Ottův slovník naučný/Komenský
Ottův slovník naučný | ||
Komenského Spolek | Komenský | Komenský (spolek) |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Komenský |
Autor: | Jan Václav Novák |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. S. 618–633. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Související: | Autor:Jan Amos Komenský |
Heslo ve Wikipedii: Jan Amos Komenský |
Komenský (Comenius) Jan Amos, zakladatel školství novověkého a nejpřednější člen Jednoty Českých Bratří (* 28. března 1592 v Uher. Brodě — † 15. list. 1670 v Naardenu). Otec jeho Martin byl mlynářem, ale záhy zemřel, rovněž i matka Anna, takže K. úplně osiřelý na sebe byl odkázán. Nejprve, jak se zdá, ujala se ho teta ve Strážnici, kde také chodil do školy zároveň s Mik. Drabíkem. A když to město r. 1605 shořelo, K. chápal se rozličného povolání, až dostal se r. 1608 k učiteli Tom. Dubinovi do Přerova, kde počal se učiti latině; r. 1611 vypravil se s mladým hrabětem z Kunovic na akademii herbornskou (v Nassavsku), kam Čechové již od r. 1596 docházeli. Tu počalo pro něho teprve vážné studium. Mezi učiteli přivinul se hlavně ke stařičkému vykladateli bible Janu Fischerovi (Piscatorovi) a mladému pansofovi Janu Jindř. Alstedovi, jenž jsa nemnoho starší než jeho žák již tehda vydávati počal své rozsáhlé spisy, jimiž vzbudil podivení tehdejšího světa učeného. Při tom byl i horlivým theologem, pokládaje bibli za přední pramen vší moudrosti, v čemž ho i K. později následoval. Do let pobytu K-kého v Herborně připadají též první počátky jeho vlastní činnosti spisovatelské. Nejen že vydal tiskem dvě učené disputace (v. Nebe v »Comenius-Monatsh.« 1894), jimiž dosáhl pochvaly svých učitelův, ale počal již zde sestavovati dvě veliká díla, o nichž potom léta pracoval. Byl to především pro krajany jeho nemálo důležitý Poklad jazyka českého, jímž chtěl latinu národu svému učiniti zcela přístupnou. Proto sbíral po 40 let ke slovům latinským přiměřené výrazy české, rovněž i úsloví, přísloví a pořekadla. Když však dílo to již bylo hotovo k tisku, tu k nenahraditelné ztrátě jazyka českého zahynulo v požáru lešenském (1656). Zkázy jeho i sám spisovatel želel do smrti. Něco ze zbytků jeho způsobem neznámým zachovalo se ve slovníku (rukop.) Václ. Rosy. Chtěje kromě toho krajany přivésti ku pěstování věd přírodních, K. již tuto počal sbírati látku k úhrnnému popisu světa, jejž pak sestavoval hlavně ve Fulneku a nazval Theatrum universitatis rerum. Obsahovalo dílo to popis světa vůbec, pak zeměpis a dějepis, zvláště ve smyslu církevním. Malý zlomek jeho nedávno nalezený vydán v Praze r. 1897. Pobyv dvě léta v Herborně vydal se K. odtud na cesty r. 1613 a dostal se tehda poprvé až do Amsterdamu. Onemocněv vrátil se a pobýval na universitě v Heidelberku, kde také získal původní rukopis slavného hvězdáře Mik. Koprníka (chovaný v této době v knih. Nosticovské v Praze). R. 1614 vrátil se přes Prahu na Moravu a stal se učitelem na škole přerovské. Tu pamětliv jsa trýzně, již mu působilo první učení se latině, a poznav již v Nassavsku něco z vychvalované methody Volfg. Ratke (Raticha), jenž zlepšeným učením latinským celý svět mínil napraviti, sestavil pro své žáky latinskou mluvnici na základech snadnějších, dbaje asi při tom i příhodných příkladů. Dílo to, bohužel posud ztracené, vydal též v Praze r. 1616 (Grammaticae facilioris praecepta). Chtěje pak státi se v církvi své kazatelem, nezanedbával ani otázek theologických, jak patrno ze spisku jeho O andělích, nám rovněž nezachovaného, v němž dokazoval, že přímých zjevení božských již není. T. r. (1616) dospěv plnoletosti ordinován byl na kněze zároveň s Drabíkem na obecné synodě v Žeravicích, i zůstal asi ještě potom při církvi přerovské, vyučuje tu mládež a hlavně pomáhaje ve správě duchovní. Tu sepsal též spisek Listové do nebe, h. e. Pauperum oppressorum clamores in coelum (Olomúc, 1617), rovněž obsahu theologického. Roku 1618 dostal se za správce duchovního i školy nedávno před tím zřízené do Fulneka, kde byla obec kvetoucí a zároveň i velká škola, v níž K. bydlil. Tu dožil se nejblaženějších let života. Nejen že dosáhl obliby a lásky u svého stádce, jež i včelařství učil, ale oženil se tu též poprvé a pokračoval ve studiích, kterým se byl již v Přerově oddal, čítaje spisy učitele svého Alsteda a Jana Valent. Andreae. Tu nashromáždil si poprvé knihovnu a pracoval o spisech již počatých. Avšak nebylo popřáno »pastýři beránků«, jak ho nazývali jinověrci, aby dlouho tak trávil léta nekaleného štěstí. Hned po bitvě bělohorské vojsko španělské vtrhlo do Fulneka, majetku odbojného pána Jana St. Skrbenského z Hříště, a K. mezi prvními přinucen byv utíkati zanechal tu nejen majetek svůj, ale i mladistvou choť a synáčka. Hned v prvních těchto dobách útěku, »znamenaje, že se sbírají mračna protivenství«, sepsal Retuňk duchovní proti Antikristovi a svodům jeho, dílo jen rukopisně zachované a značně v opisech se různící, v němž staví přednosti víry evangelické proti nedokonalostem katolictví. Vzdálené pak choti své ku potěše sepsal rozprávku O dokonalosti křesťanské, vytištěnou v Praze r. 1622, kterou jí věnuje v krásné předmluvě. Ukazuje ve spisku tom, v čem pravá dokonalost křesťanská záleží a jak se jí po několika stupních dochází. Již v dobách pobytu svého ve Fulneku a bezpochyby též později za svého bloudění po Moravě zabýval se sestavováním nové a dokonalejší mapy země Moravské, již pak věnoval p. Ladislavu Velenovi z Žerotína. Jest to práce na svou dobu značně dokonalá a svědčí o podrobné znalosti všech krajin k Moravě náležitých (vyd. poprvé v Amsterdamě r. 1627 a pak mnohokráte. Zevrubný rozbor její podal J. Metelka v »ČČM.« 1892). Také připadá do této doby nyní neznámý spis o rodě pánův z Žerotína a Starožitnosti moravské, jichž užíval ještě T. Pešina z Čechorodu; nyní rukopis jejich též není znám. Ač kazatelům evangelickým na Moravě hrozilo tehda i osobní nebezpečí, jak K. několikráte dosvědčuje, přece neopouštěl ještě vlasti, nýbrž navštěvuje i rozptýlené Bratří hleděl jim v těžkých dobách dodati útěchy svými díly. V poslední dny pobytu jeho nedaleko bývalého sídla připadá ještě spisek Nedobytedlný hrad jméno Hospodinovo (vyd. r. 1622), věnovaný otcovskému příteli. Líčí se v něm nebezpečí a úklady, jež v té době strastné evangelíkům hrozí, a ukazuje se, že marno jest proti nesnázím těm chtíti se opatřovati prostředky lidskými, neboť jediná možná pomoc jest u Boha, »nedobytedlného Hradu«, jenž sice člověka též strastmi navštěvuje, ale při tom jest nejjistějším útočištěm v životě i v smrti. A útočiště takového bylo brzo i spisovateli třeba. Mraky protivenství se nerozptylovaly, spíše houstly: do Fulneka se již nevrátil, ba morem na Moravě vzniklým pozbyl nejen choti a nově narozeného druhého synáčka, ale i starší dítko v moru tom zahynulo; ani majetku svého již nenabyl, knihovna na radnici přenesená asi rok potom při protireformaci od dětí fulneckých missionářem kapucínem rozvášněných na náměstí spálena.
K. opustil Moravu a uchýlil se do Brandýsa na statek p. Karla St. z Žerotína, jenž zůstav císaři věren nejspíše mohl ochrany popřáti utíkajícím kazatelům, jakož se jich u něho též celá osada zdržovala. Tu pak K. sobě i jiným podobně postiženým mužům ku potěše napsal spisek O sirobě (Lešno, 1634), v němž postupuje ode ztrát časných, jež hlavně smrtí mohou člověka postihnouti, dospívá k závěrku, že nejhorší jest opuštěnost, když Bůh sám člověka opustí. Avšak resignace, již tuto jeví, při vzmáhajících se protivenstvích přece i K-kého časem opouštěla. Vida, že lidské pomoci sklíčené církvi naprosto se nedostává, pozbýval i nočního klidu a sám při výčtu svých děl (z r. 1661 v listě knihtisk. Petru Montanovi) líčí, kterak nemoha kdysi spáti vyskočil v noci, chápal se bible a četl na místech příhodných, až se mlhy mysl jeho zastírající rozptýlily. To čině častěji shledával v Písmě sv. mocnou útěchu, silnější než dává rozum i víra, a tyto své myšlénky, jak z Písma nade vše mocnější potěšení lze sbírati, sestavil pak ve spise Truchlivý (vyd. J. Šmaha v Rakovníce r. 1894). Úvahy o nestálosti věcí pozemských a jediné možném štěstí v nitru vlastním spočívajícím vedly jej potom k sestavení krásného spisu, mezi díly jeho u nás nejznámějšího, jejž nazval Labyrint světa a ráj srdce (slož. r. 1623, vyd. poprvé r. 1631 a pak mnohokráte do našich dob). Věnoval jej latinskou předmluvou panu Karlu St. z Žerotína, v úvodě pak dokládá, že není pouhá báseň, co tu podává, ale pravda, poněvadž z velké části čerpána jest látka z vlastního jeho života nebo ze života jeho přátel nebo posléze vybrána z událostí skutečných. Vnější podnět k dílu daly spisy Jana V. Andreae, jež K. tehda čítal, nad něž však i složením díla i mistrnou formou velmi vynikl. Předvádí se nám tu svět jako město o šesti ulicích a náměstí se dvěma hrady, do něhož vydává se poutník, veden jsa chtivostí své mysli po všem pátrající (Všudybudem) a zastaralým zvykem, jen po zevnějšku vše prohlédajícím (Mámením); prochází všecky stavy, ale nikde nedochází spokojenosti a ukojení, shledává, že i nejmoudřejší z lidí, Šalomoun, nechal se oklamati světskou moudrostí, a vrací se v zoufalství sám k sobě: Kristus pak volá jej a dopřává mu vniterné útěchy, jíž mu svět nedal, takže potom poznává zcela jiný, ideální svět vyvolenců Božích, který staví proti marnému namáhání lidskému zde na světě, jež pouze za tělesnými potřebami a požitky se shání. Vlastní příhody spisovatelovy s leckterou známou událostí současnou, vše promíšeno podařenou satirou a podáno slohem neobyčejně živým, mistrným, dodávají spisu trvalé ceny a činí jej zajímavým i v době naší (v. »ČČM.« 1895). Že ve spise tom i vrstevníci a souvěrci spisovatelovi nacházeli útěchu, zachovala nám souvěká píseň exulantská, avšak i K-kému bylo utíkati se k němu a pokračovati v dalším skládání spisu Truchlivý (díl II.), když počaly již vycházeti přímé rozkazy vypovídací na všecky členy církví evangelických. Přece však neváhal, bezpochyby v naději na konečné zlepšení poměrů, vejíti tehda v druhý sňatek s dcerou seniora Jana Cyrilla Marií Dorotou (3. září 1624); svatební smlouva jejich ukazuje, že K. ještě něco zachoval ze svého majetku dříve získaného, ač nesnadno bylo jej udržovati, neboť již počínaly se vypovídací diplomy prováděti, již doléhali také na Karla z Žerotína kommissaři, jimž bylo uloženo bdíti nad jejich prováděním; na Moravě stalo se to koncem r. 1624, a Bratří odtud stěhovali se většinou do Uher, kde v hornatých krajinách severních našli bezpečné útočiště; i v moravských Karpatech při Radhošti usadilo se mezi pastýři mnoho rodin. V Čechách ještě se shovívalo, na Brandýse byl ještě útulek, a tu r. 1625, když místo předpovídaného a očekávaného klidu nastávalo i osobní násilí proti nekatolíkům, což arci vedlo k obecnému zděšení, K. napsal na útěchu opět krásný spis Centrum securitatis (ve 2. vyd. nazv. Hlubina bezpečnosti), v němž poukazuje k tomu, jako všecky věci na světě jsou na něčem závislé a posléze na Tvůrci, takže i člověk, jakýsi prostředkovatel mezi Bohem a světem, vždy má býti si vědom této své závislosti na Bohu. Nebo každá věc je potud jen šťastna, pokud k svému centru směřuje, na němž závisí, přidržujíc se takto svého původu a trvajíc v určeném svém postavení. Člověku jakožto bytosti dvojité, složené z duše a těla, vede se po stránce tělesné dobře jen potud, pokud žije ve zdravém vzduchu jako středisku živlů, neboť skládá se též jeho tělo ze všech živlů jako výronu oblohy. Také duše od Boha pocházející musí k tomuto svému středisku směřovati, ač-li chce býti šťastna. Člověk z přílišné sebelásky a domýšlivosti nezřídka opouští přirozené své středisko, ale vznikají mu z toho jen nesnáze, nespokojenost i zoufalství, až se konečně úplně zříká Boha (samosvojnost a jinudost). Jedinou pomocí v bídě té jest návrat ku pravému našemu středu, k Bohu, pro něhož člověk i tvorů i sám sebe se musí odříci (spis vyd. poprvé r. 1633 a pak častěji). V poslední doby pobytu K-kého v Čechách připadá posléze i překlad žalmů Davidových, bohužel necele zachovaný, jejž podnikl doslechnuv, že převod vykonaný od M. Vavřince Benedikta z Nudožer při bouřích v Praze vypuklých se ztratil. Byly ovšem již dříve podniknuty jednotlivé pokusy o přebásnění žalmů, avšak K-kému povedla se práce mnohem samostatněji a dokonaleji, an přidržoval se pokud možná textů biblických a při tom hleděl i básnickou stránku těchto zpěvů židovských vystihnouti (překlad jeho nalezen teprve v našem věku a vydán spolu se staršími pokusy od Jos. Jirečka ve Vídni 1861).
