Ottův slovník naučný/Acta populi
| Ottův slovník naučný | ||
| Acta Pilati | Acta populi | Acta Sanctorum |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Acta populi |
| Autor: | Josef Miroslav Pražák |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 145. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Acta diurna |
|
Acta populi, jinak též populi diurna acta, acta populi Romani, acta publica, urbana, rerum urbanarum acta, diurna neb acta vůbec, řecky τύ χοωά νπομνήματα aneb jen νπομνήματα, byla jakýmsi věstníkem (denníkem), který obsahoval rozmanité novinky. V první řadě byly tam zprávy ode dvora císařského, na př. události v císařské rodině, císařská ustanovení, vyznamenání, zprávy všeho druhu týkající se města, staveb, obětí, veřejných darů; zprávy o znameních a zázracích, na př. že kamení pršelo a p. Mimo to osoby soukromé posýlaly redakci zprávy (inseráty) o sňatcích, porodech, úmrtích, rozvodech a p. Redakci měli na starosti censoři neb aedilové, za doby císařské nejvyšší úředníci finanční (praefecti aerii). Redakci pomáhalo mnoho písařů, t. ř. actuarii. Ti a. p. opisovali a na veřejných místech vyvěšovali a také osobám interessovaným zasýlali. Mimo to uloženo bylo každé číslo ve státním archivu, a každý s dovolením úřadů mohl v ně nahlédnouti. – Uveřejňování tohoto věstníku ustanovil C. Iulius Caesar za svého prvního konsulátu r. 59 př. Kr. a stal se tak zakladatelem novin. Uveřejňování toto udrželo se až do doby velmi pozdní a zaniklo, jak se zdá, teprve tehdá, když sídlo vlády přeloženo bylo z Říma do Konstantinopole. – Zprávy starých akt se týkající sebral pečlivě Em. Hübner: De senatus populique Romani actis v čas. Jahrbücher für klass. Philologie, III. doplňkový sv., str. 559–632. Srv. K. Zell: Über die Zeitungen der alten Römer, ve Ferienschriften, Heidelberg 1857, str. 1.–108. – Padělkem XV. stol. na jisto jest 11 fragmentů těchto act populi, které Pighius poprvé vydal r. 1615 a kteréž dle Dodwella, nejhorlivějšího zastánce jich pravosti, obyčejně se nazývají Fragmenta Dodwelliana. Proti Dodwellovi vystoupili hlavně Petr Wesseling ve spise Probabilia r. 1731 a Jan Aug. Ernesti v 1. exkursu k svému vyd. Suetonia r. 1748. Ačkoli oba ti učenci důvody nezvratnými jich nepravost dokázali, přece ještě v letech čtyřicátých vystoupil jako jich obhájce G. E. F. Lieberkühn hlavně ve spise: Vindiciae librorum iniuria suspectorum. Lipsko, 1844, na str. 1–100. Proti němu vystoupil H. Heinze: De spuriis actorum diurnorum fragmentis I. Greifsw. 1860. Nyní již nikdo ve pravost jich nevěří. Pk.