Ottův slovník naučný/Jihoslované/Slovinci
| Ottův slovník naučný/Jihoslované | ||
| Úvod | Slovinci | Chorvaté a Srbové |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Slovinci |
| Autor: | Matija Murko, Ivan Kunšič |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha: J. Otto, 1898. S. 365–372. Dostupné online |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Slovinci |
|
I. Národopis Jihoslované tvoří severozápadní čásť jižního Slovanstva. V své řeči nazývají se Slovenci (číslo jednotné Slovenec, Slovenka, e s přízvukem), své krajiny Slovensko, svůj jazyk slovenski; český název jest odůvodněn potřebou rozlišování od Slováků a vyslovováním u některých Slovinců samých (na př. ve Štýrsku). Jméno Slovenec pochází od názvu celého slovanského kmene a užívá se ho ještě u Trubara a Dalmatina (v l. 1550, 1578) ve formě Slověn (= Slovan). Stejně rozšířeno bylo jejich německé jméno Wenden, Winden, Windische na jiné slovanské národy; ale v době svého znovuzrození začali se nazývati Slowenen, který výraz dostal již r. 1848 officiální platnosti. Tenkráte bylo také utvořeno jméno Slovenija pro veškeré slovinské krajiny, které měly by býti spojeny v království toho jména. Původní německé jméno, které Slovinci dnes pokládají za urážku, zachovávají jen místní jména v poněmčených (Windisch-Matrei, Windischgarsten) a slovinských krajinách (Windisch-Graz, WindischFeistritz) a historické upomínky, na př. Windische Mar, nastolení korutanských vévodů in windischer Sprache (srv. opačný vývoj jmen Böhme, Čeche). Podle středověkého Carantani nazývá je ruská tak zvaná Nestorova kronika Chorutany, Dalimil Korutany. Vlaši nazývají je Schiavi. Slovinci bydlí na jihových. výběžcích alpských hor (nejvyšší slovinské hory jsou Triglav, Ostrica, Grintovec, Obir, Stol) a na Krasu; z rovin vedle Soče, Sávy,Drávy a Mury patří jim málo. (Srv. Jan Lego,Průvodce po Slovinsku, Praha, 1887.) Slovinci se stýkají nebo jsou pomícháni s Němci na severu, s Vlachy (a Furlany) na západě a jihozápadě, s Chorvaty na jihu a jihovýchodě, s Maďary na východě. Proti Němcům tvoří ideální hranici linie od Ponteby na korutansko-italské hranici do Radgony na štýrsko-uherské; to spadá asi se 46,6° šířky zeměp.; na alpských hřbetech překročují Slovinci hranici tu, v rovinách pak ustupují Němcům. Podle hlavních míst jde tato čára od dolní Zily okolo města Běláku za Celovec a Velikovec (Völkenmarkt v Korutanech) k Arnoži (Ehrenhausen) a podle vychodního toku Mury k Radgoně (Radkersburg). Pod Pontebou spadá v jedno jazyková hranice s rakouskou hranicí proti Italii, jen její malý severovýchodní úhel sáhající v Goricko jest obydlen »beneškými« (benátskými) Slovinci čili t. zv. Resiany v pěti okresích prefektury videmské: Moggio, Gemona, Tarcento, Cividale a San Pietro. Přese všecky zvláštnosti svého nářečí patří Resiané k Slovincům ethnicky a hlásí se k nim také kulturně. (Literaturu o nich uvádí A. Černý ve »Květech« XIX., 1897.) V Goricku tvoří hranici asi železnice z Korminu (Cormons) do Nabreźiny, kde Slovinci sáhají k Jaderskému moři až pod Terst. Blízko istrijského pobřeží, které je vlaské, nacházíme je až do města Divinu a po říčku Dragonji, která tvoří také hranici mezi Slovinci a Chorvaty až do Podgradu (Castelnuovo), tak že Slovinci bydlí v politickém okresu Koperském a v severozápadní části pol. okresu voloského. Zemská hranice mezi Krajinou a Štýrskem a mezi Chorvatskem a Uhrami po Muru je také hranicí národopisnou, poněvadž obyvatele západních chorvatských stolic (Záhřeb, Varaždin, Križevci) nikdo nepočítá již k Slovincům, ačkoliv Šafařík, St. Vraz, Kopitar, Miklošič, Daničić, Jagić, Valjavec a j. nářečí pokládají za slovinské. U Radgony překročuje slovinské území Muru a sáhá až do Sv. Gotthardu a nazpět do Lendavy, tak že Slovinci bydlí v Uhrách v zaladské, železné a částečně i ve vesprimské stolici. Podle sčítání lidu r. 1890 žije obyvatelů se slovinskou obcovací řečí v Krajině 466.257 (94%), ve Štýrsku 400.367 (32%), v Korutanech 101.030 (28,38%), v Gorici 135.036 (63%), v Istrii 44.390 (14,33%), v Terstu a okolí 26.639 (20,48%), v jiných zemích rakouských 2816. V Uhrách počítá úřadní statistika 70.658 Slovinců a v Chorvatsku 20.987. Tyto číslice a procentuální vzrůst od r. 1880 do 1890 (3,19%) neshodují se s faktickými poměry. Nejvíce Slovinců umlčeno v Terstě, kde jich jistě jest 50.000 (20.000 v městě, 30.000 v okolí), ve Štýrsku a Korutanech třeba přidati po 20.000, v Goricku 15.000. Též v Istrii počítalo se příliš málo Slovinců, poněvadž smícháni byli s Chorvaty, za to v Uhrách z téže příčiny, zdá se, bylo jich napočteno příliš mnoho. (V. S. Rutar, »Ljubljanski Zvon« 1892, str. 195.) Číslo Slovinců v Bosně a Hercegovině nedá se určiti, ale bylo jich nejmíň 2000, což není ani polovice všech příslušníků Krajiny, Štýrska, Korutanska, Gorice a Terstu (podle posl. sčítání). Podle toho bylo r. 1890 všech Slovinců v Rakousku přes millionu, v Rakousko-Uherské říši