Ze všech spisů těch patrno, s jakou láskou a odhodlaností K. i v dobách neklidu a osobního nebezpečí hleděl sloužiti národu a útěchy dodávati církvi rozptýlené. A když na synodě v Doubravici (v okolí Dvora Králové) starší Jednoty se usnesli, aby vysláni byli mladší kněží do ciziny hledat útočiště pro vystěhovalce, byl to opět K., jenž spolu s Janem Chrysostomem a Matějem Probem vydal se do Slezska a do Polska žádat za přijetí tam, kam před 80 léty již první sbor bratrských vystěhovalců byl se obrátil, do Lešna. Na cestě zvěděli od mladého Žerotína, jenž studoval ve Zhořelci, že ve Šprotavě jakýsi jirchář Krištof Kotter pro dobu nedlouhou předpovídá zlepšení všech poměrů, a obrátili se tam, aby vyzvěděli něco určitějšího. Že pak prorok nebyl právě přítomen, K. čekal jej v domě kazatele A. Mencela, bývalého svého spolužáka herbornského, nenaleznuv ani v Lešně biskupa Gratiana doma; a tu též proroctvím Kotterovým uvěřil a přeložil je i do češtiny, přidav k nim předmluvu o hodnověrnosti prorokově a jeho vidění (tisk pořízen bez jeho vědomí z opisů, které mezi exulanty kolovaly, v Perně r. 1626). Ze Šprotavy dostal se K. též do Berlína, kde setkal se s mnohými vynikajícími muži z Jednoty, kteří tu žili ve vyhnanství, a pak vrátil se přes Slezsko do vlasti, kdež pobyl i v Kralicích a v Brandýse. Násl. roku (1626) odevzdal K. též skvostně opsaný exemplář vidění Kotterových v Berlíně bývalému králi českému Bedřichovi Falckému, o němž se v revelacích těchto hojná činí zmínka. Tak zjednával K. proroctvím těmto víru, kde mohl, leckde však marně, neboť dosti bylo i těch, kdož je za lidské výmysly neb i podvod pokládali. A nebylo ani divu; v proroctví čtla se jen útěcha, včasné obraty neblahých poměrů, zatím však již stěhovaly se mnohé rodiny z vlasti, kde nebylo ani útěchy, ani útočiště. I K. musil opustiti Brandýs a uchýliti se na samé hranice české do Krkonoš, kde žil hlavně na statcích p. Jiřího Sadovského ze Sloupna a sám připravoval se též na odchod z vlasti. Na zámku v Třemešné nedaleko Dvora Králové, když proroctví Kotterova chýlila se ke konci tak bídnému, že prorok sám i z rodného města byl vyobcován, K. měl příležitost seznámiti se s novou prorokyní, mladou dívkou Kristinou Poniatowskou, jejíhož otce Juliana Pon. marně před tím přesvědčoval o věrohodnosti proroctví Kotterových; dívka ta žila na zámku pí. Zárubové v Branné u Jilemnice a podléhajíc nervovým záchvatům mívala vidění, jež sama zapisovala a jimž K. též uvěřil. Ba i otec její, jenž nemocnou dceru v Krkonoších též navštívil, přidal víru slovům dceřiným a nedlouho potom zemřel. Dívka prorokovala i dále, psala listy rozličným národům a knížatům, mezi jinými též Valdšteinovi prorocký list o brzkém jeho pádu, který osobně v Jičíně odevzdala. Že pak nařízeno jí, aby uchýlila se s přáteli svými do Lešna v Polsku, a nastávala již doba odchodu z vlasti, vydali se odtud počátkem února r. 1628 a dostali se do Lešna dne 8. února; K-kému svěřena byla chorá dívka od paní Zárubové a usadila se tu v jeho domě.
Než však K. navždy opustil vlast, dán mu zde ještě podnět ke složení nejpřednějšího spisu vychovatelského, Didaktiky Veliké. Bylo to také již v Třemešné, že K. jako bývalý učitel a správce škol byl brán na radu od kněze Jana Stadia, jenž vyučoval syny p. Sadovského. Kdysi konajíce delší vycházku dostali se až na zámek ve vsi Vlčicích u Pilínkova, náležející p. Zilvarovi, a tu prohlížejíce si slavnou jeho knihovnu připadli na Didaktiku Eliáše Bodina, nedávno před tím vydanou, kteráž tak se jim zamlouvala, že se K. odhodlal podobnou knihu složiti ve svém jazyku pro své krajany. Chtěl sestaviti knihu, v níž by podal návod, kterak všecky lidi učiti lze všemu, obraceti je do škol, zřízených způsobem co možná nejlepším, a tak pomoci opět sklíčené církvi a státu. Pracoval o ní ještě ve vlasti a dokončil ji tu v hlavních rysech, avšak nevydal jí hned, doplňuje ji dle nových zkušeností a chystaje ji spíše až pro očekávaný návrat do vlasti, jejž proroctví předpovídala a o němž tedy ani sám nepochyboval. Posléze však převedl dílo to do latiny a zařadil je ve své spisy didaktické, rukopis český původní pak vydán byl teprve v naší době, nalezen byv opět v Lešně (vyd. poprvé r. 1849 nákladem Matice Č. a pak častěji). V něm K. nejlépe podal úhrn svých zásad didaktických, uloživ je na základech pokud možná povšechných, jak rád činíval: Člověk jest na zemi nejdokonalejším tvorem, duše jeho vždy obrací se k Bohu jako svému vzoru, proto zde na světě není náš pravý domov, nýbrž až po smrti. Život pozemský jest pouhou přípravou na onen život dokonalejší. Příprava ta děje pak se tím, že člověk hledí svět a vůbec tvorstvo Boží poznati, sám sebe vésti a k Bohu se obraceti; tak teprve stává se člověk tvorem rozumným, získá-li si poznání všeho, ctnosti a pobožnost. Zárodky toho člověk chová již v sobě, ale bez cvičení by se zárodky ty nevyvinuly, kteréžto cvičení nejpříhodnější jest v mládí, pokud mysl je svěží a starostmi životními nezabavena. Péče o cvičení dítek náleží vlastně rodičům, že však tito často nejsou schopni své dítky vychovávati, třeba jest náležitých učitelů, kteří by mládež vychovávali společně, neboť jednotlivec nesnadno si opatří dobrého učitele. Ještě z jiných příčin doporoučí se vychování školské, jež by přístupno bylo mládeži veškeré bez rozdílu stavu, majetku i pohlaví, neboť všickni jsou stvořeni k obrazu Božímu, a neví se, k čemu koho z nich Bůh povolá. Náležitých a dobrých škol však potud nebylo, v nichž by totiž mládež cvičila se nejen v umění, t. j. ve vědění, ale také a především ve mravech a pobožnosti, k čemuž by přistupovala i výmluvnost jako prostředek sdělovací, sloužící hlavně ku vzdělávání lidí. Ovšem pak nedostatky škol posavadních bude lze napraviti, budeme-li jen následovati příkladu přírody a v náležitém pořádku ve škole všecko vykonávati. Bude především třeba opatřiti dítě silným a zdravým tělem a pečovati o to, aby život jeho byl dosti dlouhý, jenž by na všecka studia i užívání jejich výsledku postačil. Proto bude rozděliti si všecken život dle dob denních, a věnuje-li se z toho neveliká jen čásť pravidelně studování, není pochybnosti, že mnohým věcem bude lze se přiučiti. Jak by se to mohlo státi na jisto, snadno, vydatně, při tom však krátce a rychle, vykládá se obšírně v kap. XVI.—XIX. na zásadách, k nimž podnět se béře z prací přírodních, z konání lidského a pod. Zároveň se ukazuje, jak proti zásadám těm až do té doby ve školách se hřešilo. Po zásadách těch, týkajících se výchovy školské a vyučování vůbec, podávají se zvláštní pravidla o vyučování vědám, uměním, jazykům, mravům a pobožnosti (kap. XX.—XXV.). Zároveň spisovatel žádá, by prospěch ve školách křesťanských byl úplný, aby v nich pohanské knihy nahradily se křesťanskými (kapitola XXVI.). Následují ještě předpisy o kázni jakožto obecném prostředku vychovávacím, pak rozdělení škol dle věku dětského ve čtvero: školu mateřskou, obecnou čili národní, latinskou, posléze akademii čili vysokou školu, s níž spojeno cestování za vzděláním. Každé z nich spisovatel určuje šest let (kap. XXVII.; v latinském přepracování rozvedeno ve 4 kap.). V poslední části díla tohoto podány jsou úvahy o tom, jak by lze bylo provésti návrhy tu podané, komu náleží o školy pečovati a jak opatřiti na ně dostatek prostředků, jichž by zřízení jejich vyžadovalo. Také o dohledu ke školám těm se tu mluví. K. pak klade na srdce, aby se neodkládalo se zřízením jich, aby se na cizí národy nepoukazovalo, poněvadž jest zvláště v Čechách škol takových potřebí, když jesuitské školy se svou nákazou odtud jsou odstraněny. Jakož K. obyčejně spisy své vypracovával se zvláštním chvatem, maje dlouho před tím v hlavě myšlénky o nich, tak první a hlavní části své Didaktiky měl hotovy již ve vlasti, poslední čásť praktickou a pak přídavek, O obnovení škol v král. Českém, složil teprve v Lešně, když po vpádu saském do Čech Bratří za jinými exulanty chystali se k návratu do vlasti, ovšem marně.
