Ottův slovník naučný/Albanie

Ottův slovník naučný
Albania	Albanie	Albanitiko

Údaje o textu
Titulek:	Albanie
Autor:	Konstantin Jireček
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 694–702. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Albánie

Č. 147. Albanec (Geg).

Albanie, albansky gegicky Arbenija, Škipenija, toskicky Arberija, Škiperija, slovansky v Dalmacii Arbanija, turecky Arnautluk, hornatá, vědecky posud málo prozpytovaná země podél východního pobřeží moře Jaderského od hranic Černé Hory do pomezí království řeckého. Jména A. úředně se neužívá; jest národopisné, bez určitého omezení. Poprvé vyniká za pozdního středověku toliko pro horské kraje mezi Dračem a Ochridem. V XV. stol. rozšířeno od Benátčanů i do srbské Zety, na okolí Skadru, Baru a Kotoru; ještě v našem století Boka Kotorská někdy nazývána officielně »Rakouskou Albanií«. V Turecku často vyrozumívá se Arnautlukem veškeren prostor od Kosova pole a od řeky Vardaru až k Adrii. Zeměpisci západozemští dělí A-ii obyčejně na tři části: severní či horní (okolo Skadru), střední (okolo Avlony a Elbasanu), jižní či starý Épeiros (s Janinou). Turecké politické rozdělení, velmi měnivé, vykazuje nyní 4 vilájety: skaderský (2 sandžaky: Skader, Drač), janinský (5 sandžaků: Preveza, Janina, Argyrokastro, Ljaskovik, Berat), monastirský či bitolský (4 sandžaky: Bitol či Monastir, Gjordža či Korytza, Dibra,Prizren), kosovský (4 sandžaky: Skopje či Üsküp, Peć, Priština se sídlem valije, Novipazar). V následujícím nástinu přihlížíme jen k těm končinám, které se vždy počítají k A-ii, bez ohledu na ony, ježto při smíšeném svém obyvatelstvu náležejí k Starému Srbsku a k Makedonii.

Zeměpis. Pobřeží A. dělí se na dvě části, severní nížinu a jižní hornatinu. Za horami černohorskými, které přistupují k moři samému, začíná se otevřený kraj při ústí řek Bojany a Drimu, mezi nimiž leží rejda San Giovanni di Medua, dnešní přístav města Skadru. Dále následuje od ústí Drimu až k Avloně přímořská rovina (ok. 15 m), 8–10 hod. široká, s ústím četných řek, u břehu lemovaná písčinami, močály, lagunami a bahennými lesy, za nimiž uvnitř se prostírá krajina úrodná, ale pro letní zimnice nezdravá. Jediné vyšší body tohoto plytkého břehu, pro mělčiny loděm velice nebezpečného, jsou mysy Capo Rodoni, Capo Pali, za nímž na ostrovovitém pahorku (184 m) leží prastaré město Drač, a Capo Lagi, vše konce nižších odnoží hor vnitrozemských. Ještě Tirana leží jen 121 m n. m., Skader 18, Kavaja 14 m. Před rozsáhlou zátokou Avlonskou nalézá se jediný ostrov tohoto pobřeží, skalnatý Saseno s majákem. Za ním, zrovna naproti italskému m. Otrantu, bezprostředně k moři přistupují strmé hory Chimarské (do 2025 m, Čika), končící mysem řečeným Linguetta čili Glossa (antická Akrokeraunia, hora S. Vasilia 839 m). Další břehy epirské jsou skalnatá pahorkatina s četnými přístavy, z nichž zmínky zasluhují Butrinto naproti velikému ostrovu Korfú, s jedinou lagunou tohoto pobřeží (Lago Vivari) a Parga. Pobřeží A. končí se zálivem Artským, jehož severní břeh náleží Turecku, jižní Řecku; na stranách plytkého vjezdu stojí proti sobě turecká pevnost Preveza (blízko zřícenin staré Nikopole) a řecká tvrzka Aktion (římské Actium).

Hory albanské náležejí ke křídovému pokračování jižních Alp, které vyplňuje celou západní polovici Balkánského poloostrova, dosahujíc až do Řecka. K uzlu černohorskému pojí se málo známé Albanské Alpy, dělící vrchoviště řeky Limu od průlomu řeky Drimu, s hlavním směrem od záp. k vých. a s vrcholky přes 2300 m, ale bez ledovců (Trojan, Prokletja, Brata, Bor, Baba, Skülsen 2296 m). Od průlomu drimského zůstává hlavní pásmo dále od moře; nejvyšší místo na cestě ze Skadru do Prizrenu Čjafa Malit 1107 m, na stezce z Elbasanu (131 m) do Dibry (640 m) 1312 m, vrcholky nad prameny Škumbu přes 2000 m (Jablanica 2282 m, Kamna 1961 m). Hlavní hřeben vysílá k západu četné výběžky, mezi nimiž jsou sídla Mireditův a jiných kmenů (Čjafa Salcota nad Krojí 1714 m, hora Daltit nad Tiranou 1546 m, pásmo Gerabe 725 m). U Beratu vystupuje velikolepý Tomor (2413 m). Dále hlavní pásmo dělí vodstva Tnessalie a Epiru a slove Grammos (1800 m) a Pindos s vrcholky přes 2500 m (Smolika 2574 m u Samariny, Peristeri 2196 m), s hlavním přechodem (1551 m) u Medzova (1145 m). Epir jest úplně hornatý, spletitý labyrinth křídových pásem, v němž se nalézají toliko úzké říční doliny a četné ponory s podzemským tokem vod; v přímořských horách u Chimary má Čika výšku 2025 m. Mezi oblastmi Drimu a Vardaru táhne se vysoká Šar-Planina (antický Scardus) v oblouku od Ochridu ke Skopji (318 m). Její vrchol Ljubotrn nad Skopjem (3050 m) jest nejvyšší posud měřená hora Balkánského poloostrova; obrovský Korab nad Dibrou není posud ohledán. Gjalica má 2471 m, Koritnik 2310 m. Doliny mezi těmito horami mají rozličné výše: Struga (u Ochridského jezera) 688 m, Resen (na sev. straně Prespanského jez.) 862 m, Kalkandelen jen 436, Djakova 393, Janina 484 m.

