Ottův slovník naučný/Korrealita

Údaje o textu
Titulek: Korrealita
Autor: Leopold Heyrovský
Zdroj: Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. S. 855–856. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Korrealita nebo-li korreální obligace podle práva římského jest obligační poměr, při kterém jest více osob podle zvláštního předpisu právního jednání oprávněno nebo zavázáno k témuž plnění společně a nerozdílně (in solidum), t. j. v ten způsob, že každá z nich může pohledávati nebo musí plniti týž celý předmět, že však, byl-li předmět jednou plněn, zrušuje se tím obligace pro všechny. Podle toho, stanoví-li se pro více věřitelů nerozdílnost pohledávky nebo pro více dlužníků nerozdílnost závazku, lišíme k-tu aktivnou a passivnou. U Římanů byla zřizována k. hlavně stipulací (v. t.), kterou více stipulatorům nebo od více promissorů bylo slíbeno totéž plnění. Strany sluly tu correi stipulandi nebo correi promittendi. Podle toho utvořen od novějších výraz k. Též v dnešním obecném právu zřizuje se k. hlavně smlouvou, jenže úmluva k-ty není již vázána na určitou formu (viz Kontrakt). Krom toho vzniká k. ještě z odkazu, když zůstavitel nařídil, že více odkazovníků má požadovati nebo více obtížených má plniti nerozdílně týž předmět. Při aktivné k-tě jest každý z věřitelů oprávněn žádati celé plnění a může žalovati na celé plnění. Při passivné k-tě jest zase každý dlužník zavázán k plnění celku a může na celek býti žalován. Je-li však úplně splněno jednomu věřitelovi nebo od jednoho dlužníka, jest tím obligace zrušena pro všechny. V Justiniánském právu bylo korreálným dlužníkům uděleno beneficium divisionis (v. t.). Korreálný věřitel, kterému byl plněn celý předmět obligační, jest povinen se spolu věřiteli se vyrovnati, a naopak korreálný dlužník splnivší celek má proti spoludlužníkům právo postižné, jen když pro to jest zvláštní důvod. Z k-ty samé neplyne ještě povinnost vyrovnání nebo právo postižné. K. se zrušuje absolutně, t. j. pro všechny účastníky, nejen tím, že dluh byl celý splněn, nýbrž i skutečnostmi nahrazujícími splnění, jako jsou hlavně datio in solutum, kompensace, novace a pod. Za to mají pouze relativný účinek osvobození, t. j. zrušují obligaci jen pro jednotlivého korrea, confusio (v. t.)[red 1] a promlčení. Podle klassického práva zrušovala též litis contestatio (akt zahajující právní rozepři), předsevzatá od jednoho věřitele nebo s jedním dlužníkem celou k-tu. V Justiniánském právu má litis contestatio tuto zrušovací moc pouze při aktivné k-tě, nikoli již při passivné. Krom k-ty vyskytují se ještě jiné obligace, při nichž více osob jest k témuž plnění oprávněno nebo zavázáno solidárně, rukou společnou a nerozdílnou. Hlavně když více osob jest povinno nahraditi škodu vzešlou ze společně spáchaného deliktu nebo quasideliktu nebo ze společného provinění se proti společné kontraktní nebo quasikontraktní obligaci, platí, že každá z nich jest povinna dáti celou náhradu, ale náhradou danou od jednoho osvobozují se zároveň ostatní. Též ostatní skutečnosti, které při k-tě mají absolutný účinek osvobozovací, zrušují stejné solidární obligace pro všechny účastníky až na některé výjimky. Z výjimek těch jest pozoruhodno hlavně to, že v případech pouhé solidarity litis contestatio předsebraná s jedním zavázaným nezrušovala závazky ostatních ani v klassickém právu. Na tomto se zakládající rozdíl mezi k-tou a pouhou solidaritou byl rozpoznán a stanoven teprve od Kellera (1827) a Ribbentropa (1831). Podle učení jejich jest korreální obligace jediná jednotná obligace s více subjektivními vztahy. Na této jednotě se prý zakládá, že nejen splnění a jednání je nahrazující; nýbrž hlavně též litis contestatio klassického práva, když pouze v osobě jednoho korrea nastanou, zrušují celou k-tu. V případech pouhé solidarity jest však prý vedle sebe více obligací, jenže každá z nich nese se k témuž předmětu. V novější době bylo však toto učení o jednotnosti římské k-ty zase a zase bráno v odpor a to ne bez úspěchu. – Rak. obč. zák., byv sepsán v době, kdy obecnoprávní theorie nerozeznávala mezi k-tou a pouhou solidaritou, nezná rozdílu mezi obligacemi korreálnými a solidárnými. K. dle rak. práva povstává ze stejných skutečností, jako nahoře byly uvedeny jakožto důvody vzniku římské korreálné nebo solidárné obligace (§§ 210., 280., 891., 892., 1302. a 1357. obč. zák.), a z jiných důvodů (§§ 820., 1282. obč. zák., § 81. směn. ř., čl. 112., 173., 241., 246. a 280. obch. z.). Též pro obsah a trvání k-ty rak. práva platí podstatně nahoře vyložená pravidla práva obecného. Beneficium divisionis však průchodu nemá, za to jest korreální dlužník, který zaplatil celý dluh, po zákonu samém oprávněn žádati, aby jemu ostatní dali náhradu (§§ 820., 896., 1302. a 1359. občan. zák.). Literatura o k-tě jest velice bohatá. Viz o ní: Windscheid, Pandekten II. str. 138; nejnověji Binder, Die Korrealobligationen im römischen u. heutigen Rechte, 1899. Hý.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Heslo „Confusio“ Ottův slovník naučný ve svých dílech 1–28 neobsahuje.