S K-m přistěhovalo se do Lešna mnoho rodin, takže toto město, jež do prvního příchodu Bratří bývalo nevelikou vsí, již tehda vzrostlo a novým jich příchodem velmi značně se rozšířilo. Ochranu hr. Rafaela Leszczynského byl K. již dříve vyjednal, a bylo jí též třeba, neboť málokde v Polsku dostávalo se exulantům laskavého přivítání. V Lešně byla již od r. 1555 zvláštní škola reformovaná, zřízená dle vzoru škol bratrských, která opět r. 1579 velmi byla zvelebena a nedlouho před příchodem K-kého proměněna byla v gymnasium (1624), při němž učitelé velmi slušně byli placeni; ředitelem zřízen byl Jan Rybińský, kromě něho byli ještě tři učitelé. K. dostav se do Lešna pomáhal při vyučování mládeže šlechtické, a brzo potom byla mu od Jednoty svěřena péče o tu mládež, která se měla ubírati do ciziny na studie; proto přemýšleje opět o snadnějším a dokonalejším způsobu vyučování školského dotazoval se mužů, jež znal již od let dřívějších, že se tím zabývali, zejména J. V. Andreae a V. Ratkeho. Avšak výsledku značného se u nich nedodělal. Andreae jevil sice hojně dobré vůle a schvaloval veškero jednání ve prospěch mládeže, sám však nechtěl mnoho pomáhati tvrdě, že dlouholetou správou duchovní a nehodami, jež ho v neklidných dobách tehdejších též stíhaly, příliš jest unaven, aby se do nových prací pouštěl, Ratke pak dřívějšími nezdary při praktických pokusech byl již rozmrzelý, a mimo to chýlil se život jeho ku konci. A tak nezbývalo K-kému, než aby se pokusil o to sám, co pokládal za nevyhnutelnou podmínku nového vzdělání. Počátek byl již učiněn obecnými zásadami, vyslovenými v Didaktice. Aby pak se i v jednotlivých oborech školských pokusil, k tomu měl brzo vhodnou příležitost. Ve škole lešenské učilo se ovšem i latinsky a nevhodný způsob vyučování tomuto jazyku byl K. již sám na sobě v mládí zkusil, v Přerově pokusil se také již vhodněji podati mládeži pravidla latinské mluvnice. Mezitím však i čítáním spisů Bacona Verulamského a filosofa Tomáše Campanelly, kteří pilně se obírali studiem věd přírodních, K. seznal, že posavadní pěstování věd pouze z knih, bez poznání věcí samých, je neplodné a neužitečné, poněvadž učíc pouhým slovům nezjednává žákům skutečného poznání pomocí smyslů, jimiž přece nejprve seznáváme všecky věci. Proto již v Didaktice klade všude důraz na poznávání věcí zároveň se slovy, na cvičení smyslův a na cvičení ruky, kdekoli se jedná o skutečně praktickou vědomost. Ani cizímu jazyku dle mínění jeho nelze učiti se jinak. Se slovy v jazyce tom vnímanými žák vnímati má i věci, neboť jen tak získává si vědění opravdové. Proto K. úplně zavrhoval posavadní knihy latinské, z nichž mládež s velikou prací a po dlouhou dobu se učila množstvím pravidel beze všech věcí, a umínil si sestaviti knihu, při níž by pro latinu základ spočíval v jazyku mateřském, zároveň pak aby knihou tou mládež byla zaváděna v poznání věcí na světě, jež opravdu má znáti. Poukázali mu sice, jak sám v předmluvě ke své knize vykládá, přátelé jeho na učebnici mnichů hibernských ve Španělích, nazvanou »Branou jazyků«, která i v jiných krajinách se rozšířila a tu dosti ohlasu nalezla; když však dostala se mu do ruky, viděl, že nevyhovuje tomu, co slibuje, neboť neobsahovala mnohých slov, jichž často třeba užívati, nedbala prvotního významu slov a neměla v mnohých větách ani obsahu poučného. Proto pracoval dále o tom, co byl začal, a sestavil knihu nevelkou, nazvanou Janua linguarum reserata (»Brána jazykův otevřená«), v níž ve 100 odděleních a 1000 větách zahrnul asi 8000 latinských slov, jichž by žáci pro první užívání latiny nejvíce potřebovali, aby mohli o všech věcech světských něco již latinsky pověděti. Při tom dbal, aby se žádné slovo neopakovalo kromě těch, jichž pro spojení větné jest nevyhnutelně potřebí, a veškerá látka tu obsažená aby seřaděna byla dle určitého postupu, po úvodu počínajíc říšemi přírodními, pak přecházejíc na člověka jako bytost na zemi nejdokonalejší, jeho činnost zvláště řemeslnou a uměleckou, poměry občanské, vychování, mravy a víru, až končila chválou Boží. Spisek tento vydán byl r. 1631 pouze latinsky pro nedostatek nákladu, základ jazykem domácím, tuto pak hlavně českým, zjednati měl učitel sám svým výkladem, aspoň prozatím, neboť čásť českou (nazvanou Dvéře jazykův odevřené) K. vydal teprve r. 1633. Avšak i při této své nedokonalosti, jíž si byl spisovatel dobře povědom, Brána vzbudila ohromné nadšení a došla hned ohlasu takového, že v několika letech vydávána byla ve všech téměř jazycích evropských a v několika asijských, a právě Brána to byla, jež jméno K-kého rozšířila po všem tehdy vzdělaném světě, až nad tím sám se zarážel. Ale říci lze, že v prvotní své podobě kniha tato dobře mohla sloužiti učení latiny, pokud byl jazyk tento jazykem srozumívacím lidí učených. Nebyloť v ní látky příliš mnoho, a pro poznání věcné byla dobrým základem. Avšak z vydavatelů jejích mnozí přidávali nové a nové věty, jež pokládali za potřebné, až kniha vzrostla v objemný svazek; s tím pak ovšem ani K. nebyl srozuměn. Ostatně svědčí též o veliké oblibě knihy jeho okolnost, že i jesuité zavedli ji do svých škol a ji vydávali, ač dobře věděli, že pochází od českého exulanta. O knize pro školy latinské K. pracoval po tři léta, začav ji brzo po svém příchodu do Lešna; zároveň však pracovati počal též o knihách, které měly doplňovati jeho Didaktiku a podávati návod k vychovávání v jednotlivých věcech dětských. Především byla to výborná knižečka, v níž se vykládal způsob vychování dítek ve věku nejútlejším, do šesti let. Nazval ji Informatorium školy mateřské a ve 12 kap. podává přehled všeho toho, čemu se dítky od nejútlejšího věku mají učiti, aby dobře byly připraveny pro nastávající jim ve škole obecné vyučování. Počíná ovšem nejprve rodičům předkládati cenu dítek jako nejdražšího klenotu od Boha jim svěřeného a ukazuje, že proto jsou rodičům dány, aby je cvičili a vedli k dobrému, bez čehož ovšem býti nemohou. A jako v Didaktice ukazoval, že všecko cvičení mládeže na trojí věci záleží, vedení k vědomostem, ku mravům a pobožnosti, tak i tuto žádá, by základy toho trojího v nejútlejším již věku byly u dětí založeny. Především ovšem budou rodiče toho dbáti, aby dítky byly zcela zdrávy, potom cvičí jejich smysly, aby schopny byly pojímati všecky věci na světě, budou zároveň na věcech nejjednodušších vpravovati jim počátky obecného toho vědění o přírodě a o člověku, jehož každý člověk má kdysi dosíci. Kromě toho budou přihlížeti k tomu, aby dítky také již počátkům prací nejrozmanitějších zvykaly a tak i ruku a oko cvičily. K tomu přistupují též cvičení ve výmluvnosti, v tomto věku zvláště potřebná, kdy se jedná o to, aby se děti naučily správně mluviti a jazyka svého obratně užívati. Mimo to již v tomto věku dbáti jest cvičení v mravích a ctnostech, jakož i v pobožnosti. K tomu přidán pak výklad, jak dlouho rodiče mají dítky u sebe doma podržovati a kdy náleží jim připravovati je pro školu obecnou. I tento spisek nevelký, ale obsažný, K. složil nejprve pro svůj národ, jakož si přeje, aby v každém domě byla taková škola mateřská, kdekoli mají dítky, avšak rukopis ten český nalezen byl teprve v naší době a vydán od Gindelyho r. 1858 a pak častěji. Spisovatel sám přeložil jej brzo do němčiny a vydal r. 1633 v Lešně, později zařadil jej v latinském spracování mezi své spisy didaktické. Pro školu první, kterou K. určil pro mládež veškerou, aby do ní po šest let chodila, složil anebo zajisté složiti mínil šestero knížek příhodných, pojmenovaných líbeznými názvy, aby v nich také zájem vzbudil, jež se však bohužel nám nezachovaly.
I v těchto prvních dobách pobytu svého v Lešně znepokojován byl K. proroctvími, zejména Kr. Poniatowská mívala opět vidění, ba jednou postižena byla takovým záchvatem nemoci, že byla pokládána za mrtvou, hr. Rafael Leszczynský dal vykonati také lékařskou zkoušku o jejím stavu, aby se z toho vysvětlila její vidění, avšak bez výsledku, neboť Bratří beze vší viny tak krutě osudem stíhaní ve své víře v Boha domnívali se, že nemůže jich náprava těchto neblahých poměrů minouti. Vzhledem k poměrům těmto, jež mívaly v zápětí dosti často rozmanité roztržky, protože někteří proroctvím věřili a jiní nevěřili, K. napsal český spis o pravých a nepravých prorocích (znám latinsky De veris et falsis prophetis), kde snaží se ukázati, po čem asi nejspíše lze poznati pravost proroctví, jichž v té době tolik se vyskytovalo a k rozčilení myslí beztoho sklíčených působilo, tak že i ve shromáždění církevním pro upokojení věřících o věci té jednáno, ač ovšem praktického výsledku nedosaženo. K. při všem tom neklidu neustával pečovati nejen o školy, ale také o vhodnou četbu duchovní pro vyhnané členy své církve, jak mu to bylo od starších samých uloženo. Do té doby připadá zajisté spracování slavného spisu L. Bayleova »Practice of Piety« pro potřebu církve bratrské, což vydáno v knize p. n. Praxis pietatis, t. j. O cvičení se v pobožnosti pravé, v níž se poukazuje na význam bytosti božské, na milost boží a blaženost člověka ve stavu této milosti. Mimo to předvádí se čtenáři způsob života opravdu křesťanský a vykládá se o ceně eucharistie pro život budoucí, k němuž náleží řádné přípravy konati již zde na světě (dílo vyd. r. 1630—31 v Lešně ve dvou částech, pak častěji). A přípravy k životu novému náboženskému zdály se též býti na čase, neboť podobalo se, že Jednotě nastane nový život ve vlasti, když i Prahy od Sasů dobyto a někteří správci církevní vyznání evangelického se tam také navrátili. K očekávanému tomu návratu vztahovaly se K-kého Otázky o Jednotě Bratří Českých, neboť týkaly se též oprávněnosti Bratří k dalšímu životu, kdyby naskytla se příležitost ve vlasti žíti. Do té doby pokládati jest též složení praktických částí Didaktiky, totiž posledních kapitol, předmluvy, jakož i dodatku o obnovení škol v král. Českém, jak by se po návratu mohlo nejlépe a nejdokonaleji provésti.