Vodstvo. Jediné splavné řeky A. jsou Bojana, odtok jezera Skaderského, která nese i parníky a Drim (alb. Drin), jehož splavnost se obmezuie na kus od průlomu k moři. Drim vzniká z Černého Drimu, odtoku Ochridského jezera, protékajícího skrze krajinu Dibru, a z Bílého Drimu, jenž se pramení blízko města Peće; oba se spojují v hlubokých, skalnatých roklinách a tekou předlouhým, klikatým i neschůdným průlomem, přes 100 km dlouhým. Pokus Hahnův r. 1863 o plavbu těmito velikolepými úžinami nahoru pro prahy říční se nepodařil. R. 1859 prorazil si Drim vedlé starého ústí i nové rameno od skalných vrat, jimiž vystupuje do přímořské roviny, do Bojany pod Skadrem. Do tohoto ramena vpadá přítok Bojany z Alp Albanských Kiri či Drinasi, tekoucí kolem hradu Drivastu. Menší pobřežní řeky dále na jih jsou Mat (pr. přítok Fandi ze země Mireditův), Išim od města Tirany, Arzen či Rzan s ústím severně od Drače. Rozsáhlejší poříčí mají Škumbi (římský Genusus, středověký Vrego) tekoucí kolem Elbasanu, Semeni, hořeji Devol řečený (za středověku slul tak celý; antický Apsus), s prameny na východní straně Pindu (l. přítok Ljumi Beratit od města Beratu), a předlouhá Vojusa čili Vijósa, novořec. Vovúsa (starý Aous) od Medzova z Pindu (přítok z l. Dryno); ústí všech tří stále roste nánosem písku. Z epirských řek vynikají Kalamás, přijímající podzemní odtok jezera Janinského, a Mavropotamos (starý Acherón). Do zálivu Artanského padá řeka Arta (antický Arachthus), temenící se blízko vrchoviště Vojusy.

Jezera albanská jsou tato: Skaderské (373 km²), pak ovální, s jezery švýcarskými porovnávané Ochridské (269 km²), jezero Malik na horním Devolu a napolo bahenné Janinské (asi 110 km²), nemající nadzemských odtokův. Podzemními odtoky souvisí prý s Devolem málo známé jezero Prespanské (asi 200 km²) na východ od Ochridského. V přímoří se nalézá mezi ústím Škumbu a Semenu sladkovodní bahenné jezero Terbuf.

Jaké rozšíření mají vedlé převládajícího útvaru křídového formace jiné, není známo. Hornictví Pirustův v severní A-ii za doby římské, benátské zprávy z r. 1595 o pustých dolech stříbrných na řece Fandu, v zemi Mireditův a u města Lješe, jakož i pověsti o zapadlých průkopech stříbrných v krajině Diberské svědčí o ložiskách rudných, nyní zapomenutých. Na dolní Vojuse doluje se u vsi Zelenice na pevný i tekutý asfalt, nyní od akciové společnosti. V okolí Avlony dobývá se síry, sádry a křesacího kamene. Teplé prameny jsou u Elbasanu a Dibry. Zemětřesení nejsou vzácna.

Flora A. dělí se na dvě oblasti; dle přímoří panuje vegetace středomořská, vždy zelená, zasahujíc až k jez. Skaderskému, k Tomoru a k Janině, na horách pak rostlinstvo rázu středoevropského. Na pomoří daří se olivy, fíky, pomoranče, citrony, granátová jablka, okolo Drače i Avlony i palmy (Chamaerops humilis). Severní A. je velmi lesnatá; pralesy dubové, bukové a borové začínají se v přímořské nížině u Avlony a Drače (mezi bahny háje Pinus maritima) a vyplňují poříčí Matu, Fandu a středního Drimu, hlavně krajinu Dukadžin. Ve vilájetu skaderském prý pokrývají 93 míle. V Epiru nalézají se podobné veliké lesy na Grammu a Pindu; v nižších jeho krajinách sahají dubové houštiny až k moři.

Zvěře není nedostatek; na Alpách Albánských a na Šaru vyskytují se kamzíci, jinde medvědi, jeleni, srnci, daňci, rysi, divé kočky, vlci, kanci, šakali atd. Begové z okolí Dibry a Elbasana dosud ještě jezdí na lov se sokoly. Řeky a jezera oplývají rybami, zvláště úhoři.

Podnebí je zdravé, kromě letní malarie na pobřeží okolo Drače zimnicemi ztýraného a podobné Avlony. Hornatiny mají ostrou zimu a teplé léto, pomoří klimat řeckému podobný.

Zaměstnáním svým jsou obyvatelé většinou pastýři, zabývající se chovem ovcí a koz, jakož i horských koní, méně skotu rohatého. Stáda pasou se přes léto na horách, přes zimu v pomoří; Klementinci zimují na př. se stády svými na dolním Matu, »Vlasi« z Grammu a Pindu a Bulhaři z Ochridska v rovinách u Avlony, ale Miredité na př. provozují toto střídavé hospodářství jen uvnitř své země. Z té příčiny jest dobytek, jakož i kože a vlna hlavním předmětem vývozu. Za nedávných dob kvetlo v městech i jirchářství (výroba korduanův) a soukenictví. Orba jest slabá, kromě pomoří, z něhož se vyváží také něco žita i kukuřice. Vína se pěstuje mnoho i v horských krajinách. Ostatní plodiny jsou: olivy, tabák, hedvábí, bavlna (chatrná, u Avlony a Arty), sumach (ital. scotano), totiž větve a listí keře Rhus cotinus, užívané k jirchářství (hlavně ze země Mireditův), plody a dubinky valonového dubu (Quercus vallonea) rovněž pro tříslo, ryby (hlavně »ukljeve«, it. scoranzo, z jezera Skaderského), želvovina, žlutý vosk, asfalt a mořská sůl ze soliváren na pobřeží mezi Dračem a Avlonou. Dřívější čilý vývoz pijavek z bahenných jezer pobřežních nyní přestal.

Průmysl severní A. obmezuje se toliko na něco řemeslníků po městech. Za to kvetou řemesla v městech a horských vesnicích epirských, hlavně mezi Řeky a Rumuny (Vlachy). Mužské obyvatelstvo celých vsí odchází na léto na práci do ciziny, hlavně do Cařihradu a jiných měst tureckých, jako zedníci, pekaři, zahradníci, hospodští atd. Způsob ten jest rozšířen i u horalů Makedonie a Bulharska až do Rhodopy a Balkánu. Účastní se v něm i Albanci muhammedánští Albanští obyvatelé města Ulcině (Dulcigno) jsou obratní plavci.

