Ottův slovník naučný/Korporace
Ottův slovník naučný | ||
Korozin | Korporace | Korporal |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Korporace |
Autor: | Leopold Heyrovský |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. s. 854–855. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Korporace |
Korporace (z lat. corpus) jsou nejstarším a nejdůležitějším druhem právnických osob. Míníme pak k-cí ustrojenou jednotu více lidí spolčených k pospolitému účelu, která činí zvláštní od jednotlivých svých členů různý, ideálný subjekt práv a právních závazků určených pro onen její účel. K. jest nezávislá od individuality svých členů, trvá jako týž subjekt, i když členové její se zamění. Práva a právní závazky zřízené pro účely korporační nepokládají se za práva a závazky členů samých, nýbrž za přináležející zvláštní pomyšlené osobě, k-ci samé. K. dělíme na veřejné a soukromé podle toho, slouží-li činnost jejich účelům veřejným, hlavně státním, nebo jen účelům soukromým. K veřejným k-cím náleží stát, jednotlivé země, městské i venkovské obce, jakož i obce vyššího druhu: kraje nebo okresy, dále náboženské společnosti státem uznané (nikoli však církev katolická, jejíž kostely a jiná zřízení jest pokládati za nadace, v. t.), církevní řády a kapitoly, university, cechy a pod. Soukromými k-mi jsou hlavně spolky vědecké, umělecké, dobročinné, spolky pro společnou zábavu, výcvik tělesný, sport a pod. Strany některých útvarů hospodářského sdružení však rozcházejí se mínění, mají-li pokládany býti za k. nebo za společnosti (societates, v. t.). To platí hlavně o společnostech obchodních (o společnosti veřejné, kommanditní a akciové) a o společenstvech výdělkových a hospodářských. Většina spisovatelů kloní se k mínění, že společnost veřejná a kommanditní není k-cí, ale že k-cí jsou společnost akciová a společenstva výdělková a hospodářská. Obecně však platí, že jen spolky, které s hlediska státního, policejního jsou nezávadné (collegia licita), jsou k-mi. O některých k-cích jest to nepopřeno, že jim přísluší právnická osobnost již podle všeobecného právního předpisu. Sem patří hlavně stát, obce nižšího a vyššího druhu, náboženské společnosti státem uznané, university a pod. Jak se to má s ostatními k-mi, jmenovitě se »spolky«, jest pro obecné právo sporno. Podle jedněch jest, má-li takové sdružení býti právnickou osobou, potřebí, aby jemu státní moc zvláště propůjčila způsobilost k právům. Jiní však, a to zajisté správněji, zastávají, že obecné právo přiznává všem k-cím, leč by sledovaly účely nedovolené, právnickou osobnost. Též podle rak. práva jest každý dovolený spolek bez dalšího právnickou osobou (§ 26. obč. zák.). Ovšem bývá státní moc spolučinna při zřízení spolku, hlavně též v ten způsob, že spolek zvláště povoluje. Dle rak. spolkového zákona jest účastenství státního úřadu při vzniku spolku více negativné, záležejíc v prohlášení výslovně nebo mlčky učiněném, že úřad spolek nezakazuje, po případě i v písemném vysvědčení právní existence spolku. Ale ani v tom ani v onom spolupůsobení státní moci nelze spatřovati státní propůjčování právnické osobnosti.
K. jsou z pravidla způsobilé k soukromým majetkovým právům a právním závazkům všeho druhu (§ 26. obč. zák.). Arci jest u některých právní způsobilost po té nebo oné strance omezena. Z rodinných poměrů právních jsou k. ovšem naprosto vyloučeny. K-cím přísluší však do jisté míry též práva veřejná: právo volební, petiční a pod. Jsouc osobou pouze pomyšlenou nemá k. vlastní vůle a tedy i ne způsobilosti k činům. Ale určité fysické osoby mohou jako zástupcové k. jednati s tím účinkem, že k. stane se účastnou právních poměrů jednáním jejich založených. Která fysická osoba jest oprávněna zastupovati k-ci a v jakých mezích smí tak činiti, určuje se tu zvláštními předpisy, jmenovitě stanovami k., tu všeobecnými zákonnými pravidly. K. zaniká, když státní moc k-ci zruší, spolek rozpustí, což úřad smí učiniti jen z důvodů uznaných v zákoně, když všichni členové vymrou nebo vystoupí, nebo když korporační zastupitelstvo se usnese v náležité formě na tom, že k. se zrušuje. K-cím veřejným však buď vůbec nepřísluší toto právo sebe rozpustiti, nebo jest samovolné zrušení jejich podmíněno tím, že státní úřad je schválí. Jmění zaniklé k. připadá, když v stanovách k. nebo platným usnesením korporačním nebylo ničeho jiného stanoveno, jako odúmrť (bonum vacans) státu. O velmi četné literatuře o k-cích v. učebnice Pandekt, z nich zvl. Regelsbergerovy Pandekten (1893) str. 289. Hý.