Ovšem nedošlo k tomu vůbec, obsazení Čech trvalo jen dobu nedlouhou, a brzo vraceli se exulanti se zklamanými nadějemi do svých bývalých sídel. K. v době té svou »Branou« byl již dosáhl značné slávy ve světě, dostávalo se mu souhlasu se všech stran a povzbuzování, aby dále o povznesení škol pracoval, tak že odhodlal se přistoupiti již ku pracím, jimiž se pak až do smrti své nejraději zabýval, ke svým dílům pansofickým; ovšem že je neprováděl tak snadno, jako spisy vychovatelské, neboť úmysl jeho, zahrnouti při tom veškero vědění v knihu nevelikou a zároveň jí nahraditi množství knih potud užívaných, nemohl se provésti tak, jak si přál, aby zároveň kniha učiněna byla přístupnou mládeži věku dosti útlého; protož nedivme se, že o knize takové pro mládež určené, nazvané potom Branou věcí čili Metafysikou, pracoval po všechen život, neustále ji předělávaje a opět při ní nalézaje nejednu vadu a nedostatek. Bylo mu beztoho pracovati především o dalších pracích pro pěstování latiny, a tu vydal nejprve, a to hned po »Bráně«, latinskou mluvnici (Grammatica latina nova methodo ad jucundam facilitatem celeremque praxin ex naturalis Didacticae legibus concinnata, Lešno, 1631), jíž chtěl doplniti učení ve školách latinských potud, aby žáci znajíce již obvyklá slova snáze potom se přiučili potřebným latinským pravidlům. Ostatně pokus tento za dobu nedlouhou ani jemu samému již se nelíbil, tak že ho ani nepřijal do svých spisů didaktických. Když pak chystal nedlouho potom úplný český text ku Bráně před tím vydané, tu pomýšlel již také na to, jak by k látce její přizpůsobil a spořádal hojná česká přísloví, která byl do té doby sebral, jichž učitel po sedmé se žáky procházeje Bránu také měl používati. Užil jich sice již v »Theatrum«, pokud je měl tehdy sebrána, takto však urovnav je znovu dal jim název Moudrost starých předků, za zrcadlo vystavená potomkům (vyd. při Didaktice teprve r. 1849 a 1871). Pro potřebu církve s jinými Bratřími, kteří při správě církevní méně byli zaměstnáni, K. sestavoval v té době a v letech následujících biblické konkordance, neboť Bratří biblí velmi často dokládajíce své výroky potřebovali takovýchto přehledů. Dílo arci tiskem vydáno nebylo, neboť shořelo při požáru lešenském, majíc býti již vytištěno. Také byl K., jemuž brzo bylo svěřeno písařství čili sekretářství Jednoty, od synody vyzván, aby pořídil dějiny církve bratrské, jež se nám ve stručné podobě skutečně zachovaly. Mimo to sestavoval z historických knih Nového zákona vše, co jest nám známo o životě Kristově, v přehledný celek (Evangelistarum Harmonia), což později učinil z celé bible v t. zv. Manuálníku čili Jádru celé biblí sv. (vyd. v Amsterodamě 1658), že verše biblické, hlavně z knih historických, sestavil v souvislé dějiny pro potřebu věřících, jimž jinak bylo nesnadno v celé bibli se vyznati. V době, když naděje v návrat do vlasti se neuskutečnily, Bratří chystali ještě jinou knihu, totiž přehled všeho utrpení, jež bylo kdy církvi české snášeti, od dob nejstarších až po nejtěžší pronásledování těch dob, jichž se sami dožili. Vedle K-kého byl při tom asi účasten též A. Hartmann, snad i jiní Bratří stavu duchovního. Vydáno však bylo dílo to poprvé latinsky r. 1648 (Historia persecutionum ecclesiae Bohemiae), nedlouho potom německy (1650) a posléze i česky (v Lešně 1655); sáhaly však události v něm obsažené jen až do r. 1632. V doby nadějí, kterými neustávali se těšiti také vyhnanci bratrští, připadá i kniha nedávno teprve opět nalezená, v níž zase spisovatel v případě možného návratu ze zajetí a vyhnanství povzbuzuje k obnovení církve boží, k úpravě pobožnosti a ku povznesení domů božích, mezi něž právem počítá i domy na vzdělávání mládeže, totiž školy. Jest to Haggaeus redivivus (vyd. od J. Müllera 1894).
V té době K. začal také již rozsáhlou svoji korrespondenci s přemnohými vynikajícími učenci doby tehdejší, z níž se nám bohužel zachovaly jen trosky, a pilně pracoval o prvém spisu, který měl na základě nových filosofů býti přípravou pro vzdělání vševědné a postaviti měl učení přírodnické na nové základy. Jest to jeho Fysika.
V úvodě k ní též vykládá, jakým způsobem dostal se k filosofování, jež by při všem tom rád byl spojil s theologií, vyznává přímo, že nebylo mu právě vhod vyučovati v jedné škole, když by raději byl pomáhal nedostatkům škol všech; uvádí dále, ze kterých knih mu pro práci jeho bylo lze čerpati, ukazuje, že posavadní zkoumání přírody, při němž dbalo se pouze smyslu a rozumu, nepřihlíželo však se k víře, nezdá se mu býti dokonalé ani správné, poněvadž pravé vědění zakládati lze hlavně na písmě sv., jak někteří křesťanští filosofové skutečně již ukázali. Dílo své, založené na bibli, ovšem posílá jen učeným lidem na zkoušku, aby své mínění o něm pronesli, a proto také dal spis tento tisknouti v nemnohých exemplářích. Chce jím dosíci hlavně souhlasu mezi věrou a vědou, jistoty vědění, a tím zároveň míní odstraniti všecky spory mezi lidmi učenými. Z každého učence lze se něčemu přiučiti, též z Aristotela, jemuž v době jeho tolik se odporovalo, při tom však lze dospěti též k vlastní soustavě, jak K. sám ve svém díle nejlépe ukazuje, nazvav je Jádrem fysiky dle světla Božího napravené. Ve vlastní předmluvě k ní mluví o přírodě vůbec a ukazuje, jaký prospěch přináší její poznání. Pak promlouvá o idei světa, jak měl býti stvořen a jak potom ve skutečnosti stvořen byl, o základech, z nichž svět veškeren se skládá, t. z látky, ducha a světla, o pohybu věcí a jejich vlastnostech, o změnách, jimž věci veškeré jsou podrobeny, o živlech, o parách a jejich zhusťování, o rostlinách, o bytostech životných, o člověku, o andělích. Přídavek jedná o nemocech tělesných i duševních a prostředcích, jichž proti nim užívati. Dílo toto svědčí o velmi bedlivém pozorování věcí světských u spisovatele, z předcházejících děl ukazuje velmi pilný výběr, při tom však přirozeně zůstává jednostranné, chtějíc pro všecky věci na světě vyhledávati základ z písma a tedy neuznávajíc věcí přirozených, kde se i smyslům naskýtaly. (Vyd. v Lipsku r. 1633 a pak několikráte otištěno v různých městech, česky od prof. J. Kaprasa r. 1894.) Také zamýšlel K. hvězdářství přizpůsobiti víře a podati na základě bible, není však známo, zdali se též dílo to uskutečnilo; že se v něm neshodoval se zásadami slavného hvězdáře M. Koprníka, jehož rukopis též byl kdysi jeho majetkem, již svrchu jsme podotkli. Avšak i takto K. došel svou Fysikou značného ohlasu a pochvaly, jak ukazují listy zachované, a též o Bráně dostavovaly se již úsudky pochvalné, jak značných úspěchů se jí dosáhlo tam, kde byla zavedena; proto tím úsilněji krajané se toho domáhali, aby také jim ta slavná a zlatá Brána se otevřela tím, že se k ní přistrojí úplný text český, jejž pak K. vydal r. 1633. O užívání jejím i synoda Lešenská učinila usnesení dle vzoru K-kého, a vidíme z něho, že několikerým probíráním žáci veškeru látku učebnou zde shrnutou měli si dokonale vštípiti v pamět, aby si takto zjednali základ potřebný hlavně pro další cvik grammatický, který jim pak měl nastati. Brzo však uznával i sám K., že množství věcí a slov, obsažených v tomto »Semeništi«, pro mládež je přílišné a že by se doporoučelo napřed jí ještě ukázati pouhé obrysy nastávající stavby, aby toho množství se hned tolik nezalekla. Proto podal jí ku Bráně vhodné Předdomí (Vestibulum), v němž měla obsažena býti příhodná slova pro pravidelné ohýbání, v němž se tehda mládež cvičila nejprve; tuto podává nejprve řadu jmen, pak sloves, zároveň však učí dítky kratičkými větami promlouvati o tom, co je jim nejvíce na snadě, totiž o věcech ve škole i doma, v městě i krajině. Dílko to sestavil ještě dříve nežli český text ku Bráně a patrně jím žákům velmi dobře posloužil. Pro pokročilejší žáky, kteří by již i Bránu i mluvnici byli překonali, »Palác ozdobné latiny« sestaviti měl přítel D. Vechner, jenž toho i ukázky podal. Také v místě svého pobytu K. dosáhl svými spisy didaktickými uznání, hr. Rafael sám bedlivě si jich všímal a dbal toho, aby do školy byly zaváděny, je tedy přirozeno, že K. také spisy dříve pro krajany hotové hleděl přizpůsobiti poměrům cizím. Tak přeložil a vydal své Informatorium německy a polsky, tak pomýšlel aspoň přizpůsobiti svou Didaktiku novým poměrům, a když ji tedy upravil latinsky, tu hlavně o rozdělení mládeže dle věků a přizpůsobení škol těmto věkům promlouval daleko obšírněji nežli v prvotném spracování českém. Pro praktickou potřebu církevní vydal tehdy Centrum securitatis a sestavil Radu k obnovení kancionálu, na němž, jakož známo, Bratřím ode dávných dob velmi mnoho záleželo; proto ukazuje tu, jaké jen písně by se do nového vydání měly přijmouti, a které by se přijaly, jak bylo by je napraviti, aby všem požadavkům hověly (vyd. od Patery v ČČM. 1891). Když došly první příznivé posudky Fysiky, K. umínil si, že bude pokračovati ve svých úmyslech, a ohlásil tedy, že chystá křesťanskou Pansofii. Když pak na něho naléhal zejména londýnský jeho přítel Sam. Hartlib, aby mu aspoň přehled myšlének podal, které chce do díla toho pojmouti, učinil to v obšírném listě, jejž pak Hartlib bez vědomí K-kého vydal v Oxfordě r. 1637 (»Conatuum Comenianorum Praeludia«. II. v. p. n. Prodromus Pansophiae, 1639, český překlad Předchůdce vševědy od Fr. J. Zoubka 1879). V něm spisovatel ukazuje, že nejen jazyk počtem slov jest obmezen, ale i duch lidský svými pojmy. Ve světě je sice mnoho věcí, ale všecky skládají se jen z několika málo živlů, pročež se i K. domníval, že by bylo lze všecky obory myšlení uvésti na několik málo zásad, na nichž by se pak i veškero poznání věcné zakládalo. Jako to učinil při jazyce, tak mínil nevelikou knížku sestaviti pro všecko myšlení. Nazvati chtěl dílo to Metafysikou nebo též Branou věcí, a účelem jeho hlavním býti mělo mládeži opatřiti takový vstup v myšlení, aby i chlapci osmiletí mohli jej pochopiti. Vykládal ji pak i ve škole, a právě proto, že shledával při tom nové a nové obtíže, zabýval se dílem tím až do smrti. V osudech jeho životních samých nastala ta změna, že r. 1632 na synodě Lešenské zvolen byl seniorem a hned potom písařem čili sekretářem; přijat byl též spis jeho »Haggaeus redivivus«, uloženo mu sepsati spis o původu Jednoty a konečně skončiti tisk »Řádu Jednoty«, což mu jakožto písaři náleželo, tak že vedle vlastních svých prací ovšem i od církve dáno mu literárního zaměstnání dosti. A přece tehda i přes to zabýval se pracemi školskými a dle zkušeností ve škole získaných sestavil též zákony pro školu lešenskou (Leges Illustris Gymnasii Lesnensis), upravené asi dle starších nějakých předpisů, v nichž však přece jasně se jeví duch K-kého. Sestavení jich připadá asi do r. 1635.
