Ottův slovník naučný/Alod

Údaje o textu
Titulek: Alod
Autor: Jan Jaromír Hanel
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 943. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Allodium

Alod (alodis, později obyč. allod, allodium), technický výraz práva německého, jehož odvození jest nejisté (obyč. výklad: al- sesilující předpona a ód- statek, a. tudíž statek výhradně vlastní); jeho časem vyvinující se význam však velmi jasně jeví rozvoj soukromého vlastnictví v právu německém. Jako u jiných národů, nalézáme i u národů germánských, že předmětem výhradného vlastnictví jednotlivcova mohly býti původně pouze věci movité, nad nimiž fysická vláda nejsnadněji prokazovati se mohla, kdežto pozemky – jež u národů kočovných vůbec netvoří předmětu vlastnictví – nalézaly se ve vlastnictví celého rodu neb celé obce. A. tvořily zde tedy pouze svrchky jednotlivci náležející. Z památek práva německého dokládá nám ještě právo salických Franků (v. Salica lex) stav ten, stavíc a. oproti pozemkům. Rozklad řádů rodových vedl též k rozkladu onoho t. zv. kollektivního vlastnictví pozemkového a na místě tohoto vyvinovalo se pozemkové vlastnictví jednotlivých osob. Jakož však rozklad ten neudal se pojednou, zůstaly leckteré řády právní, utvořivší se původně v rodech, v platnosti i v jednotlivých rodinách, jen pozvolnu ztrácejíce svoji povahu prvotní. Tak zejména i kollektivní vlastnictví pozemkové zanechalo stopy trvání svého v rozdílu mezi pozemky, kteréž jednotlivec, od předků svých je zdědiv, potomkům svým zachovati byl povinen, a oněmi, kteréž sám teprve získal a s kterými tudíž volně mohl nakládati. Na tom stupni rozvoje rozšiřuje se význam slova a. i vztahuje se nyní na svrchky, avšak i na ony nemovitosti, s kterými vlastník jejich podobně jako s movitostmi mezi živými i pro případ smrti volně mohl nakládati. V tomto smysle užívá se slova a. na př. v památkách národního práva bavorského i durynského, v zákonodárství franckém, formulích atd. Pozemky zv. zděděné (bona aviatica) se tu z pojmu a. ještě vylučují. Rozvoj práva lenního, jehož hmotný základ tvořilo udělení pozemků k trvalému, nejobsáhlejšímu užívání, přivedl k dalšímu určení pojmu a-u. Názory práva lenního pronikly ve středověku veškeren život společenský a protiva mezi poměry, jež daly se upraviti zásadami lenního práva, a všemi ostatními, nabyla výrazu i v užívání slova a. Když totiž léna z pravidla se stala dědičnými a namnoze i zcizitelnými, tak že právo vasallovo k lénu po dobu života jeho velmi podobným se stalo právu vlastnickému, vztahujícímu se k pozemkům zv. zděděným, uveden i význam slova a. v protivu ku právu vasallovu a označováno jím veškeré ono jmění, které není předmětem poměru lenního. Negativní toto určení pojmu a. mohlo zdomácněti tím snáze, že i rozdíl mezi zděděnými a nově nabytými statky (bona aviatica, bona acquisita) z valné části pozbýval svého významu. Ve smysle uvedeném užívá se slova a. v četných památkách práva něm., obzvláště v památkách práva lenního. Význam movitostí v pojmu a-u tu již naprosto ustupuje v pozadí, tak že slova a. se užívá pravidelné k označení nemovitostí, a movitosti vyskytují se již jen jako příslušenství a-u nemovitého. Když pak v XVI. i XVII. stol. nejdříve v zemích rakouských, pak i v částech říše německé zdomácněl řád t. zv. rodinných svěřenstvi, poskytující držiteli svěřenstvi podobná práva, jaká příslušela vasallu, uveden a. i v protivu ke svěřenstvím přes to, že ten, komu svěřenstvi se dostalo, pokládati se musí za jeho pravého, ač obmezeného vlastníka. V tom smysle, jako majetek zpupný, totiž takový, jenž jest prost svazku lenního i svěřenského a kterým tudíž majitel nakládati může úplně volně mezi živými i pro případ smrti, užíváno pak slova a. až do našich dob, kdy t. zv. alodifikací lén, totiž prohlášením lén za předměty plného vlastnictví dosavadních držitelů pouze protiva mezi a-em a svěřenstvím zachovala význam praktický. –l.