asi 1,330.000. V Italii počítá se jich asi 33.000. Nevelké číslo Slovinců v Sev. a Jižní Americe a na Východě (zvláště v Egyptě) není známo. Nábožno-literární společnost sv. Mohora v Celovci r. 1897 měla v Americe 632 členů, v Africe a Asii 196. Slovinci jsou skoro všichni římští katolíci; jen v Uhrách jsou 4 fary kalvinské, v Korutanech zůstalo několik evangelíků (r. 1897 asi 150) ve faře podklošterské (Arnoldstein) a v okolí. Katolíci patří k diécésím kršské (v Celovci), lavantské (v Mariboru) a částečně k sekovské (v Št. Hradci), lublaňské, gorické a terstsko-koperské, k sombotelské v Uhrách a videmské v Italii. Slovinci byli částí Slovanů, kteří v 2. pol. VI. stol. zaujali krajiny na Dunaji, Balkánu, na Adrii a v zemích alpských. Theorie, že Slované bydlili v Pannonii a v Noriku již za římské doby, nejsou věrohodny. Totéž platí o hypothesi hájené Kopitarem, Miklošićem a j., že Slovinci tvořili jeden celek s pannonskými, dackými a zadunajskými Slověny, které rozštěpili Chorvati a Srbové, přibyvší později. Tento dualismus, zakládající se na zprávách Konstantina Porfyrogenety, nelze hájiti historickými důvody a ještě méně faktickými poměry, poněvadž jazykové příbuzenství mezi Slovinci, Chorvaty a Srby srovnává se s jejich nynějším položením (srv. Jagić, Arch. f. slav. Phil. XVII. 47). Do zemí alpských přistěhovali se Slovinci po odchodu Langobardů do Italie jako poddaní Avarů ke konci VI. stol. Roku 595 bavorský vévoda Thassilo již dvakráte proti nim bojoval na poli okolo Toblachu ve východním Tyrolsku. V době největšího rozšíření slovinského jazykového území v VII. stol. šla hranice mezi Němci a Slovinci od zřídla Rienze, při čemž byly Slovinci osídleny nynější Defregger a Iselthal, ke Třípanské hoře (Dreiherrnspitz), starému rozhraní mezi Tyrolskem a Salcpurskem, podle Turů do zřídel Mury, tak že Lungau byl ještě slovinsky, na sever nynější hranicí mezi Štýrskem, Salcpurskem a Hor. Rakouskem, přes Dachstein a Todtengebirge, tak že Úže byla ještě na půdě slovinské, dále podle čáry k Welsu, odtud podle Truny a na východ podle Dunaje. Slovinské vesnice byly porůznu i dále na západě, docela i v Bavořích. Zde musí se však připustiti i pozdější slovinská kolonisace, jako na př. v Traungau již pod vládou bavorskou. O přebývání Slovinců v zemích dnes úplně německých svědčí časté zmínky o slovanských krajinách a o slovanských obyvatelích v listinách. Tak se jmenují slovanské krajiny na Truně a Enži, od vzniku Drávy až k Běláku, a sama Východní marka na Dunaji nazývala se Sclavinia nebo Winidorum marca. K obrácení Slovinců na křesťanství byly výslovně založeny kláštery v Innichenu (Aguntam, r. 769) a v Kremsmünsteru (777). Dlouho setkáváme se také se slovanskými osobními jmény a množství jmen řek, hor a krajů v Rakousích, v hor. Štýrsku, v sev. Korutanech a ve vých. Tyrolsku zachováno jest až podnes. (Viz Šafařík, Starožitnosti, $. 35. a 36.; Šembera, Záp. Slované; O. Kaemmel, Die Anfänge deutschen Lebens in Nieder-Osterreich während d. 9. Jahrh.; Die Entstehung des österr. Deutschtums, I. B., Leipzig, 1879, v Archiv f. slav. Phil. VII., 256; F. Krones, Zur Geschichte der ältesten, insbesondere deutschen Ansiedlung des steiermärkischen Oberlandes, SA. aus dem XXVII. Hefte d. Mittheil. des hist. Ver. f. Steiermark; J. C. Mitterrutzner, Slavisches aus dem östlichen Pusterthale in Tirol, Programm gymn. Brixenského, 1879.) Dlužno však podotknouti, že Slovinců nebylo mnoho a že žili v odloučenych osadách, zvláště na severu, jen v dolinách menších řek a na pahorcích, bez politického svazku a často již s Němci pohromadě. Jen tímto způsobem dá se vysvětliti velmi rychlé a dosti klidné poněmčení těch krajin, které bylo většinou již v jednom století ukončeno. Poslední stopy v Rakousích můžeme sledovati do XII. a XIII. stol. Na jihozápadě, kde bylo Furlansko v VII. stolobklopeno Slovany a známost jazyka slovan, ského rozšířena při samém dvoře vévodském. Slovinci neztratili mnoho půdy až podnes. O samostatných dějinách Slovinců víme také již v nejstarší době velmi málo. Opravdu neodvislí a spojeni byli jen ve velké západoslovanské říši záhadného Sama (623-658). Po její rozpadnutí byla Karantanie sice svobodna, avšak musila sama hledati proti Avarům pomoci u Bavorů, kterým se podrobila r. 748. Tak přišli Slovinci pod vrchní vládu Francké říše a byli r. 788 úplně k ní přivtěleni, když Karel V. sesadil zpupného vévodu Thassila. Pobití Avarů Karlem Vel. za pomoci samých Slovinců dokonalo jeho dílo. Slovinci byli rozděleni mezi markou Karantanskou a Furlanskou, které dělila Dráva. Následkem toho bylo rozdávání slovinských území německým markrabatům i klášterům a vůbec systematická německá kolonisace. Kultura bavorských kolonisátorů nebyla sice mnohem vyšší, ale poněmčení podporovala nejen státní správa, nýbrž i církev. Křesťanství dostalo se k Slovincům trojí cestou, totiž z Italie (z Aquileje), z Němec a z říše Velkomoravské. Apoštolové Bavorů, jako