Ottův slovník naučný/Africká církev
| Ottův slovník naučný | ||
| Africanus | Africká církev | Africká válka |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Africká církev |
| Autor: | František Xaver Kryštůfek |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 344–345. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Africká církev. Celá severní Afrika při vzniku církve Kristovy stála pod panstvím Římanů; křesťanství vnikalo tam z Jerusalema a z Italie. V Alexandrii hlásal evangelium sv. Marek Ev. a shromáždil tam četnou církev jsa jejím biskupem. Po něm následoval v biskupství Annianus a po tomto Abilius. Šíření křesťanství byl zde na závadu jak mocný odpor židův, tak i jejich vzpoury proti Římanům za panování cís. Trajána, až rozhodnými porážkami je zničil Marcus Turbo. Jinou překážkou křesťanství byli četní gnostikové. Nicméně šířila se církev neustále, a r. 235 sešlo se již 20 biskupů na synodu do Alexandrie. V III. stol. spravovali církev alexandrijskou výteční biskupové: Demétrius, Herakles, Dionysius Veliký, Maximus, Theonas a Petr. Velmi prospěšně působila katechetická škola alexandrijská. Krutě zasáhla Alexandrii a Egypt pronásledování císařů Septimia Severa, Decia a Diokleciána i spolucísařův jeho. Z Alexandrie byl za času sv. Athanasia, patriarchy alexandrijského (328–373), obrácen Habeš. V Egyptě vzniklo mnišství, které se ukázalo sloupem křesťanství a rozšiřovatelem vzdělanosti do dnešního dne. Avšak v Egyptě vzniklo arianství, kteréž po staletí hubilo církev; potom zachvátil blud monofysitský veškeré domorodé obyvatelstvo, které za císaře Heraklia (610–641) čítalo pět až šest millionů křesťanů. Proti domorodcům čili Koptům mizeli katolíci čili melchité, počtem asi 300.000, skládajíce se z Řeků, vojínův a jiných panujících tříd a jsouce od nich krutě nenáviděni. Za tohoto stavu vytáhl r. 640 arabský vojevůdce Amrú proti Egyptu; nebyl by však ničeho pořídil, kdyby císařský místodržitel Mukaukas čili Mukaukis, rodem Kopt, nebyl císaře zradil. Učinil s Amrem smlouvu, kterou Koptové se zavázali ku poplatku dvou denárů s hlavy a k mírné pozemkové dani, začež obdrželi úplnou náboženskou svobodu. Jejich patriarcha Benjamin obdržel táž práva, která měl patriarcha pravověrný, jehož stolec zůstal skoro 80 let uprázdněn, v kterémž čase Koptové většiny katolických kostelů se zmocnili. Teprve za chalífa Hišáma (724–743) byl opět ustanoven katolický patriarcha Kosmas, jenž několik kostelův nazpět obdržel. Ale Koptové brzo pykali své zrady. Patriarcha Alexander (699–724) byl svědkem, jak místodržitel Abdul-Azíz všechny kněze a mnichy sčítati dal a každému Koptovi veliký poplatek uložil. Tyto dávky zvýšil jeho nástupce Obaidulláh, tak že v l. 724 a 726 vzpoura nastala, v níž množství Koptů od Arabů bylo pobito. Potom zostřila se opatření proti Koptům. Zpoury v l. 738–39, 749–50, 767, 772–73 byly krutým způsobem potlačeny. Mnoho kostelů bylo se zemí srovnáno. Když Koptové v nové vzpouře r. 831 a 832 byli znova poraženi, mužové povražděni, ženy a děti povstalců rozprodány: byla moc jejich zničena. Tato pronásledování způsobila, že Koptové valem k 1slámu se obraceli. Jejich smíšenina s přistěhovalými Araby tvoří nynější Felláhy. Těch, kteří křesťanství věrnými zůstali, čekaly nové ukrutnosti. Hrozně proti křesťanům zuřil třetí egyptský chalíf Hakím (996–1021); patriarchu Zachariáše kázal hoditi lvům, zabavil kostelům a klášterům náležející pozemky a budovy a dal později všechny kostely zbořiti. V létech 1012–1014 bylo v Egyptě asi 1000 kostelův a klášterů zbořeno. Zástupové Koptů přecházeli k islámu. A tak zaniklo křesťanství až na nepatrné zbytky, které se i za vlády turecké udržely. Pro osudy křesťanství byla důležitou francouzská výprava pod Napoleonem I. r. 1798, která moc Mamlúků zničila. Zápletek z této výpravy použil Mehmed Alí a válečným štěstím proti sultánovi stal se dědičným místokrálem egyptským a zakladatelem nynější dynastie. Týž prohlásil náboženskou toleranci za státní zákon základní. Za naší doby jest všech Koptů asi 300.000, z nichž s církví katolickou asi 4000 sjednoceno. V čele nesjednocených Koptů stojí patriarcha alexandrijský se sídlem ve Staré Káhiře, jenž má pravomocnost nad Egyptem, Núbií, Berberskem a Habešem, a kterémuž jest 13 biskupů podřízeno, a pak habešský abúná a biskup sídlící v klášteře v Jerusalemě. V čele latinských katolíků stojí apoštolský vikář se sídlem v Alexandrii, kterýž jest spolu apoštolským delegátem pro východní obřady v Egyptě a Arabii. Hlavní duchovní správu po Egyptě vedou františkáni; všech katolíků latinských jest asi 50.000; požívají plné náboženské svobody; i přestup z islámu jest státně dovolen, mívá však v zápětí hrozná pronásledování se strany muhammedánských příbuzných.
