Ottův slovník naučný/Lenní (též manské) právo
| Ottův slovník naučný | ||
| Lenni | Lenní (též manské) právo | Lennox |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Lenní (též manské) právo |
| Autor: | Jan Jaromír Hanel |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. s. 851–856. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Léno |
|
Lenní (též manské) právo jako souhrn zásad upravujících vzájemné poměry mezi lenním pánem (seniorem) i lenním držitelem (vasallem) jest původu germanského. Vznik jeho pojí se jednak ku zvláštnímu, u germ. národů již v dobách nejstarších obyklému, od Tacita zevrubně popsanému řádu t. zv. komonstev či družin (v. t.), jednak k řádu t. zv. beneficií (v. t. 2). Vývoj moci královské u Franků vedl totiž záhy již k tomu, že se osoby jinak úplně svobodné odevzdávaly králi ve zvláštní jeho ochranu. Osoby takové zavazovaly se králi zvláštním, v jeho ruce složeným slibem k osobní věrnosti i ke službám na jeho dvoře i ve válce i zvaly se vassi či vasalli. Vasallové takoví žili původně na královském dvoře, jsouce v době míru hotovi k vykonávání královských rozkazů, k poselstvím a pod.; když pak se pro výhody s poměrem takovým spojené počet vasallů královských rozmnožil tak, že nebylo lze zaměstnati je vesměs na královském dvoře, zůstávali, přiděleni jsouce jednotlivým falcím (v. t.), i na statcích svých vlastních, jsouce však vždy připraveni ke královské službě. Těmto svým věrným udíleli králové merovinžští, kteří byli majetníky ohromných statků v územích odňatých Římanům, v odměnu za jejich služby pozemky, což opět stalo se mocnou pohnutkou k šíření se tohoto služebního poměru; jinak pak jevilo se zakládání jeho obzvláště v dobách vnitřních rozbrojů mezi Merovingovci důležitým prostředkem k utvoření sobě strany v řadách říšských velmožů. Příkladu panovníků následovali pak i velmožové sami, neboť i jim záleželo v bojích VII. a VIII. st. na tom, aby sobě zjednali co nejvíce přívrženců, hotových súčastniti se v jejich průvodu půtek, jakož s druhé strany chudším svobodníkům zvláštní ochrana blízkého jim mocného velmože byla vítanější nežli všeobecná, avšak právě proto často méně působivá ochrana vzdáleného panovníka. Proto odevzdávali se takoví chudší svobodníci podobně ve zvláštní ochranu velmožů říšských, a tito udíleli jim a začasté i osobám třeba nesvobodným, ale schopným ku konání vojenských služeb, pozemky k doživotnému užívání jako náhradu za jejich služby. I tyto osoby nazývaly se vasally a jejich pán v poměru k nim zval se senior. Když pak tento poměr zevšeobecněl, nazývají se královští vasallové vasalli majores. Mohl tedy vasall královský býti zároveň seniorem jiných, svých bezprostředních vasallů, tito však nebyli přímými, nýbrž jen t. zv. prostředními, t. seniory svými ve vasallském poměru k panovníku se nalézajícími vasally. Pozemky, vasallům udílené, jevíce se jako náhrada za služby vojenské i dvorské, nenalézaly se ve vlastnictví vasallů, jsouce jim dle právních názorů tehdejších dob uděleny v t. zv. Gewere (v. t.), v udělení tomto se zakládající (Lehnes-G.), i nazývány proto též Lehne, léna (feuda). Pro odepření služeb, jakož i pro nevěru proti senioru mohla se tudíž léna vasallům odníti a i vasall mohl poměr svůj k senioru zrušiti vzdáním se léna, neposkytl-li mu senior náležité ochrany. Po smrti vasalla