Ottův slovník naučný/Legatum
| Ottův slovník naučný | ||
| Legato | Legatum | Lege artis |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Legatum |
| Autor: | Leopold Heyrovský |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. s. 789. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Legatum |
|
Legatum (lat.) jest starořímský odkaz, uznaný již zákonem XII tabulí. Ke zřízení jeho bylo třeba zachovati určité formality. L. mohlo býti nařízeno pouze v testamentě, jazykem latinským a určitými slovy rozkazovacími. Podle slovných formulí byly různěny čtyři druhy odkazův, a to: l. per vindicationem, per damnationem, sinendi modo a per praeceptionem. Každé z nich mělo své zvláštní podmínky a právní účinky. L-tem poctěný (legatarius) musil míti způsobilost býti ustanovenu za dědice (testamenti factio passiva) a býti způsobilým nabyti dědictví (capax v. capacitas). Obtížen l-tem (oneratus) mohl býti pouze dědic testamentární. I bylo tedy l. vždycky poskytnutím majetkového prospěchu na útraty testamentárního dědice. Odmítl-li testamentární dědic dědictví, zrušovala se zároveň s testamentem (testamentum destitutum) všecka v něm nařízená l-ta. Ale aby odvráceno bylo nebezpečí, že by dědictví, jsouc odkazy celé vyčerpáno, bylo od dědice zamítnuto a tím cela poslední vůle byla zmařena, ustanovena pro výši odkazův určitá mez. Lex Furia zapověděla, aby nikdo kromě blízkých příbuzných jako l. nevzal více nežli 1000 assů. Lex Voconia pak zapověděla, že nesmí jednotlivý legatář nabyti více, nežli zbude dědicům dohromady. Na místě těchto omezení zavedla konečně r. 40 př. Kr. lex Falcidia (v. t.), že dědicovi musí zůstati čtvrtina dědictví prosta l-tů. Jakmile zůstavitel zemřel, napadl odkaz na odkazovníka, tak že tento nabyl děditelného práva k odkazu (dies legati cedit). Práva z odkazu, jež by bylo lze žalobou k platnosti přivésti, nabyl legatář (dies legati venit) teprve, když povolaný dědic nabyl dědictví. Právní účinky tohoto nabytí byly různé při různých druzích l-tů. Z l-ta per vindicationem a per praeceptionem vzcházelo legatářovi přímo věcné právo a actio in rem, z ostatních druhů povstávalo pouze obligační právo, pouze actio in personam (viz Actio, 149). – Od samého počátku císařství bylo vedle l-ta uznáno jako nový druh odkazu fideicommissum (v. t.), odkaz to bezforenmý, který i po jiných stránkách spravoval se pravidly volnějšími. Rozdíly mezi l-tem a fideikommissem časem víc a více mizely. Jmenovitě je odstraňovalo krok za krokem zákonodárství absolutné monarchie. Konečně uskutečnil císař Justinian úplné sloučení l-tů a fideikommissu. Ustanovil jmenovité, že každý odkaz má býti posuzován zároveň jako l. i jako fideicommissum. Pokud by mezi pravidly pro ně platnými byl odpor, měly míti přednost volnější a mírnější zásady fideikominissa. Hý.