Obchod není valný. V Preveze cení se roční dovoz na 5 mill. franků, vývoz na 3 mill; ve Skadru dovoz na 3 ½ mill., z čehož 3 připadají na Rakousko. Kože a vlna vyvážejí se větším dílem do Rakouska a do Italie. Dovoz, hlavně rakouský (z Terstu), italský a anglický, přináší jmenovitě železo, koloniální zboží, rýži a mouku, bavlněné a jiné látky, líh, fesy, sklo aj. U vnitrozemí stýkají se obchodní konkurrence Jaderského moře, přístavu Solunského a Dunaje. Železnic není, ani dobrých silnic; zboží se přenáší na koních a mezcích.

Větších měst není nedostatek, avšak o lidnatosti jejich nemáme bezpečných dat. V severní A-ii vyniká Skader s hradem Rosafou u výtoku Bojany z jezera Skaderského, prý s 25.000 obyv. Lješ (it. Alessio) jest město nepatrné, nedaleko nad ústím Drimu; centrum Mireditův Oroš (či Varoš) má jen 125 domů a staroslavná, zdaleka viditelná Kroja (tur. Ak-hissar jest toliko větší ves pod starým hradem. Drač čítá sotva 1200 duší, jakkoli, jsa stanicí parníkův a východištěm cesty do Makedonie, ještě nepozbyl obchodní důležitosti. Také Avlona, přístav střední A., nemá než 6000 obyv.; od ní jde podmořský telegraf ke spojení Cařihradu s Italií. U vnitrozemí za Dračem leží čilá městečka Kavaja a Tirana, dále v horách větší města Elbasan a staroslavný Berat (původně Bělgrad Arnautský) pod Tomorem, mající asi 12.000 obyv. Veliké, čilé město s rázem řeckým jest Janina s 20.000 obyv. Z přístavův epirských nejživější jest Preveza (asi 6000 obyv.). Epir jest pln větších městeček s řemeslným obyvatelstvem: Parga, Paramythia, Delvino, Argyrokastro, Premeti, Konica, Kalarytais, Medzovo atd. Veliká Arta (tur. Narda), prve soupeř Janiny, po Berlínském míru připadla Řecku. U vnitrozemí vynikají ještě větší města Divra či Dibra na Černém Drimu a Gjordža (řec. Korytza) na horním Devolu; Ochrid slovanským obyvatelstvem a obchodními styky náleží již do krajin makedonských, rovněž jako Prizren do krajin srbských.

Obyvatelstvo. I. Albanci, kteří sami sebe zovou Škipetáry (dle G. Meyera od kořene škip, z lat. excipio, kteří sobě rozumějí), slov. Arbanasi (slovo to nyní u Bulharův i Srbů již mizí z užívání), řec. Alvani nebo Arvanité, ital. Albanesi, tur. Arnauti, jsou zbytek velikého antického národa Illyrů: ve své osamělosti rovnají se Baskům pyrenejským, zbytkům Iberův, anebo Bretoncům, ostatkům Keltův, jsouce podobný, národopisně zajímavý pozůstatek nejstaršího obyvatelstva Evropy.

Území více méně čistě albanské má asi tyto meze: na sever čára od Baru (Antivari), nyní černohorského, přes Skaderské jezero dle nynější hranice turecké ke Gusinji a odtud na Peć; na východ čára od Peće přes Prizren k Šar-Planině a podél hřebene těchto hor až k městu Dibře, odtud dle západní obruby doliny hořejšího Černého Drimu, dle západního pobřeží Ochridského jezera a skrze smíšenou krajinu okolo Gjordže k pramenům Devolu; na jih čára od těchto pramenů přes města Ljaskoviki a Argyrokastro k moři u Chimary. Rozptýlené osady sahají však daleko přes tyto meze. Albanci sedí mezi Srby v hornatinách nad horním Limem a Ibrem až k Sjenici a Novému Pazaru, v poříčí Bílého Drimu, na rozvodí mezi ním a Kosovým polem a odtud na východ až k nynější hranici království Srbského. Před r. 1877 sídla jejich sahala ještě dále na východ až k Prokupji, Leskovci a Vranji, ba i za Vranju do doliny Masurice, přítoku Moravy, pod trojmezím Bulharska, Srbska a Turecka; ale ve válce Albanci od Srbův odtud vypuzeni. Rovněž mají osazenu Crnu Goru (Kara-dag) mezi prameny Bulharské Moravy a Vardarem. V západní Makedonii sedí mezi Bulhary po horách okolo kotliny Tetovské, u Prilepa, Krušova, Ochridu a okolo Prespanského jezera. V Epiru jde pás smíšeného obyvatelstva albanského (a to muhammedánského) i řeckého na přímoří naproti ostrovu Korfú až za ústí Mavropotamu; jedním lalokem zasahuje blízko k Janině. Počet všech Albanců v Turecku cení se na více než 1 mill.

V Řecku Albanci ještě před 50 léty zaujímali velká prostranství, ale odnárodněním rychle mizejí; Hahn počet jejich cenil na 200.000, ale řecká statistika z r. 1872 klade jen 47.420 lidí albansky mluvících. K nim náležela většina selského obyvatelstva v Boiótii, Attice, Megaře i Argolidě, jakož i ostrovy Salamis, Poros, Hydra a Spezzia. Seděli také okolo Korinthu, v jižní Arkadii, na Eubói a na ostrově Andru.

Emigrací vznikly osamělé ostrovy po poloostrově. Albansky posud mluví ves Arbanasi, italsky Borgo Erizzo, před branami Zadru (viz Erberovu La colonia albanese di B. E. Ragusa 1883, z »Bibl. stor. della Dalmazia«). Ve Sremu u Mitrovice jsou dvě vsi Klementincův, Hrtkovci a Nikinci (z roku 1740). V albanských osadách po Bulharsku, ježto existovaly již v XVI. věku (u Trnova, Provadije, Razgradu, Stanimaky, v Kopelovcích u Berkovice), jazyk albanský nyní je zapomenut; za to se drží v Bessarabii ve vsi Volkonešti u Bolgradu, jejíž obyvatelé se r. 1829 přistěhovali od Provadije.

Značné osady albanské (do 100.000 duší), vzniklé po tureckém dobytí A., trvají v dolní Italii; nejčetnější jsou v Calabrii, méně jich je v Capitanatě a Basilicatě, nejméně u Otranta; 4 vsi jsou na Sicilii.