mělo léno připadnouti zpět senioru v t. zv. volnost jeho. Avšak již v století VIII. počíná se, nejdříve v Burgundsku, vytvářeti obyčej propůjčovati léno i synu vasallovu nejvíce způsobilému k službě vojenské, čímž právě utvořen základ pro rozvoj dědičnosti lén a tím i ustálení se celého lenního řádu. Tato dědičnost lén nevyvinula se arciť pojednou. Teprve v XI. stol. zvláštním zákonem říšským za vlády kr. Konrada II. r. 1037 vyslovena jest ohledně malých říšských lén zásada, že má léno přecházeti na syna způsobilého ku službě dvorské i vojenské, setrval-li otec do smrti své ve vasallském poměru, syn však že má senioru slib věrnosti učiniti a od něho přijmouti t. zv. investituru (v. t.). Rovněž měl i vasall obnovení investitury žádati na dědici svého zemřelého seniora. Ohledně velikých říšských lén, s jejichžto držením bylo spojeno vykonávání zeměpanských práv, či t. zv. lén korouhevních (Fahnlehn) vyslovena jest pak dědičnost jejich po prvé ve stol. XII. ve sporech Hohenstaufů s Welfy výsadou udělenou domu rakouskému kr. Bedřichem I. r. 1156. Lenní svazek tvořil arciť mocnou pásku mezi panovníkem Něm. říše i stavy říšskými, na svazku tom spočívalo veškeré zřízení vojenské, ano i veškerá ústava středověkého státu (viz Feudalismus), neboť v léno udíleny i veškeré říšské úřady; avšak právě ustálení se dědičnosti lén přispělo v nejvyšší míře k seslabení ústřední moci panovničí, neboť souměrně s dědičností onou ustáliti se musil i názor, že veškerá práva, zejména tedy i moc soudní i správní, vykonávají se od držitelů léna ne na základě zmocnění královského, nýbrž z práva vlastního, jež král držiteli jeho ani odejmouti nesmí, vyjma případ zjevné nevěry. Ve Francii, kde se dědičnost lén v té míře nevyvinula jako v Německu, nemohly vzniknouti podobné názory, avšak i moc královská následkem toho zůstala neodvislou na moci říšských velmožů. Rozšíření poměrů lenních i l-ho p-va dálo se po celý středověk všude, kam zasahovala moc Německé říše. L. p. nabylo platnosti v celé Německé říši, na východ proniklo do Čech, Moravy i Slezska, částečně i do Uher, nikoli však do Polska. Na svých původních franckých základech vyvinovalo se pak v pozdním středověku ve Francii, z části na týchž základech, dále na základech starého práva longobardského a pod vlivem německým ustálilo se l. p. v sev. Italii. Pouze u Frísů nemohly se poměry lenní ustáliti, poněvadž tu nadvláda francká potrvala příliš krátko, a to právě v té době, když lenní poměry ani ve Francké říši nebyly ještě náležitě konsolidovány. Toto rozšíření lenních poměrů mělo v zápětí, že takřka veškeré svobodné obyvatelstvo říšské v lenním svazku se nalézalo, ano že názory lenními ovládány jsou i takové poměry právní, které s lenními neměly ničehož společného, jakož na př. i svobodné vlastnictví pozemkové slovy feudum a Deo s. a sole collatum se označovalo. Tím stalo se též, že l. p. nabylo již ve středověku takové důležitosti, jako mělo t. zv. právo zemské, že zákonodárství říšské k poměrům lenním poměrně velmi často přihlíželo, že se tvořily a zvyklostí udržovaly přečetné zásady právní, výhradně k lenním poměrům se vztahující, a tudíž i že obracelo na se l. p. pozornost spisovatelů vyličujících právo své doby. Tím vznikla bohatá literatura l-ho p-va, která nám umožňuje vylíčiti celou soustavu práva toho, jakož tato