měl pět synův a čtyři dcery. Nejstarší z nich Charles Lucian Jules Laurent (* 24. kv. 1803 mimo lože manželské — † 29. čce 1857 v Paříži). Za života otce svého jmenoval se knížetem z Musignana, studoval na mnohých universitách italských a věnoval se zoologii, jmenovitě ornithologii. Pojav v Brusselu za manželku Zénaidu, dceru strýce svého Josefa, odebral se s ní do Ameriky do Pont-Breeze, kde obíral se studiem ptactva amerického a vydal v l. 1825—33 American ornithology. Důkladná práce tato svědčí o bystrém pozorování spisovatelově. R. 1828 usadil se u svého otce ve státě církevním, ale o politiku se nestaral. R. 1830 vydal spis Sulla seconda edizione del regno animale di Cuvier, a r. 1831 Saggio di una distribuzione degli animali vertebrati. Nejdůležitější spis jeho jest Iconographia della fauna italica, za který od akademie upsalské přijat jest za člena. V l. 1847—50 věnoval se životu veřejnému, měl podíl v revoluci římské, a když ta se nezdařila, z rozkazu vlády francouzské odvezen jest do Anglie. Od té doby obíral se jen pracemi vědeckými. Roku 1850 vyšel v Londýně jeho Conspectus systematum mastozoologiae a ještě týž rok Conspectus generum avium, na němž plných dvacet pět let pracoval. Roku 1854 stal se ředitelem ústavu přírodovědeckého Jardin des plantes v Paříži. Zanechal četnou rodinu. Louis Lucien, nar. 4. ledna 1813 v Thorngrově ve Worcestershiru, kde otec jeho žil v zajetí. Věnoval se chemii i mineralogii a stal se ve vědách těch autoritou. Také vynikal nevšedními vědomostmi linguistickými. Mimo některé příspěvky ku poznání nářečí baskických vydal Specimen lexici comparativi omnium linguarum europaearum. R. 1857 vydal podobenství o rozsévači z evang. sv. Matouše ve 72 evropských nářečích. R. 1859 uveřejnil v Londýně překlad Písma svatého jazykem baskickým a r. 1862 tamtéž srovnávací studii Langue basque et langues finnoises. Když Napoleon III. stal se císařem francouzským, jmenován Louis Lucien senátorem, obdržel jako princ franc. titul Cís. Výs. a stal se r. 1860 velkodůstojníkem čestné legie. Po pádu druhého císařství odebral se do Anglie.

B. Pierre (Petr) Napoléon (* 12. září 1815 v Římě) opustil r. 1831 své rodiče, aby účastnil se povstání římského, jest však jat a v Livorně uvězněn. Byv propuštěn odebral se do Ameriky a stal se v Nové Granadě majorem při jízdě. Svou neohrožeností přispěl k porážce vůdce ecuadorského Floresa, načež vrátil se do Evropy. Římská policie domnívajíc se, že chce zosnovati povstání, vypověděla ho do 14 dnů z území římského. Než však přišly mu průvodní listiny, policie obstoupila v Canině dne 3. kv. 1836 dům jeho, Petr vztekle vrhl se na důstojníka, kterého zabil a nad to ještě dva vojíny poranil. Konečně jest jat, do Říma odveden, kde odsouzen jest k smrti, ale papež Řehoř XVI. proměnil mu trest smrti ve vyhnanství. Nyní nastaly mu kruté časy, až revoluce r. 1848 otevřela mu Francii. Zvolen byv na Korsice do sněmu ústavodárného i zákonodárného přidal se ke straně demokratické. Když Napoleon III. stal se císařem, Petr jako ostatní bratří jeho obdržel titul Výsosti, ale pro surovost svou nebyl v Tuileriích rád vídán. R. 1869 oženil se s dcerou prostého dělníka a žil pak z části na Korsice, z části v Auteuillu. V korsických novinách uveřejnil článek, jímž Pascal Grousset cítil se uraženým. Jeho jménem redaktoři »Marseillaisy« Victor Noir a Ud. de Fonvielle dostavili se v lednu 1870 do Auteuillu. aby požádali za dostiučinění. Tu v prudké hádce zastřelil B. Noira, nad kterýmžto násilným činem celá Francie užasla. Petr sám vydal se soudu, ale byl uznán za nevinna 27. března 1870. Rozsudek tento podráždil veřejné mínění ještě více, že Napoleon III. uznal za dobré naříditi Petrovi, aby opustil Francii. Později Petr vrátiv se do Francie zemř. 7. dub. 1881 ve Versaillech, zanechav syna Rolanda (* 1858) a dceru Johannu, provdanou za markýza de Villeneuve.

