Ottův slovník naučný/Akta

Ottův slovník naučný
Akt (umění)	Akta	Aktača

Údaje o textu
Titulek:	Akta
Autor:	Emil Ott, František Storch, Josef Trakal, Josef Emler
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 659–660. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Akta

Akta (z lat.) vlastně značí: co se bylo stalo; odtud zápisky o příbězích při úředním jednání (z čehož v právu franc. donner acte = dáti potvrzení úřední) a spisy i listiny k tomu se vztahující. 1) A. v řízení soudním. Všechny písemnosti určité záležitosti se týkající, které slouží k potřebě úřední, slovou spisy úředními; koncepty sporných spisů, dopisy stran a t. p. slovou spisy příručními (§. 12. ř. advok) čili acta manualia. Spisy úřední v řízení ovládaném písemností mají podstatný a obsáhlejší význam než v řízení, v němž platí ústnost, jsouce tamto výhradným základem všeho vyřizování a rozhodování. Podlé různých záležitostí, jejichž vyřizování úřadům přísluší, lišiti dlužno druhy akt. Při soudech děliti sluší a. trestního a civilního řízení se týkající; a. posléze dotčená rozeznávati nutno dle toho, zdali týkají se sporného řízení před soudy obecnými neb kausálními (§. 108. sd. instr.), anebo různých odvětví řízení nesporného (§. 221. sd. instr.). Ve sporu za vlády písemnosti značí složení sporných spisů (srotulování) zakončení sporu prvotní (§. 238. sd. ř.) aneb opětné po provedeném důkazu svědky neb znalci (dv. d. 23. září 1785 č. 469. sb. z. s.), po případě po zakončení protokolárního řízení odvolacího (§. 256. sd. ř.) nebo dovolacího (§. 260. sd. ř.). Spisy soudní jsou – mimo přípisy jiných úřadů – buď podání stran, buď protokoly s nimi při soudě zřízené, s příslušnými přílohami (§. 126. sd. instr.). U podání rozeznává praxe vedlé středověkého způsobu psaní: rubrum, tehdy červeným inkoustem psávané, kratičké naznačení tresti příslušného spisu, od nigra, totiž jeho zevrubného obsahu. Protokoly téže záležitosti se dotýkající buďte sešity (§. 193. sd. instr.). Koncept vyřízení napsán buď tenkráte na žádost, jestliže ji při soudě ponechati sluší (§. 140., 248. sd. instr.). Neboť po pravoplatném vyřízení sporu mohou strany spisy sporné s doloženými listinami opět rozebrati (exrotulování, dv. d. 23. září 1785 č. 469 sb. z. s. lit. x), rovněž jako ve věcech nesporných po skončení věci (pozůstalosti, poručnictví, opatrovnictví) příslušné listiny těm, jichž se záležitost týkala, vydati sluší (§. 175., 215., 219. patentu o říz. nesp.). O skutkových okolnostech na soudě z úředních spisů známých stranám vydána buďte vysvědčení úřední, pokud potvrzení takových zapotřebí mají při právních svých záležitostech (§. 281. cit. pat.). S tím souvisí ústav výtahů z knih pozemkových, rejstříkův obchodních a společenstev a z knih depositních. Úplnost akt a přehledný pořádek při uschovávání jich jest nezbytnou podmínkou správné a rychlé činnosti úřední, pročež o tom podrobné instrukce vydány byly; pro soudy civilní – mimo zvláštní předpisy se strany akt knih pozemkových a rejstříkův obchodních – platí §§. 220.–233., 252., 253. soud. instr. Nehledíc k potřebě samého soudu přísluší právo nahlížeti ve spisy soudní stranám, jichž se projednaná záležitost právní týká, po svolení představeného soudu; přepisy jednotlivých spisů strana ve vlastní věci vyžádejž sobě ve spisovně. Duplikáty soudních vyřízení vydává soud po osvědčeném oprávnění těm. jichž se dotýkají (§. 238., 239., 255a sd. instr.), zvláštním povolením-Ve sbírku listin knih pozemkových, jakož i ve spisy, na jejichž základě zápis do rejstříku obchodního se stal, každý nahlížeti a přepisy sobě vyžádati smí (§. 31., 32. naříz. min. práv 12. ledna 1872 č. 5. ř. z., §. 28. nař. min. práv a obchodu 9. března 1863 č. 27. ř. z.). Co do pozůstalostního řízení ustanoveno jest že v originál posledního pořízení soudně prohlášeného nahlédnouti dovoleno straně, které na tom záleží (§. 68. pat. o říz. nesp.); přepis inventáře pozůstalostního vydán buď každému, kdož za to žádá (§. 109. pat. cit.). V listinu schovacím úřadem opatrovanou bez svolení soudu nahlížeti lze tomu. kdo ji složil; přepisy její vydejž však schovací úřad pouze po zvláštním rozkazu soudu (§. 52. instr. depos. 10. listop. 1850 č. 448. ř. z.). Potřeba pečlivého uschovávání spisů, jež příleží, vyplývá zástupcům stran z povinnosti, podlé které tito po skončeném zastupování listiny a soudní spisy originálem, koncepty, dopisy a jiné příruční spisy přepisem na náklad klienta témuž vydati mají, pročež uchovávejtež je nadále po pětiletí (§. 12. advok. řádu). Ott.