ve středověku se ustálila a zachovala v plné platnosti až do našich dob, kdy řád lenní zrušen. – Základní zásady této soustavy jsou pak tyto: V poměru lenním lze lišiti jednak stránku osobní (doživotnou povinnost k věrnosti, službě i oddanosti, kterou sliboval vasall senioru, a povinnost ochrany, kterou tento sliboval onomu), jednak stránku věcnou (udělení léna [collatio feudi] a původně doživotní, později i dědičné jeho užívání). V poměru lenním mohly se nalézati pouze osoby, schopné aktivně i passivně lenního svazku; neschopnými vůbec byli zejména židé, osoby prohlášené za bezectné, psanci i vyobcovaní z církve, pro určitá léna byli neschopnými mrzáci, osoby duševně choré i ženské; tuto t. zv. relativní neschopnost mohl však senior prominouti. V některých případech, jako na př. když mělo se dostati léna nějaké korporaci aneb osobám, které nemohly samy služby lenní konati, dovolovalo se jmenovati k službám těm zástupce nebo poskytovati na místo služeb lenních dávky v penězích nebo přírodninách. Předmětem léna mohlo býti pouze to, co poskytovati mohlo trvalé užívání: pozemky, budovy, později též různá práva, na př. i práva výsosti (feuda regalia), pravomoc soudní (f. jurisdictionis), právo mince, honitby, desátku, církevního patronátu, obydlí (f. habitationis), vybírání pozemkových činžů (f. annuae praestationis), ano i právo, užívati pozemků v zástavu daných až do splacení zápůjčky (f. pignorationis). Konečně mohlo se uděliti i takové léno, které by se mělo teprve v budoucnosti uprázdniti. To dálo se pak buď tak, že léno pro případ jeho spadnutí ve volnost seniorovu se ihned udělilo (eventuální investitura), aneb se vasallu poskytla t. zv. lenní exspectance, při níž se senior zavazoval, že první léno, jež v jeho volnost připadne, udělí čekateli neb jeho dědicům. Investitura dála se tu teprve, když případ apertury skutečně nastoupil a exspektant za ni požádal. Ačkoliv sama povaha lenního poměru k tomu vedla, že vedle práva vasallova právo seniorovo k lénu takřka zcela se ztrácelo a právo vasallovo v pozdním středověku druhdy přímo vlastnictvím užitkovým (dominium utile) se nazývá: uznávalo právo německé vždy, že jediným vlastníkem léna jest senior a že jeho právo vlastnické jen v obsáhlém právu vasallově překážku nalézá svého uplatnění. Mohl tedy senior léno i prodati, nezhoršilo-li se tím postavení vasalla, mohl jím nakládati pro případ jeho uprázdnění vzdáním se, nevěrou aneb smrtí vasallovou i jeho dědiců, oprávněných k následování v léno. Vasallu příslušelo vedle práva léna užívati i to, že mohl v t. zv. podléno je uděliti (subinfeudatio), neodporovalo-li tomu původní udělení léna a netrpěla-li tím práva seniorova újmy. Vasall mohl též ve sporech o léno žádati na senioru svém, aby jemu byl správčím (evictio) a, pozbyl-li by přes to rozsudkem léna, aby jej jinak odškodnil za tu ztrátu. Ztráta léna mohla nastoupiti pro vasalla zvláště pro hrubé porušení úcty i věrnosti k senioru, jeho zavraždění, poranění aneb zajetí, pro souložení s chotí seniorovou i odepření jemu pomoci v nouzi. Naopak mohl však též senior zbaven býti práva svého na léno, sám-li porušil hrubým způsobem povinnosti své vůči svému vasallu. V obou případech musilo se však na ztrátu léna uznati rozsudkem soudu lenního, sestávajícího ze soudruhů vasallových (iudicium parium). Ostatně