V té době nastával mu již nový a urputný boj s velikým protivníkem Jednoty, mužem péra břitkého a značné neohroženosti, M. Samuelem Martiniem z Dražova. Ten byv dříve správcem duchovním v Čechách, vystěhoval se po bitvě bělohorské též z Čech a usadil se v Perně v Sasku, kam většina Čechů vyznání augšpurského se uchýlila, aby tu byla na blízku Čech a zároveň v zemi stejné víry, a tu byl též správcem duchovním. Přál však si, poněvadž prý Bratří od r. 1608 byli s ostatními evangelíky ve víře sjednoceni, aby jemu jako zvolenému administrátorovi se podrobili a nebyli úplně samostatni; když pak uslyšel, že Bratří, sklíčení za dlouhotrvajícího vyhnanství již i nedostatkem, některé své kněze poslali do jiných zemí sbírat almužny pro přívržence evangelia nouzi trpící, tu žádal, aby se z toho dostalo podílu též evangelíkům perenským. A když byl odmítnut, vydal r. 1635 polemický spis proti Bratřím »Pětatřicet mocných důvodů, proč evangeličtí Čechové za jedno býti povinni jsou«, kde mnohé výčitky proti Bratřím dávno již činěné opakuje a zároveň vytýká jim v době přítomné odpadlictví od víry a sjednocenosti před vydáním majestátu stalé. Bratří ovšem k výčitkám takovým nemohli mlčeti, poněvadž na nejednom místě Martinius nemluvil pravdy, a K-kému jako písaři připadlo sestaviti případnou odpověď, jež pak od starších schválena a vydána téhož r. jakožto Na spis proti Jednotě bratrské od M. Martinia z Dražova sepsaný… potřebné, mírné, křesťanské starších kněží… ohlášení. Není tu ovšem K. jako spisovatel jmenován, ale připadalo mu církve hájiti a mimo to na nejednom místě dosti zřetelně se ukazuje původ toho spisu od muže duchem nad Martinia značně vynikajícího, jenž nejen všecky jeho důvody poráží, ale i s nevšední dovedností pravou tendenci spisu jeho mu vytýká a na zištnost jeho poukazuje (dílo toto i s Martiniovým vydal a obšírným úvodem opatřil Dr. J. Müller, v Praze 1898). Martinius ovšem nemohl snésti takovéto výčitky, ač byla značně oprávněna, proto sepsal hned následujícího roku velmi obsáhlou »Obranu«, k níž opět K. odpovídá dílem Cesta pokoje, vyd. v Lešně 1637. Ku poslednímu obrannému dílu Martiniovu, nazv. »Induciae Martinianae«, Bratří již neodpovídali, neboť muž ten nedlouho potom zemřel, čímž všem sporům přirozeně učiněn konec. Jako kazatel sepsal K. v té době též Kázaní XXI. o tajemstvích smrti, vzkříšení a na nebe vstoupení Krista, Spasitele světa (vyd. v Amsterdamě, 1663), a maje pohřební kázaní nad Rafaelem Leszczynským, který k nemalé škodě Bratří r. 1636 zemřel, vydal je potom p. n. Spiegel gutter Obrigkeit, míně tím též ukázati na vzorného člena vznešené rodiny, neunavně činného ve prospěch všeho lidu poddaného (vytišt. v Lešně 1636), Chtěje pak brzo potom pozdraviti nového pána, sestavil nepříliš obšírný spisek Faber fortunae sive Ars consulendi sibi ipsi (vyd. v Amster. 1657 a 1661), v němž ukazuje, že jméno moudrého náleží hlavně tomu, kdo dovede si pomoci, t. j. umí dobré si zjednati a zlé od sebe vzdalovati. V té době doléhalo na K-kého opět pokušení od sociniánů, jež poznal poprvé již za svého pobytu na škole přerovské, že popírají božství Kristovo. Proto se ozval proti nim tentokráte spisem německým, jejž pak v Amsterdamě vydal: De Quaestione, utrum Dominus Jesus propria virtute a mortuis resurrexerit. Určil jej socinistovi Melch. Schefferovi, od něhož mu hrozilo právě tehda pokušení. K tomu účelu směřovala mimo to i kázání rovněž tehdáž vydaná, jimiž se mělo zabrániti, aby socinism v Polště tolik rozšířený také mezi Bratry se nedostal. Ostatně bylo usnesením synody, která se koncem r. 1636 sešla v Lešně, K-kému jako seniorovi uloženo na Bratří působiti hlavně kázaním a učením a všímati si také řádu Jednoty, kdežto konsenior jeho M. Gertichius pečovati měl více o správu. V té době přibývalo neustále zpráv, dle nichž znamenitě dařilo se žákům latinských škol při knihách K-kého, již začínaly si jich všímati také správy předních obcí. Mezi nejbližšími byla Vratislav, jež majíc knihy ty uvésti do svých škol, učinila to ze zvláštní péče o svou mládež; proto K. napsal pro Vratislavské koncem r. 1637 zvláštní rozpravu o studiu latiny (De sermonis latini studio dissertatio didactica, vydáno v Lešně 1637), v níž předesílá napřed vhodné poučení o zásadách všeho vyučování, potom vykládá svou vlastní osnovu lat. jazyka, dělící se ve čtvero stupňů: Vestibulum, Janua, Palatium, Thesaurus, po nichž se dospívá k dokonalému poznání toho jazyka. Zároveň označuje, kdo bude na budování osnovy jím počaté dále pracovati, protože sám již pomýšlel zabrati se do prací vyšších, dle mínění jeho závažnějších; byli to hlavně Vechnerové, kteří se uvolili zbudovati Palác, později nazvaný Atriem, Thesaurus pak poříditi měl S. Evenius.
V té době došlo již také K-kého z Anglie vydání jeho listu, tykajícího se Pansofie, jejž Hartlib vydal bez jeho svolení. To spisovatele značně zarazilo, ačkoli snahy o vzdělávání obecné věd u mládeže choval již léta. Poznávalť i z listů z přerozmanitých stran ho docházejících, s jakou dychtivostí se čeká jeho dílo, zatím však již dříve chtěl se vytrhnouti jak z povinností školských, tak pouleviti si ve službě církevní, aby se mohl oddati práci, jíž takovou důležitost přikládal, domnívaje se, když první pokus o vědění obecné v Bráně učiněný s takovým souhlasem byl přijat, že tím více uznání dojde jeho zavedení mládeže v samé vědy, a to po cestě snadné a všem přístupné. Jméno přijal K. od Petra Laurenberga, jen že název »Pansofie« rozšířil přídavkem »křesťanská«, chtěje založiti v ní vědění vůbec na bibli a zjevení od Boha člověku přímo podaném. Dle programmu od Hartliba vydaného vše bylo plno nedočkavosti na první ukázky znamenité vědy této tak obecné, vyslovovali se o ní již dle návrhu pochvalně, ba zamýšleli postarati se o pomocníky, poněvadž pochybovali, že by jediný člověk byl s takové dílo. Avšak vznikly z toho spisovateli také pomluvy u církve, že zamýšlí něco, co se neshoduje ani s povoláním jeho kněžským, ani vůbec s věrou křesťanskou. Proto bylo se K-kému hájiti, a obhájení to vydal pak i tiskem jakožto Conatuum pansophicorum Dilucidatio (v Lešně, 1638), v němž háje své pravověrnosti přirovnává stavbu zamýšleného díla svého ke stavbě chrámu Šalomounova, rozeznávaje při ní rovněž sedmero částí, k jichž provedení pak ovšem nikdy nedošlo. Pro školu, při níž pracoval, K. složil tehda dvě hry divadelní, Diogenes Cynicus redivivus a Abrahamus patriarcha, uznávaje prospěšnost cviku, jehož na divadle mládež jak v ušlechtilých mravech, tak i v obratnosti jazykové nabývala, věda dobře, jak jiné školy, zvl. jesuitské, cviku toho často používaly. Jinak poznával K. čím dále tím jasněji, pro úplný klid že mu nezbude než uchýliti se přece jen z Lešna: po Schefferovi zajisté pokoušeli ho i jiní sociniáni, jako Stolcius a Felgenhauer, i veřejně jej získati se pokoušejíce, a není tedy divu, že pro osvědčení pravověrnosti před spolubratřími nezbývalo mu než zase odpovídati. Tak vydal tehdy proti marchionistům spis A dextris et sinistris, proti socinistům pak De Christianorum uno Deo, Patre, Filio, Spiritu S., fides antiqua, v němž na základě rozumovém ukazuje na bytost Boží jako nejdokonalejší a nezávislou, první a poslední, jejížto trojjedinost i tvorstvo bytostí svou všude ukazuje. O přepracování svých děl paedagogických, jejichž vady dál a dále jasněji nahlížel, K. v době té již usiloval velice, a kromě toho díla pansofická pokračovala jen znenáhla. Dovídáme se však přece z té doby, že s mladým Bohuslavem Leszczynským jednal již podrobně o pomocnících k tomu podniku a že mu při tom i předložil zevrubný přehled potřebných prací a rozvrh celého díla. Pro dokonání studia latiny ještě vyžadoval Palatia, pak slovníka ku každému dílu a dvou mluvnic. Učení věcné vyžadovalo vedle Pansofie čili uvedení všeho vědění o bytostech na světě také ještě Panhistorie čili vylíčení všeho toho, co jest a bylo, a mimo to Pandogmatie, t. j. kritické sbírky lidských mínění o věcech, aby nebylo lze připadnouti opět na bývalé bludy a omyly. Na pomoc pro stránku filologickou požadoval si hlavně Vechnera, pro věcnou Hartliba, jenž o ni jevil tolikerý zájem.
Jak daleko v době té vyjednávání pokročilo, není nám známo; snad se rozbilo o velikost nákladu projektovaného, snad p. Bohuslav neměl ani dosti vůle věc provésti, neboť známo, že nedlouho potom i od své víry ustoupil: tolik je jisto, že K. tentokráte pomýšlel již úplně vážně na to, že uchýlí se od své církve někam, kde by jí mohl pracemi svými mnohem více prospěti a sám nabýti prázdně pro své úkoly životní. Nabízena mu byla zajisté již dříve pomoc ze Švédska (r. 1638), jen aby věnoval síly své zvelebení škol švédských, avšak nepřijal toho, neboť práce školské pokládal jen za vedlejší a pomocné, stále se chystaje k věcem vyšším. Proto když mu vymohl přítel S. Hartlib z Anglie pozvání od parlamentu, neváhal ho uposlechnouti, zvláště když ani Bratří nebyli proti tomu, dostávajíce z Anglie nejvíce podpor a nadějíce se odtud ještě vydatnější pomoci; o ní nepochyboval ostatně ani K. sám. Vydav se tedy v srpnu r. 1641 na cestu byl poprvé bouří zahnán nazpět, ale na druhé plavbě dospěl v září r. 1641 do Londýna, kde měl vyčkati, až by parlament nabuda času několik mužův učených ustanovil, kteří by jeho úmysly prozkoumali. K. mezitím pilně si hleděl styků s přáteli dosavadními a snažil se i jiné získati, pozoroval poměry v městě světovém, o nichž i přátelům zajímavé zprávy poslal, posléze přemýšlel o tom, jak by trvalým nějakým způsobem zavděčil se těm, kdož ho povolali; proto složil tu spis velmi zajímavý, jemuž dal jméno Via lucis a v němž poukazuje nejprve na tři školy, z nichž člověk se učí: jest to škola světa, jež však přičiněním ďáblovým byla nám zatemněna, škola poznání vlastního a škola Písma sv. O napravení prvé školy již mnozí učenci se pokoušeli, ale marně, spíše ještě zabředli. Nejvíce by tu pomohlo světlo obecné, vycházející ze zjevení božských, jež by se shrnula a spořádala. Zajisté bude takovéto světlo ještě kdysi opatřeno. Důvěra v pomoc Boží nás nutí, abychom o takové světlo prosili. Vykládá se pak rozvržení světla ve světlo vnitřní, vnější, věčné. Světlo rozumové podávalo se lidstvu posud po stupních, z nichž poslední jest knihtiskařství a plavectví; zbývá stupeň sedmý a poslední, plamen věčný, jejž podá panharmonie. Z obecného světla tohoto teprve vznikne osvícení všech. K tomu arci potřebí jest obecných knih, jimiž by se člověk vzdělával; jsou to právě knihy od K-kého navrhované. K nim přistoupí vzdělávání ve školách všem lidem určených, nad nímž bdíti bude obecný sbor mužův učených, kteří konečně budou přemýšleti také o novém a vhodném jazyku lidí učených. Z toho pak vznikne opravdu obecné ono světlo, jež posléze osvítí také pohany a způsobí uskutečnění proroctví Kristova o jednom ovčinci a pastýři. Ovšem že k dosažení dobrého výsledku třeba i náležité přípravy. Dílo to vyznačuje se mezi spisy pansofickými K-kého neobyčejnou vřelostí a důvěrou, že chystané tuto tak důležité věci budou opravdu i provedeny, vydáno však tiskem teprve po založení akademie londýnské r. 1668. Prozatím aspoň naděje ty K-kého zklamaly. Jednalo se sice již o kollej, v níž by pracoval s muži stejně smýšlejícími, také přátelé se nadáli dobrého výsledku; zatím však bouře ve Skotsku vzniklé, při nichž mnoho Angličanů pobito, způsobily odklad věci na dobu nedohlednou. Proto K. vida, že by tu jen čas mařil, přijal jinou nabídku, která mu již dříve byla učiněna, totiž od bohatého hollandského kupce Ludvíka de Geer, aby pracoval pro Švédy a též pro pansofii aby vyvolil si pravověrné pomocníky, jichž by potřeboval; bez nich K. býti nechtěl ani nemohl, zároveň však chtěl si pro práci vyvoliti klidné místo v Polsku nebo v Prusích, kde by nebyl vydán ani hluku ani podezřívání. Dostav peníze na cestu od p. Vavřince de Geer, odplul z Anglie na pevninu, stavil se v Lejdě a dostal tehda i do Ameriky nabídku k řízení kolleje, posléze v srpnu r. 1642 dostal se do Norköpingu, kde jindy p. Ludvík Geer bydlil, zatím však odcestoval do Štokholmu; proto K. jej očekával, dohodl se s ním o práce zamýšlené a konečně vypraven byl od něho do Štokholmu, aby slavného kancléře Axela Oxenstiernu seznámil se svými úmysly. Také s J. Skytem, kancléřem university upsalské, jednal dlouho o svých podnicích, nejlépe však pochopil jeho význam sám kancléř; viděl, že hlavně jako didaktik je K. novým mužem, jenž by posavadnímu moření a trápení mládeže ve školách mohl konec učiniti, o to pak že se jedná nejprve. Proto vybízel napřed ku povznesení škol, k opravě vyučování, a náprava věcí lidských, již K. zamýšlel, že dostaví se takto sama sebou.
