Ottův slovník naučný/Abel (příjmení)
| Ottův slovník naučný | ||
| Abel (král) | Abel (příjmení) | Abel de Pujol |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Abel |
| Autor: | Václav Řehořovský, Hynek Vysoký, František Brábek |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 46–48. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Abel: 1) Caspar (* 1676 – † 1763), spis. a theol. něm., napsal několik básní, hlavně příležitostních, ve kterých sledoval směr své doby po rozumnosti a mravním poučení. Důležitější jest jeho činnost historická; pracoval hlavně o starožitnostech braniborských a saských, ale jenom sbírka starých kronik měla cenu trvalejší. Ze spisů jeho historických uvádíme: Preussische und brandeburgische Reichs- und Staatshistorie (1710, 2 sv.); Preussische und brandeburgische Staatsgeographie (1711, 2 sv.); Deutsche und sächsische Alterthümer (1732, 3 sv.), v jichž 3. svazku jsou otištěny některé staré kroniky.
2) Leopold August A., * 1720 v Cöthenu (†?), výtečný houslista, žák slavného českého skladatele Bendy, komponoval 6 houslových koncertů.
3) Karl Friedrich A., bratr před., * 1725 – † 20. čna. 1787 v Londýně; byl žák Bachův, vážený skladatel a poslední skvěle, zejména v Anglii, oslavovaný virtuos na gambě (viola di gamba), která po něm zmizela pro vždy z koncertní síně.
4) Jakob Friedrich von A. (* 1751 – † 1829), něm. filosof ze školy Leibnitzovy a Wolffovy, byl professorem na stuttgartské Karlově akademii, na univ. v Tubinkách též prelátem a gener. superintendentem. Spisy psychol., éthické a metafys.: Philos. Untersuch. über die letzten Grunde des Glaubens an Gott, Ausführl. Darstellung des Grundes uns. Glaubens an Unsterblichkeit (1826), Sammlung und Erkiärung merkwurdiger Erscheinungen aus d. menschl. Leben (3 díly, 1789–90), Plan einer systematischen Metaphysik (1787) a j.
5) Joseph A. (* 1768 – † 1818), hornorak. malíř histor. a mědirytec z Aschachu, stud. na akad. vídeňské vedením Függera, jehož s počátku i následoval. Za 12letého pobytu v Polsku (od 1785–97) obíral se s úspěchem portraitováním, zdokonaluje se zároveň stále v koloritu; zvláště výborná jest podobizna kn. Ant. Czartoryského v životní velikosti. R. 1802 odebral se A. do Říma a oddal se tam po 6 let studiu antiky, jehož výsledkem byla úplná změna dřívější manýry a slohu; kolorit jeho stal se klidnějším, komposice jeho vlivem školy římské přísnější. Tou dobou provedl mnoho obrazů, z nichž nejlepší jest Klopstock v Elysiu (r. 1807) ve vídeň. Belvedéru. Mimo to Antigona klečící u mrtvoly bratrovy, Prométheus přikovaný na Kavkáze, Smrť Catona Utického, Sókratés a Theramenés atd. Navrátiv se do Vídně maloval pro kostel gumpendorfský sv. Eligia a Útěk do Egypta, mimo to několik podobizen. Zemřel ve Vídni 4. října 1818 zároveň s učitelem svým Függerem. Kromě malby obíral se i mědirytectvím; z prací tohoto druhu vyniká jeho vlastní podobizna, pak podobizna krajináře Molitora a Melchiora Abela v genru van Dykově.
6) Clarke A., chirurg a přírodopisec anglický (* 1780 – † 1826). Provázel anglického vyslance lorda Amhersta v hodnosti vrchního lékaře do Číny roku 1816 a uveřejnil o cestě této obšírný cestopis A narrative of a journey in the interior of China (Lond. 1818, s mapkami a plány). V cestopise tom líčeny jsou poutavě zejména přírodní poměry Číny, v přídavcích pak k němu připojených dočítáme se zpráv o přírodních zjevech krajin tropických, jimiž A. do Číny se plavil, ve zvláštním pak dodatku, jehož autorem jest znamenitý angl. botanik Robert Brown, vylíčena na konec nádherná květena Číny. Vrátiv se z Číny jmenován byl A. vrchním chirurgem společnosti východoindické a odebral se do Kalkuty, kdež v úřadě tom setrval až do své smrti. Ku poctě jeho označil Robert Brown jménem Abelia čínský rod rostlin z čeledi Caprifoliaceí.