mohl se vasall práva svého i vzdáti, nebylo-li ve vzdání tom obmyslnosti a byla-li zachována určitá forma výpovědi (abrenunciace). Již původ i povaha lenního poměru nesly s sebou, že – po ustálení dědičnosti lén – mohl léno děditi pravidelně jen syn nebo vnuk vasallův, nikoliv dcera. Od tohoto pravidla však ustupovalo se záhy tam, kde s držením léna nebyla nevyhnutelně spojena povinnost k vojenským službám. Neměl-li vasall potomků, nepřecházelo léno na nejbližší t. zv. pokolení, tedy otce vasallova s jeho potomky, nebylo-li tak výslovně ustanoveno v původním obdaření. V některých však partikulárních statutech lenních uznávalo se i dědické právo ženského pohlaví a i pobočného příbuzenstva s předností mužských potomků před ženskými. Dědic musil do roka i dne žádati na senioru za obnovení investitury a zaplatiti jemu, kde se taková zvyklost ustálila, jistý poplatek (laudemium). Byl-li dědic nezletilým, mohl senior až do jeho zletilosti bráti sám požitky léna (t. zv. lenní poručenství), aneb je propůjčiti jiné osobě (f. guardiae). Bylo-li tu více dědiců, mohl senior žádati, aby sobě zvolili jednoho ze svého středu, který jest schopen k lenním službám, a udělil léno tomu, ten pak se měl s ostatními vypořádati. Obyčejně udíleno tu léno nejstaršímu. Byli-li dědici vasallovými jeho synové, stávalo se, že jim udělil senior léno k t. zv. společné ruce (conjuncta manu) tak, že všichni tvořili v užívání léna jednotu, která nepomíjela smrtí jednoho z podílníků, poněvadž buďto nastoupili na jeho místo jeho synové, měl-li jaké, a ne-li, zůstali pozůstalí bratří jeho v téže jednotě; vždy však musili oznámiti senioru onoho ze svého středu, který má za všechny službu lenní vykonávati. Svolil-li senior ke skutečnému rozdělení léna a zemřel-li pak jeden, neměli ostatní k podílu jeho žádného práva a podíl ten spadl ve volnost seniorovu. Zásad o udílení lén k společné ruce užíváno zejména též při posloupnosti v léna říšská, avšak tu dbáno pravidelně o nabytí výsady té, aby po vymření rodu jednoho z podílníků podíl připadl zpět na rody ostatní. Ustanovení t. zv. zlaté bully cís. Karla IV. z r. 1356 o nedělitelnosti kurfirštství dalo pak podnět i jiným držitelům lén říšských, by vymezili zpětný nápad na říši jednotlivých částí lén k společné ruce udělených uzavíráním t. zv. dědických sbratření (v. t.), aneb zvláštními, t. zv. domácími zákony, kteréž zejm. od XVI. st. vešly v obyčej u rodin panujících a kterýmiž se veškeré části léna, původně předku téhož rodu uděleného, prohlašují za předměty jednoho t. zv. souborného léna (Gesammtlehn), tak že vymřela-li jedna ze smlouvajících se rodin, následovati má v jejím území člen rodiny druhé oprávněný k dědění ve své rodině. Nebylo-li dědiců vasallových oprávněných neb způsobilých k dědění léna, spadalo léno ve volnost seniorovu, t. j. vlastnictví jeho k lénu zbaveno bylo překážky plynoucí ze svazku lenního pro jeho uplatnění. Léno stalo se opět allodem (v. t.) či zpupným statkem. U lén říšských korouhevních vyvinula se však zásada, že je císař během roku i dne po jejich uprázdnění znovu v léno uděliti musí; mohl je však uděliti i členům své rodiny. Vykonávání tohoto práva zjednalo právě v XIII. i XIV. stol. panujícím domům Habsburskému i Lucemburskému velikou onu moc domácí, která jim pojistila převahu v říši. Od pol. XIV. st. však