sv. Amandus, biskup utrechtský (okolo r. 630), a Emmeran (649 až 652), pokoušeli se také o pokřtění Slovinců. Trvalý úspěch měli teprve sv. Rupert, biskup wormský (684-718), jenž založil biskupství v Salcpurku, sv. Virgilius, biskup salcpurský (745-784), nazvaný »apoštolem Korutanců«, a jeho nástupce Arno a j. Spory o hranici mezi diécésí aquilejskou a salcpurskou ukončil Karel Vel. r. 810 tím, že za hranici prohlásil řeku Drávu. K biskupství Methodovu náleželi Slovinci v dolní Pannonii, v říši Kocelově, která obsahovala i vých. čásť nynějšího Štýrska. Že se zachovaly sledy slovanské liturgie také u Slovinců, o tom svědčí památky Frisinské. Slovanská bohoslužba v chorvatské glagolici byla a ještě jest privilegiem také časti Slovinců v severní Istrii (v biskupství porěčském a terstském). Další dějiny Slovinců jsou sloučeny s osudem velkých Korutan (Karantanie) a jiných alpských zemí. Na krátko panoval nad Slovinci také král český Otakar II. Od r. 1283 jest většina Slovinců spojena pod vládou Habsburků. Avšak jednotlivé země měly málo společného, tak že můžeme o hnutí veškeré Slovince spojujícím mluviti jen za válek tureckých, jež jsou chloubou lidu slovinského, za reformace a za selských povstání v XVI. stol. V našem stol. spojil Napoleon většinu Slovinců ve svých Illyrských provinciích (1809 až 1813), z jichž jedné části povstalo rakouské království Illyrské (do r. 1848). V tom směru mohly by se také realisovati tužby Slovinců po sjednocení, ač jen do jisté míry. Zřízení »království Slovenie«, jaké Slovinci žádali r. 1848 a potom na svých táborech v době, kdy v Čechách bojován boj o historické státní právo, bylo by možné jen na základě práva národnostního. Tomu však příčí se již autonomisticky a federalistický programm Čechů, Poláků a Chorvatů. Při provedení úplné autonomie »království a zemí« vedlo by se Slovincům zle, poněvadž mají ve svých rukou jen Krajinu a na sněmě gorickém drží se v rovnováze s Vlach Musilo by se s Krajinou spojiti aspoň Přímoří, které bylo v ní již často sdruženo, při čemž mohl by Terst dostati postavení, jaké má Rjeka v král. Uherském. Slovinci ve Štýrsku, kterých jest jen málo, méně než v Krajině, a v Korutanech, mohli by se v tom případě spokojiti s postavením, jaké na př. budou míti Němci v Čechách. V národnostním ohledu cítí se dnes veškerý slovinský lid jako celek, ačkoliv provincialismus až do naší doby byl silně vyvinut. V Krajině a také v Přímoří bylý již názvy »Slovenec« a »slovenski« ztraceny a musily býti novinami a literaturou znova uvedeny místo »Kraňec« a »krański«. Přílišný individualismus zachoval se v různých krajinách podnes, což také Slovincům překáží v jejich politických a národohospodářských bojích. Ve veřejném životě zaujímá slovinčina ještě skrovné místo. Vyjmouc Krajinu jsou mesta a městysy ještě velmi poněmčeny nebo povlaštěny, třeba lze konstatovati velký pokrok i ve větších městech, jako na př. v Gorici nebo v Celji. Národni školy jsou dnes většinou slovinské vyjma korutanské t. zv. utrakvistické, ale ve skutečnosti jen poněmčujicí. Z učitelských ústavů jsou utrakvistické v Lublani, Gorici a v Kopru, německé v Mariboru a v Celovci. Úplné střední školy nemají Slovinci žádné, mají jen utrakvistické nižší třídy gymnasiální v Lublani (zde i zvláštní nižší gymnasium), v Novém Městě (Rudolfově) a v Krani, utrakvistické nižší třídy v Mariboru a v Celji, ve které bylo přetvořeno (1897) utrakvistické nižší gymnasium, k vůli němuž se rozpadla koalice (r. 1895). V soudech úřaduje se slovinsky většinou jen v Krajině a na venkově v Goricku; v jiných krajinách se Pražákova jazyková nařízení z roku 1882 provádějí jen, žádají-li toho strany rozhodně. V politických a ostatních úřadech nelze o slovinském úřadování pro strany posud mluviti. Murko.
Dle různých zemí a krajin, v nichž Slovinci obývají, mají i různá jména. V Korutanech jsou Korošci a ti se zase dělí na Ziljany v údolí Ziljském (Gailthal) na řece Zilji, Rožany v Roži (Rožna dolina, Rosenthal) atd. V Krajině jsou Goreňci v horní Krajině, ti pak jmenují se Dolinci v údolí Košenské Sávy, Bochyňci v údolí Bochyňském (Bohinj, Wochein), Blejci v okolí bledském, Polanci atd. V dolní Krajině máme Doleňce, na chorvatské hranici Bílé Kraňce a Gorjance. Ve vnitřní a střední Krajině bydlí Notraňci, kteří se rozlišují v Pivčány na Pivce, Vipavce v údolí Vipavském, Kraševce na Krase atd. V Goricku jsou Tolmínci č. Tmínci dle města Tolmína č. Tmína, Bovčané (m. Bovec, Flitsch) a j. Ve Štýrsku jsou jižně od Mury Goričané ve slovinských Goricích, v horách jižně od Drávy (Pohorje, Bachergebirge) Pohorci, Pohorjanci; Pesničaři na Pesnici, Šavničaři na Šavnici, Murští Polanci na Murském poli, Dravští Polanci, obyvatelé veliké roviny ptujské, Chaložané v t. zv. Chalozách pod Ptují. Obyvatelé slov. Goric vůbec jmenují se Prleki. Slovinci severoitalští nazývají se sami Slovini kromě nejsevernější části obývající v údolích řek Resje a Učje, ti slují Resjané.