Jednotného typu albanského není. Albanci jsou nejvíce postavy malé, elastické, tváře častěji nepěkné, s výrazem čilým, energickým. Nápadna jest jejich malá brada; často se vyskytují ostré nosy. Hnědé vlasy a světlé oči mají převahu nad černými. Povaha jejich jest prvobytná, s velikou dráždivostí a rychlým přechodem affektův od smíchu k zuřivému hněvu a naopak. Rozjařeni bývají svévolní a divocí jako dravci. Nikde v Evropě se nevěří tak v uřknutí jako u těchto nedůvěřivých horalův. Albanec jest rozený bojovník. Jako sluha a strážce je věrný. Cestovatelé chválí jejich pohostinnost, ale s úžasem popisují rozkvět pěstního práva, jmenovitě po celé sev. A-ii. Toť jediný kraj v Evropě, kde podnes žije krvavá msta (alb. džak), trvající po celá pokolení, se všemi pravidly mstění a smiřování. S ní souvisí i pobratimstvo, rozšířené u všech národů poloostrova, svazek zavazující ku vzájemné ochraně a pomstě. V tancích a písních jeví se větší živost nežli u sousedních národů. Společného národního kroje není. Dříve se nosívaly čepice černé nebo bílé, jakéž nosí ještě Miredité, ale zvolna se rozšířil nízký červený fés s velikým, koketně přemítaným třapcem. Hlavu si holí docela nebo jen z polovice, nechávajíce na zadním temeni dlouhý vlas; holí se i v tváři, až na dlouhé, račí kníry. Ostatní oděv horalův je prostý, vlněný, nejvíce bez košile; známý je výrok cestovatele Grisebacha, že každý Dukadžin má ručnici, ale žádný košili. Albanskou zvláštností jsou huňaté, krátké, černé svrchníky bez rukávů, které se oblékají z dola jako košile. Na severu se prve nosívaly přiléhající bílé nohavice s černými šňůrami. Z Epiru se silně rozšířila fustanella, bílá sukně, pečlivě do záhybů upravená, která od pasu sahá ke kolenům a ovšem u prostých bašibozukův a lodníků nevypadá tak skvěle jako u vyleštěného náčelníka nebo měšťana. Co do společenského ústrojí v A-ii existuje šlechta, dědičné rody náčelníků plemen na severu a begů na jihu, z nichž vyšli i mnozí turečtí pašové. Ženy jsou oděny v šat velmi pestrý a také nosívají zbraň; na nich spočívá největší tíha domácí práce, ať u pastýře nebo u rolníka. Osady jsou nejvíce velmi rozptýleny v jednotlivé dvorce nebo skupiny jejich. Na vsích i po městech mohovitější lidé bydlí ve čtverhranných věžích, někdy čtyřpatrových, i k obraně zařízených, jaké se spatřují též po Makedonii, v Hercegovině, ba i v Boce Kotorské.

V severní A-ii horské kmeny žijí posud v polovičné nezávislosti. V čele každého plemene neb obce (fis) stojí dědičný náčelník, řečený tureckým slovem barjaktar (korouhevník), u Mireditů vojvoda, jemuž jsou po ruce stařešinové (plékje), jakýsi senát (plječeníja). Důležitější otázky rozhoduje schůze lidu, kuvant (z lat. conventus). U paše tureckého každý kmen má zástupce, řečeného po turecku vekil. Horalé sami žijí z části ve velikých rodech až do 60 hlav. O právních zvycích jejich sebral Hahn některé zajímavé podrobnosti. U Malisorův a Dukadžinů platí nepsaný kodex kanúni Dukadžinit, v Matji a Dibře kanúni Skanderbegut (zákon Skanderbegův). Obecná je záliba v loupežnictví. Horalé neustále činí nájezdy do pomoří loupit dobytka. V krajinách od Černého Drimu k Vardaru hemží se čety Albancův, hlavně ze Šar-Planiny a Dibry, někdy přes 100 mužů silné, které přepadají i vesnice.

Hlavní kmeny jsou tyto. Horalé na sever od Drimu nazývají se Malisori (horalé), kterýmžto jménem se rozumí asi 20 plemen, a z těch nejvíce vynikají Hoti u jezera Skaderského, Klementi u hranic černohorských, zbytek kmene druhdy velikého a slavného, Škréli, Kastráti, Rioli, Kopliki u Skadru, Púlati v Alb. Alpách (krajina jejich, slov. Pilot, za středověku obsahovala celý průlom Drimu), Grasniči a Gaši blíže k Peći. Plémě Kuči, nyní v Černé Hoře, od XVII. věku se posrbilo. Krajina okolo Lješe slove Zadrima. Mezi Drimem a horskou cestou ze Skadru do Prizrenu leží krajina Dukadžin. Jižní její sousedé jsou katoličtí Miredité (prý od pozdravu mire dita, dobrý den), 8 barjakův asi s 32.000 obyv. a 6000 ozbrojenci. Další Matjané jsou muhammedáni. Mezi Miredity a Dibrou leží v horském zákoutí krajinka Lurja. Nejsilnější kmen severní A. je obyvatelstvo muhammedánské Dibry, Horní a Dolní (alb. Dibre šiper a Dibre pošt, blh. Debarsko), čítající prý 60.000, dle jiných 38.000 pušek; v Horní Dibře sedí však i křesťanští Bulhaři, na Drimu a na jeho přítoku, řečeném Rádika. S Dolní Dibrou sousedí fanatičtí muhammedáni Ljumy, jejichž obor sahá od Drimu až do zákoutí Šarských blízko Prizrenu. Tytéž kmeny jsou ve zlomcích zastoupeny i v krajinách srbských; na Toplici na př. seděli do r. 1878 Grasniči a Klementinci.

Ve střední a jižní A-ii není kmenů se starobylým zařízením, ale za to převeliké množství názvů župních. Nejznámější jsou: rovina Musakja (Veliká a Malá) od ústí Vojusy do Beratu, Malakastra na vých. od Avlony mezi dolním Semenem a Vojusou, Kolonjá na Grammu, Tomorica i Opára na vých. a Škrapári na jih od Tomoru, Špat u Elbasanu, Ljapuríja na východ od Chimary, Kurvelješ mezi Chimarou a Argyrokastrem, Dropoli na jihu od Argyrokastra, Pogoniáni u Delvinaki, Kúrenda na záp., Malakási na vých. a Zagóri na severu od Janiny.