mohli panovníci udíleti léna korouhevní jen se svolením knížat voličů, od r. 1519 se svolením stavů říšských, až ve volební kapitulaci z r. 1711 udílení lén takových členům panující rodiny jest vůbec vyloučeno. Řád lenní tvořil po celý středověk nejdůležitější základ veškerého ústavního života státního, pásku nejdůležitější mezi panovníkem a obyvatelstvem říše; veškeré zřízení vojenské, jakož i organisace úřadů správních i soudních spočívala na řádu tom, zásady, jakéž se vyvinuly v řádu lenním, jevily platnost i pro posuzování i úpravu vztahů panovníků říšských k církvi, v první řadě k stolici papežské, a v ohledu národohospodářském jeví se po celý středověk užívání pozemků po l-m p-vu jako nejdůležitější činitel života hospodářského. Koncem středověku však nastal úpadek řádu toho. Změna všeho válečnictví, užíváním střelné zbraně zahájená, zavedení žoldnéřstva i stálého vojska, sesílení moci zeměpanské a pojící se k tomu proměna úřadů v úřady placené, jejichž obsazování zeměpánům samým příslušelo: vše to způsobilo, že řády lenní pozbyly významu pro veřejný život. Pouze jako zbytky starších poměrů zachovaly se v některých státech různé úřady dvorské, příslušející určitým rodinám šlechtickým na základě tom, že předkům jejich kdysi byly uděleny po l-m p-vu. V oboru práva soukromého však zachovalo l. p. význam až do dob nejnovějších, kdy t. zv. alodifikací lén vymizel i význam tento až na nepatrné zbytky. Počátky této alodifikace sahají arciť v některých částech Německé říše daleko v minulost, jakož na př. v největší části západního Pruska vlivem polského zákonodárství, jemuž lenní řády byly neznámy, zrušeny jsou řády lenní již v XV. stol. Ve Francii učinila řádům těm konec revoluce francouzská XVIII. stol. a usnesení nár. shromáždění ze dne 4. srp. r. 1789, a zrušení t. zv. régime féodal nabylo platnosti i v částech Něm. říše, připojených Francii mírem lunevillským z r. 1801, v Německu pak provedena alodifikace průběhem stol. XIX. kromě Meklenburska, kde řády ty doposud se zachovaly. Již v aktě t. zv. spolku rýnského ze dne 12. čce r. 1806 vzdaly se jednotlivé státy, k spolku tomu přistoupivší, vzájemně svých práv lenní výsosti na statcích v územích ostatních (t. zv. feuda extra curtem), a zrušením Německé říše stala se veškerá suverenity nabyvší říšská knížectví i hrabství alodními a mediatisovaná panství stavovská prohlášena za léna korunní. V Holštýnsku prohlášeny závazky lenní prostě za promlčené, ve švédském Pomořansku pak provedena alodifikace r. 1810 a 1811 výkupem. Po ukončení válek francouzských nastal klid v provádění alodifikace. Když však r. 1848 národní shromáždění ve Frankfurtu v § 39. t. zv. základních zákonů německých stanovilo zásadu, že se veškerý svazek lenní zrušuje, započal ruch alodifikační opět a jednotlivé státy spolku německého zrušily lenní řády i závazky buď naprosto, aneb prohlásily léna za výkupná za odškodnění, rovné několika procentům ceny léna. V některých státech změněna jsou léna v rodinná svěřenství či fideikommissy (v. t.), se zachováním práv pobočních příbuzných na jejich nápad. V Prusku stanovil zákon ústavní ze dne 31. ledna 1850 (čl. 40.) zákaz zřizování lén, a zákonem ze dne 2. bř. t. r. zrušeno jest t. zv. vrchní vlastnictví lenních pánů bez jakékoliv náhrady. Pro jednotlivé části Pruské říše vydány jsou pak později