Magie (ars magica) jest v širším smysle každé vědění, se stanoviska našeho ovšem jen domnělé, kterýmž činí si člověk síly přírodní služebnými tam, kde jiní jsou bezmocní, a domnívá se míti vliv na osud lidi. Vědění takové předpokládá jistý názor světový, který jeví možným ovládání sil přírodních a který může vyplývati z představ filosofických nebo náboženských, tak že i ta zvláštní moc divotvorná a prorocká, kterou se honosí kněží všech náboženstev, bývá zahrnována pojmem m. Avšak m-ií v užším smysle, ve kterém jedině spočívá její význam ve vývoji vzdělanosti, jest umění ovládati přírodní síly, pokud vyplývajíc z názoru o světě, sporného s vládnoucím náboženstvím, považuje se za nedovolené, zapověděné, po případě za hříšné, a tudíž uchyluje se v ústraní, kdež se v tajnosti k němu utíkají ti, jichž touhy neuspokojuje ani věda ani náboženství. Na všech stupních vývoje u všech národů setkáváme se s takovýmto tajným učením, jež dostalo jméno od magů (v. t.). Všechna tajná učení, jak srovnávacím studiem ukázáno, mají i v theorii i v praxi společné rysy, které poukazují na společný původ. V theorii při vší rozmanitosti způsobené pokročilou vzdělaností shoduje se m. perská s m-ií řeckou u Pythagory, theurgikou novoplatoniků, s m-ií kabbály židovské, se středověkou alchymií i s pověrami čarodějnickými v základním principu zosobování sil přírodních v mocnosti nadpřirozené. V praxi jsou formule, jimiž ještě dnes zažehnává písmař na venkově ústřele nebo jinou nemoc, skoro tytéž, jako formule zázračných doktorů středověku, kabbalistů, ale také jsou podobny praktikám medicinmanů a kněží národů polodivých. Na základě těchto podobností jest pravděpodobný vznik tajných učení čili m. hledati v houževnatém odporu, který klade původní názor náboženský podrobeného národa náboženskému názoru národa vítězného. V takovémto případě usilují vítězové všemi prostředky vnutiti podrobeným bohy své, ale čím násilněji se to děje, tím zarputilejší jest odpor, a čím většího napjetí vyžaduje uchránění starých bohův, tím jsou porobenému lidu dražší a tím větší vážnosti těší se ti, kdo učinili si chránění starých obřadů životním účelem, kdežto přívrženci nových bohů se jich bojí domnívajíce se, že skrze své bohy, rozhněvané urážkou a dychtící po pomstě, mohou jim škoditi. Ačkoli vládnoucí kasta kněží hledí se jich zbaviti, přece nezřídka v dobách veliké nouze i sami vůdcové k nim o pomoc se utíkají, když umění a učenost vlastních kněží ukázaly se nedostatečnými. A tak udržuje se tradice sterého učení přes všecky překážky a všecek pokrok vzdělanosti. Můžeme o všech tajných učeních dokázati, že vznikly z takovýchto tradic, sahajících k původnímu náboženskému názoru. Také magové byli dle Hérodota kněží médští u Peršanů, tedy náleželo učení a umění jejich národu porobenému. Židovská m. kabbály vznikla z tradic polytheistických, které udržovaly se po celou dobu St. Zákona a jevily se někdy nepohodlnými pokračujícímu názoru monotheistickému; řecká m. jest sprvu, na př. v Pythagorově sektě, určena východ. vlivem, později v theurgii novoplatoniků hlásí se také vliv židovský, a křesťanská m. jest kabbálistická tradice, přenesená do jiného prostředí. Proto byl činěn rozdíl mezi touto m-ií a zbytky pohanských tradic jednotlivých národů, jimž dávána jména opovržlivější; ale spolek s ďáblem a zlými duchy přičítán pěstitelům obojího učení. Tomuto výkladu o vzniku tajných učení svědčí také to, že kmenové jiného náboženství bývali považováni za kouzelníky. Náš lid dosud bojí se cikánů, jako by uměli čarovati, ačkoliv si mnohý venkovan dá hádati od nich z ruky. Podobně ve středověku fin znamenalo tolik jako kouzelník, kdežto Finové zase báli se kouzel Laponců. Indští Arijci pokládali staré obyvatele Indie za naplněné kouzelnou mocí, kdežto západní národové přičítají týmž Indům kouzelnou moc hojiti nemoci. Snad s tím souvisí i význam, jaký má indská m. v nynějším hnutí theosofickém u nás. Vysvětlujeme-li vznik tajných učení magických z tradic starých názorův náboženských, pochopíme, že jsou si všude tak podobna; neboť tradice ty vedou ke společnému zdroji, totiž k fetišismu (v. t.) a jeho kněžské instituci. Pochopíme také, že účinek jejich na člověka všech vrstev společnosti jest tak mocný; neboť princip názoru fetišismu, dle něhož příroda oživena je duchy, jež jsou vlastně duše lidské, a který je společný tajným učením, vyhovuje mystické náladě, vznikající z touhy po nesmrtelnosti, o čemž viz čl. Okkultismus. Konečně poznáváme z toho, že m. má ráz vážný a že není vypočtena na mámení lidí a využitkování jejich dověřivosti; není v ní více klamu než v tak mnohých učeních kněžských, a nemáme práva všechno šálení, jehož se dopouštěli kněží všech vyznání, pokládati za podstatu m., čímž ovšem nemá býti popřeno, že jí bylo k podvodům zneužíváno. V dobách náboženského úpadku a společenského rozkladu jsou tajná učení útočištěm tlumeného citu náboženského, šíří se v sekty a mají značný vliv na další vývoj krise. V té době i theologie sahá k nim, smiřuje se s nimi na čas, užívajíc jich jako protiléku vlastní slabosti. Tak to bylo ve středověku v dobách přechodních, z nichž se datuje rozdíl m. bílé a černé. Onou míní se přizpůsobení magických prostředků víře křesťanské, touto m., pokud jest nesrovnatelná s křesťanstvím. — V nové době užívá se slova m. také o všelikých nevinných, umělých, překvapujících kouscích; jsou i professoři m. a účel jejich jest ne čarovati, ale pobaviti a vydělávati. — Slovo magický pozbylo již významu, jaký mělo ve středověku, i příchuti tajeplnosti a opovržlivosti a užívá se ho přeneseně ve význ. »čarovný«. Zároveň nahrazuje se ve vědeckých spisech slovo m. slovem okkultismus, jakožto přiměřenějším pro shrnutí rozličných úkazů sem náležejících, kdežto při m-ii myslí se více na záhadný způsob či obřad, kterým se úkazy přivodí, zvláště na symbolické značky, jimiž duchové se citují a povolnými činí. O tom viz Čaroději.
Kčí.
PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Magie