Slovinci nerůzní se mezi sebou jen jmény, nýbrž též povahou tělesnou a duševní. Žádný slovanský národ nebyl tolik vydán cizímu vlivu jako slovinský. Obklíčen na třech stranách od cizích kmenů, Románů, Němců a Maďarů, přirozeně přijal od svých sousedů živly národům slovanským cizí. Že to sousedství působilo též na povahu tělesnou, rozumí se samo sebou. Nejvíce slovanských typů vyskytá se ve vnitřní Krajině a v některých vesnicích okolí Bledského, ve Štýrsku (ovšem ne všude) a j. Většina Slovinců jest krátkohlavá široké a úzké tváře, vzácni jsou dlouhohlaví. Může se říci, že je hyperbrachykephalie charakteristická pro Slovince. Co se ústrojí tělesného týče, a to zvláště výšky, předčí nad ně (to v první řadě Slovince krajinské) jen obyvatelé Dalmatska. Podnebí a sousedství cizího národa nezůstalo bez vlivu na tělesnou postavu. Korutanec blíží se svému německému sousedovi nejen v obyčejích, nýbrž i v povaze své tělesné a duševní; rázní siláci jsou někteří Goreňci a k tomu ještě vědychtiví a nadaní. Od Goreňcův se neliší o mnoho lid, který bydlí v horách gorických (Bovčané); ve Štýrsku musíme sem počítati Šavničary a murské Polance, tělesně i duševně velice vyvinutý druh lidí. Obyvatelé krajin úrodných na víno jsou slabší, vtipní, ale lehkomyslní. Národní kroj mizí neustále, a to nejvíce tam, kde jsou styky s městy užší. V Korutanech zachovali ryze národní starodávný kroj Slovinci v údolí Ziljském, a to především pohlaví ženské. Sukně Slovinek v této dolině jest obyčejně vlněná, s přízí smíšená, v domácnosti zhotovená, u děvčat červená, u žen tmavá bez okras. Složena ve mnohé záhyby sahá jen po kolena. Punčochy nosí se bílé a velmi čisté, střevíce obyčejně nízké. Vrchní košile je tenká a krátká s širokými a dlouhými rukávy. Přes košili nosí kartounový živůtek s poramenicemi a květy, přední díl živůtku je hluboce vykrojen, ne tak zadní. Přes živůtek jde strakatý (všední den kartounový, v neděli a svátek hedvábný) šátek, který zakrývá celá prsa. Zástěra je téže barvy jako sukně. Okolo boků nosí široký pás z kůže, s květinami a jinými okrasami. Jeden cíp pásu, o něco užší s malým nožíkem na konci, visí u pravého boku skoro ke kolenům. Hlavu pokrývá malý bílý šátek, jehož přední dva konce jsou lehce vzadu zavázány. Slovinci z údolí Ziljského nosí boty vysoké až nad kolena, černé kalhoty z kozí, kamzíkové, někdy jelení kůže, kazajku z tmavého sukna, dlouhou vestu s velikými, zhusta stříbrnými knoflíky, nízký, kulatý klobouk, na něm o slavnostech a větších svátcích zlatem protkanou stužku se zlatým třapcem. Pod kloboukem nosí ještě černou čepici, od které visí do týla strakatý třapec. Klobouky nosí jen do kostela, jinak se chodí obyčejně jen v čepici. Pod přehrnutým límcem košile je uvázán strakatý šátek. V zimě se nosí též bílý kožich s černým vyložením.
V posledních létech vyměnili zvláště Slovinci v Horní Krajině národní kroj za městský. Jen o slavnostech a svátcích možno viděti ještě více starého, oblíbeného, ale poměrně drahého kroje. Mužský kroj v Horní Krajině neliší se mnoho od kroje v Ziljském údolí, jinak ženský. Ženy strojily se před 30 léty větším dílem všeobecně dle starého národního zvyku. Nyní ovládl kroj moderní; jen o větších národních nebo církevních slavnostech nosí děvčata i ženy na hlavě »peču« (bílý náhlavek), přes pás krásný pásek, často stříbrný, zvaný »sklepanek«. Přes prsa nosí hedvábný šátek temnočervený, košile má široké, krásně řasnaté rukávy. V Dolní (zvláště v Bílé) Krajině blíží se kroj chorvatskému, v Goricku Přímoří vlaskému. Mužský kroj Slovanů v sev. Italii neliší se již od kroje sousedních Vlachův. I ženy zaměnily starý kroj za moderní. Hlavní části starého ženského kroje tvořily pet, t. j. živůtek s dlouhými, u zápěstí súženými rukávy, a čamžòt, t. j. sukně spojená se životem, napřed hluboko otevřeným a bez rukávů. Přes »čamžòt« šel středem široký černý pás. Jednotnost v národním kroji nenalézáme. Každá krajina má něco zvláštního.
Ve Štýrsku blíží se kroj na hranici krajinské krajinskému, na hranici korutanské korutanskému, na chorvatské chorvatskému. Šavničari a murští Polanci nosí krátkou košili robaču, gatě breguše, vestu pruslik a vysoký klobouk. Svrchní oděv, černý kožich anebo plášť a j., nosí se jen v zimě. O svátcích a slavnostech přistupuje ta neb ona hedvábná ozdoba. Vestu krášlí řada lesknoucích se knoflíků, okolo krku a okolo pásu je hedvábný šátek, za plstěným kloboukem kytice. Ženy mají všední den krátkou košili rokavce, plátěnou kytli janku, šátek obyčejně červené barvy přes prsa a bílou »peču« na hlavě; v zimě kožich a »čižme«, v létě »punčohe«. Oděv sváteční je krásnější a pestřejší. Podobně se nosí též Pesničaři, jejichž košile je trochu delší a plášť z modré látky. Goričané ve Štýrsku mají kalhoty z kozí, ovčí neb jeleni kůže až po kolena, modré punčochy, svrchní oděv soukenný nebo z manšestru, jopič, jankar, a střevíce šolne; všední den nosí však široké plátěné kalhoty modré barvy, bregeše. Kroj ženský je týž jako u Šavničaru, jen »peča« je zavázána na hlavě, dále se nosí jen krpce. Dravští Polanci, horní díl Chalužanův a Slovinci v okolí celském nosí vždy černé nebo tmavé kalhoty, vrchní oděv anebo kožich zhusta téže barvy a boty. Ženy nosí čepec a k tomu »peču«, jako v Horní Krajině, širokou kytli, kabátek »špensar«, širokou hedvábnou náčelenku, kolem boků dlouhou šňůru s nožem na konci. I mužští nosí stále nůž anebo celý příbor v kapse na podbočí jako v Horní Krajině a jinde. Pohorci nosí široké kalhoty ze šedivého sukna, podobný »jankar«, boty, »torbu« z liščí, jezevčí nebo vlčí kůže jako ostatní štýrští Slovinci, jiní mají torby z jiné látky.