zvláštní zákony, stanovící bližší podmínky alodifikace. Nový obč. zákonník pro říši Německou o lénech více nemluví; v uvoz. zákonu však se v čl. 59. stanoví, že zemské zákony o lénech zůstávají zákonníkem tím nedotknutými. – Z bohaté literatury l-ho p-va německého srv. zejm. Böhmer, Principia juris feudalis (1765); Mayr, Handb. d. gem. u. Bayr. Lehnrechts (1831); Weber, Handb. d. in Deutschland übl. Lehnrechts (1807); Pätz, Lehrb. d. Lehnrechts (1808); Menzel, Die Entstehung d. Lehnrechts (1890) a mn. j. O alodifikaci zejm. Iudeich, Die Grundentlastung in Deutschland (1863).
V příčině rozvoje l-ho p-va v Rakousku sluší činiti rozdíl mezi vlastními zeměmi rakouskými a zeměmi koruny České. V zemích uherských rozšířily se pouze jednotlivé řády l-ho p-va a v Haliči i Bukovině zůstalo l. p. vůbec neznámým. V zemích rakouských, býv. Něm. říši náleževších, tvořilo l. p. arciť zcela tak jako v ostatních částech říše této veledůležitou čásť všeho práva veřejného a i rozvoj jeho dál se v celku týmž směrem. Zvláštní rozvoj moci zeměpanské podmiňoval tu však leckteré zvláštnosti, na kteréž sluší poukázati, neboť v nich se obzvláště jasně jeví ony vztahy, v jakých se nalézali zeměpánové rakouští jednak k Bavorsku, jednak i k císaři i říši Německé. V zemích koruny České pak jeví poměry lenního penníva již od X. st. zvláštní, vztahy k říši Německé podmíněnou povahu a od stol. XIII. tvoří l. p. i tu důležitou součást platného práva. V původních zemích domu rakouského spočívaly poměry země. pánů k říši Něm., jakož i k šlechtě zemské již ve XII. stol. na základech lenních a výsada domu rak. z r. 1156 poskytla poměrům těm výslovného potvrzení, jakož i pevný základ pro rozvoj i utužení moci zeměpanské. Potvrzením pak, jehož se dostalo r. 1453 t. zv. větší výsadě Bedřicha I. (privilegium Fridericianum majus), uplatněna jest zásada, že jest zeměpán rakouský nejvyšším lenním pánem v celé zemi, tak že veškerá léna buď bezprostředně, aneb alespoň prostředně (Afterlehen) jsou zeměpanskými lény. Toto sesílení moci zeměpanské uspíšilo v rakouských zemích mnohem dříve nežli v jiných územích říše Německé zásady, že úřady jsou vesměs zeměpanskými orgány, a tím zároveň pozbylo l. p. významu veřejnoprávního ještě dříve, nežli to podmínila změna zřízení vojenského, válkami tureckými podstatně urychlená. Potřeba subsidií stavovských přispěla však na druhé straně k utužení soukromoprávní povahy l-ho p-va a poměru lenního šlechty k poddanému obyvatelstvu. Šlechta dovedla se osvoboditi od povinností, plynoucích jí z lenního svazku proti zeměpánům, práv svých však uhájiti. Tak nabyla zejména záhy dědičnosti lén i po přeslici, obmezení nápadu léna ve volnost zeměpána, svobodu prodeje léna soudruhům zemským i zadlužení léna. Práv těch domohla se nejdříve šlechta štýrská, kde dědičnost lén po přeslici stanovena již r. 1186, později, t. zv. »lenními milostmi« z r. 1509, 1518, 1568 a 1585, šlechta v Rakousku nad i pod Enží, kde sobě však zeměpánové vymínili udíleti léna buď »s milostí« nebo »bez ní«; pouze z části nabyla podobných práv šlechta tyrolská »lenní milostí« cís. Maximiliána I. z r. 1518. V celku lze však říci, že držení lén v zemích rakouských od XVI. stol. blížilo se vždy více v příčině práv vasallových pravému vlastnictví pozemkovému. