Otevřít hlavní menu

Ottův slovník naučný/Aisópos

Údaje o textu
Titulek: Aisópos
Autor: Antonín Truhlář
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 553–554. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Ezop
Heslo ve Wikipedii: Ezop

Aisópos (Αἴσωπος, Aesopus, Ezop, Esop), nejproslulejší skladatel řeckých bajek v VI. st. př. Kr., o jehož osudech již za starověku množství podivných a nesrovnalých smyšlének kolovalo. Pocházel prý z městečka Amoria ve Frygii a žil ve stavu otrockém, jsa podoby velmi netvorné, hrbatý a k tomu nad obyčej zajíkavý. Od bohyně Isidy, jejímuž knězi byl kdysi dobrodiní prokázal, dostalo se mu daru výmluvnosti a bystrého vtipu, zvláště způsobilého k vymýšlení poučných rozprávek a řízných odpovědí. Vlastnostmi těmito hlavně proslul na ostrově Samu, kamž od pána svého filosofu Xanthovi prodán byl; dosáhl konečně svobody a stal se dobrodincem Samských, zachrániv jim svobodu a získav přízeň krále lydského Kroisa. Ze Samu vydal se na cesty do rozličných krajin a zemí, dávaje lidu v rozprávkách a podobenstvích moudrá naučení, až dospěl do Babylóna, kdež od krále Lykera veliké se mu dostalo pocty; upadl tu však i v nebezpečenství života, obviněn byv ze zrady, a jen pomocí přítele svého Hermippa šťastně vyvázl. Potom, zdárně rozřešiv spor mezi Lykerem a Nektanebem egyptským, dosáhl ještě větší přízně a chytrostí svou tak se vyznamenával, že mu ke cti a slávě zlatá socha byla zřízena. Z Babylóna do Řecka zavítal a všude svou moudrostí obdivu docházel; ale v Delfech kněží Apollónovi, závistivě na vliv jeho pohlížejíce, nastrojili naň úklad, jako by se byl dopustil svatokrádeže. I byl A. jat, na smrť odsouzen a s vysoké skály do propasti shozen. Smrť jeho těžkými tresty se strany bohův i lidí byla pokutována. – Ze všech těchto zpráv, které z části zajisté za liché smyšlénky pokládati sluší a které potom středověk nejrozmanitěji rozpřádal, jen tolik možno uznati za pravdu, že byl A. Řek neobyčejného důvtipu, jenž, jsa původem z Frygie a stavem otrok, dlouho na ostrově Samu žil a tam svou moudrostí svobody si vydobyl, načež po rozličných krajinách a městech asijských i řeckých putuje, ústním poučováním ve způsobu bajek a rozprávek podávaným nesmrtelnou pověst si získal.