2) A. V řízení trestním upraveno jest nahlédání v soudní spisy rak. řádem trestním z r. 1873 v ten způsob, že I. zákon vytkl určité případy, ve kterých takové nahlédání jest dovoleno, a to: a) Státní zástupce má neobmezené právo, ve kterémkoli stadiu processu nahlédati ve spisy a žádati za jejich propůjčení (§. 34. odst. 2.). Podrobnější o tom ustanovení obsahují §§. 12., 81., 102. výk. nař. k ř. tr. Státní zástupce může také, bylo-li mu nějaké soudní nařízení dodáno, žádati za jeho přepis (§. 78. ř. tr.). b) Obviněný, pokud mu nebyl dodán spis obžalovací, nemá sice podobného práva naprosto; avšak jeho obhájci může soudce vyšetřující a, byla-li podána stížnost, radní komora, neshledá-li, že se to nesrovnává s účelem řízení, povoliti, aby nahlédl ve všecky spisy nebo některou jejich čásť; vždy pak má mu k jeho žádosti býti vydán přepis rozkazu zatykacího i jeho důvodů, rovněž i takového soudního opatření, proti kterémuž obviněný ohlásil opravný prostředek (§.45.0dst. 1.). Po dodání spisu obžalovacího mají oba – obviněný i obhájce – právo, pod dozorem nahlédati ve spisy, vyjímajíc jenom poradní protokoly soudní, a vzíti si z nich opisy. K jejich žádosti mají jim býti dodány bezplatné přepisy ohledacích protokolů, znaleckých zdání a původních listin, které jsou předmětem činu trestného. c) Soukromý žalobce má právo neobmezeně nahlédati v soudní spisy již mezi přípravným vyhledáváním a vyšetřováním (§.46. 0dst. 2.). d) Soukromý účastník má právo nahlédati v soudní spisy, avšak mezi přípravným vyhledáváním a vyšetřováním jen tehdy, nejsou-li tomu zvláštní příčiny na závadu (§. 47. čís. 2.). e) Dle §. 77. ř. tr. může každý, komu nějaké soudní rozhodnutí neb opatření ústně bylo prohlášeno, žádati za jeho přepis. f) Konečně dává §. 271. stranám právo, aby nahlédly v uzavřený protokol sepsaný o hlavním přelíčení i v jeho přílohy, a vzaly z obojího přepisy. II. I kromě těchto uvedených případů může soud trestní dle §. 82. ř. tr. některé straně nebo vykázanému jejímu zástupci povoliti, aby nahlédli v soudní spisy a obdrželi z nich přepisy, ač-li hodnověrně prokáží, že jim toho třeba ku provedení pohledávané náhrady nebo k žádosti za obnovu řízení, nebo z jiných příčin. -rch.

3) A. jest všeob. název mezinárodních smluv písemných, zvláště oněch, které jsou výsledkem mezinárodních kongressův a konferencí, které sepsány jsou při uzavření konečného míru, o plavbě (t. zv. akty plavební) aj. Kromě toho však užívá se též jiných názvů, jako traktát, deklarace, konvence, alliance a j., tak že a. značí pak obyčejně jen listinu samu, o smlouvě sepsanou. Tkl.

