Ottův slovník naučný/Actio

Ottův slovník naučný
Actinozoa	Actio	Actio libera in causa

Údaje o textu
Titulek:	Actio
Autor:	Josef Čermák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 149–151. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Žaloba

Actio [akc-] (lat.) znamená v právu římském právní jednání vůbec (actus). V užším smyslu jen jednání soudní a zejména úkon, jímž někdo stíhání práva svého na soudě zahajuje: žalobu. V processu legisakcí znamenala souhrn všech slavných úkonův a rčení před soudním magistrátem konaných (v. t. legis actio), později žalobní formuli, posléz jako podnes žalobní spis (libellus conventionis).

Vedlé tohoto formálního smyslu má a. též význam hmotný. Ve smyslu hmotném znamená právní možnost stíhati určité právo na soudě, vymoci státem (soudem) jednání právu tomu odpovídající. Žalobní právo jest veřejnoprávní stránkou práva soukromého. Na poměr tohoto práva žalobního ku právu, z něhož se žaluje, hledí moderní právo a věda zcela jinak, než právo a věda římská. Modernímu právu jest žaloba přívlastkem právního poměru neb nároku, z něhož se žaluje; toto právo a jeho žaloba jsou v poměru příčiny a následku: žádná žaloba bez práva! Opačně v právu římském. Poměr a nárok, pro který praetorský (aediský) edikt nedává žaloby (actionem dabo), není poměrem nebo nárokem právním. Tu jest žaloba prius, ona tvoří a pojímá právo: kde není žaloby, není práva. Proto právníci římští vycházejí v rozpravách svých od žalob, ne od práv, a to i v té době, kdy historický důvod toho zjevu: ius edicendi, pominul.

Žaloby lze dle různých hledisek roztříditi:

I. In rem actiones (petitiones) a in personam actiones liší se tím, že prvé jsou žaloby z práv absolutních (věcného, rodinného, dědického), druhé z práv relativních (obligačních). Ježto podstata absolutních práv spočívá ve všeobecné povinností nerušiti jich, může každý kdysi býti žalovaným a vyrůsti nekonečná řada osobních žalobních nároků. Absolutní právo o sobě neurčuje tedy individuální osoby žalovaného a jednotlivý žalobní nárok nikterak nevyčerpává absolutního práva samého. Jinak při actiones in personam. Tu právo, z něhož se žaluje, hned od počátku víže se na určité osoby (na př. právo z koupě), jen ty ohledně něho mohou přijíti ve spor a ztráta této žaloby jest ztrátou práva samého. Zapůjčiv peníze, vím hned, koho budu po případě o zaplacení žalovati a ztráceje žalobu o placeni dluhu (condictio mutui) ztrácím dluh sám. K žalobám in rem náležejí také actiones praeiudiciales; k žalobám in personam, t. zv. actiones in rem scriptae. Praejudiciální žaloba nedomáhá se odsouzení žalovaného, nýbrž jen výroku, že určitý stav, poměr, právo (libertas, paternitas, ius succedendi a p.) existuje. Actiones in rem scriptae liší se od jiných žalob obligačních jen tím, že každý vstoupiti může v poměr, jenž žalobu tvoří (na př. actio quod metus causa a j.).

II. Dle míry doby, průběhem které žaloba vznesena bytí musí, nemá-li pominouti, třídí se žaloby na a-nes perpetuae a temporales (trvalé, nepromlčitelné; dočasné, promlčitelné). Původně byly veškeré žaloby mimo žalobu proti rukojmím (2 léta) nepromlčitelné, ale průběhem času prohlášeny některé za promlčitelné, (annales = rok, 4, 5, 10 a 20 let nebo 6 a 2 měsíce, na př. actiones aedilitiae), až konečně cís. Theodosiem II. ustanoveno r. 424 po Kr., že veškeré, posud nepromlčitelné žaloby promlčují se ve 30 létech. Toto ustanovení císař Justinián potvrdil a rozšířil na některé posud nepromlčitelné žaloby, ustanoviv pro ně lhůtu 40letou. Odtud nazývány žaloby promlčující se ve 30 a více létech a-nes perpetuae, ostatní a-nes temporales.

III. Z četných poměrů obligačních povstati mohou oběma stranám právní nároky; žádá-li každá strana o ní samostatně, žalobou zvláštní, zove se pak žaloba jednoho (osoby hlavní) a. directa, žaloba druhého a. contraria (na př. actio directa: žaloba deponenta, kommodanta, mandanta, domini negotii – a. contraria: žaloba depositára, kommodatára, mandatara, gestora).

IV. Žádá-li se žalobou jediná věc, jediné plnění, jest to a. singularis; je-li předmětem jejím celý souhrn majetkový (pozůstalost), slově actio generalis (hereditatis petitio).