V náboženském ohledu A. je země velice pestrá. V hornatině severní má převahu církev římská, k níž se přiznávají pomořané, Malisoři a Mirediti, arci s rozptýlenými osadami musulmanskými a pravoslavnými. Katolíci mají 7 diécésí, arci nepatrného rozsahu: 3 arcibiskupství: barské (Antivari), nyní v Černé Hoře, dračské (sídlo ve vsi Delbiništi) a skopské (sídlo v Prizrenu), a 4 biskupství: ve Skadru, Lješi, Zappě (místo toho jména jest pusté, diécése obsahuje kus Zadrimy a Dukadžin) a u Pulatův. Duchovní správu vedou z části františkáni. Islám vládne v širokém pásmu od Avlony a Argyrokastra (celá Ljapurija, Kurvelješ, Malakastra atd.) až k Ochridu a Dibře, a odtud až k srbským hranicím a k Vardaru. Vedlé toho jsou muhammedáni rozptýleni po celé zemi a pány, na př. na Matu a v četných krajinkách naproti Korfú. Pravoslavná církev na severu jen slabě je zastoupena, a to více u Srbů v Skadersku a Bulharů v Dibře než u Albancův. Ve střední A-ii silněji vystupuje okolo Elbasanu a Beratu. Na jih pak od čáry, kterou jsme svrchu udali za jižní mez území vlastně albanského, v zemi nejvíce řecké, pravoslaví má úplnou převahu. Tajní křesťané, zjevně musulmané, potají pravoslavní, přebývají v krajině Špatu. Albanec je lhostejný u věcech víry, což vede k častému kolísání mezi islámem a křesťanstvím.

Dle mluvy Albánci se dělí na dvě skupiny, které si někdy s těží rozumějí; na sev. Gegy (viz vyobr. čís. 147.) a na jižní Tosky (dle toho liší se i země Gegarija a Toskerija). Hranice jejich je asi řeka Škumbi; Beratští mluví toskicky, ale s živly gegickými, Elbasanští čistě gegicky. Albanci rozptýlení až ku hranicím srbským náležejí ku Gegům, v Řecku, jakož i v Italii k Toskům. Mluva gegická je starobylejší, kdežto toskická má ráz mladší, což se vidí na př. na zachování původního n u Gegů, které Toskové nahrazují r (na př. koruna = g. kunóre, t. kuróre; víno = g. vénъ, t. vérъ).

Jazyk albanský ve svých formách je silně otřený a ve svém slovníku plný živlů cizích. Základ jeho, stará illyrština, beze vší pochybnosti byla jazyk indoevropský, oddílný od jazykův italských i od dialektů hellénských. Nynější albanština je jazyk napolo romanisovaný, ve formách i ve slovech. Seznam Miklošićův uvádí 930 slov původu romanského, dílem starého latinského, dílem novějšího italského, často pro nejobyčejnější pojmy: mik-u, přítel (amicus), pьríndi, rodiče (parentes), ijúmь-i, řeka (flumen), ránь-a, písek (arena), ljьke, ljьkéni jezero (lacus, laguna), kiel, nebe (coelum), ngúštь, úzký (angustus), numéroig, počítám (numero), kьndúem, zpívám (canto) atd. Vedlé toho nalézá se množství slov slovanských, řeckých a ovšem i tureckých. Albanština má jako rumunština a bulharština člen v zadu k podstatným jménům připojovaný, a pod. jako novořečtina, bulharština a rumunština nemá slovesného tvaru pro infinitiv, který se opisuje. Záliba v nosových samohláskách, v polohláskách a ve změkčených souhláskách činí jazyk pro ucho nepěkným. Ze spisů o jazyku albanském uvádíme tyto: J. G. von Hahn (c. k. gen. konsul), Albanesische Studien, Vídeň 1853, 3 díly (cesty, mluvnice, texty, slovník, hlavně toskický); Reinhold (lékař loďstva řeckého), Grammatik und Lesebuch der alb. Sprache, Athény 1857 (z Řecka); Camarda (Albanec italský), Saggio di grammatologia comparata sulla lingua albanese, Livorno 1864, dodatek 1866; Miklosich, Albanische Forschungen, Vídeň 1870–71, 3 sv. (ve spisech Víd. akad.; živly slov. a rom.); Dozon (franc. gener. konsul v Janině), Manuel de la langue chkipe ou albanaise, Paříž 1878; Giacomo Jungg, Elementi grammaticali della lingua albanese, Scutari d'Albania 1881: Konst. Kristoforidis (Albanec), Γραμματικὴ τῆς ἀλβανικῆς γλώσσης, Cařihrad 1882 (tosk.); Gust. Meyer, Albanesische Studien, Vídeň 1883–84 (2 sv., tam i bibliografie, 120 čísel); týž o romanských živlech v albanštině u Gröbera, Grundriss der romanischen Philologie, Štrasburk 1888, str. 804–823; téhož Kurzgefasste albanesische Grammatik mit Lesestücken und Glossar, Leipzig 1888; prof. J. U. Jarník, Zur albanischen Sprachenkunde, Lips. 1881; téhož Příspěvky ku poznání nářečí albanských, Praha 1883 (geg., ve spisech kr. č. spol. nauk). – První pokus slovníku: Blanchus, Dict. latino-epiroticum, Řím 1635; menší slovníky u Hahna a Dozona; Rossi, Vocabolario italiano-epirotico, Řím 1866; epirotico-italiano t. 1875.

Literatura albanská obmezuje se na skromné začátky. Za středního věku psalo se v zemi, jak vidíme z listin, latinsky, řecky, slovansky, později též italsky. Hahn ok. roku 1850 nalezl v zemi dvojí domácí písmo. Jedno (52 písmena) bylo v jediném Elbasanu známo asi 50 osobám a snad prý i některým v blízkém Beratu, i lze je stopovati do konce XVIII. století; druhé (31 písmen) vynašel »před několika léty« Albanec Bythakukje. Dr. Leopold Geitler (Die albanischen und slav. Schriften, Vídeň 1883) písmo albanské pokládal za prastaré a z něho vyvozoval hlaholici, ale kombinace jeho nemá pevného základu. Obojí písmo jest patrně nový výmysl, který se ani v zemi samé neujal. Gegové píšou latinkou, Toskové písmem řeckým. Staly se i pokusy psáti písmem tureckým, jako u muhammedánů bosenských.

První knihy albanské, obsahu náboženského, tištěny v Římě v XVII. věku od propagandy. Literatura vyvinula se toliko v osadách po Neapolsku a v Sicilii, kde za našich let vynikl básník Gerolamo de Rada, jenž opěval Skanderbega a sbíral národní písně. V A-ii samé písemnictví se obmezovalo dlouho na knihy náboženské. Anglická společnost biblická vytiskla r. 1827 na Korfú toskický překlad Nov. zákona od biskupa Gregoria. Nové toskické a gegické překlady sv. písma (i částí St. zákona) zpořídil od r. 1868 Konstantin Kristoforidis z Elbasanu, žijící v Cařihradě, který vydává i alb. školní knihy. Časopisy začaly vycházeti dva teprve v posledních létech: »Fiamuri Arberit« (korouhev A.) od Rady v Italii (1883) a »Drita« (světlo), později »Dituria« (vzdělanost) v Cařihradě (1884), obojí latinkou. Národní písně, pohádky, přísloví sbírali Hahn, Reinhold, Dozon, Jarník a tuzemec Mitkos.