7) Karl von A., bavorský státník (* 1788 – † 1859). Studoval práva ve Wetzlaru, stal se roku 1818 policejním a městským kommissařem v Bamberku, roku 1819 vládním radou v Mnichově, r. 1827 radou v ministeriu vnitra. Jakožto vládní kommissař na sněmě r. 1831 vyslovoval se rozhodně ve prospěch požadavků svobodomyslných. V l. 1832–34 jsa členem zatímní vlády v Řecku získal si značných zásluh o administraci. Vrátiv se do Bavor uvázal se ve správu ministeria vnitra, působil stále rozhodněji ve směru absolutistickém a ultramontánním a vydal některá nařízení, kteráž vzbudila prudký odpor strany protestantské a liberální. Pokládalť A. ústavu bavorskou za stavovskou a nikoli za representativní a popíral zodpovědnost ministerskou. Mnoho hluku způsobil jeho souboj s předchůdcem v úřadě, knížetem Öttingen-Wallersteinem, na něhož byl A. učinil několik prudkých útokův. A. vzbudil proti sobě opposici v komoře i říšském sněmě, ano popudil proti sobě i krále Ludvíka I., zvláště když se opřel proti tomu. aby pověstné tanečnici Lole Montezové udě. len byl indigenát a titul hraběcí. Byl 17. ún. 1847 z ministerství propuštěn, jmenován však bav. vyslancem v Turině. R. 1848 zvolili jej ultramontáni do druhé komory, avšak A. nemoha zde rozvinouti žádné působnosti, uchýlil se v soukromí a zemřel r. 1859. Viz o něm Rohmerův spis Baiern u. die Reaction (1850) a offic. Die Politik der bair. Staatsregierung (1851)
8) Niels Henrik A. (* 25. srpna 1802 – † 6. dubna 1829), slavný norský mathematik, narodil se ve Findőe ve stiftu christiansandském v Norsku; r. 1815 vstoupil do školy kathedrální v Christianii a r. 1821 na universitu v témže místě, kde setrval po čtyři léta. Jsa úplně nemajetným studoval první dvě léta z podpory svých professorů, druhá dvě léta dostalo se mu pro jeho neobyčejné nadání podpory vládní. Na přímluvu prof. Rasmusena a prof. Hansteena poskytnuty jemu norskou vládou prostředky, aby mohl ve svých studiích pokračovati v Německu, Italii a Francii. Do Berlína přibyl v létě r. 1825 a pomeškav tu po 6 měsíců, odjel přes Vídeň, Benátky, Milán a Turin, aniž se byl v těchto místech za účelem studií zdržel, do Paříže, kamž přibyl v červenci 1826. Opustil Paříž v lednu 1827 a vrátil se opět přes Berlín do Christianie na jaře roku 1828. Stal se docentem při universitě tamější a ještě téhož roku zástupcem prof. Hansteena. Zemřel maje teprve 27 let ve Frolandsvarku blíže Arendalu. R. 1827 jmenován byl členem král. společnosti v Trontheimě. Ve veřejném sedění pařížské Akademie dne 26. července 1830 přiřknuta byla veliká mathematická cena A-ovi a Jakobimu za jejich vynikající práce. Polovina A-ova byla však již jen jeho dědicům vyplacena. První pojednání podal u veřejnost r. 1820 jakožto mladík 18letý. A. byl mathematik neobyčejně bystrého ducha; veškery jeho práce vynikají vzácnou přesností a hloubkou. Nejdůležitější z nich vztahují se ke theoriím algebraických rovnic a funkcí elliptických. Byl první, který dokázal přesně, že obecnou algebraickou rovnici stupně vyššího než čtvrtého nelze řešiti algebraicky; vedlé toho stanovil zvláštní třídu algebraických rovnic kteréhokoliv stupně, jež vždy řešiti lze algebraicky (viz A-ovy rovnice). V theorii funkcí elliptických, jejíž počátky nedlouho před tím podal Legendre, dodělal se A. takových výsledků, že po Legendrovi a vedlé Jakobiho pokládá se právem za zakladatele této theorie. Sebrané spisy jeho vydány byly dvakráte francouzským jazykem nákladem státním; poprvé od jeho učitele Holmboea r. 1839 (Christiania, 2 sv.), podruhé s titulem: Oeuvres complètes de N. H. Abel. Nouvelle édition publiée aux frais de l'état norwégien par L. Sylow et S. Lie. Christiania, 1881 (2 svazky). Obšírný životopis A-ův vydal r. 1881 prof. Bjerkness v Christianii. Řý.