K-kému nebylo to ovšem právě vhod, že má se zabrati do toho, z čeho tak rád a stěží byl vyvázl; doufal však, že bude s pracemi těmi záhy hotov a pak že se vydá na to, o čem se tolik napřemýšlel, na Pansofii. Svolil tedy, že pro Švédy upraví knihy k učení latiny a že před vydáním jich vše dá prozkoumati kommissi švédské. Usaditi se měl k této práci v městě Elblągu. I přestěhoval tam z Lešna svou rodinu, když Bratří nabyvše též podpory k tomu byli svolili. Dostalo se mu také několika žádaných pomocníkův, určených především k rovnání látky. Aby pak získal dosti času na práce, jež mínil záhy odbaviti, nechtěl v této době nejbližší ani přátelům na jejich listy odpovídati, ač se zvláště Angličané horšili, že se dal do díla nedůstojného a na životní svůj úkol zapomíná. Aby je poněkud upokojil, uchystal k vydání Nákres vševědy (Pansophiae diatyposis, vyd. v Gdansku, 1643), kde po způsobu stavitelů podává zevrubný nákres budoucího díla. S pracemi školskými ostatně nedařilo se mu tak rychle, jak očekával. Byloť i látku Brány posavadní celou znovu přestrojiti, a pomocníci se neosvědčili, nevytrvavše u něho, jak potřeboval. Mimo to slovníky ke spisům těm pohltily mnoho času, že i ochránce počal z toho býti netrpěliv, zvláště když se dověděl, že K. se účastní též zamýšleného smíření křesťanů polských na synodách, jimž se nemohl vyhnouti, a že přemýšlí opět o novém díle, jímž by přivodil úplnou nápravu všech věcí lidských a jež opravdu znamená vrchol jeho snah pansofických. Jest to z části potom vypracované obsáhlé dílo De rerum humanarum emendatione consultatio catholica. Jinak K. skutečně i rozličnými menšími traktáty podporoval smírné pokusy tehdejší, jsa nepřítelem všech sekt a tříštění náboženství. Byv pak vybídnut od některých šlechticů, aby na vyšší škole v Elblągu někdy syny jejich vyučoval, nemohl jim toho odepříti, a tak učil metafysice, čímž mu zase přibylo práce, ale i uznání. Pro jednoho z těchto šlechtických žáků, Kr. Ambr. Kochlewského, sepsal též Pravidla spořádaného života. V tu dobu připadá také první pokušení od osudného později Drabíka, jenž tehda již a pak ještě déle než dvacet let míval vidění a vybral si právě svého spolužáka K-kého, aby byl rozšiřovatelem a odůvodňovatelem jejich, neboť sám při svém způsobu života ne právě vzorném sotva byl by nalezl tolik uznání. K. ovšem uvěřil, a přirozeně mu vzniklo z toho nové rozčilení, zvl. když mnohá ta proroctví předpovídala úplnou nápravu smutných poměrů. Při takovémto znepokojování a pomoci zcela nedostatečné je vysvětlitelno, proč knih latinských K-kému pomalu přibývalo, až i patron naposled jevil nad tím nelibost a domlouval mu. K. hájil se zcela důstojně, že uznáno jeho přičinění, a opravdu již měl tehdy (1645) značnou čásť svých latinských děl hotovu, k nimž chystal též obsáhlý spis úvodní, kde chtěl o významu jazyků vůbec a učení jim promluviti, pak také svůj způsob učení zevrubněji odůvodniti. Nazval dílo to Methodus linguarum novissima, a náleží spis ten mezi nejzdařilejší jeho knihy, tak že sám o sobě byl by důstojným výsledkem pobytu jeho v Elblągu. Když jej dokonával a připadl opět na nový způsob, jak díla latinská sestaviti, navštívil jej miláček a později zeť jeho, Petr Figulus, a tomu K. mohl ukázati výsledky své neklidné a přerušované práce, kterou i brzy potom ukončil a přeplaviv se do Švédska předložil zvolené zvláštní kommissi ke schválení; zásady jeho a jejich provedení v celku přijaty, ale K. opět vše přepracoval a jen jednal zatím o důstojné vydání.
Pobyt jeho v Elblągu v té době chýlil se ke konci. Zvolen byv r. 1648 za biskupa Jednoty, nemohl již meškati mimo hlavní sídlo její; proto vrátil se do Lešna, aby pokud lze ještě pohromadě udržoval zbytky rozptýleného stáda. Doufal snad ještě i v té tak pozdní době, že ochotou svou sloužiti Švédům přiměje kancléře Oxenstiernu k tomu, aby při jednání o mír také postaral se o návrat vypovězenců; napsal mu v té příčině i dojemný list, ovšem marně. Bratří a vůbec nekatolíci čeští byli z míru Vestfálského vyňati a bylo jim určeno, aby zahynuli rozptýleni po zemích cizích. I jinak toho r. K. postižen byl nehodou, pozbyv druhé své choti, tak že násl. roku potřetí se oženil s Janou Gajusovou v Toruni; také zasnoubil tehdy dceru svou Alžbětu za choť Figulovi, a jednalo se též o jinou dceru, že bylo takto starostí dost, zvláště když nedostatky, příhodami a úpadkem mravů poslední biskup viděl zmenšené stádce chýliti se k pádu. I utekl se opět v nesnázi té ku pomoci božské a vydal ku povzbuzení a napomenutí sklíčených Bratří z historie Jednoty od polského šlechtice Jana Lasitského sestavené knihu VIII. a připojil k ní napomenutí, aby se Bratří opět vrátili na tu cestu, kterou jim dějiny ty tak jasně ukazují. V té době také sám v Lešně vydával všecka učená díla, jež byl s takovým namáháním v Elblągu sestavil, s nimi též Methodu jazyků nejnovější, věnovanou p. Ludvíkovi de Geer, v níž napřed velmi zevrubně vykládá své úsudky o významu jazyka a řeči vůbec, pak poukazuje na oprávněnost latiny, aby před jinými jazyky měla přednost, ukazuje posavadní nevhodné její vyučování a podává způsobem analytickým veškeré svoje zásady vyučovací. (Didaktika analyt., kap. X.) Potom ukazuje zevrubně na svůj nový způsob učení jazykům a vynáší přednosti jeho. K tomu úvodu přidáno tehda Předdomí, pak Brána úplná, skládající se z textu, mluvnice a slovníku; slovník ovšem byl na základě němčiny, ale vše na základech nových, ač přece v celku s týmiž zásadami jako dříve. Nové učení to zase dosáhlo obliby, a vévoda poznaňský Krištof Opaliński ze Bnina poslal i rektora své školy do Lešna, aby se tu přiučil nové methodě a dle ní školu zařídil. Jinak nabízeno K-kému ještě odjinud, aby dle úmyslů svých celý ústav uspořádal a takto prakticky ukázal znamenitost svých prostředkův učebných, totiž z Uher.
Přítomnosti jeho vyžadovali si tehda i Bratří uherští, většinou z Moravy tam usedlí, mimo to podruhé již byl volán od rodiny Rákóczů, která také chránila jeho souvěrce, by radou svou přispěl k opravě školy jejich v Šaryšském (Blatném) Potoce. Poprvé měl nastoupiti místo po svém učiteli Alstedovi, ale nepřijal toho; tenkráte vedlo ho přesvědčení, že z jeho návštěvy a rady vznikne mnoho dobrého sklíčeným Bratřím. Vydav ještě dojemný spisek Kšaft umírající matky Jednoty Bratrské, vydal se z jara r. 1650 do Uher na úmluvu o své úloze a zároveň navštívil tu Bratří uherské. V Potoce sešel se i s rodinou knížecí, totiž vdovou po Jiřím I., rodem Zuzanou Lorántfiovou, pak starším synem Jiřím II. a mladším Sigmundem, jenž byl zvláště nadšen pro pěstování věd. K. v krátké době předložil jim myšlénku nového zřízení této školy, z níž učiniti chtěl školu vševědnou, v níž by mladíci ušlechtilejšího vzdělání mohli býti účastni. Pro chudší měly býti též obecné stoly a při škole konvikt, aby sedmitřídní ta škola na slušném stupni se mohla udržeti. Kněžna učinila mu pak formální nabídku čestného postavení při škole a žádala i starších lešenských, aby ho na čas propustili; K. si vymohl svolení od posavadního svého ochránce, p. L. de Geer. Připraviv se i jinak na toto své povolání, opatřil rodinu v Lešně a vydal se poč. řijna r. 1650 do Uher s Ad. S. Hartmanem a zetěm Figulem, jenž rodině zanechané o něm přinésti měl zprávu a býti pak jejím ochráncem. V Potoce počal hned sestavovati podrobný nákres své Školy pansofické, doufaje pevně v uskutečnění celého toho ráje moudrosti. Dílo to skládá se ze dvou částí: v theoretické mluví se o potřebě obecného učení a ukazuje se, že škola taková jest možná, v praktické části podává se podrobný plán latinské školy sedmitřídní s podkladem reálným. Při provedení K. spoléhal hlavně na kníž. Sigmunda, jenž měl matku svou při myšlénce obnovy udržovati, opatřiti po případě i dělníky na velikém tom díle a postarati se též o případné dozorce, poněvadž zřízení na škole mělo býti takřka republikánské. Aby pak také širší kruhy navnadil pro školu tu, měl k nim K. dvě řeči (1650), o vzdělávání vtipu a o knihách, zatím však pomocí domácích učitelů chystal již nové přepracování svých latinských knih pro Uhry. Byloť prozatím péčí nejpřednější, aby se aspoň nejnižší třídy otevřely, nač zvláště šlechta naléhala, by se ukázalo, jaké asi bude to učení. A netrvalo skutečně dlouho, již v ún. 1651 otevřena třída I., kde hlavní knihou býti mělo nově přepracované Vestibulum, v němž také spisovatel snaží se spojiti poznání jazykové s věcným; přidány základy grammatické a seznam slov. Při otevření třídy K. opět pronesl řeč o chvále methody pravé. Za měsíc otevřena byla třída II., v níž »Brána« nově upravená byla knihou přední, avšak před ní K. staví slovník, pak mluvnici, text teprve naposledy; od první Brány toto nové vydání je naprosto různé. Také při této příležitosti K. mluvil o správnosti slov. Jinak i pro učitele této i prvé třídy sestavil velmi zevrubný návod, jak by si vedli, aby dospěli náležitě k cíli s knihami, jichž jim bylo užívati. Poč. r. 1652 otevřena třída III., kde učiti se mělo dle »Atria« čili »Síně«, od K-kého nově pořízené, před níž se předesílá ozdobná mluvnice, a připojiti se měl slovník pouze latinský, kdežto slovník pro třídy nižší ovšem užíval pomoci jazyka mateřského. Ke všem třem třídám hned na počátku K. složil i nevelikou knížku theoretickou O nalezené ke hbitému latinských spisovatelů čítání cestě, škole latinské trojtřídní, kde poukazuje na účel nové své školy i na prostředky, jimiž chtěl ho dosíci. Bohužel výsledky u žáků daleko zůstávaly za neúmornou jeho snahou; žáci byli neteční a mimo to málo připraveni ku pochopení methody vševědné, a učitelé nejevili dosti snahy ve všem vyhověti požadavkům nadšeného svou věcí pansofa. I vydal K. na povzbuzení jejich spisek o vypuzení lenivosti, také pravidla mravů pro ně sestavil i zákony školské, jen aby prospěch ve vyučováni se povznesl. Ovšem bylo mu i tu bojovati jako jindy s nepříznivým osudem a neochotou i zlomyslností lidskou. Kníže Sigmund, do něhož nadál se nejvíce pomoci pro dobrou jeho vůli, vstoupiv již r. 1651 ve sňatek za čtvrt roku pozbyl milované choti a sám poč. ún. 1652 klesl v předčasný hrob, čímž největší naděje K-kého byly pochovány. Měl-li dříve dosti závistníkův a protivníkův u dvora, úmrtím hlavního podporovatele ještě jich přibylo, a škola stále zůstávala obmezena prvými třemi třídami, výše se nedostala; že však třídy ty dobře prospívaly, K-kému zůstala ochrana i kněžny vdovy i staršího syna Jiřího II. Přemýšlel beztoho neustále jen o tom, jak by zvl. snahy vševědné mezi Uhry zvelebil, poněvadž právě pro tuto stránku nejevili dosti porozumění. Vida, jak mnohého poznání nedostává se v zemi rozvojem tak chudé, jako právě byla Uherská, kde ani mnohá řemesla nebyla známa mimo domácnost, kde se konala nejprimitivnějším způsobem, mínil nedostatek věcného poznání veškerenstva nahraditi poznáním aspoň obrazným, a tak chystal již tehdy Svět smyslných věcí namalovaný (Orbis pictus), knihu to vedle Brány nejrozšířenější a po ní mnohá léta, ba i v naší době ještě vydávanou. Nebyla ovšem vydána již za pobytu K-kého v Uhrách, ale příčinou hlavní bylo to, že nebylo ani tu ani jinde nikde ještě příhodných obrázků, jimiž by se byla skutečnost nahradila; proto k vydání došlo až r. 1657 (v Norimberce), když příhodné obrazy s nemalou prací dle návrhu spisovatele samého byly zjednány.
