Ottův slovník naučný/Legenda

Ottův slovník naučný
Legel	Legenda	Legendre

Údaje o textu
Titulek:	Legenda
Autor:	Josef Hanuš, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 789–790. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Legenda

Legenda (z lat.) znamenala prvotně příběh ze života světcův a mučenníků, jenž v památné jejich dny „měl býti čten“ při mši. Záhy však přenesen název ten na křesťanskou pověst vůbec a na epické výtvory na ní založené, ať veršované, ať prosaické. Literatura legendová, ve středověku nesmírně bohatá, má jednak značný význam historický — l-dy současné neb aspoň blízké událostem popisovaným jsou důležitým pramenem historickým — a pak zvláště veliký význam kulturně-literární. L. tvoří jednu z nejdůležitějších větví středověké literatury všech evropských národův a jsou zároveň nejvěrnějším zrcadlem své doby a jejího typu-mnicha. Počátky l-dy patří do prvních dob křesťanství. Již od II. stol. po Kr. vyskytují se t. zv. „Acta martyrum“, stručná a věcná vypsání života a mučednické smrti prvých křesťanů, jež jednotlivé církve v úctě chovaly jako část svých dějin, a zároveň jako vzor a příklad stálosti ve víře, vdechující potěchu a posilnění v četných krvavých pronásledováních, dávaly veřejně čisti při bohoslužbách. Takového rázu bylo na př. umučení biskupa Polykarpa, popsané církví smyrenskou r. 156, Acta quatuor coronatorum z dob pronásledování pod Diokleciánem a j. Nové, pronikavé změny l-dě přinesla doba následující. Jako památky těžkých utrpení, heroismu a vítězství církve nabývaly l-dy vždy více obliby, histor. zájem ustupoval snaze nábožně vzdělávací, zvl. pod mocným vlivem středověkého asketismu a mnišství, vždy rostoucí kultus svatých, jenž přirozeně budil konkurrenci mezi jednotlivými místy a jejich světci a zračil se v četných poutech, uctívání ostatkův atd. — to vše nutkalo nejen ke skládání nových a k rozšiřování starých l-nd, nýbrž vštípilo jim také nový ráz. Místo skladeb kdysi stručných a střízlivých rodí se l-dy vždy obšírnější a fantastičtější, čerpající novou látku tu z apokryfů (v. t.), tu ze zbožné fantasie rozohněné duchem a následky křižáckých válek. Církev vůči těmto změnám projevila sice nejednou rozpaky, ale vzrůstu jejich nezabránila. Bohatá tato literatura l-dy repraesentuje se zvláště dvěma literárně významnými sbírkami: na východě řeckým svodem životů svatých od Simeona Metafrasty (X. stol.), jenž byl také pramenem hojných legend v literaturách východo- a jihoslovanských, na západě lat. sbírkou zv. L. zlatá (L. aurea) od Jakuba de Voragine (XIII. stol.), z jejíž četných vydání (do r. 1500 přes 70!) a překladů (viz Passionál) čerpaly opět literatury západoevropské. Kritického vydání dostalo se nesčetným těmto l-dám latin. v době novější v rozsáhlé publikaci Acta Sanctorum, jež od r. 1643 vydávána (posud vyšlo 60 sv. foliových) t. zv. Bollandisty (v. t.). — Dějiny čes. l-dy počínají jako česká literatura vůbec skladbami staroslověnskými a zvl. latinskými (staroslov. l. o sv. Václavu z X. stol. a j.). Z legend jazykem českým psaných nemáme starších památek než asi z doby kol r. 1300. Do této doby patří l-dy o P Marii (v. t.), o vjezdu Páně do Jerusalema a Umučení jeho (v. Ježíš), o XII apoštolech (v. t.), o sv. Duchu, o Pilátovi (v. t.), Jidášovi (v. t.), sv. Alexiovi (v. t.). Zachovány vesměs v nevelikých zlomcích, jež nepodávají již ani bezpečného svědectví o prvotní formě celku. Tolik však lze bezpečně z těchto nečetných zbytkův usuzovati, že celá tato nejstarší skupina legend obsahem, veršovou formou i jazykem vyniká značně nad skupinu druhou, pozdější, zastoupenou l-dami o sv. Kateřině (v. t.) a sv. Dorotě (v. t.), o Maří Magdaleně, sv. Jiří (v. t.), o 10.000 rytířích, o sv. Prokopu (v. t.), o Ježíšově dětinství atd., v nichž, zvl. v posledních, zájem umělecký a básnický vždy rozhodněji ustupuje látkové hojnosti, jak patrno z fantastického, neurovnaného děje i z nepravidelného, divočejícího rhythmu a rýmu. K pros. duchovním románům (v. t.) přiblížily se tyto l-dy k nerozeznání. Vzorem a zdrojem jejich byla L. aurea, apokryfy a obecná tradice legendová, převanou tudíž prameny latinské. V dobách pozdějších nepřestala sice l. objevovati se v čes. literatuře, ale od poč. XV. stol. (husitství) ztrácí rozhodně ráz a zájem literární. Teprve nová poesie česká vykazuje nový rozkvět l-dy, charakterisovaný zvl. Jar. Vrchlickým (L. o sv. Prokopu a j.) a Jul. Zeyerem. Hš.

L. na obrazích nazývají se slovní průpovědi nebo slovní texty k figurálním obrázkům starých mědirytin a pod., vepsané na úzké proužky nebo stuhy, splývající zobrazeným osobám buď s úst nebo s rukou. Účelem jich bylo vysvětliti jednání zobrazených osob anebo zaznamenati slova, jež osoba v zobrazené chvíli pronáší. Nyní užívá se podobného způsobu jen při karikaturách. — V mincovnictví znamená l. nápis na penízi, buď na líci nebo na okraji. — Na mapách (též diagrammech, kartogrammech, plánech měst atd.) značí l. slovní vysvětlivky rozmanitých značek; rovněž tak v statistických, topografických a pod. knihách podává l. buď v předu nebo v zadu vytištěná slovní výklad značek a skratků.