Ottův slovník naučný/Albania

Údaje o textu
Titulek: Albania
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 694. Dostupné online.
Licence: PD anon 70

Albania, starověká krajina v dnešním Kavkázsku, prostírala se na severním i jižním svahu východního Kavkázu, ohraničena jsouc na vých. mořem Kaspickým, na sev. Sarmatií, na záp. Iberií, na jihu pak řeky Kyros a Araxes dělily ji od Armenie. Mimo hornaté končiny kavkázské byla půda její nad míru úrodná, rodíc hojně obilí a vína. Obyvatelstvo její líčí staří spisovatelé jako lid lenivý, nevědomý, který orbu, k níž výtečná půda přímo vybízela, zcela zanedbával, raději honbě, rybaření a chovu dobytka se oddávaje. Za zbraň sloužily Albánům oštěpy, luky, šípy, hlavní však síla vojsk jejich spočívala v jízdě. Peněz neznali a obchod vedli jen na výměnu. Vzdávali též lidské oběti a mrtvým dávali veškeré jmění do hrobu. Římané setkali se s národem tímto poprvé za válek s Mithridatem, s nímž Albanové byli spojeni. Po porážce Mithridatově poslouchali římských místodržitelů v Malé Asii; dělili se původně ve 12 hord, z nichž každá měla svého knížete, ale později byly všecky pod jedním panovníkem spojeny. O původu jejich nevíme nic určitého, ale byli bezpochyby národem skythským neb sarmatským, nejspíše částí onoho národa, který později v dějinách se vyskytuje pode jménem Alanův. Dějepisec Prokopios v VI. století zná v oněch končinách jen Alany a země sama později slula Alania. Hlavním městem byla Albana na pobřeží kaspického moře; říše albanská udržela se až do stol. X., kdy od kmenů tureckotatarských byla vyvrácena.