Ottův slovník naučný/Aiolos
| Ottův slovník naučný | ||
| Aiolis | Aiolos | Aiolova věž |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Aiolos |
| Autor: | Albert Dohnal |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 546. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Aiolos (Αἴολος), lat. Aeolus, v myth. řec.: 1) Syn Helléna a nymfy Orséidy, vnuk Deukaliónův (nebo Zevův), bratr Dórův i Xuthův, manžel Enarety, dcery Déimachovy. Jsa synem prvorozeným přejal po otci svém kraj thessalský jako zemi dědičnou. Znám jest hlavně jakožto mythický praotec řeckého kmene Aiolů (v. t.), kteřížto, poněvadž A. pokládal se za vnuka Zevova (dle jiné pověsti za jeho syna), odvozovali původ svůj od nejvyššího tohoto boha. S velikou rozšířeností kmene tohoto souvisí pověst o hojnosti potomkův Aiolových, již pokládáni patrně za zakladatele aiolských osad. Syny jeho obyčejně jmenují se: Krétheus, Sisyfos, Athamas, Salmóneus, Déión, Magnés a Periérés, dcerami pak: Kanaké, Alkyoné, Peisidiké, Kalyké a Perimédé. Také Aiolů rozeznávají pověsti několik; vůbec pak jsou starověké zprávy týkající se genealogie Aiolovců takou měrou spletity, že sotva možno spořádati je soustavně. (Viz o tom: Müller, Geschichte hellen. Stämme, díl I., str. 138.). Příslušníkem daleko rozvětveného rodu toho jmenuje se též
2) A. Hippotovec, známý (z Homérovy Odysseie) správce větrův, ustanovený Zevem a sídlící na ostrově aiolském, kdež se svými šesti syny. a šesti dcerami, vespolným manželstvím spojenými, ve stálém veselí i radovánkách žije vždy meškaje při hodech provázených vířivou hudbou. Celý měsíc pobyl u něho Odysseus, a když konečně bylo mu pomýšleti na rozchod, tu A. vydatným zefyrem loď jeho v šíré moře zprovodil propůjčiv mu zároveň měch, v němž uzavřeny byly nepříznivé větry. Avšak když soudruzi Odysseovi ve chvíli, kdy tento blízek jsa již domova spánku se oddal, měch zvědavě otevřeli, vyřítili se z něho větrové i zahnali loď zpět k Aiolskému ostrovu, aniž A. podruhé je přijal poznávaje, že hněv boží je stíhá. V bájích pozdějších, jež A-la povyšují na neobmezeného vládce i krále větrů, zasedá týž žezlo třímaje v ruce na temeni skalnaté hory ostrova Aiolského, v jejížto slujích uzavřeny chová větry, kteréž dle uznání svého buď krotí i ztišuje, buď pobuřuje a z vězení jejich vypouští. Jindy také Thrakie, pověstná Řekům jakožto hlavní východiště větrů, sídlem jeho se jmenuje. Výklady rázu euhémerovského líčí jej způsobem svým jako moudrého vladaře, větrův i běhu hvězd znalého, jehožto sídlo však různě se udává, tu na ostrově Lipaře, tu v italském Rhegiu. Z doby pozdější pocházejí též báje, jež snaží se tohoto Aiola uvésti v genealogické spojení se stejnojmenným zakladatelem kmene aiolského; někdy též oba se směšují. A. (t. j. »hbitý«), vládce větrů, jest, jak se zdá, pouhým výtvorem obraznosti básnické; že nepřešel do veliké rodiny božstev řeckých, odtud zřejmě vysvítá, že nikde v celém Řecku nevzýván ani modlitbami, ani obětmi. – O Aiolech viz: Roscher, Ausf. Lexikon d. griech. u. röm. Myth., str. 192 nn. Dnl.