B. Maria Anna Elisa (* 3. ledna 1777 v Ajacciu — † 6. srp. 1820). Vzdělala se ve šlechtickém ústavě v St. Cyru, načež r. 1792 vrátila se na Korsiku. Sdílela pak osud své matky, s jejímž sice svolením, ale bez souhlasu Napoleonova pojala r. 1797 za manžela Felice Pascala Baccioccha, jenž pocházel ze staré, ale chudé šlechtické rodiny korsické, a r. 1798 odebrala se do Paříže, kde smysl její pro krásné umění nové nabyl potravy. Ze sester svých Elisa byla nejméně hezká, ale předčila je bystrostí svého ducha a odhodlaností své povahy. Salony její byly střediskem nejvýtečnějších spisovatelův a umělců, které dle sil svých podporovala. R. 1804 Napoleon udělil jí spolu s manželem jejím knížectví Piombinské a r. 1805 také Luccu. Správu země Elisa vedla sama, manžel její byl toliko prvým jejím poddaným. Jakožto panovnice pečovala o rozmnožení blahobytu, o rozšíření vzdělanosti, o ušlechtění mravův a zvelebení věd a umění, o bezpečnost práva zavedením zákonníku Napoleonova, tak že Talleyrand nazval ji luckou Semiramidou. R. 1809 povýšena jest za velkovévodkyni Toskánskou. Po pádu Napoleonově žila s manželem svým v Bologni, avšak na rozkaz vlády rakouské bylo jí odebrati se do Brna. Po 18 měsících Metternich dovolil jí přesídliti se do Terstu. Zemřela na svém statku ve Ville Vicentině u Aquileje.

B. Ludvík, hrabě St. Leu (* 2. září 1778 v Ajacciu — † 25. července 1846 v Livorně). Nabyv na dělostřelecké škole châlonské vojenského vzdělání provázel Napoleona do Italie, kde vyznamenal se udatností a správností v plnění svých povinností, ale nejevil žádné touhy po zvláštním vyznamenání. Rovněž účastnil se výpravy egyptské, poněvadž však zdraví jeho trpělo podnebím, Napoleon poslal ho domů, aby podal direktorům zprávu o výsledcích válečného toho podniku. Při státním převratu 18. brumairu věrně pomáhal bratru svému, začež povýšen jest za plukovníka a vypraven se zvláštním poselstvím k caru ruskému Pavlovi I., ale na cestě dověděv se, že car byl zavražděn, vrátil se z Berlína do Paříže. Když Napoleon stal se císařem, povýšen jest Ludvík za connétabla, dán mu titul cís. Výsost a přiznáno jemu i rodu jeho právo nástupnické. R. 1805 jmenován jest vrchním velitelem Paříže a v úřadě tom rozvinul tak ráznou činnost, že získal si i pochvalu Napoleonovu. Poněvadž Hollandsko bylo stranami rozerváno, Napoleon umínil si zemi tu proměniti v království a dáti ji Ludvíkovi. Ten zdráhal se přijmouti korunu, ale konečně podrobil se vůli bratrově. Přijímaje korunu měl v úmyslu pracovati poctivě o blahu svých poddaných, ale při nejlepší vůli nebyl než pouhým místodržitelem francouzským. Ve válce s Pruskem Ludvík dobyl krajin porýnských a vestfálských, ale Napoleon pokáral ostře mdlé jeho vystupování. V konečném míru dostalo se mu v náhradu toliko Východní Frisko. O dílech míru