2. Řekové obývají v celém území na jih od čáry Chimara-Argyrokastro-Ljaskoviki-hora Grammos. Na pobřeží jsou silně promícháni osadami Toskův. U vnitrozemí vyplňují trojhran, jehož zpodní basis je záliv Artský (již. od něho stará Akarnanie, Aitólie i Lokris jsou čistě řecké) a jehož ostrý vrchní úhel padá k městečku Konici (viz národopisnou a náboženskou mapu Epiru od Kieperta v »Berl. Ztschrft. f. Erdk.«, díl 13.). Jsou lid čilý, pracovitý a mají po městech i na vesnicích četné školy.

3. Rumuni jižní čili (jak na poloostrově obecně slovou) Vlasi za středověku byli v těchto krajinách tak silni, že Thessalie slula prostě Vlachií. Podnes od nich jest osazen celý hřeben Pindu a Grammu z Řecka až k jezeru Ochridskému. Jsou dílem pastýři, dílem řemeslníci; v obou vlastnostech jsou rozptýleni po celé zemi, po všech městech i po rovinách (na zimní pastvě). V našem století se silně pořečtili vlivem církve a školy.

4. Slované (alb. Škjau) nyní se obmezují na něco Srbů v Skadersku a na Bulhary v částech Dibry, v Ochridsku a na hor. Devolu.

5. Turci sedí jen v několika městech.

6. Židé a 7. Cikáni jsou v zemi velmi slabě zastoupeni. KJk.

Dějiny. A. nikdy netvořila jednotného politického celku. Dějiny její jsou velmi zlomkovité. Předkové Albancův jsou Illyrové, kteří obývali celou záp. polovici poloostrova, stýkajíce se na východě s eránskými Thraky, na jihu s Hellény. Sídla Illyrův zaujímala dnešní střední a severní A-ii, západní Makedonii, Černou Horu, Dalmacii, Istrii, Bosnu, části Srbska až do poříčí Moravy i starou Pannonii v Chorvatsku a jihozáp. Uhrách po Dunaj. K nim dle názoru nyní ustáleného náleželi dle veškeré pravděpodobnosti také Venetové v Benátsku a Japygové v Apulii, dle některých i Ligurové a Sikulové. Byli rozděleni na množství plemen a vynikali bojovností a piraterií. V Epiru sídleli dle všeho kmenové hellénští (okolo orakula dodónského), kteří od obyvatelův vlastní Hellady arci pokládáni za polovičné barbary. Na pobřeží založeny záhy dvě kolonie řecké (dórské), Apollónia (zříceniny na ústí Semenu) a Epidamnos (Dyrrhachion, Drač), jejichž mince, nalezané po celém poloostrově až do Sedmihradska, svědčí o velikém rozkvětu a obchodu. V III. století před Kr. sjednocením kmenů vzniklo illyrské království se středisky ve Skodře (dn. Skader) a Rhizonu (Risan v Boce), ale pro piraterii záhy přišlo v nepřátelské styky s Římany, kteří spolek ten zrušili. Boje Římanův s Illyry v dnešní A-ii skončeny pokořením krále Genthia (r. 168 př. Kr.), ale v Dalmacii a Bosně trvaly až do Augusta. Pod římskou správou pomoří od Istrie až do území města Lješe tvořilo provincii Dalmatii, obsahující u vnitrozemí celou Bosnu; od řeky Matu do Chimary dosahovala k Adrii provincia Macedonia a dále na jih následoval Epirus. Podél pomoří od Aquileje do Drače vznikl pás římských měst, která z části existují posud. Za císaře Diokleciána jižní čásť Dalmacie, totiž Skadersko a Černá Hora, organisována co zvláštní provincie Praevalis (hl. m. Doclea, zříceniny u Podgorice v Černé Hoře), adriatické přímoří Makedonie co Epirus nova (hl. m. Dyrrhachium), starý Epir co Epirus vetus (hl. m. Nicopolis u Prevezy). Město Albanopolis kdesi u Elbasanu je první stopou nynějšího národního jména. Záhy se po celé zemi rozšířilo křesťanství; dějiny biskupství v Drači atd. jdou nepřetržitě od doby římské po dnešní den. Za stěhování národů Gotové tyto země jen málo znepokojovali. V VII. stol. Slované říši východořímské odňali starou Dalmacii až na města pobřežní. O vniknutí jejich do krajin jižnějších svědčí houfná místní jména, hlavně v Epiru, kde se usadil kmen Vojničův. Ale panství své v krajinách albanských říše Cařihradská udržela, majíc tam dvě provincie (themata), Dračskou, jejíž hlavní město bylo tehdá přední říšskou pevností na Adrii, a Nikopolskou čili Naupaktskou (Lepanto) v Epiru. K provincii Dračské patřila i města někdejší Praevalitany (Bar, Ulciň, Skader a j.), v nichž se živel romanský držel až do tureckého dobytí, jakož i země Pulatův.

V X. století Bulhaři panství své rozšířili až k Adrii. Car Symeon mezi l. 914–927 vzal města Glavnici (Ákrokeraunii), Chimaru a Buthroton naproti Korfú, ježto i v XI. stol. zůstávaly u bulharské církve ochridské, a car Samuel okolo roku 986 dobyl na krátký čas i Drače. Dějiny starší říše bulharské končí se smrtí cara Jana Vladislava při obležení Drače r. 1018. Za Samuela spravoval zemi Dračskou srbský kníže Jan Vladimír, zeť carův, jenž prohlášen za svatého: tělo jeho podnes odpočívá v pravoslavném klášteře, na jeho jméno posvěceném u samého Elbasanu. V XI. a XII. století A. několikráte byla jevištěm válek mezi Byzantinci a Normany dolnoitalskými, kteří opětovně se zmocnili Drače; r. 1043 za revoluce Maniakovy se poprvé výslovně vzpomíná národa »Albanův«.