U Slovinců jest mnoho zvykův a obyčejův starobylých. Zvláště slovinská svatba má mnoho starého a zajímavého. Všude nalézáme ještě zbytky a upomínky na dívčí únos (otmica), zvyk to všeobecně jihoslovanský. Vylíčiti do podrobna svatbu slovinskou vedlo by příliš daleko, poněvadž má každé místo něco svého, zvláštního. Při zasnoubení panuje v Korutanech, a to u Slovinců údolí Ziljského, zvláštní způsob. Chce-li se mladík oženiti, jde svátečně ustrojen do domu své vyvolené, projeví rodičům jejím svoji žádost a zase odejde. Rodiče sdělí to dceři a jsou-li oni a dcera srozuměni, přichystá si děvče pěknou kytici. Druhý den, když již vše odpočívá, jde děvče s kyticí v průvodu vyvolené družky do domu svého nápadníka a dá mu kytici, a od té chvíle je jeho nevěstou. Neobdrží-li nápadník kytici, je odmrštěn. Za jitra dne svatebního přijdou svatebčané se ženichem a starosvatem v čele před dům nevěsty, všichni na koních okrášlených červenými stuhami, starosvat s červenou korouhvičkou. Před domem zazpívají národní písně, ženich a praporečník jdou do domu. Ale vládce domu vyjde jim vstříc s lopatkou (od kamen) a křičí: »Co jste a co chcete?« Praporečník žádá, aby se vydala nevěsta, ale místo té přijde stará baba. Družičky přivedou konečně nevěstu, kterou ženich podávaje jí ruku pozdraví. Na cestě do kostela zatáhnou dva chlapci nevěstu, vdává-li se v jinou obec, řetězem přes ulici a ona musí se vykoupiti penězi. Na té cestě se zastaví u každého hostince a platiti musí všecko praporečník; i při obětním průvodě v kostele má praporečník první místo. Matka nevěstina položí bochník chleba a klobásu na oltář. Po oddavkách se pije šentjanževec, t. j. víno požehnané v den sv. Jana Evang., a to na některých místech z oltářních zvonečkův. Při odchodu z kostela zastaví se ženich a nevěsta u vrat a přijímají od svatebníků dary. Nevěsta hodí díl toho pozpátku mezi lid, ženich napřed, aby byli obdařeni potomstvem, zbytek se hodí do koryta (od studny). Z kostela se jde k domu ženichovu; tu přichází hospodyně naproti s bochníkem, na němž leží křížem dva klíče. Nevěsta rozkrojí chléb a rozdělí chudým okolo stojícím, v poslední kus zatkne stříbrnou minci a chlapec běží s ním kolem domu, by dům byl chráněn před neštěstím. Potom přinese slepici a nechá ji přes hlavu nevěstinu vběhnouti do domu, čímž prý se odvrací od nevěsty všeliké kouzlo. Na to vstoupí nevěsta do domu a pokropí svěcenou vodou prostory. Při svateb. obědě mají ženich a nevěsta jen jednu lžíci a jeden talíř. Po obědě se zpívá a tančí, a nyní teprve může praporečník odevzdati svůj praporec. Zpropitné pro kuchařku sbírá družba, přinesa z kuchyně rozvětvenou hůlku s rozličnými jídly; každý svatebčan okusí trochu a vloží tam zpropitné. Podobně se slaví svatba v Horní Krajině. Když svatebčané přijdou před dům pro nevěstu, naleznou zde dům uzavřen. Svatebčané prosí, aby se jim otevřelo, jsou prý kupci z dálných krajů, hledající vzácnou růži atd. Z okna mluví jeden z domácích, který je nazývá loupežníky, zloději. Teprve když se někomu ze svatebčanů podaří vlézti oknem do pokoje a otevříti dvéře u domu, vejdou svatebčané se ženichem. Na přání jejich přivedou nejprve starou babu jako nevěstu. S tou se dlouho žertuje a tančí; teprve když se ženich vykoupí, přijde pravá nevěsta. Svatba trvá obyčejně dva dny, ale také celý týden (do pátku); spat se chodí po půlnoci. Ve dnech svatby nejlépe se pozoruje pravý humor a duch národní. V Bílé a Dolní Krajině blíží se zvyky velmi chorvatským, ve Štýrsku pak má svatba ráz pravé národní zábavy.
Druhá národní slavnost, která se podnes zvláštním způsobem koná, je slavnost posvěcení chrámu Páně. Zvláště tu vynikají Slovinci v údolí Ziljském v Korutanech, kteří vůbec, ač jsou tak blízci cizímu vlivu, zachovali nejvíce starých zvykův. Jejich posvícení (žegnaňe) jest unicum mezi Slovinci. Začíná z rána, kdy všichni dospělí mužové se zvoleným starším v čele sejdou se v hospodě, a při víně, které se pije z cínových konvic, zpívají se národní písně. V touže dobu sejdou se do hospody i všichni dospělejší chlapci, by obřadně do spolku prvnějších přijati byli. Když je již čas, táhne se za zpěvu národních písní, jejichž každou sloku hudba opětuje, do kostela a po službách božích, když se odzvonilo poledne, za zpěvu zpět do hospody. Na zpáteční cestě zpívá se popotnica, národní píseň na způsob pochodu, chvalozpěv na uherského krále Matyáše. Po krátkém obědu, k němuž se všichni domů rozejdou, začíná zábava. První jest jízda na koních. Každý jezdec ozbrojen jest silným železným prutem; na prostranném místě je zaražen kůl a na něm nastrčen prázdný soudek. Každý snaží se v největším trysku rozbiti soudek; když se tak stalo, zavěsí jedna z dívek na týž kůl zelený věnec. Komu se podaří dostati jej na své kopí, oslavuje se po celý rok jako hrdina. Potom odebéře se vše k lípě, pod kterou sedí již hudebníci na vyvýšeném místě. Hudba zazní a chlapci zpívají chvalozpěv na lípu, potom jiný na králevice Marka. Nežli se přikročí k prvnímu t. zv. vysokému nebo prvnímu »raju« v údolí Ziljském, zpívají delší píseň, která se počíná slovy: Bog daj en dober čas, ta prvi raj začeti atd. Po té písni jde každý chlapec pro svoji tanečnici (sestru nebo některou z příbuzných) a vstoupí s ní do kola. Při hudbě tancuje se »raja«, potom se zase zpívá a chodí. Po prvém čestném tanci může si každý vybrati kterékoli děvče. Tance nejsou národní, nýbrž obyčejně polka, valčík, štajryš a j., ač mají ovšem také do sebe něco národního, zvláštního. Nemajíť Slovinci národního tance, vyjmouc snad »vysoký raj« Ziljanův, »kolo« v Bílé Krajině, patřící ovšem Chorvatům, a tanec »resianka« u Resianův v sev. Italii. K této slavnosti v údolí Ziljském (rok od roku v Bystrici) též chlapci a děvčata ze sousedních vesnic zpívajíce přicházejí k lípě, při níž se zastaví a čekají, až se tanec skončí, načež tančí jako hosté čestný tanec. Večer se netančí, děvčata musí domů. Druhý den se slouží mše za zemřelé vesničany. Již před ní se tančí pod lipou, po mši se pokračuje, ale nyní tančí jen ženatí hospodáři, kteří zůstávají na taneční zábavě též v noci do dvanácté, načež zapěvše některé národní písně zalijou ještě posvátnou lípu vínem s přáním, aby i příště zůstala zdravým stromem, pod nímž by mohli pořádati své slavnosti a zábavy.