Ludvík horlivě pracoval s předními muži. Za panování jeho vydán zákonník občanský a trestní a zavedena jednota v míře a váze. Finance byly bolavou stránkou nové vlády, poněvadž Hollandsko musilo vydržovati pro Francii silné vojsko a poněvadž kontinentální systém přerušil obchodní jeho spojení s Anglií. K státnímu bankrotu Ludvík svoliti nechtěl a proto nemohl zachovávati kontinentálního systému s tou přísností, jak si Napoleon přál. Se svého stanoviska Napoleon Ludvíka právem nazýval největším podloudníkem. Ke svému neštěstí Ludvík odloučil se ze žárlivosti od manželky své Hortensie, čímž melancholie jeho ještě více se zmohla. Ve válce s Rakouskem r. 1809 Angličané zmocnili se ostrova Walcheren, aniž Ludvík mohl jim v tom zabrániti. Nad tím Napoleon tak se rozhněval, že vrchní velení nad vojskem mu odňal a svěřil je maršálu Bernadottovi. V listopadu 1809 pozval si Ludvíka k osobní schůzi do Paříže a hrozbami podařilo se mu skloniti jej tak daleko, že mu postoupil všech krajin na levém břehu Rýna a Mosy bez náhrady, a že pro zbývající čásť zavázal se přísně šetřiti kontinentálního systému. Se srdcem krvácejícím vrátil se Ludvík do Hollandska a nemoha dívati se na zkázu svého království vzdal se koruny ve prospěch syna svého dne 1. čce 1810 a ještě téže noci tajně opustil zemi. Po té Napoleon spojil Hollandsko s Francií prohlásiv ji za naplaveninu řek francouzských. Ludvík odebral se do Teplice a potom do Štýr. Hradce, kde oddal se vědeckým studiím. Z Teplice protestoval proti zabrání Hollandska prohlásiv císařský dekret za neplatný. Když neštěstí zasáhlo také Napoleona, Ludvík zapomenuv urážek nabídl mu služby své, přibyl také do Paříže a po čas války na půdě francouzské stále radil Napoleonovi k míru, ovšem marně. Po té doprovodiv císařovnu do Blois opustil Francii a usadil se v Lausanně na jezeře Genevském. R. 1814 odstěhoval se do Říma a zůstal tam, i když Napoleon vrátiv se z Elby do Francie zval jej do Paříže, jmenoval ho pairem a vykázal mu důchod 500.000 franků. R. 1826 usadil se Ludvík ve Florencii, kde žil v úplné odloučenosti prázdný svůj čas vyplňuje pracemi literárními. Ludvík vyznamenal se také jako spisovatel. Román jeho Marie les peines de l’amour ou les Hollandaises (Paříž, 1808) líčí mravy a způsoby hollandské té doby. Důležitým pramenem historickým jest spis jeho Documents historiques et réflexions sur le gouvernement de la Hollande (Paříž, Londýn a Amsterdam, 1820). R. 1813 vydal ódy, které však postrádají básnického vzletu, a o obtížích zavedení rhythmu řeckého a latinského do poesie francouzské napsal Essai sur la versification (Řím, 1825 až 1826, 2 sv.). R. 1820 vydal v Paříži Histoire du parlament anglais, r. 1829 Réponse à sir Walter Scott a r. 1834 Observations de Louis B. sur l’histoire de Napoléon par M. de Norvins.