Lépe vedlo se K-kému s jinou myšlénkou, totiž sestaviti pro Uhry divadelní hry; vidělť, jak šlechta libovala si v nádheře a po ní též městský lid, jak Uhři vůbec vnějšího vystupování nemálo jsou dbalí; proto sestavil látku Brány jazyků v osmero her divadelních, kde by žáci vystupovali a zároveň z věcí vševědných mnoho předváděli. Tak hra I. měla předváděti přírodu, hra II. člověka v jeho soustavě, úkonech tělesných a počátcích úkonů duševních, hra III. řemesla, hra IV. a V. školu, hra VI. ctnosti a neřesti, hra VII. společenské zřízení člověka, počínajíc od rodiny, hra VIII. stát, řízení světa, náboženství. K. soudil o hrách těch, jež nazval Škola hrou (Schola ludus) zcela správně, neboť se opravdu velmi zalíbily a ještě po odchodu jeho vydány tiskem. Jinak připadá v dobu pobytu jeho mezi Uhry ještě sepsání jiných děl, tak potěšný list p. Vavřinci z Geer při zprávě o úmrtí otce jeho, bývalého příznivce K-kého, kde takřka nadšenou řečí pohřební velebí vše ctnosti zesnulého, zvl. jeho dobročinnost, nazývaje ho »velikým almužníkem Evropy«. Dokončil v těch letech pak i Umění kazatelské (vydal poprvé Jos. L. Ziegler z rukopisu nám nyní neznámého r. 1823, opět r. 1872, posléze i s kázaními L. Kašpar r. 1894), v němž na základě studia řečníků starověkých i novějších podává úplnou theorii skládání řečí církevních a také jejich přednášení, pro Jiří Rákócsiho pak sestavil obsažnou knížku, jíž chtěl mu ukázati ideál blaženého a vzdělaného národa, spravovaného vládcem o vše povznesení lidu svého zvláště bedlivým. Dal té knížce název Gentis felicitas (Národu štěstí) a věře plně v předpovídaný rozkvět království Uherského, jak jej znal od Drabíka, ukazuje knížeti, jak toho dojde, a to nejen vzděláním po stránce duševní, ale i rozmnožením blahobytu a bezpečnosti ve své říši. Shledávaje tím práce své mezi Uhry ukončeny, vida též, jak škola sama dobře prospívá, chystal se K. k návratu a rozloučiv se pěknou řečí se svou školou i městem v červnu r. 1654 vracel se do Lešna, pociťuje dobře, jak tam přítomnosti jeho jest potřebí.
P. Bohuslav Leszczynský za jeho nepřítomnosti byl již skutečně odstoupil ke katolictví a odevzdal i hlavní chrám lešenský nemnohým katolíkům tam bydlícím, tak že Bratří byli nuceni z darů stavěti menší chrám sv. Jana Křtitele v ulici postranní. Proto hledali v té době již také ochrany jinde, jako ve Švédsku a Sedmihradech, částečně i v Braniborsku. Nástupce královny Kristiny Karel X. Gustav dal se tehdy v boj s králem polským Janem Kazimírem, kníže Rákóczi byl ochoten přispěti. K. zasahoval též sám činně v jednání. Švédům ve válce té dařilo se velmi dobře; král jejich rychle prošel veškeré Polsko až ke Krakovu, neboť i ze šlechty polské nejeden byl mu nakloněn a nadál se od něho ochrany ve svých požadavcích. Ovšem že Švédové nechovali se na té výpravě jako přátelé, nýbrž plenili a pálili; Lešna ušetřili, z úcty ke K-kému, za to však obyvatelé tím více se obávali přepadení od loupeživých rot okolních. K. tehda těšil a povzbuzoval, jak mohl, i modlitbu pro doby nebezpečné složil a kázáním vybízel ku pobožnosti ve hrůzách nepřátelských, avšak přece i s nešťastným městem osudu svému neušel. Rozhořčená šlechta polská, jež mu vytýkala i zradu, poněvadž do města vložena byla nevelká posádka švédská na ochranu jeho a že složil i spis na oslavu krále švédského, přitrhla v měsíci dubnu r. 1656 před město, zvítězila nad Švédy a město vypálila. Obyvatelstvo mělo sice dosti času opustiti své příbytky, ale mnozí pozbyli úplně svého majetku, mezi nimi též K., jenž odešel ze svého domu, naházev čásť největšího svého jmění, rukopisů, do skrýše ve své pracovně. Neméně postiženi byli též jiní Bratří, kteří uchýlili se odtud na různé strany a nikdy již se nesešli ve větší Jednotu. K. odešel ke známému exulantovi, jenž ve Slezsku měl statky, k p. Václ. Theod. z Budova, do Modersdorfa, jenž desátého dne po vybití města poslal lidi do Lešna, aby K-kému zachránili, co se tu zachovalo. Ti také přivezli, co bylo na kvap uschováno, avšak mnoho drahocenných děl tu zničeno, též Poklad jazyka českého, o němž K. čtyřicet let pracovav již k vydání jej měl uchystaný a jehož po všechen ostatní život nejvíce želel, dále shořelo množství uchystané látky pro díla pansofická a j. V tísni té sklíčený stařec bez domova i majetku nevěděl, kam se uchýliti; chtěl do Frankfurtu n. O. pod ochranu kurfiršta braniborského, že však tam zuřil mor, odebral se sám do Štětína a odtud do Hamburka, kde utýrán jsa všemi příhodami a stářím již unaven onemocněl; rodinu nechal již dříve v Markách. Na obranu svou proti nařknutí, že byl by vinen zkázou Lešna, vypsal zde ještě pravdivé vylíčení zkázy Lešna (Excidium Lesnense, vyd. v Amsterdamě 1656); tu se mu též dostalo pozvání od p. Vavřince de Geer, aby uchýlil se k němu do Amsterdamu a přijal tu jeho pohostinství, kdež chtěl i o rodinu jeho se postarati.
Tak získal si stařec útulek v městě, do něhož byl již jako jinoch zavítal a jehož zřízení a všechen pořádek velmi vychvaloval. Rodina brzo přišla za ním, a tak kmet životem trpce stíhaný brzy opět okřál, zvláště vida vážnost, jíž se těšil nejen v domě svého příznivce, ale i v městě celém, ač na ztráty některé požárem utrpěné dlouho vzpomínal, na př. i na velikou sbírku kázání, na denníky životní a pod. Také knihovny hojné bolestně postrádal, tak že se přátelé záhy přičiňovali, aby mu zase nějakou sbírku knih sestavili, a řada knihkupců amsterd. se nabízela vydávati netoliko spisy jeho novější, ale i znovu tisknouti, cokoli by ze spisů starších opět chtěl vydati. A tak byl brzy opět v pilné práci, při níž cítil, jak sklíčenost mysli a vědomí stáří jej opouští. S novými, svěžími silami dal se hned do díla, aby dle přání senátu amsterdamského nejprve sestavil v celek všecka svá díla didaktická; učinil to postupem chronologickým, pojav do I. dílu spisy z doby lešenské; byla to především Didaktika do latiny přeložená, Informatorium, Brána jazyků prvá, pak prvotiny prací pansofických; do dílu II. přijato, cokoli vzděláno v období elbląckém, ač latinských spisů tehdy sestavených pro Švédy zde K. celých nevytiskl, ovšem pak Methodu jazyků; díl III., nejrozsáhlejší, obsahoval práce z doby potocké, a to úplně, i divadla školská, jež K. teprve v Amsterdamě dostal poprvé v Uhřích tištěná. K tomu nově připojil jakýsi doslov, deset menších rozprav, kde díla předešlá obhajoval, doplňoval a odůvodňoval. Náklad vedl p. Vavř. de Geer, následuje v tom příkladu otcova. Obsáhlým tím spisem K. vzbudil obecný úžas, všem zdálo se, že jemu samému všecka tajemství didaktická byla odhalena a že od prozřetelnosti božské sám jediný k tomu byl vyvolen, aby způsobil úplnou opravu ve výchově mládeže. Zvláštní předmluvou dílo to věnoval radě amsterdamské, děkuje při tom za pohostinství (1657). Aby však ani tato radost jeho nebyla úplná, hrozily mu z jiných stran nové nepokoje. Drabík podával nová a nová vidění a hrozil i trestem »pomocníkovi« svému, jestliže by proroctví jeho neoznámil světu. Tak shledáváme, že K. téhož ještě roku, kdy spisy didaktickými dosáhl nejvyšší slávy, odhodlal se k vydání spisu, z něhož se mu dostalo jen posměchu a pokoření. Byla to proroctví Kotterova, Poniatowské a Drabíkova, jimž dal název Lux in tenebris (Světlo v temnostech) a osvědčil tím ovšem, že těmto plodům blouznivé obrazotvornosti přikládá víru. Dílo nebylo vydáno v mnohých výtiscích, avšak přece se rozšířilo a vzbudilo veliký ruch mezi lidmi učenými; dostalo se mu sice od některých nadšenců i souhlasu, jiní šetrně vyslovovali své pochybnosti, ale bylo též dosti mužů takových, kteří mu za vydání proroctví těch přičítali nejhorší vlastnosti osobní. Mezi tyto náležel prof. ve Franekru Mik. Arnold a prof. groninský Samuel de Marets (Maresius). Arnold posmívá se hlavně pomocnictví K-kého při vydání proroctví, tak že K. i pro nařknutí svého svědomí a poctivosti své proti němu musil se hájiti. S Maresiem nastal mu boj až později, v té době bylo mu opět hájiti božství Kristova proti socinistům, Jonáši Schlichtingovi a zvl. proti Danieli Zwickerovi, jenž urputně se bránil a tím K-kého ke trojí odpovědi přinutil, v níž také dlouholeté nájezdy socinské hlavně na něho činěné vyložil. Při tom pečoval bedlivě i o své stádce, které se přece ještě k němu obracelo, a staral se především o výživu jeho hmotnou, přijímaje podpory, jako pravý almužník je rozdíleje a při tom často i na sebe zapomínaje. Vedle toho byl však pamětliv i potřeb duševních. Jakožto biskup staral se, aby se ještě zbytkům Jednoty dostalo vhodných pastýřů, pokud bylo lze je získati, r. 1659 vydal pro Bratří kancionál, poslední to vydání bratrské, jež ovšem skvostností nikterak se nerovnalo starším tiskům bratrským, před tím (1658) vydal již Manuálník čili Jádro celé biblí sv., jemuž také »biblička« říkali, poněvadž obsahoval hlavně postupem chronologickým, co v historických knihách Písma sv. jest obsaženo. T. r. i pro mládež vydal podobnou knihu menších rozměrů latinsky (Janua sive Introductorium in Biblia Sacra, v Norimberce, 1658), hlavně pokud se týkalo Starého zákona, r. 1661 vydal opět katechismus pro mládež bratrskou, pak povzbuzení ku pořádku a kázni v církvi anglické, která rovněž trpěla nesváry a neshodami náboženskými, k čemuž připojil krátké dějiny církve slovanské, od nejstarších dob jejích počínajíc, pak řád církve Jednoty bratrské a přidal povzbuzení z předcházejících knih plynoucí, jehož církve anglické potřebovaly právě proto, že se nemohly dohodnouti o formě správy církevní (vyt. v Amsterd., 1660). Násl. r. K. vydal též spisek o Independentech již dříve vytištěný. Nescházelo tedy ostatkům nejnárodnější církve české povzbuzení k tomu, aby ohlížejíce se na předky své hleděli státi se jim podobni a nejevili úpadku ve mravech. Bohužel bylo povzbuzování to marné; pohromy na pohromy stíhaly církev, a již i poslední pastýři počali ji opouštěti, přijímajíce soukromé nabídky za kazatele nebo učitele při jiných církvích evangelických, jak si K. trpce stěžuje. Což tu mohlo následovati, než úplný rozklad organisace kdysi tak pevné a významné! K. to znamenaje rozloučil se tedy s Bratřími r. 1660 dílkem Smutný hlas zaplašeného hněvem Božím pastýře k rozplašenému, hynoucímn stádu, kde ukazuje k významu, jaký mívala kdysi Jednota jeho mezi jinými církvemi v Čechách, a žehnaje těm, kdož povolání tomu zůstali věrni, sám chystá se již k odchodu na onen svět lepší, kde by konec byl jeho trampot životních.
