Kontrakt (lat. contractus) podle práva římského znamená obligační, t. j. závazek k plnění majetkovému zakládající, smlouvu, která byla žalovatelna podle starého práva civilního (ius civile, v. t.). Povahy k-u mohla obligační smlouva nabyti jen za té neb oné z těchto čtyř okolností: verbis, litteris, re nebo consensu. Podle toho rozeznáváme k-y verbálné, literálné, reálné a konsensuálné. K-y verbálné slovou tak, jelikož se činily ústním prohlášením (verbis). Mezi ně náleží hlavně stipulatio, t. j. obligační smlouva uzavřená mezi přítomnými ve formě přímé ústní otázky a odpovědi (Spondes ne? Spondeo). K. literálný vzcházel zápisem (litterae) do knih pokladničních, zv. codices accepti et expensi (viz Codex). K. reálný pak povstával tím, že jeden plnil druhému za tím účelem, aby sobě příjemce zavázal, a tento plnění to přijal, podrobuje se tím onomu účelu a závazku z něho proň plynoucímu. Za republiky byly jakožto k-y reálné žalovatelny pouze tyto čtyři smlouvy, nesoucí se k příštímu navrácení toho, co bylo odevzdáno: zápůjčka (mutuum), půjčka (commodatum), smlouva o uschování (depositum) a smlouva zástavní (pignus). Při jiných čtyřech smlouvách, a to při smlouvě trhové (emptio venditio), nájemní (locatio conductio), společenské (societas) a při příkazu (mandatum), byla snesení stran, nehledě k tomu, ve které formě se stalo (consensus), přiznána moc zavazující. Smlouvy tyto slovou proto k-y konsensuálné. V době císařské pak bylo pole k-ů reálných rozšířeno přijetím zásady, že všeliké jinak nežalovatelné bezforemné ujednání, aby strana za to, že jí strana druhá cosi bude plniti, také navzájem něco plnila, stává se žalovatelným tím, že strana skutečně obdržela, co jí druhá strana byla slíbila. Jednotlivé reálné k-y tohoto druhu, jichž počet není omezen, nebývají označeny zvláštními jmény a slovou proto u nás contractus innominati (v. Innominátní smlouvy). Tento systém kontraktní uznán ještě v právu Justiniánském, až na to, že z něho vypadl k. literálný, který byl již před tím vymizel. Do obecného práva pak zase nebyl přejat k. verbálný (stipulatio) a drahnou dobu po recepci římského práva povstalo za působení názorů hájených od vykladačů práva kanonického a od zastanců t. zv. přirozeného práva na poli práva obecného právo obyčejové, podle kterého k platnosti obligační smlouvy není třeba určité formy. Platí tedy v právu obecném, že každá obligační smlouva, nechať byla učiněna ve kterékoli formě, způsobuje obligaci po právu platnou a žalovatelnou. I užívá se pak slova k. o každé obligační smlouvě nebo též o listině, která o takové smlouvě byla zřízena. Podle obecného práva platnost obligační smlouvy též není více závislou na tom, aby ke smlouvě přistoupila res, t. j. předchozí plnění věřitelovo. Není tedy více v obecném právu reálných k-ů ve smyslu římském. Ale strany mohou projeviti úmysl, že obligace má povstati teprve předchozím plněním věřitelovým. Povahu reálných k-ů v tomto smyslu mívají podnes neúročitelné mutuum, jakož i commodatum, depositum a pignus. Naproti tomu nejsou již dnes reálnými k-y t. zv. contractus innominati (v. t.). – Též do práva rakouského přejata byla zásada, že právní platnost a žalovatelnost smluv obligačních není závislou na zachování určité formy (§ 883.). Některé smlouvy však jsou podle obč. zákonníku k-y reálnými, a to smlouva o schování, půjčka, zápůjčka neúročitelná i úročitelná a smlouva zástavní. Teprve tím, že jeden druhému věc skutečně odevzdá k uschování, užívání a pod., zavazuje se příjemce k navrácení obdrženého, po případě i k placení úroků. Smlouva, kterou se zavazují jeden, že dá, druhý, že převezme věc nebo kvantitu v uschování, půjčkou atd., jest ovšem též závaznou, ale jen jako smlouva předchozí (pactum de contrahendo). Srov. §§ 957., 971., 983. a 1368. obč. zák. Hý.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Smlouva