V. Žaloby toho druhu, při nichž rozsudek může pouze žalobci za právo dáti neb žalovaného osvoboditi, nikoli však žalobce odsouditi, slovou actiones simplices (žaloba z koupě a. empti). Může-li i žalobce vedlé žalovaného odsouzen býti, jest to a. duplex. Jest tomu tak, jakoby i žalovaný byl žalobcem. Tato duplicita zakládala se někde pouze na formě processu: při starobylé vindikaci per sacramentum, jindy vězí v poměru, z něhož se žaluje: na př. při žalobě o rozdělení společné věci, dědictví, ustanovení pochybné meze a rušení držby (a. communi dividundo, familiae erciscundae, finium regundorum, interdicta retinendae possessionis).

VI. Nepatrné ceny pro právo moderní jest římské třídění žalob na a-nes rei persequendae causa comparatae a poenales a-nes. Prvé mají účel ryze hospodářský: opětné nabytí věci (rei vindicatio), nebo zadrženého plnění (a. mandati directa), neb dosažení náhrady (a. depositi contraria). Veškery žaloby in rem jsou toho druhu. Actiones poenales trestají učiněné příkoří, pokutují (poena, třeba 2- až 4násobný obnos škody, §. 22. I. IV. 6) a proto pravidelně nejdou na dědice vinníkova. Je-li učiněné příkoří rázu ryze osobního, stupňuje se pokuta na osobní mstu (ultio), žaloba dýše mstou (actio vindictam spirans – iniuriarum, sepulcri violati) a nepřechází na dědice žádné strany. – S povahou žalobního důvodu souvisí též zneucťující účinek vítězné žaloby (actio famosa), jako při žalobě pro nepoctivé vedení poručenství, při žalobě z deposita (actio tutelae a depositi directa a j.). Některé žaloby směřují i na věc i na pokutu (actio vi bonorum raptorum) a slovou smíšené (mixtae a-nes). – Poenálními žalobami jsou též actiones noxales. Jich zvláštnost jest v tom, že pán žalován jsa z deliktu otroka neb dítěte v jeho moci jsoucího anebo pro škodu (noxa, pauperies, pastus), kterou způsobilo jeho zvíře (quadrupes), může zbaviti se odsouzení tím, že otroka, dítě neb zvíře vydá do vlastnictví žalobci (noxae datio).

VII. Ale pán (dominus) zavázán jest i z kontraktních závazků těch, kdo nalézají se v jeho moci (patria potestas, manus, mancipium), pak svých obchodvedoucích (institor) a vůdců lodí (magister navis), třeba jen omezeně. Tu má spolukontrahent dvě žaloby: proti jmenovaným osobám a proti pánu. Ona slově directa (empti a.), tato: actio adiectitiae qualitatis (na př. actio de peculio, a. institutoria a p.)

VIII. Dle subjektu k žalobě oprávněného liší se žaloby slovoucí a. privatae proti actiones populares. Prvé přísluší jen té osobě, proti které namířen byl osten činu, z něhož vznikla (rušení vlastnictví). Avšak jisté kulposní nebo dolosní činy ohrožují veřejný zájem, zájem všech: mravnost, bezpečnost těla, a tu všichni, nejen ten, kdo bezprostředně snad byl poškozen neb uražen (moto termino, sepulcro violato), oprávněni jsou dle římského práva k žalobě (quivis ex populo), proto název actio popularis (na př. actio de effusis et eiectis, a. termino moto a p.). Pokuta připadá žalobci; vystoupí-li více žalobců, vybere praetor nejzasloužilejšího. Osoby nečestné (infames) jsou vyloučeny.

IX. Dle rozsahového rozvoje určité žaloby nazývali Římané tutéž žalobu jednou directa (rei vindicatio), ve případech totiž, pro něž původně byla určena (u vlastníka), jindy utilis (rei vindicatio), tehdy totiž, kde propůjčena byla pro případ analogický (emfyteutovi).

X. Moc a volnost občanského soudce u rozhodování sporné otázky bývala velmi různá. Byly žaloby (actiones stricti iuris), při kterých soudce rozhodnouti měl dle přesných pravidel zákona a projevené vůle stran (actio mutui, ex stipulatu a p.). Při jiných opět žalobách (actiones bonae fidei) neuváděl zákon podrobných pravidel, nýbrž poukazoval soudce, aby otázku, zda žalovaný jest k plnění povinen a v jaké míře, rozhodl dle toho, zda a v jaké míře by za daných okolností řádný a spravedlivý člověk (vir bonus) byl zavázán. Actiones bonae fidei jsou: žaloby z konsensuálních kontraktů a reálních mimo zápůjčku a jiné v §. 28. I. IV. 6. vypočtené. Při některých žalobách (actiones arbitrariae) byl soudce zavázán, aby shledav žádost žalobcovu spravedlivou, dříve než vynesl rozsudek, jenž v době klassické vždy zněl na peníze, vyzval žalovaného (pronuntatio), aby naturálně povinnosti své Radost učinil. (Př.: rei vindicatio ad exhibendum a.p).