Bajky A-povy, prosou skládané (μῦθοι, λόγοι‚ ἀπόλογοι), záhy znárodněly a dlouhou dobu kolovaly jen v ústním podání přemnohých proměn docházejíce, až ok. r. 300 př. Kr. Démétrios Falérský první sbírku jich upravil. Avšak tím konečný způsob těchto bajek nebyl ještě ustálen; obecná v nich záliba, sdružená s důležitostí vychovatelskou, i potom zavdávala příčinu k novému vzdělávání a napodobení (v. Babrios), tak že vznikl ponenáhlu rozsáhlý komplex bajkový, jenž, látky prastaré s novými v sobě zahrnuje, toliko jménem k A-povi se odnášel – bajky Aisópské. Větší svod takových bajek různorodých a různověkých učinil v první pol. XIV. st. učený mnich cařihradský Maximus Planudes a připojil k němu starý životopis A-pův, nad míru obšírný, ale zcela nekritický, podivnými smyšlénkami znešvařený. Sbírka tato, v několika recensích kolující, vešla v širší povědomost teprve knihotiskem v XV. stol., a to jednak ve formě původní, řecké, jednak v latinském překladě Ranutia z Arezza, vůbec Rimiciem přezývaného; z prvotních vydání sem náležejících jsou hlavní řeckolatinská v Miláně ok. r. 1480 (Bonus Accursius Pisanus, 147 bajek řeckých, 101 v překladě lat.) a v Benátkách (Aldus Manutius, 149 bajek). V době pozdější opětnými nálezy přičiněno mnoho nového, jak viděti ve vydáních Rob. Stephana (Paříž 1546, 20 nových bajek), Is. Mik. Neveleta (Frankfurt 1610, 297 bajek, 136 nových), Frant. de Furia (Lipsko 1810, 423 baj.) a Ad. Koraesa (Paříž 1810, 426 bajek s několika sty variantů), tak že původní počet několikeronásobně se zvětšil. Kritická vydání jsou od J. G. Schneidra (Vratislav 1812) a K. Halma (Lipsko 1852). – Avšak mnohem dříve a mnohem více nežli těmito bajkami, z končin řeckých přinesenými, proslulo jméno A-povo v Italii a střední Evropě jinou sbírkou, povstalou na základě prosaického rozvodu bajek Phaedrových a známou ve vzdělání italského učence Romula (v X. století). Tato sbírka, obsahující 82 bajky ve čtyřech knihách, pronikla záhy široko daleko a po dlouhou dobu připisována byla vůbec A-povi; ještě více však zobecněla, když ve XII. stol. Angličan Walther valnou částku její (tři prvé knihy) v elegická disticha byl proměnil. Jinak bajky Aisópovské v obecnou známost vešly hlavně překlady do jazyků živých. Nad jiné paměti hoden tu jest německý překlad Jindř. Steinhöwla (1420–1480), učeného lékaře v Ulmě, vydaný po r. 1474, obsahující vedlé životopisu A-pova celou sbírku Romulovu, částku z Rimicia a výbor z jiných bajkařů středověkých, vše také v textu latinském a s dřevořezbami; častokráte byl obnovován a stal se hlavním pramenem všech téměř souvěkých Aesopův jinojazyčných. V literatuře české možno stopovati dvojí recensi této knihy; první povstala na základě textu latinského a byla vydána, jak se zdá, v Kutné Hoře ok. r. 1480 (zbytek dvou listů z knihovny kláštera strahovského v Praze vytištěn Hankou v Čas. č. mus. r. 1848), kdežto druhá řídila se textem německým a vyšla roku 1557 u Kašp. Aorga v Prostějově rozšířena jsouc dle pozdějších vydání Steinhöwla o povídky Šeb. Brandta (1458–1521), a pak též o samostatný překlad sbírky Rimiciovy, v němčině nepovšimnuté. Další vydání, vesměs velice vzácná, shodují se s textem prostějovským a pocházejí z r. 1579, 1584, 1600, 1609 a 1639; naposled obnoven byl středočeský text M. V. Krameriem v Praze r. 1791. Životopis A-pův býval též o sobě tištěn, naposled v Litomyšli (rok) neudán). Nový, kritický překlad vydal Frant. Lepař (»Bajky Aisópovské, z řečtiny přeložené a novým pořádkem upravené«, Jičín 1881). Jednotlivé bajky přeložili Jos. Kořínek, Jan Nečas, Frant. Sír a Jon. Záborský. V nejnovější době objeven rkp. českého překladu rýmovaného (60 bajek v 3240 verš.) ze XIV. st. v bibl. hr. Baworowského v Haliči; viz o něm Jagić, Archiv f. sl. Ph. 1888 str. 81. sl. Také v bibl. univ. v Praze jest český rkpisný překlad některých bajek (ze XVI. st.). Srv. Keller, Untersuchungen über die Geschichte der griechischen Fabel, Lipsko 1862; Oesterley: Romulus, die Paraphrasen des Phädrus u. die Äsopische Fabel im Mittelalter, Berl. 1870; Hervieux L.: Les fabulistes latins (Pař. 1884, 2 díly); W. Christ: Griech. Literaturgeschichte, Nördlingen 1888, str. 105–107 Thř.