Zbytky starých obyčejův a zvykův zachovaly se i o různých ročních svátcích. V mnohých zachovány asi ještě sledy předkřesťanské doby národa slovinského. Největší svátek Slovincův jsou vánoce (božič). Již jméno samo »malý bůh« svědčí o velikém stáří toho svátku a různých zvykův, které nalézáme všude u Slovincův po celou vánoční dobu. Na štědrý večer stavějí děti jesličky, hospodář chodí se svěcenou vodou a kadidlem po prostorách své domácnosti a modlí se za zdar a štěstí své, svých a svého dobytka. Děvčata lijou olovo do vody. Místo olova upotřebuje se vejce (vnitřní Krajina). V Horní Krajině chodí dívky též k čistým pramenům, ve kterých prý spatří obraz svých ženichův. O půlnoci mluví dobytek mezi sebou, a kdo má u sebe símě kapradí, může rozuměti jeho rozmluvě, jež se týče především osudů domácích. V Goricku dávají na štědrý večer kus stromu božič zvaný do ohně. Sedíce kolem ohniště modlí se, zpívají posvátné a světské písně a božič vínem polévají. Na rozcestí vidí se o půlnoci, co dobrého nebo zlého přinese nový rok. Ve Štýrsku střílejí po půlnoční mši před chlévy svěceným prachem. Shasne-li v této noci světlo bez příčiny, zemře v tomto roce jeden z domácích. O půlnoci lze vyzdvihovati poklady, ovšem jen pomocí »černé knihy«. Ve Štýrsku pekou na štědrý den zvláštní chléb kuc-kruch, jejž na boží hod pojídá rodina i dobytek. Dobu od vánoc do sv. Tří králův jmenuje lid štýrský »koledními svátky«, jakož koledování jest dosud všude zvykem, zvláště před novým rokem a před sv. Třemi králi. – Sv. Štěpán jest u krajinských Slovinců patron dobytka; v ten den obětuje se na oltář oves, dřevěné nebo voskové obrazy koňské a světí se sůl, kterou ve Štýrsku dávají do uší, mezi peníze a do jídla. Na Murském Poli a ve Štýrsku kropí pole svěcenou vodou a vlévají ji do pramenův, aby nevyschly. Na den sv. Jana Evangelisty světí se víno šentjanževec, od kterého dostává každý trochu na prázdný žaludek. Vlévá se potom do každého nápoje několik kapek. U svatého Tomáše ve Štýrsku dostává umírající ještě trochu tohoto vína. Na den Mlaďátek chodí děti ráno po domech, šlehají metlou a přejí štěstí. Poslední den v roce zve Slovinec staro leto. Prostory domácnosti kropí hospodář jako na štědrý večer svěcenou vodou, dívky házejí přes hlavu střevíce, a zůstanou-li tak ležeti, že jest přední konec obrácen proti dveřím, znamená to, že se v novém roce vdají. Slovinec Dolní Krajiny myslí, že dobytek o půlnoci hovoří mezi sebou o budoucnosti svého hospodáře jako jinde na štědrý večer. Na nový rok děvčata časně spěchají ke studni nebo zřídlu; která přijde dříve a hodí do pramene jablko, do kterého jest zastrčena rozmarinová kytka, dostane snadno a brzy muže. Kdo na nový rok upadne, v tom roce zemře. Jako na štědrý den a na »starý« rok večer kadí a kropí se též večer před sv. Třemi králi všechny místnosti hospodářského stavení. Při tom píší se na dvéře značky sv. Tří králů s letopočtem. U korutanských Slovincův a Resianův jmenuje se svátek Tří králů pernachti. Až do tohoto svátku od vánoc v některých krajích vůbec nezapřahají. Na ten den rozdělí hospodář vánoční chléb (božičnik) na dví a polovici rozdá domácím, druhou dobytku. V Korutanech dávají jako na nový rok i na sv. Tři krále bílého chleba dobytku. Též v Štýrsku rozkrajuje hospodář vánoční chléb (zde stalnik zvaný) a podávaje každému kousek drží jej vysoko proti stropu; kdo skočí výše a ho dosáhne, větší bude. V den sv. Blažeje drhnou se v některých krajinách svíčkami kolem krku, jakož vůbec při bolestech krku vzývají sv. Blažeje.
O hromnicích (2. února) povídají skoro všude o medvědu, který vychází v ten den z brlohu; je-li mračno, zůstane venku, je-li jasno, vrací se do brlohu; jinde vypravuje se to naopak. Kape-li na ten den dříve od svíce než se střechy, bude brzy konec zimy, nebo bude teplé jaro, jinde opačně. – Sv. Matěj (24. ún.): Svet Matija led prebija, Če ga ní, ga pa nar'dí (jako česky: Svatý Matěj ledy boří, nebo staví; Najde-li Matěj led, seká ho hned). – O masopustě má též Slovinec zábavy maškarní. Hlavní úlohu v některých krajinách zvláště ve Štýrsku hraje kurent, místo kterého mají jinde pusta – ovšem ze slámy. Na masopustní večer anebo na popelec se kurent nebo pust pochovává nebo spaluje. Přede-li se v masopustních dnech, snědí myši přízi nebo lezou hadi kolem domu. Na popelec v Korutanech dívky, které se nevdaly, táhnou ploch (kus stromu); v Krajině a ve Štýrsku dělají to i chlapci. – Na středopostní středu se vypravuje dětem, že na blízké hoře pilou starou babu řežou (staro babo žagajo). Kdo tam jde bos, dostane za to červené střevíce nebo punčochy. První jarní den je dle národního kalendáře den sv. Řehoře (12. března).
O velkonocích známy jsou u Slovinců kraslice a mazance v podobě kola (kolač); v Horní Krajině vaří na bílou sobotu zvláštní jídlo aleluja, připravené z řepných šupin. Na bílou sobotu se nosí odpoledne k posvěcení do kostela koláče a jiná jídla. Která z dívek je dříve doma z kostela, dříve se vdá. Když na velikou sobotu při »gloria« všemi zvony zvoní, myjou se všichni, kdož mají vodu při ruce, by jich nepoštípaly mouchy, ovádi a j. Na velkonoc (ve Štýrsku vuzem) jedí se hned z rána klobásy se křenem a teprv potom žganci (škubánky). – Velikou důležitost pro sedláka v Korutanech, v Hor. Krajině a vůbec u Slovinců má sv. Jiří. Sedlák počítá obyčejně všecko od sv. Jiří. Na Zilji u Běláku v Korutanech troubí se večer před svátkem na kozí troubu a zvoní se ve vsi od domu k domu; nejvýmluvnější udeří holí na dvéře domu a zpívá: Sv. Jurij potrka na duri, eno hlačo, hlačnico ima zeleno, eno rumeno. Potom se modlí a dostává darem sádlo. vejce a p. Též ve Štýrsku z rána na den sv. Jiří troubí hospodyně a vycházejí čarodějky. V některých krajinách ve Štýrsku a Bílé Krajině zabalí muže do bukové zeleni od hlavy po nohy a provádějí ho po vsi zpívajíce: Zelenega Jurja vadimo, jajca no masla prosimo atd. – Na den sv. Urbana (25. května) »se ptáci žení«.