Za manželku měl Hortensii Eugenii Beauharnaisovou, Napoleonovu adoptivní dceru. Ta nar. se 10. dub. 1783 a od popravy svého otce žila ve stísněných poměrech, až matka její provdala se za Napoleona. Vynikajíc jak krásou tělesnou, tak i duševním nadáním získala si Hortensie obecnou přízeň při dvoře prvého konsula. Mezi Ludvíkem a jí nebylo duševní shody a přece svolili oba k manželskému sňatku, který vykonán v Paříži v lednu 1802. Oba manželé žili jen málo pospolu. Když Ludvík stal se králem hollandským, Hortensie zůstávala ve Francii, dílem v Paříži nebo v Malmaisoně, až konečně dala se pohnouti a odebrala se do Hollandska. Ale shoda mezi manžely netrvala dlouho, Hortensie brzo opustila svého manžela a vrátila se do Paříže. Zde věnovala přízeň svou hraběti Josefu Flahaultovi, a plodem milostného tohoto poměru byl vévoda Morny (v. t.), jenž za druhého císařství měl vynikající úlohu. Po bitvě u Waterloo zdržovala se hlavně ve švýcar. Arenenberce. Když r. 1831 vypukly nepokoje ve státě církevním, jichž i synové její se účastnili, odebrala se za nimi do Italie, ale mezi tím zemřel starší syn její na osýpky a s mladším prchla po mnohých nebezpečenstvích do Francie. Král Ludvík přijal ji sice velmi vlídně, než přece musila opustiti Francii a odebrati se do Anglie, odkudž se synem svým vrátila se na Arenenberk do Švýcarska. Když syn její zosnoval nové spiknutí ve Štrasburce, při němž jest jat, spěchala opět do Paříže, ale již na hranicích obdržela rozkaz k návratu. Napoleon obdržev milost odebral se do Ameriky a matky své nespatřil až na smrtelném loži. Skonala na zámku Arenenberce 5. říj. 1847. Napsala La reine Hortense en Italie, en France et en Angleterre pendant l’anné 1831 (Paříž, 1833). Také jako básnířka a hudební skladatelka se osvědčila. Píseň »Partant pour la Syrie«, k níž ona složila nápěv, stala se oblíbenou písní národní. Hortensie porodila manželu svému 3 syny: 1) Napoleon Karel (* 10. říj. 1802 — † 5. břez. 1807); 2) Napoleon Ludvík (* 11. říj. 1804) stal se po smrti bratra svého korunním princem holland., od Napoleona povýšen r. 1809 za velkovévodu Bergského a Cleveského, a oženil se se svou sestřenicí Karolinou, dcerou bývalého krále španělského Josefa, účastnil se r. 1831 povstání italského a zemřel 17. března 1831 na útěku ve Forli; 3) Karel Ludvík Napoleon viz Napoleon III.

Marie Paulina, po úsudku Napoleonově snad nejkrásnější žena své doby, vřelá přítelkyně krásných umění (* 20. říj. 1780), pojala r. 1797 generála Leclerca za manžela, kterého doprovázela na ostrov Domingo, když poslán byl upokojit zbouření černochův. Ale Leclerc podlehl žluté zimnici. V nemoci této Paulina ošetřovala manžela svého až do posledního vzdechu. Po roce provdala se podruhé za knížete Kamilla Filipa Borghesa, ale manželství to nebylo šťastné. R. 1804 povýšena za franc. princeznu s titulem cís. Výsost, kterážto důstojnost propůjčena jest i jejímu choti. V březnu 1806 obdržela v léno knížectví Quastalské, ale již v květnu t. r. musila je vydati za značnou náhradu peněžitou. Poněvadž k císařovně Marii Ludvice okázale jevila nenávist, Napoleon vypověděl ji ode dvora. Když však neštěstí přikvapilo na něho, ochotně nabídla mu své poklady, kterých však nepřijal. Za pobytu císařova na Elbě byla prostřednicí mezi ním a ostatními členy rodiny, a v době »sto dní« odevzdala mu na válečné útraty své skvosty a drahokamy. Odloučena jsouc od svého manžela žila pak od roku 1815 v Římě, kde dům její byl střediskem vybrané společnosti římské. Před smrtí svou se ještě smířila se svým manželem, v jehož objetí zemřela 9. června 1825 bez potomstva.