4) A. Ve starší době značí a. hlavně protokoly a knihy soudní. Srv. ohledně řím. a kan. práva Acta, ohledně práva jiných jmenovitě Desky zemské. Zvláště v Polsku nazývány a. knihy soudní a dělily se na rejstřík pří (registr spraw), protokol o zasedání (sentencyjonarz) a soubor výroků (dekretarz). Dále sluly tak knihy soudní, do nichž vkládány dobrovolné projevy stran zápisem (inskrypcyja) buď na základě osobního seznání před soudem (rekognicyja – personaliter veniens recognovit), nebo následkem potvrzení listiny, jež zřízena byla soukromě (roboracyja), nebo přenesením z akt jiných (oblata, obtulit ad acticandum). Předložení listiny k zápisu a zápis zván aktikací, ingrossací. Dle různých soudů dělila se a. na zemská, hradská, referendárská, tribunálská, acta consularia čili magdeburská neb radní (městská), acta scabinalia (a. přísežných) a j. A. věčná (wieczyste, acta perpetuitatis) dávala ius perpetuum, trvalé právo k věci. Zprvu měla tuto vim perpetuitatis a. zemská, pak i hradská. A. zemská byla otevřena pouze při rocích soudních. Otevření to zváno předložením knih (positio actorum), začínalo před začátkem soudu a trvalo ještě několik dní po skončení jeho. Srv. jmenovitě P. Burzyński, Prawo pol. prywatne (Krak. 1867).

5) A. Konečně slují v starší době a. také sbírky spisů složené v jednotlivých archivech (v. t.), pak i protokoly sněmovní. Viz Artikule sněmovní.

6) A. říšských sněmů německých (Deutsche Reichstagsakten) nazývá se sbírka písemností týkajících se jednání na sněmech říše římskoněmecké, kterážto sbírka začíná se rokem 1376 a jíti má až do r. 1518. Do ní pojaty jsou: korrespondence před otevřením sněmu, vypsání jeho, gleity k němu, seznamy osob k němu se dostavivších, zprávy o všelikých opatřeních strany přivítání a pocty k sněmu se dostavivších, popsání vjezdu jejich a jiných slavností, instrukce vyslaným k sněmu dané, zápisy úřední o zasedáních, zápisy jednotlivých poslů o jednáních, jejich zprávy a relace v příčině té domů zasílané, výsledky jednání, jež se jeví v konečných usneseních sněmu říšského (recessech, Reichsabschiede), v zákonech landfridních, v seznamech příspěvků peněžních i vojska a v rozličných řádech a ustanoveních. K tomu připojeny jsou ke sbírce této rozličné dopisy, spisy sporné, spisy pamětní, všelijaká dobrá zdání, zprávy o cenách tržních, kde se sněm odbýval, případné poznámky z účetních knih řečených měst, což vše doplňuje zevní obraz sněmovního sboru a jednání jeho. Všecky tyto druhy zpráv a písemností nezachovaly se ovšem o sněmu každém, ano o sněmích starších jest jich i poměrně málo, ale přes to jest sbírka tato co do látky historické velice bohatá a bude od pětiletí k pětiletí bohatší a bohatší, a co nade vše, jest vzorně vydána. Podnět k uveřejňování těchto akt dán byl od slavného dějepisce Leopolda Ranka na sjezdu germanistů r. 1846, načež se později záležitosti té při bavorské akademii ujal na slovo vzatá dějepisec prof. Jindřich Sybel: podporou akademie předsevzaty byly první přípravné práce a vydáno dosud publikace té devět dosti silných kvartantů jdoucích od r. 1376–1431. a sice tři díly těchto akt za vlády krále Václava (1376–1400), tři díly za krále Ruprechta (1401 až 1410), všech šest dílů prací Julia Weizsackera, a tři díly za císaře Sigmunda (1411 až 1431), uveřejněné od Dietr. Kerlera. Viz Reichsabschiede a Recess. Elr.

7) A. originální viz Loca authentica.