Po čtvrtém křížovém tažení (1204) A. se rozbila na několik částí. V Epiru vznikl despotát Artanský, stát řecký, v němž vládla dynastie Angelův, mužové chytří a násilní. Stolicí byla Arta, později Janina; do r. 1271 k despotátu náležela i Thessalie. Po vymření Angelův (1318) nastoupili na čas italští Orsinové, falckrabata ostrova Kefallenie, ale roku 1337 císař Andronik III. despotát připojil úplně k říši byzantinské, která zatím záhy byla opět opanovala vnitřní krajiny středoalbanské (Ochrid, Berat, Avlonu). Na pomoří střední A. po více než sto let (1257–1368) hospodařili králové neapolští. Despota Michael II. postoupil totiž zeti svému, králi Manfredovi, Drač s několika jinými hrady. Po pádu Manfredově v panství to uvázali se Anžovinci, kteří drželi nejen Drač (kromě málo přestávek), ale i okolní »regnum Albaniae«. Nejsev. čásť země okolo Baru a Skadru s krajinou Pilotem (Pulati), na jih až k řece Matu, patřila od konce XII. století králům srbským.

V první čtvrti XIV. stol. strhlo se v A-ii stěhování pastýřských horalův na jih, do Thessalie a do Epiru, nepochybně následkem častých válek mezi čtyřmi pány jejich zemí, Byzantinci, Epiroty, Neapolci a Srby Benátčan Marino Sanudó popisuje tyto proměny v Thessalii (okolo r. 1325), a Byzantinec Kantakuze nos líčí boje, které císař Andronik III. vedl proti »samosprávným nomádským Albanům«, znepokojujícím města i hrady, hlavně Berat.

Za občanských válek v Byzancii srbský car Štěpán Dušan vzal r. 1345 Berat a r. 1346 celý despotát, maje Albance na své straně. Bratra svého Symeona a vojvodu Preijuba ustanovil za správce Epiru a Thessalie. Po smrti Dušanově (1355) Symeon († 1371) se prohlásil za cara, zaraziv své sídlo v Thessalii, ale despotátu Artanského nespravoval sám, nýbrž jej odevzdal svému zeti Tomáši Preljubovići (1367–84). Tomáš brzo byl zapleten v kruté boje s albanskými vojvodami, ježto se zatím byli usadili v Artě a v Aitólii. Po Tomáši následoval Florentinec Esau Buondelmonti (1385–1403) co druhý manžel despiny Angeliny, dcery Symeonovy. Po krátkém panství albanských vůdců nastoupil v despotátu ještě neapolský rod Tocco, panující tehdá na ostrově Kefallenii, ale Turci brzo mu vzali r. 1430 Janinu a r. 1449 Artu i despotátu učinili konec.

Severní A. zatím se po smrti Dušanově rozdrobila na četná malá panství albanské šlechty. Srbští Balšići (1360–1421) rozšířili moc svou až do Avlony a Prizrenu, ale udrželi se jen ve Skadersku a horstvu okolo Boky Kotorské. V A-ii soupeřem jejich byl domácí rod Topia (v přímoří od Drače do Elbasanu), jehož nejslavnější člen, mocný Karlo Topia (1359–1387), vyhnal r. 1368 Neapolce z Drače. Z ostatních rodův vynikali Dukaginové na cestě ze Skadru do Prizrenu, Kastrioté v Mireditsku, Matji a Dibře, Musakiové na horním Devolu a v okolí Beratu, Arianité u Elbasanu a j. Tato rozdrobenost, spojená s ustavičnými boji, přivedla všecko toto panstvo ještě na konci XIV. století pod vrchnost buď tureckou, buď benátskou. Benátčané dostali do svých rukou všecky přístavy: Drač (1392–1501), Lješ a Skader (1394–1479), Ulciň (1408–1571) a Bar (1441–1571). Pargu drželi od r. 1401 do konce svého státu; roku 1718 k ní získali ještě Butrinto a Prevezu.

Zatím se stěhování albanské na jih nezastavilo, ba tureckými vpády ještě více se sesílilo. Sami panovníci krajin řeckých zvali albanské bojovníky co kolonisty do svých zemí, florentinští Acciajuoli do knížectví athénského a byzantinští Kantakuzeni a Paleologové na Moreu. Již za Manuela Kantakuzena († 1380) zpomínají se osady takové v Arkadii; despota Theodor Paleolog (1383–1407) usadil na Morei najednou 10.000 Albancův i s rodinami a stády jejich, a v XV. století Morea byla z polovice albanská.

V XV. století severní A. ještě jednou se vzchopila k odporu proti Turkům. Arianita Golem Komnenos († 1461) s úspěchem začal odboj vítězstvím nad Turky r. 1434. Za nedlouho panstvo severoalbanské spojil zeť jeho Jiří Kastriota, řečený Skanderbeg (1443–1468). který s pomocí Benátčanův, Neapolcův i papeže vojska sultána Muhammeda II. několikráte porazil. Papež Pius II. udělil mu r. 1463 název královský. Území jeho prostíralo se od benátských držav, od Skadru a Drače, až k Elbasanu a do Dibry; hlavní hrad jeho byla Kroja. Avšak síly jeho nestačily ani k dobytí Beratu, ani k útoku na Ochrid; časem válčil také proti některým z albanských náčelníkův anebo proti Benátčanům. Dějiny jeho až do novověkých listinných prací byly zcela zatemněny bajkami Skadrana Marina Barletia, jehož latinský panegyrik přeložen téměř do všech jazykův evropských. Po smrti Skanderbegově odpor Albancův proti Turkům vzal konec. Jedna čásť velmožův unikla do Italie (poslední potomek Skanderbegův † 1873 v Neapoli). Jiní členové všech domácích rodin šlechtických již před tím začali přijímati islám. Horské krajiny, i katolické a pravoslavné, od Osmanův ponechány při své samosprávě.

Za tureckého panství A. byla rozdělena na následující sandžaky (provincie), vesměs podřízené beglerbegovi Rumelie, sídlícímu v Sofii: Karl Ili (hlavní m. Preveza), Janina, Delvino, Avlona (s Beratem), Elbasan, Ochrid (s Dibrou, Matem, Krojí), Dukagin (sídlo paše v Peći, obsahovala horní poříčí Limu, krajiny Pulati a nynější Dukadžin, i město Lješ) a Skader (po. pis tamních kmenův od Kotorana Mar. Bolizzy z r. 1614 viz v Starinách jihoslov. akad. díl 12.). Z katolických kmenů severní A. nejvíce vynikali Klementinci podnikajíce častá povstání, hlavně za válek mezi Benátčany a Turky. Od konce XVII. století, po úpadku janičarův, v tureckých vojscích silně vystupuje pěchota Arnautův všech věr. Žoldnéřování stalo se hlavním zaměstnáním v zemi. Pravoslavní Albanci z Chimary v minulém stol. nalézali se i v armádě neapolské; do našich let Toskové sloužívají v Egyptě a v Súdánu co bašibozuci. Odstěhování valné části Srbův do jižních Uher r. 1690 a 1740 otevřelo cestu nové albanské kolonisaci do starých zemí srbských okolo Prizrena, Prištiny a dále až k Moravě.