Maria Annunciata Karolina (* 25. bř. 1782 v Ajacciu) provdala se r. 1800 za Joachima Murata. Veškera tužba její směřovala k tomu, aby stala se královnou. R. 1804 stala se princeznou franc. a r. 1806 velkovévodkyní Clevskou a Bergskou, ale to jí nedostačovalo. R. 1808 domnívala se, že koruna Španělská dostane se Muratovi, ale k jejímu hoři povýšen Josef na trůn ten. V náhradu však za Španělsko Murat obdržel království obou Sicilií. Přání Karolinino bylo vyplněno, ale štěstí její netrvalo dlouho. Pád Napoleonův strhl i ji v záhubu. Po nešťastné smrti svého manžela odebrala se do Rakouska, kde žila v dosti stísněných poměrech pod jménem hraběnky z Lipony. R. 1838 francouzská sněmovna povolila jí roční pensi 100.000 franků, kterých však dlouho neužívala zemřevši 18. kv. 1839 ve Florencii.

B. Jerôme (Jeronym), kníže z Montfortu a král westfalský (* 15. list. 1784 v Ajacciu — † 29. čce 1860 ve Villegenisu u Paříže). Vychován byl v ústavě ve Juillech, kde prostředně se učil, za to mnohé nezbedné kousky prováděl. Po státním převratu 18. brumairu Napoleon udělil mu místo ve stráži konsulské. Pro souboj, v němž byl nebezpečně poraněn, přesadil ho proti jeho vůli k námořnictvu. R. 1801 účastnil se Jerôme výpravy do Záp. Indie, ale na ostrově sv. Lucie onemocněl nebezpečně i odebral se do Evropy. Vraceje se do Francie přes Spoj. Obce severoam., pojal v Baltimoru za choť dceru bohatého kupce Pattersona Eližbětu (24. pros. 1803). Napoleon prohlásil sňatek ten za neplatný a dítky v něm zplozené za nemanželské. Jerôme brzy opustil svoji choť, a za to Napoleon přijal ho na milost; povýšil ho za velitele loďstva a vyslal ho do Alžírska, aby na bejovi vynutil zajaté, a vskutku podařilo se Jerômovi 231 zajatců vysvoboditi z otroctví. Ještě jednou poslán do Záp. Indie, ale bouře rozdělila loďstvo, načež Jerôme obrátil se do Francie. Přišed do Paříže jmenován kontreadmirálem, povýšen na prince franc. a zasypán i jinými vyznamenáními. Ve válce proti Prusku velel sboru bavorskému. V míru tilžském dostalo se mu za podíl král. Vestfálského i obdržel r. 1807 od krále virtemberského Bedřicha I. dceru jeho Kateřinu za manželku, s níž žil v manželství dosti šťastném. Panovnických povinností Jerôme k srdci si nepřipustil pokládaje nově nabyté panství za prostředek k veselému životu. Jednu dobrou stránku však panství francouzské mělo pro Německo přece, že zpuchřelé řády feudální byly odstraněny a ideám moderním že tam byla proklestěna dráha. Přes všechny výhody tyto Němci jen s nechutí snášeli panství cizincův. Na jak slabém podkladě spočívalo panství to, viděti bylo r. 1809, když Schill vpadl do krajin polabských, Dörnberk v departementu fuldském roznítil dosti povážlivé povstání a vévoda brunšvickooelský probil se se zástupem svým až k Severnímu moři. Ve válce ruské Jerôme obdržel vrchní velení nad 4. sborem; ale poněvadž úlohy sobě svěřené neprovedl, aby totiž Bagrationa odloučil od ruského středu, Napoleon podřídil ho Davoustovi, nad čímž se tak rozhněval, že se vrátil do Kassela. Po nezdařené výpravě ruské generál Černičev smělým pochodem překvapil Kassel a přinutil Jerôma ke kvapnému útěku. Ještě