9) Otto A. (* 1824 – † 1854), důkladný dějepisec něm., žák Dahlmannův a Rankův. V Berlíně připravil pro Monumenta Germaniae historica ku vydání několik šváb. pramenů z doby Hohenstaufů. R. 1851 stal se soukromým docentem dějepisu v Bonně, ale zemřel již po 3 létech. Za hlavní úkol vytkl si zpracování dějin cís. Fridricha II., z nichž ale vyšla jen úvodní monografie König Philipp der Hohenstaufe (Berl. 1852); po smrti jeho vydal Wegele Kaiser Otto IV. und König Friedrich II. (Berl. 1856). Z drobných spisů jeho sluší vytknouti Die Legende vom heil. Johann Nepomuk, kterýmžto snaží se dokázati, že v Čechách zavedením ctění sv. Jana Nep. umělým způsobem odstraněno bylo ctění M. Jana Husi, patrně neznaje zpráv uvedených v Palackého Děj. nár. česk. druhého vydání, II. d. č. II. str. 284–285.
10) Sigurd A. (* 1837 – † 1869), dějepisec něm., strýc Ottův, prof. v Giessenu. Napsal: Ueber den Untergang des Longobardenreichs in Italien, Papst Hadrian I., Gesch. Karl des Grossen (Jahr. d. deut. Gesch.) a Parteiwesen in England r. 1783. Nar. v Leonberku u Stuttgartu, byl žákem Waitzovým v Gottinkách a zemřel v rodišti svém.
11) Karl A., jazykozpytec, nar. 1839 v Berlíně, nyní professor na universitě oxfordské. Naučiv se za svých studií v Tubinkách, v Mnichově a v Berlíně důkladně angličině, napsal již jako jinoch 1854 ve zprávách Syro-Egyptian-Society studii o koptickém jazyku (»Coptic researches«). Výklady svými Über den Ursprung der Sprachen (1881), Über den Gegensinn der Urwörter (1883) a Einleitung in ein ägypt.-semit.-indoeurop. Wurzelwörterbuch (1885) vystihuje ve slovech duševní jejich výraznost, čímž veliké prokázal služby t. ř. sémasiologii č. nauce o významu slov, jakkoli duchaplností svou mnohdy smělé domněnky pronáší na úkor věcnosti. Nám Slovanům je sympathickým zvláště ve spise Slavic and latin z r. 1883. Hlavních jazykozpytných zásluh získal si však dotčenými studiemi egyptologickými. (Srovn. A. F. Pott: Allg. Sprachwissenschaft und Karl Abels ägypt. Sprachstudien. 1886.) O snaze jeho, vyložiti v hovorech Slovanů se týkajících původ Malorusů (Slavorusů) a Velkorusů (Finotatarorusů) a některé zjevy ze slovanské sociologie v. »Slov. sbor.« 1885 str. 579 a 623 atd.
12) Eugen A. (* 1858), professor na universitě v Pešti a přední znatel klassických jazyků u Maďarů. Práce jeho týkají se epiků řeckých. Sepsal De cod. Ambrosiano Lithicorum Orphei (1879), vydal pečlivě pozdního řeckého epika Kollutha (Colluthi Lycopolitani carmen de raptu Helenae), r. 1881 báseň Orfeovi přičítanou Lithika, r. 1882 básně Jana z Gazy, Descriptio tabulae mundi a Anacreontea, r. 1885 básně orfické (Orphica), r. 1886 homérské hymny, epigrammy a batrachomyomachii. Mimo to sepsal: Adalélok a humanismus történetéhez Magyarországon (Příspěvky k dějinám humanismu v Uhrách) a konečně vydal: Scholia in Pindari Epinicia adlib. man. fidem ed. (vol. II. fasc. 1–3); Scholia vetera in Pindari Nemea et Isthmia continens (Berlín 1884). Vydání A-ova jsou vesměs zdařilá, materiál rukopisný jest zde pečlivě sebrán a uspořádán. Vý. Bbk.