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku zevšeobecněl řád lenní záhy vedle práva německého, a byl to zvláště kr. Přemysl Otakar II., který množství statků korunních zadal po l-m p-vu. K plnému rozkvětu přivedl řád ten cís. Karel IV. V zemích koruny České převládala vždy léna zeměpanská, tak že výhradním pánem lenním byl král; pouze biskupům olomúckým, kteří sami byli vasally královskými, udělena r. 1274 kr. Přemyslem Otakarem II. výsada lenní výsosti a tato lenní výsost není zrušena ani zlatou bullou cís. Karla IV. z r. 1348, kterou markrabství Moravské, biskupství Olomúcké i vévodství Opavské prohlášena jsou za léna koruny České. Proto udržel se též lenní soud biskupský v Kroměříži až do st. XIX. Opavsko spadlo na korunu Českou r. 1614 i uděleno od cís. Matiáše jako krále českého knížeti Karlu z Liechtenšteina, Krňovsko pak r. 1623 jako knížecí »mužské« léno od cís. Ferdinanda II. témuž domu. Vévodství Těšínské, jež spadlo na korunu Českou r. 1653 zpět, udělil cís. Karel VI. r. 1722 vév. Leopoldu Lotrinskému, r. 1731 podělen jím potomní cís. František, od jehož syna Josefa II. je koupila cís. Marie Terezie r. 1766 i udělila je dceři své Marii, provd. za prince Alberta Saského. R. 1825 konečně obdržel vévodství to v léno arciv. Karel pro sebe i mužské své potomstvo, po jehož vymření má spadnouti na císařský rodinný fond. Markrabství Horní i Dolní Lužice odstoupena r. 1653 Sasku jako zástavní léna. Když pak r. 1815 Sasko Dolní Lužici a čásť Lužice Horní odstoupiti musilo Prusku, ustanoveno vídeňskou aktou spolkovou, že země tyto mají padnouti zpět na korunu Českou, kdyby vymřela braniborská linie královského pruského domu. Veškerá léna koruny České dělila se v t. zv. léna intra curtem, t. taková, jež se nalézala v původním obvodu zemí koruny České, a na léna extra curtem aneb německá, kteráž náležela králům českým v říši Německé, v Chebsku i Loketsku, ve Francku, Švábsku i Bavorsku, kterýžto rozdíl zůstal, i když Chebsko i Loketsko přivtěleno království Českému (viz Chebsko). Zvláštní význam příslušel v Čechách t. zv. lénům karlšteinským, zřízeným od cís. Karla IV. r. 1348–1357 k ochraně korunovačních klenotů a zemských privilejí tam chovaných. Na Karlšteině zřízena místa dvou purkrabí a jednoho hejtmana, a léna ta podřízena král. soudu lennímu. Léna karlšteinská dělila se v rytířská i robotní, jejichž držitelé povinni byli k hláskám a nižším službám na hradě. Karlšteinský purkrabský úřad zrušen však cís. Ferdinandem II. r. 1625 a panství karlšteinské uděleno jeho manželce i potomním královnám českým, až konečně přikázány jeho důchody od cís. Marie Terezie ústavu šlechtičen na Hradčanech. Zvláštní zvyklosti vasallů karlšteinských, t. zv. karlšteinské l. p., zapsané v dvorské dsky zemské, pozbyly platnosti teprve dvorn. dekr. z 13. čna r. 1811. Vedle lén karlšteinských vyskytují se od XVII. stol. ještě t. zv. léna konfiskační, vzniklá tím, že statky šlechtické, konfiskované po bitvě na Bílé Hoře, vráceny byly jednotlivcům »ze zvláštní milosti« jako léna s povinností k placení stého peníze (1%) odhadní ceny, a léna fridlandská, vzniklá tím, že vév. Albrecht z Valdšteina, jenž r. 1622 starého léna fridlandského nabyl koupí a mnoha statky rozmnožil, mnoho těch statků udílel jako léna na základě zvl. královské výsady a zřídil pro ně zvl. desky i dvůr lenní ve Fridlandě. Po zavraždění