jednou Jerôme vrátil se do Kasselu, ne však aby bránil svého království, nýbrž aby sebral své poklady a zachránil se do Francie. Bitva u Lipska učinila konec království Vestfálskému. Po prvém míru pařížském Jerôme opustil Francii. Choť jeho sdílela s ním trampoty vyhnanství a s nevolí zamítla návrh otcův, aby ho opustila v neštěstí. Nejprve žili ve Švýcarsku, potom ve Štýr. Hradci a na počátku r. 1814 v Terstu. Když Napoleon vrátil se z Elby do Francie, Jerôme šťastně unikl s matkou svou a se strýcem Feschem i odebral se do Francie. Dne 4. čna 1815 Napoleon povýšil ho za paira. V bitvě u Waterloo ukázal se býti nejen udatným vojínem, nýbrž i dobrým vůdcem. Odebral se pak do Virtemberska, kde s manželkou svou chován jako státní vězeň, až po celoročním utrpení podařilo se Kateřině vymoci si dovolení odstěhovati se do Rakouska. Pod názvem hrab. z Montfortu usadil se nejprve na statku Schönavě u Vídně a r. 1819 v Terstu. R. 1822 odstěhovali se do Říma, kde největší čásť rodiny Napoleonské byla pohromadě. R. 1831 odstěhoval se do Florencie, ale poněvadž choť jeho ochuravěla, přesídlil se do Lausannu. Roku 1847 žádal obě komory franc., aby se směl vrátiti do Francie. O věc tu byly prudké debatty, konečně král Filip Ludvík dovolil, aby Jerôme na tři měsíce vrátil se do Francie. R. 1848 Jerôme dosazen v plná práva francouzského občana a generála a 13. října 1848 zrušen zákon o vyobcování Bonapartů. Když pak synovci jeho Napoleonovi III. podařilo se založiti druhé císařství, Jerôme stal se princem francouz. a opět přiznáno jemu a mužským potomkům jeho právo k nástupnictví na trůnu. Ač mu bylo již sedmdesátdevět let, vstoupil ještě r. 1853 v manželství s markýzou Justinou Bartolini-Baldellovou, s níž ještě žil sedm let. Jerôme byl špatný král a nerozvážný světák, ale udatný vojín a dobrý člověk. Z pozůstalosti jeho vydány jsou Mémoires et correspondances du roi Jerôme et de la reine Catharine (Paříž, 1861—64, 5 sv.).

Z manželství Jerôma st. s Bedřiškou Kateřinou Sofií Dorotou, princeznou virtemberskou, která zemřela 28. list. 1835 v Lausanně, pošly tři děti: a) Jerôme Napoléon Charles, princ z Montforta (* 24. srp. 1814), jenž sloužil ve vojsku virtemberském a zemřel 12. kv. 1847. b) Mathilde Laetitia Wilhelmine (* 1820), provdaná od r. 1840 za Anatola Demidova, knížete ze San-Donata, od něhož r. 1845 se odloučila. Za druhého císařství přijata za člena císařské rodiny s titulem Výsost. c) Napoléon Joseph Charles Paul (* 1822) jest znám jako princ Napoleon (v. t.).

Srv. Leynardier, Histoire de la famille B. (Paříž, 1866); A. P. M., Histoire et généalogie des quatre branches de la famille B. (Paříž, 1855); Wouters, Les B. depuis 1815 (Brussel, 1847); Stefani, Origine des B. (Turin, 1859); Rapetti, Quelques mots sur les origines des B. (Paříž, 1858); Stefani et Baretta, Le antichità dei B-ti (Benátky, 1857); La storia genealogica della famiglia B. (Florencie, 1847); La famiglia B. dal 1183 al 1834 (Neapol, 1840); Kleinschmidt, Die Eltern und Geschwister Napoleons I. Kfk.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Omyl, jak vyplývá i z dalšího textu, byl synem Luciana Bonaparte.