Za rozkladu moci turecké mnozí pašové stali se ve svých sandžacích polo neodvislými a dědičnými, jako rod Bušatlijův ve Skadru a některé rodiny toskické. Slavný Ali paša z Tepelenu u Argyrokastra si založil (1788 až 1822) samostatné panství, obsahující největší čásť A., Makedonie a Thessalie, s residencí v Janině; porta jej jmenovala i valijou (beglerbegem) Rumelie, Francouzi i Angličané se za napoleonských válek ucházeli o jeho přátelství, ale konečně od sultána Mahmuda II. prohlášen za rebella a přemožen. Pašové a begové severní A. pomáhali portě v boji proti řeckým povstalcům, ale za války ruské 1829, kde Mustafa Škodralija (paša skaderský) stál v Plovdivě, chovali se pro nevyplacené žoldy a z nepřízně k reformám Mahmuda II. zcela lhostejně. R. 1830 albanští begové k vyrovnání účtův o žoldy povoláni do Bitole k velikému vezíru Rešidovi, ale když se ubírali k hostině, na dané znamení od řadových vojsk postříleni (prý 400 osob). Mustafa paša začal potom zjevný odboj, dal od zbytků Krdžalijův vydrancovati Sofii, ale u Prilepa 1832 od Rešida poražen a obležením hradu Skaderského přinucen ke kapitulaci; zemřel 1860 v Malé Asii co náměstek jedné provincie. Ale boje v A-ii tím ukončeny nebyly: 1833 vypukla revoluce pro nově zavedenou rekrutýrku, kde Namyk paša ve Skadru hladem přinucen ke kapitulaci, 1835 bouře proti Hafizu pašovi, při čemž nižší čtvrti Skadru rozstříleny, 1843 Omer paša musil táhnouti na Skopje a Prištinu proti nepokojným Albancům, 1846 strhlo se hnutí u Beratu a Argyrokastra, 1854 byla zase bouře ve Skadru atd. Za těch dob z kmenů severoalbanských vynikli katoličtí Miredité, u nichž asi od r. 1700 vládne jeden rod, jehož dějiny jsou plny krvavých pomst a vražd. Účastnili se ve vojscích tureckých všech pochodů na Černohorce, Řeky, krymské války atd. Náčelník jejich Bib Doda (1838–1870) měl hodnost tureckého brigádního generála a svého času náležel k prvním mužům A. Nyní Miredity spravuje vdova jeho Marcella a syn jeho Prenk.

Za posledních válek Albanci bojovali proti Černohorcům, starým svým nepřátelům; jen Miredité pustili se do tajných jednání s knížetem černohorským a hnuli se proti Turkům, ale rychle přivedeni k poslušnosti (1877). Když dle berlínského traktátu (1878) Černohorci měli obdržeti celé horní poříčí Limu (s tvrzí Gusinjem) i pomoří u Baru a Srbové celé Nišsko, Leskovecko a Vraňsko, v A-ii strhla se nespokojenost, které vláda turecká použila k utvoření dvou spolkův albanských náčelníků, jež prosluly pod jménem albanská liga (alb. kongrá). Jedna liga měla středisko ve Škadru, postavila vojsko u vsi Tuzi naproti Podgorici a odporem svým dovedla toho, že následkem nového usnesení velmocí Gusinje zůstalo Turecku, ale náhradou za to Černé Hoře pod assistencí loďstva velmocí odevzdán přístav Ulciň s hranicí až k ústí Bojany (1880). Druhá liga, se sídlem v Prizrenu, namířena byla proti Srbsku, které Albance ve válce z horního Pomoraví docela vypudilo a návrat jim zabraňovalo. Turecký mušir (maršálek) Mehmed Ali, rodilý Němec z Magdeburka a jeden ze zástupců Turecka na berlínském kongressu, od Albancův ukrutně zavražděn v Djakově u Peći (7. září 1878). R. 1881 obojí liga potlačena od Derviše paše. Avšak podrobnosti hranice tureckočernohorské podnesnejsouustanoveny a albanští vystěhovalci posud konají malé nájezdy přes novou srbskou hranici. Za posledních desíti let se pod vlivem těchto bouří zjevily i počátky národního sebevědomí albanského, tendence k udržení integrity albanské vlasti, aby se A. při rozkladu říše turecké mohla konstituovati co samostatný celek, na způsob »Balkánského Švýcarska« (brošurky a proklamace skaderských patriotův a emigranta Jusufa beje z Dibry, žijícího v Sofii). U katolických Albanců pozoruje se také vliv Italie a Rakouska. V poslední době, po odstoupení Thessalie a Arty Řecku (1882), Turecko pronásleduje i tendence řecké, zasahující až k musulmanům střední A. Roztříštěnost Albánců na tři víry, nedostatek vyvinutého národního sebevědomí, starodávná nekázeň a vzájemná zášť divokých horských kmenů bude však na dlouhé časy tomu vaditi, aby A. mohla vystupovati co jednotný politický faktor.

Literatura. Geologa Boué Turquie d'Europe, Paris 1840 (4 díly) a Recueil d'itinéraires dans la T. d'E., Vídeň 1854 (2 díly). Botanika Grisebacha, Reise durch Rumelien, Gotinky 1841. Dr. Jos. Müller (Pražan, lékař), Albanien, Rumelien und die österr. montenegrinische Grenze, Praha 1844 (s předmluvou od P. J. Šafaříka). J. G. v. Hahn, Alb. Studien (v. nahoře) a Reise durch die Gebiete des Drin und Wardar, Vídeň 1867 (ve spisech c. k. akademie). Hecquard (franc. konsul ve Skadru), Histoire et description de la Haute Albanie ou Guegarie, Paříž 1858. Tozer, Researches in the highlands of Turkey, Londýn 1869 (2 díly). Knight, Albania, Londýn 1880. Spiridion Gopčević, Oberalbanien und seine Liga, Lipsko 1881. – Dějepis: Makušev, O Славянахъ въ Албаніи, Varšava 1871. Hopf, Gesch. Griechenlands im Mittelalter (Ersch und Grubers Encycl., díl 85 a 86.) a téhož Chroniques grécoromanes, Berlín 1873 (rodokmeny středověkých velmožův albanských). – Nejlepší mapy: Části gener. mapy Evropy od c. k. vojenského topogr. ústavu v 1:300.000 (listy: Scutari, Durazzo, Berat, Kastoria atd.). KJk.