V Horni Krajině jsou pozoruhodny »Trjáky, Tůrjáci«, t. j. svátek sv. Filipa a Jakuba (turs = taurus, urus; Turjak = Auersperg v Dol. Krajině). Jinde v Dolní Krajině na hranici chorvatské trjaky znamená svatodušní svátky. V Goricku nechodí se večer před hodem svatodušním na pole, poněvadž se tam rozlévá sv. Duch, a člověku by se vyhnul. Na boží hod zůstává někde dobytek doma, jinde se zase honí časně z rána na pastvinu, tu a tam však pozdě. Ve Štýrsku mažou biče svěceným voskem a práskají, aby čarodějky nemohly škoditi dobytku. V Dol. Krajině kropí vinohrady svěcenou vodou, aby jich sv. Duch chránil před krupobitím. V Horní Krajině dávají do oken zelené ratolesti jasanové nebo z jiného stromu zrovna kvetoucího (nejčastěji bývají to negnňj, čilimník, Cytisus taburnum). Myjou se též rosou ze pšenice před východem slunce; potom prý po celý rok nebolí oči a není se báti úžehu slunečního. – V den Nanebevstoupení Páně jsou všichni hadi na stromech. Ten den »pták ptáka sní« (aby měl maso k obědu). – Večer před sv. Janem hoří všude po kopcích a horách svatojanský oheň (krés). Hoši skáčou přes oheň, zpívají, tančí atd. V noci svatojanské kvete kapradí, jehož sémě jest klíčem k pokladům. Mnoho starých zvyků na ten den před stoletími mezi lidem rozšířených (jak svědčí Valvasor) je nyní zapomenuto. Sv. Jan a Pavel (26. čna) jsou Slovincům ochránci před bouřkou a bleskem (vedernika, dual., veder, a, o, bez deště, deště prázdný). – Sv. Markéta (13. a 20. července) pase hady. Jsou-li psi, kterými selský kalendář »pratika« znamená, obráceni proti sobě, budou psí dnové (pasji dnevi, od 24. čce do 24. srpna) šťastni pro sedláka, bez krupobití a p. Na Nanebevzetí P. Marie nesmějí hadi lézti po zemi. Rostliny sebrané mezi svátkem Nanebevzetí a Narození P. Marie užívají se za lék. – Na večer před dušičkami nechávají ve Štýrsku na stole víno, někde také křen; duše přicházejí prý v noci a pijou je. V Korutanech dávají na stůl chléb a pivo. V Horní Krajině (též jinde) pekou na ten den zvláštní chléb pro žebráky, preštice čili preščice (něm. Bretze). – Svátek sv. Martina (11. list.) je svátek pastuchův. Z barvy husi kobylky soudí se, jaká bude zima Na ten den se křtí víno. O sv. Barboře (4. pros.) si štýrský Slovinec mnoho vypravuje, vůbec však je známá jako opatrovnice v poslední hodině a j. V některých krajinách sv. Mikuláš hází každý večer pilným dětem okny ořechy, hrušky, jablka a p. Večer před svým svátkem chodí ve velikém průvodu čertův (parkelnův) od domu k domu s dary. Sv. Lucije (13. pros.) pomáhá při očních nemocech. Ve Štýrsku pekou na ten den chléb lucijščak; jeden bochník dostane položar, t. j. chlapec, který dříve, než jiní vstali, nakrmil dobytek. Na večer před sv. Tomášem (21. prosince) modlí se korutanský Slovinec 7 Otčenášův a 7 Zdrávasů a vidí ve spaní svou budoucnost, hoch nevěstu, dívka ženicha. Večer před sv. Tomášem právě tak jako v noci svatojanské mají čarodějky největší moc.
Z pověr slovinských uvádíme některé: Kdo se v noci dívá do zrcadla, vidí čerta (chudič). Kdo má řídké zuby, rád lže. Kdo se vzdá čertu, musí se mu vlastní krví zapsati. Hřmí-li záhy z jara, bude úrodný rok. Kdo se v pátek směje, pláče v neděli. V pátek není dobře začíti nějaké dílo, nedaří se. Nechá-li sekáč kosu na louce přes noc, přijde čert a poseká celou louku, ale tak, že ji obrátí, místo trávy je ráno prsť a j. Všude nalézáme lidové léčení, s nímž v souvislosti je častá nedůvěra k lékařům v lidu. Proti uřknutí (uroky), od něhož bolí hlava, dávají uhlí do vody, která se musí vypiti. V Horní Krajině se při tom modlí též zvláštní modlitbu:
Urokov ni devet, jih je le (jen) osem,
Jih ni osem, jih je le sedem,
Jih ni sedem, jih je le šest,
Jih ni šest, jih je le pet atd.
Nista dva je, je le eden (jeden),
Ni eden, je le nobeden (žádný).
Mnoho říkadel je známo proti uštknutí hadímu. Sedlák v takových příležitostech hledá hadače, jakého má skoro každá vesnice, jenž modlitbami léčí otoky, růži a j. V rozličných nemocech užívá se nejvíce léčivých bylin. Proti souchotím slouží šalvěj (Salvia officinalis), z bezového květu vaří se thé proti kašli. Křen se žitnou moukou roztlučen slouží jako náčinek proti píchání v bocích. Proti hlístům upotřebuje se česnek. Dětem se dává česnekový věnec kolem krku, ale též ocet proti očním chorobám, roháč proti padoucnici, proti otoku mandlí ještěrka a j.
Zachovaly se i lidové tradice o jakýchsi bajeslovných bytostech, částečně snad staré, ale valnou měrou pod cizím vlivem vyvinuté. Vypravuje se o Marjétici, která byla od macechy obětována draku a osvobozena od sv. Jiří, o dívce uloupené od »Trdoglava«, o »Pesoglavcích«. U Slovinců Rojenice (Sudice) se svíčkami v rukou a bílých šatech prorokují dětem při narozeni jich osudy a budoucnost.