Nebylo však starci životem zkušenému ještě určeno, aby se odebral k otcům, neboť přežil ještě všecky starší, ba i zetě svého, a zemřel skutečně jako poslední biskup Jednoty bratrské. V té době, kdy horlivě pracoval o spisech pro církev, nezapomínal ani na to, jak přával si kdysi sjednocení lidstva věrou, skutečně katolickou věrou křesťanskou. K tomu přispěti mělo též turecké vydání bible, o němž K. zvěděv s velikou horlivostí myšlénku tu podporoval, povzbuzoval k jejímu dokončení, ba i předmluvu k vydání tomu sepsal. Byl ovšem podporován ve snahách smiřovacích mnohými muži šlechetnými, jimž se zželelo tolika prolité krve ve válkách náboženských, při nichž přece šlo většinou o příčiny politické. Když tedy r. 1667 mezi Angličany a Hollanďany jednalo se o mír, také K. poslal jim spis Angelus pacis (Anděl míru), v němž poukazuje ku pracím již dříve vykonaným a hlavně ku poslední své myšlénce vševědné, totiž zlepšeným věděním způsobiti nápravu všech věcí lidských, o čemž přemýšlel již v době pobytu svého v Elblągu. K. měl, jak již naznačeno, nejprve úmysl všecko vědění opatřiti lidstvu tím, že by do něho zaváděna byla především mládež. K tomu poukazuje již v Didaktice a Informatoriu, dle toho zřízeny byly Brány a ostatní spisy latinské. Při tom však badal neustále o tom, jak by veškero to vědění uvedl na několik jen málo pravidel a tak učinil je hlavně mládeži přístupným. To bylo účelem jeho »Brány věcí«, kterou tolikráte přestrojoval a hleděl zjednodušiti, že jí ani sám nevydal tiskem, nýbrž zachovala se v rukopisu a odtud vydána. Také škola vševědná měla chystati k novému tomu způsobu myšlení, ale nebyla bohužel všecka uskutečněna; tak zbývalo pracovati o velikém posledním díle, kterým vše na světě se mělo napraviti, jehož měla i Pansofie býti pouhou částí. Byla to práce ve svých tendencích nejušlechtilejší, jež ukazovala zřejmě, kterak muž tak stíhaný životem nikdy nepozbyl lásky k lidstvu, ani naděje v lepší budoucnost, ani víry, že všecka zjevení božská kdysi plně budou provedena. Sám býval nezřídka o denní chléb v nesnázích, a přece podával celému člověčenstvu pokrm vědění, jímž se posléze a jedině může nasytiti a dojíti skutečného uspokojení. Rozdělena býti měla tato »Rada obecná o napravení věcí lidských« (De rerum humanarum emendatione consultatio catholica) v sedmero dílů: 1. Probuzení všech lidí obecné (Panegersii), jež mělo zároveň býti úvodem; 2. obecnou cestu světla (Panaugii); 3. obecné spořádání věcí (Pantaxii — dříve nazývanou Pansofií); 4. obecné vzdělávání myslí (Pampaedii), kdež měly býti zařaděny všecky myšlénky o vychovávání mládeže; 5. obecné vzdělávání jazyků (Panglottii); 6. obecnou nápravu věcí (Panorthosii); 7. povzbuzení ke skutečnému toho všeho provedení. Dílo věnováno vzdělancům evropským, kteří mají na prvém místě býti účastni všeho probuzení; doba je příhodná, poněvadž zuřivými válkami vše se vyprázdnilo a každý cítí potřebu nového života. Mimo to i učenci neobyčejný jeví zájem o vychovávání mládeže, činí nové vynálezy, odkrývají nové světy, z čehož je patrno, že nové doby se chystají, lepší dosavadních, na něž třeba býti připravenu. K nim pak chce ukázati svým dílem a býti takřka světlonošem ostatním, jak by věci lidské tolik zamotané bylo zase lze rozmotati. Cesta ke způsobu tomu jest patrná; jest to cesta jednoty, prostoty a dobré vůle pravé věci poznati a též činiti, co člověk dobrým býti uzná (toť obsah Panegersie). V díle II. (Panaugii), který kromě toho skutečně byl vydán, kdežto k ostatním částem zachovaly se toliko rukopisné materialie, bohužel po smrti spisovatelově nevydané, K. ukazuje, že světlo rozumové, jež nás má osvítiti pro lepší život, čerpati může ze tří studnic člověku od Boha daných, totiž z poznání věcí přirozených, které pro člověka tu dány jsou, z poznání vlastního, t. j. z ducha lidského, jenž jest v nás obrazem Božím, ze slova Božího, jímž se nám dostalo přímého zjevení a tedy také bezpečného vodítka pro poznání, konání, věření. Aby pak člověk mohl úkolu svému na zemi dostáti, obdařen je trojí pomocí: smyslem, rozumem, věrou. Na způsobu světla skutečného dále K. ukazuje svou oblíbenou methodou synkritickou, jak by světlo to mohlo postupovati (oba díly vyd. spolu v Amsterd., 1666). Působilo při tom ovšem na něho též ono mystické světlo, s nímž mysl jeho od mládí bývala spojena a jež přispělo k uvěření blouznivým prorokům, jichž vidění rozmnožená ve skvostné úpravě s mnohými vyobrazeními ještě jednou K. vydal (Lux e tenebris, vyd. 1665), jakož věřil až do smrti v nastávající tisíciletou říši Kristovu: avšak při tom duch jeho jasně nahlížel, že toho dosíci lze jen obecným povznesením vzdělanosti, jen tehda, budou-li všickni lidé vedeni ku poznání světa, sebe samých a též božstva. Jako stařec 77letý K. vydal ještě spis Unum necessarium (Jedno potřebné, čes. překl. J. Šmahy, 1881), v němž vypisuje převrácenosti, bludy a soužení lidská, jež odtud pocházejí, že lidé nečiní rozdílu mezi věcmi potřebnými a nepotřebnými. Zkoumá, čeho člověku potřebí, a dává za příklad Krista, jehož nauku o jediném potřebném applikuje na různé stavy lidské; končí vlastním vyznáním, odevzdávaje Bohu sebe i své věci, chystaje se nastoupiti cestu do věčnosti. Avšak ani v té době nejvyššího stáří neustával od práce, háje víry křesťanské a své poctivosti proti rozličným utrhačům (Fr. J. Zoubek, O K-ého polemikách theolog., »ČČM.« 1887), kteří mu nejednou nekalé úmysly připisovali, neustávaje ani v pracích pansofických. Tak doplnil v té době ještě svou Didaktiku, dávno před tím vydanou, částí passivní, mathematikou, sestaviv theorii celou v krátký spisek, jejž po smrti jeho vydal Kr. Nigrin jako Spicilegium didacticum (Klasobraní didaktické, nově vyd. od prof. J. Kvačaly 1894, český překl. 1896). Také v příčině ostatních materialií zapřísahal Nigrina i syna svého Daniele, nepodaří-li se jemu samému je dokončiti, aby je připravili k tisku a vydali. Konečně po nedlouhé nemoci K. zemřel v Naardenu a pochován tam ve franc. kostelíku vallonském, kde hrob jeho nově byl nalezen (J. Goll v »ČČM.« 1874). Z potomků jeho vynikl zvláště vnuk jeho, syn dcery K-kého Alžběty, Daniel Arnošt Jablonský, syn Petra Figula, dvorský kazatel v Berlíně, spoluzakladatel berlínské akademie.
K. ve všem svém životě, tak neklidném a plném nesnází, jeví jedinou snahu: prospěti všemu lidstvu. Při tom byl plně přesvědčen, že toho lze dosíci jedinou jen cestou, totiž vzděláním, pokud možno nejvíce rozšířeným ve člověčenstvu, s nímž se zároveň rozšíří poznání Boha i konečného cíle člověka. Cokoliv předchůdci jeho prospěšného nalezli pro vzdělání mládeže, vše si osvojil a sám připojil k tomu i své vlastní zkušenosti, jen aby mládeži učení ulehčil a výsledky učení povznesl. Avšak učení to bylo mu přece jen prostředkem, jímž by mládež mohla býti dovedena k tomu, aby pochopila vzdělání obecné, do něhož ji měly uvésti t. zv. knihy pansofické čili vševědné. Že učení to zakládal na písmech sv., na zjevení a na víře, vysvětlujeme z jeho hluboké a vroucí zbožnosti, která ho též vedla ku přesvědčení, že nelze zoufati nevinným vyhnancům nad neblahými poměry přítomnými, Bůh že jistě jim někdy pomůže; odtud i jeho víra v proroctví. V této však zbožnosti nebyla obsažena nesnášelivost, naopak přeje si vždy obecné církve křesťanské, opravdu katolické, žehral na stálou křesťanův nesvornost, která zvl. v jeho době tolik neštěstí způsobila, tolik krve prolila. Tato snášelivost jasně se obrazila i v jeho spisech. Českými díly nejen působil k duchovnímu povznesení svých spoluvěrcův, ale povznesl jimi též značně literaturu svého národa, jemuž až do posledního dechu nezměrnou láskou byl oddán. Díla určená krajanům přepracovával sice později pro cizince, kteří mu poskytli pohostinství, ale nepřestával při tom pomýšleti, že snad kdysi přece budou ku prospěchu těm, jimž byla určena. K dílu nejpřednějšímu pak, jež vůbec obmýšlel, odhodlal se právě tehda, kdy o chléb vlastní bylo mu zápasiti s nepřízní lidskou a neznalostí věcí. Ale při všem tom těšil se u vrstevníků veliké vážnosti, jak svědčí zbytky rozsáhlé jeho korrespondence, vyd. od A. Patery (1892) a J. Kvačaly (1898). Málo je těch hlasů, které by o poctivé jeho snaze byly pochybovaly, a také ty umlčelo uznání obecné naší doby, jehož se dostalo K-kému nejen ve vlasti, ale i v cizině. Nebyl sice zapomenut ani v minulém stol., a Fr. Palacký hned na počátku své činnosti literární vypsal život K-kého (v »ČČM.«, 1829), avšak teprve po vydání Didaktiky české (1849) a Informatoria (1858) více pozornosti také ve vlasti se věnuje jeho snahám. U nás přičinil se o to nejvíce Fr. J. Zoubek a po něm J. Šmaha. V této době předním znalcem K-kého je J. Kvačala, jenž vydal r. 1892 k jubileu obšírný životopis (něm.) a nyní dokončuje vydání nasbíraných zbytků korrespondence. O bibliografii děl o K-kém jednajících pokusil se a připojil zevrubnější vylíčení všech jeho snah »Stručný Slovník paedag.« v díle II., kam pro určitější zprávy odkazujeme. V naší době mnoho spolkův učitelských po něm pojmenováno, časopis od r. 1874 v Olomúci vydávaný, posléze při oslavě jubilea jeho narození (1892) v Německu se utvořila společnost jeho jméno mající, jež si obrala za úkol prováděti veškery myšlénky jeho, zvláště pokud se týče obecného povznášení lidstva vzděláním. JNk.