Albrechtově konfiskovány jsou statky jeho, léna fridlandská prohlášena za léna koruny České a desky fridlandské i dvůr lenní spojeny s král. soudem lenním. Velká čásť lén, nabytých konfiskacemi, prodána však již v XVII. stol., tak že jen nepatrné jich zbytky zachovaly se do dob novějších. K těmto zvláštním přistupují ještě t. zv. čestná či úřední léna česká, totiž takové čestné úřady zemské, které v jistých českých rodinách šlechtických jsou dědičnými, jako úřad děd. hofmistra v rodině knížat i hrabat Kinských, děd. stolníka v rodině knížat a hrabat Kolloredo, děd. číšníka v rodině hrabat Černínů, děd. kraječe v rodině hrabat z Valdšteina p. Německá léna koruny České, většinou cís. Karlem IV. nabytá, přecházela za vlády jeho nástupců vždy více v ruce jiných pánů, ačkoliv i ‚Obnovené zřízení zemské‘ stanovilo zásadu, že nemá se ničehož odcizovati od král. Českého. Zbytky lén těch pak ztratila koruna Česká mírem prešpurským z 26. pros. r. 1805. – Počátky zrušení svazku lenního v zemích rakouských, ač již v XVI. i XVII. stol. leckterá léna jsou alodifikována, sahají do dob cís. Marie Terezie i cís. Josefa II. Tento zejména ustanovil r. 1788, že každé léno, jež by spadlo zpět na korunu, prodati se má na dále již jako zpupné vlastnictví. Po smrti Josefa II. utuchla činnost čelící k alodifikaci lén a cís. František nejv. rozh. ze dne 16. čna r. 1817 zakázal alodifikaci vůbec. Teprve cís. pat. ze dne 7. září 1848 vyslovil všeobecnou zásadu o zrušení všech břemen vyplývajících z děleného pozemkového vlastnictví; avšak teprve r. 1861 předložena jest říšské radě osnova zákona o zrušení lenního svazku. Všech lén bylo tehdá v zemích rakouských více nežli 9500, z nichž v Čechách 229, na Moravě 7 českých korunních, 68 olomúckých podlén a 5 biskupských vratislavských. Dle osnovy zákona měla býti alodifikace nucenou a lenním pánům měla se přiřknouti náhrada za ztrátu jejich práva nápadního i ušlé jim dávky. Po delším jednání na říšské radě proveden konečně zákon ze dne 17. pros. 1862 č. 103. říš. zák., kterým stanovena zásada volné, ale nikoliv nucené alodifikace a zároveň zakládání nových lén zakázáno. Lenním pánům pak přiřknut nárok na náhradu za ztrátu jejich práv. Na základě tohoto všeobecného zákona vydány jsou pak v l. 1867–69 zvláštní zákony pro jednotlivé korunní země (pro Čechy, Moravu i Slezsko ze dne 12. kv. 1869 č. 106., 103. a 107. říš. zák.), jež však vesměs vyslovují opět nucenou alodifikaci a stanoví odškodné určitými procenty z ceny lén. Pouze t. zv. léna úřadní a léna řádu Německých rytířů jsou vyňata. Ohledně posloupnosti dědické a z lenního svazku vyplývajících povinností členů vasallských rodin mezi sebou ustanoveno však, že mají lenní zákony starší tak dlouho setrvati v platnosti, pokud nevymrou osoby již zplozené v době prohlášení zákona ze dne 17. pros. 1862. – Z literatury rakouského l-ho p-va srv. zejm.: Heinke, Kurze Darstellung des in den österr.-deutschen Staaten üblichen Lehenrechtes (3. vyd., 1831); Kremer, das langobardisch-österreichische Lehenrecht (1838); Blaschke, Vorträge über Lehenrecht (1847); Haimerl, Die deutsche Lehenshauptmannschaft in Böhmen (1848); t., Quellen des böhmischen Lehenrechtes (1847); Pštross, Die böhmischen Kronlehen (1861); Chmelenský, Manství čili léna česká (1832), Karlštejnské manské právo (1835), a mn. j. –l.