Do Afriky prokonsulární přišlo křesťanství z Italie, nejspíše z Říma pro živé spojení tohoto města s Karthaginou, a mělo hlavní sídlo v Karthagině, odkudž se dále do Numidie a Mauretanie rozšířilo, a proto byl biskup karthaginský hlavou celé latinské Afriky maje v pozdějším vývoji pod svou správou jakožto vrchní metropolita šest církevních provincií: 1. Afriku prokonsulární, 2. Byzacium (provincia Byzacena), 3. Tripoli, 4. Numidii, 5. Mauretanii Sitifskou a 6. Mauretanii Caesarskou (Caesariensis). Poněvadž zde církev až do časů císaře Septimia Severa (193–211) v celku pokoje požívala a první latinští spisovatelé zde působili, množila se církev, a Tertullián praví, že křesťané prostranství, města, ostrovy, tvrze, městysy a tábory naplnili. V Karthagině byla za jeho času desátá čásť obyvatelstva křesťanskou. Agrippinus, biskup karthaginský, shromáždil kolem sebe synodu 70 biskupův afrických a numidských v l. 218–222. Na třetí synodě karthaginské za předsednictvím sv. Cypriana zasedalo 87 biskupů. Za císaře Septimia Severa zasáhlo pronásledování Karthaginu, kde r. 202 neb 203 smrtí mučennickou zemřely ss. Perpetua a Felicitas, a za Decia (249–251) zuřilo tam rovněž silou velikou. Velikými oslavenci církve stali se sv. Cyprian a pak obzvláště sv. Augustin, biskup v městě Hippo-Regius v Numidii, v jehož duchu a smysle konány četné synody africké, jež čilý život do církve uváděly. A-cké c-kvi latinské, která r. 411 měla 575 biskupských stolců, zasadil hlubokou ránu blud donatistů. Katolíci utrpěli mnoho pod vládou asiatských Vandalů, avšak zotavili se zase pod panstvím císařským. Posléz však tyto země připadly po krutém boji Saracénům, kteří žádných smluv s křesťany nečinili a je vyhubili. Po staletí není o afrických křesťanech řeči; arabští spisovatelé o nich mlčí. První zmínka děje se o nich teprv ke konci X. století, když papež Benedikt VII. (975–983) k žádosti církve karthaginské vysvětil jejich kněze Jakoba za karthaginského arcibiskupa. Tato církev byla vlastně v Túnisu a nazývala se po starocírkevním obyčeji karthaginskou, poněvadž Túnis z Karthaginy byl založen. Dílo papeže Benedikta VII. a arcibiskupa Jakoba trvalo přes 100 let. Papež Řehoř VII. (1073–1085) zřídil druhé arcibiskupství v Búgii v bývalé provincii Mauritanii Sitifské a posvětil na ně afrického duchovního Servanda. To jsou poslední zprávy o křesťanech afrických. Pokusy v pozdějším středověku štípiti tam křesťanství nezdařily se. Roku 1219 poslal sv. František Serafinský šest svých řeholníků do Marokka, z nichž pět tam dorazilo a mučennickou smrť utrpělo; jiní františkáni následovali jich, ale zdaru se nedopracovali. Teprve r. 1632 bylo několik missionářských stanic pro křesťanské otroky zřízeno, a brzo potom Alžír za apoštolský vikariát povýšen, pod nímž ke konci XVII. stol. stáli provikář v Túnisu a praefekt v Tripoli. Roku 1830 a v létech následujících dobyli Francouzi Alžírska, a tu bylo r. 1838 v Alžíru zřízeno biskupství, které papež Pius IX. r. 1867 za arcibiskupství povýšil a jemu dvě nově zřízená biskupství v Konstantině a Oráně podřídil. První arcibiskup Karel Allemand-Lavigerie slavil po staletích 4. května 1873 opět provinciální synodu. Alžírsko má mezi 3 milliony obyvatelů dle nejnovějšího udání z r. 1884 asi 381.950 katolíků, Túnis mezi 2 milliony 25.000 katolíků, 400 sjednocených výchoďanův a 100 protestantů, Tripolis mezi 1 millionem 6000 katolíkův a Marokko pouze 2000.
Západní Afriku odkryli v XV. století smělí námořníci portugalští, mezi nimiž vyznamenal se portugalský infant Jindřich Plavec, syn krále Jana I., který svými podniky pomýšlel netoliko na povznesení obchodu a moci říše, ale též jakožto velmistr řádu Kristova na rozšíření křesťanství († 1463). Za smělými námořníky přicházeli odhodlaní katoličtí missionáři, jmenovitě dominikáni, a pracovali s mnohým zdarem o pokřesťanění domorodců. Nyní věnuje katolická církev veškerou svou pozornost Africe; její věrověstové zápasí tam neohroženě s fanatismem muhammedánským, nehodami podnebí, vydíravostí Evropanův a vládychtivostí evropských států, které tyto cizí země sobě přivlastňují a vyssávají, jakoby nikomu nenáležely. Dle missijního atlantu z roku 1884 jest stav katolické církve v Africe tento: 1 arcibiskupství, 5 biskupství, 18 apoštolských vikariátů, 3 provikariáty, 9 apoštolských praefektur, 4 missijní střediště, 1 praelatura nullius a 2,625.205 katolíků. Dr. Fr. X. Kryštůfek.