XI. Nevšechny žaloby rozhodovány byly soudcem z občanstva vzatým (iudex). Počínajíc Augustem vyskytají se nároky a spory soukromoprávní, jichž rozhodování náleží úřadům státním. Tyto případy (spory fideikommissní, alimentační, o honorář a p.) tvoří až do doby Diokleciánovy výjimku a zvány jsou actiones extraordinariae; ostatní slovou actiones ordinariae.

XII. Dle původu právního pravidla, o který žaloba se opírala, rozpadaly se veškeré žaloby na actiones civiles a honorariae. Prvé opírají se o staré ius civile neb pozdější zákony (leges, senatusconsulta, constitutiones), honorariae o zásady soudním magistrátem (praetorem, aedilem) v život uvedené. (Civilis: a. confessoria – honoraria: a. Publiciana).

XIII. Vedlé uvedených rozdílů žalob setkáváme se v pramenech římského práva s celou řadou rozdělení jiných. Jedna z nich souvisí s tvarem příkazu (formule), kterýmž praetor odkazoval při jím instruovanou k rozhodnutí civilního porotce (na př. actiones in ius – in factum; condictio – actio; actio certi – incerti: a. directa – utilis – fictitia – praescriptis verbis). Viz Formule. Jiné rozdělení (actio – interdictum) založeno jest na zvláštní povaze soudního řízení.

Svrchu bylo již pověděno, že systém žalob souhlasí se systémem práv, resp. právních poměrů. I odpovídají právním poměrům osobním, věcným, obligačním, rodinným, manželským a dědickým žaloby osobní (actiones de statu), věcné, obligační atd. Nomenklatura žalob v jednotlivých těchto oborech jest v římském právu daleko bohatší práv dnešních. To má svůj důvod v historickém vývoji římského práva. Rakouský zákon občanský stanoví na př. v §. 1295., že každý jest zavázán ze Škody nezákonným a zaviněným činem vzniklé. K takovému všeobecnému předpisu římské právo nedospělo nikdy, ani ediktem de dolo malo (causa cognita). Ono zná jen řadu speciálních žalovatelných poškození, kdo tedy žaluje, musí se odvolati na speciální předpis nebo formuli, o kterou žalobu opírá. Tato potřeba stálého allegování vedla praxi k užívání stálých názvů (hesel), jež stručně a přesně označují právní stránku sporu.

A. ad exhibendum – žaloba o vydání. Kdo chce vznésti na soud jakýsi nárok ohledné movité věci, jež nalézá se v moci osoby jiné, může ji o předložení věci té žalovati. Zájem, proč za předložení věci žádá, je různý: chce seznati obsah nebo vady testamentu, jméno otroka, jenž ho poškodil a p. Popírá-li žalovaný držitel žalobcův nárok, musí ho žalobce stručně prokázati. Kdo věc pustí, aby ušel sporu, nebo kdo vydává se za držitele, aby žalobce uvedl v omyl, ten ručí jako skutečný držitel. Srv. Dig. X., 4 a Demelius: Die Exhibionspflicht (1872). – A. adversus nautas. Majitelé lodí (nautae), hostinců (caupones) a stájí (stabularii) ručili za dvojnásobný obnos škody, která zákazníkům jejich vzešla odcizením nebo poškozením véci jim odevzdaných, jestliže zloději neb škůdci byla čeleď jejich. Viz Dig. XLIV., 7 a Wäutig: Haftung für fremde Handlungen. – A. de effusis et eiectis. Kdo na místě navštěvovaném z oken něco vyhodil neb vylil a tím někoho poškodil, byl tomuto práv pokutou rovnou dvojnásobnému obnosu škody. Avšak zraněn-li někdo vyhozeným předmětem neb zabit, tu mohl každý žalovati o pokutu 50 aureů při zranění; při zabití ustanovil výši pokuty soudce dle volného uvážení. Žalovaným jest nájemce bytu, z něhož vyhozeno, ať si to vyhodil on sám nebo jiný. Dig. IX., 3. – A. de positis et suspensis jest aedilská populární žaloba o pokutu 10 solidů na toho, kdo na výstupku domu a pod. cosi zavěsil neb postavil tak, že tím ohrožena bezpečnost mimojdoucích. Fr. 5. §. 6. D IX. 3. – A. de servo corrupto. Kdo cizího otroka přechovával neb jej morálně kazil, stíhán byl žalobou de servo corrupto o pokutu rovnou dvojnásobnému obnosu škody činem oním způsobené. Obdobně platilo totéž o svůdci dítéte. Srv. Dig. XI., 3. – A. viae receptae (reiectae). Kdo stálým chozením po cizím pozemku veřejnou stávající cestu rozšíří nebo přeloží, práv jest skrácenému vlastníku náhradou škody. L 3 D, XXXXIII., II. – A. prima, secunda atd. Dle římského práva měl soudce při jediném sezení vynésti rozsudek. Nemohla-li býti pře za jediný den vyřízena, ustanoveno jednání druhé, pň němž opět pře znovu v celém rozsahu musila býti projednána. Tato jednotlivá jednání slovou pak actio prima, secunda atd. O jiných a-nes viz články o dotyčných právech. Čk.