Každý Slovinec umí vypravovati o čarodějích, čarodějnicích, o čertu, pídimužících, trpaslících. Čarodějnice dělají na vysokých horách (každá krajina má v blízkosti nějaký vrchol, kde je sídlo čarodějek) kroupy a bouřku tancujíce při tom. V lesích bydli Čatež, půl člověk, půl kozel; rád pomáhá svou radou, rozhněván válí s hor skály a zasypává domy, vesnice atd. Obyvatelem lesů je i Škrat neboli Malik v zelených kalhotách a s červenou čepicí; ten může ukázati poklady a přináší vůbec štěstí do domu. Na hranicích chorvatských nalézáme též Vily, v Korutanech pak Žalik ženy v Roži, v Ziljské dolině Bílé nebo Častlivé ženy a Sibile-Prerokile. Též v Korutanech je znám Škrat, vedle něho ještě Škopňak a, jako v Horní Krajině, divoký muž (divji mož), vodnik (povodnji mož), Pehtra baba, též Perhta zvaná. Poslednější, jakož i divja jaga jsou ovšem cizího původu; tato v Korutanech jmenuje se ponočna jaga (noční honba). Prastará víra ve vlkodlaky a upíry nalézá se také u Slovinců; sem a tam slují Premrl anebo Vedomec, poslední je často zosobněná bludička. Můry chodí též u Slovinců v noci na člověka, tlačí ho a ssají z něho krev. Aby nemohly do ložnic, dělají na dvéře znamení můří nohy (morna noga). Jiné bytosti a démoni jsou Kurent, slovinský Bacchus, a Torka, Torklja, které zvláště o čtveropostních sobotách jako v sobotu vůbec pronásledují a trhají předoucí ženy. Ve Štýrsku se vypravuje, že byl torek (úterek) posvěcen Torklji. Netěk, Glodež, Juterman, Mitalo, Dimek, Gestrin, Krsnik, Kombal, Laber, Muk, Šetek, Stramor, Tatrman a j. mají více místní význam.
Oblíbené jsou povídky o povstání jezer, v horách o vlaských hledačích zlata, o pokladech, známo je, co se vypravuje o Zlatorohu v údolí trentském za Triglavem (Baum bach). Až podnes zachovalo se hojně báchorek o zvířatech (boj psa Belina s vlkem), pohádek, legend a historických pověstí. V posledních má první úlohu král Matyáš, slovinský Barbarossa, boje s Turky (Miklova Zala, Serajnik Zalika v Roži v Korutanech atd.). Známí jsou všude siláci, jako: Peter Klepec, Martin Krpan, Štempihar a j. Všeobecně se věří, že se duše zemřelých zjevují lidem, že nebožtík straší. Vypravuje se o úkazech nočních v podobě koček, koní, lidí bez hlavých a p. Prokletí matčino má moc obrátiti syna, dceru v jiného tvora.
Lidové písně slovinské zvláště starší jsou dosti pozoruhodné, ačkoliv jich nemůžeme srovnávati s jihoslovanskými epickými zpěvy, které ovšem ani Slovincům nejsou zcela cizí. Málo je v nich mythického, více historického. Hlavně se opěvují hrdinové: Král Matyáš, Pegam a Lambergar, Ravbar, Laudon a j. V poslední době šíří se mezi Slovincí víc a více německý rhythmus čtyrdobý:
‿–‿‿–‿
‿–‿‿–
‿–‿‿–‿
‿–‿‿–
ve kterém již Val. Vodník složil některé básně. Ve starších písních nalézáme nejčastěji čtyrstopé. jamby, zřídka pěti- nebo třístopé trocheje. – Slovinec vůbec rád zpívá, jeho písně však nejsou jen melancholické, jak se často tvrdí; snad nikde mezi Slovany neslyší se tolik veselého, jako na př. u štýrských Slovincův. Též korutanští Slovinci zachovali pravý ráz slovinské písně a to nejvíce zase v údolí Ziljském; proti tomu podivno, že na př. junští Slovinci, kteří tvoří většinu Slovinců v Korutanech, málo zpívají.
Větší sbírku národních písní slovinských vydal E. Korytko: »Slovenske pesni krajnskego naroda« (Lublaň, 1839, 5 seš.), jednotlivé vydali již dříve D. Zakotnik, Vodnik, Smolej a j. První se o nich zmínil furlanský historik Nicoleti (kol r. 1550) a potom Valvasor. Ještě lepší a kritičtější sbírku, než byla Korytkova (ale menší), vydal Stanko Vraz v Záhřebě r. 1839. Cizinu seznámil s nimi Anast. Grün (»Volkslieder aus Krain«, 1856). Úplné vydání vychází nyní mezi publikacemi Matice Slovinské v Lublani redakcí dra Karla Štrekelja. Národní písně slovinské s nápěvy sbírali různí učitelé; v první řadě zde jmenovati jest Janka Žirovnika a vydavatele »Slovanův ve svých zpěvech« L. Kubu. V poslední době stará se o ni zvláště »Glasbena Matica« v Lublani a Matěj Hubad. Souborné sbírky pohádek není, některé menší sbírky vydali B. Krek, A. Gabršček, v časopisech, jmenovitě v »Kresu«, otiskl je M. Valjavec a j. Oblíbené u Slovinců hádanky sebrány posud nejsou. Nejvíce národních hádanek ve Štýrsku vydal Peter Dajnko (»Posvetne pesmi med Slovenskim narodom na Štajarskem«, 1827, 200 hádanek na konci), také St. Vraz a j. Pořekadla slovinská sebral Kocbek (»Slovenski narodni pregovori«); sbírka ta není úplná a také neobsahuje pořekadla jen slovinského původu, nýbrž je v ní ledacos přeloženo z jiných jazyků (na př. ze srbskochorv.). O Slovincích, co se týče národopisu, lze se poučiti hlavně z těchto novějších knih: Die oester.-ungarische Monarchie in Wort u. Bild: Kärnthen, Krain, Steiermark; Die Völker Oesterreich-Ungarns, 10. sv.; Josef Šuman, Die Slovenen (Sitten und Gebräuche der Slovenen, v. Fr. Hubad); Dr. Josip Pajek, Crtice iz duševnega žitka štaj. Slovencev (pro štýrské Slovince). O obyčejích, pověrách, pověstech atd. psal Ivan Navrátil v »Letopisu Matice Slov.« (1885 sl.). V témž časopise vyšly též jiné národopisné články, jako o svatbě atd. Kunšič.