Ottův slovník naučný/Hodža
| Ottův slovník naučný | ||
| Hodyně | Hodža | van den Hoeck |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Hodža |
| Autor: | Jaroslav Vlček |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 443–444. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Michal Miloslav Hodža |
|
Hodža: 1) H. Michal Miloslav, národovec, evang. kazatel a spisov. sloven. (* 22. září 1811 v Rakši, v župě turčanské — † 26. břez. 1870 v Těšíně). Prvního vzdělání nabyl od starého Buriana, učitele Kollárova. Idee pěvce »Slávy dcery« ujaly se v něm záhy. V Prešpurku na theologii byl již mezi nejhorlivějšími československými literáty, a jeho zahajovací Řeč při příležitosti pervého zasednutí k Údům Společnosti (slovenské) deržaná dne 22. září r. 1833 (otištěná v »Plodech sboru učenců řeči českoslovanské prešporského«, v Prešpurku 1836, str. 58—72) horlivě hlásala Kollárovu nauku o vzájemnosti, zejména mezi Čechy a Slováky. Také lyrická oslava Československé řeči (t., 100—104) a epický výjev z dějin sev. Slovanů Meč křivdy (105—119) jdou zcela ve stopách »Slávy dcery«. Ježto v těch létech na cizozemské university studujících z Rakouska nepouštěli, H. roku 1837 bohosloví dokončil ve Vídni a hned potom zvolen za prvního kazatele ev. sboru v Liptovském sv. Mikuláši na místo původně nabízené Janu Kollárovi. Tam H. působila zároveň trpěl téměř až do smrti. Uražená ctižádost starších jeho kollegů, kteří v úřadě mu byli podřízeni, spory a intriky místních stran a hlavně urputná maďarisace let čtyřicátých, které všemi cestami se bránil, ztrpčovaly mu život. Rok 1848—1849 H-žu povolal k veřejné práci agitační ve smyslu národním. Řečnil na táborech lidu, s Hurbanem a Štúrem zřizoval čety dobrovolnické na podporu cís. vojska proti Maďarům, a s týmiž předáky slovenskými za největšího terrorismu na čas uchýlil se do Prahy. Po utišeném povstání, vyznamenán jsa řádem, vrátil se do Mikuláše. Ale staré spory pod jinými záminkami záhy oživly opět. Nová organisace ev. církve augšpurského vyznání, jež r. 1859 nastala t. ř. patentem a do jisté míry lutherány slovenské chránila proti agitačním snahám o unii s maďarskými kalvíny (což rovnalo se odnárodnění), jakož i H-žovy liturgické novoty, v pravdě však návrat k obřadům starobratrským, poštvaly proti němu nejprve renegátské živly soudů církevních, potom i vrchnost: civilní a vojenské (za výjimečného stavu r. 1862), jimižto sice žaloby naň vznesené usvědčeny za smyšlené, H. uznán nevinným a ponechán v úřadě, kterého měl býti zbaven; ale roku 1867, po vyrovnání, původní nepříznivý výrok byl potvrzen znovu a H. s pensí, rozmnoženou ze soukromé pokladny panovníkovy, přinucen byl vystěhovati se z vlasti a usaditi se v Těšíně, kde také zemřel. — Těžiště literárních a kulturních snah H-žových spadá do let čtyřicátých. Ač spisovnou češtinu znal dobře, přece r. 1845 připojil se k těm evangelíkům, kteří domácím nářečím středoslovenským lid odhodlali se buditi k duševnímu životu. V oněch létech hlavně u H-že konaly se porady národní; on založil a r. 1844—47 vedl lit. spolek »Tatrín«; on r. 1845 zahájil blahodárnou lidovou činnost protikořaleční; on r. 1845 spolu s jinými vymohl první slovenské noviny politické, které potom vydával Ludevít Štúr; on posléze dne 28. bř. 1848 na valné hromadě župy liptovské veřejně formuloval památné Žiadosti národa slovenského, základ to pozdějšího pověstného »Memoranda« slovenského z roku 1861, za kteréžto doby nového ruchu veřejného H. opět osvědčil úchvatné nadání řečnické. Vědecké základy nynějšímu literárnímu jazyku slovenskému H. položil ve spisech Epigenes slovenicus. Liber primus. Tentamen orthographiae slovenicae (Levoč, 1847) a Větín o slovenčině (t., 1848). Smutný stav svého národa, zaviněný nedostatečným vzděláním a bezohledným tlakem odnárodňovacím, vylíčil knížkou Dobruo slovo Slovákom, súcim na slovo (Levoč, 1847). A cizině současné zoufalé položení slovenské osvětlil v znamenité brožuře Der Slowak (Praha, 1848). Jako básník v pozdějších létech již nevystupoval na veřejnost; jen několik zdařilých círk. písní otiskl v ev. kancionálu. Ale veršovati nepřestal. Obsáhlá lyrická skladba Vieroslavín (ukázky v »Orlu« VIII., 153 a »Slov. Pohľadech« 1884, 154) a hérójská Matora stále věrny zůstávají základu kollárovskému a, jakkoli ztrácejí se v blouznění mystickém, lahodnou formou vynikají nade všecky tehdy psané verše slovenské. Životovisy: Ctiboh Zoch, »Sokol« 1863, 436; Jar. Vlček, »Světozor,« 1880, 415. Lit. karakteristika: Jar. Vlček, Literatura na Slovensku, Praha, 1881, 171 sl. a jinde; Dejiny literatúry slovenskej, Turč. sv. Martin, 1890. 72, 82, 222 a j. Včk.
2) H. Ondřej (* 15. září 1819 v Rakši — † 28. čce 1888 v Sučanech), mladší bratr Michalův, který jej odvedl od mlynářství, jemuž byl určen, a dal mu přípravu na studie. Ev. bohosloví studoval v Prešpurce, potom v Halle. V l. 1846—48 byl kaplanem v Mikuláši, odtud až do r. 1886 farářem v Sučanech; dvě poslední léta strávil tam na odpočinku. H. spočátku rozvíjel plodnou činnost národní a politickou; r. 1849 v B. Bystřici přestál si také vězení, jehož se mu dostalo od maďarských povstalcův. Ale r. 1858, po velkém požáru, který zničil i sučanský chrám a faru, H. několik měsíců kázal v kostele beze střechy a oken; následek toho byla záducha, která jej potom po celý život poutala ke kamnům jako zlomeného neduživce. Literární činnost H-žova zavírá se hlavně v rozpravách, uveřejňovaných v kalendářích »Matice Slovenské« z let šedesátých, kde pod jménem Maťko zo Slovian z části původně, z části dle Jussicu Simona de Nantua šťastným, populárním způsobem lid vedl k národnímu vědomí a k ctnostem občanským. Včk.