Ottův slovník naučný/Žito
| Ottův slovník naučný | ||
| Žitný ostrov | Žito | Žitoměř |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Žito |
| Autor: | Josef Munzar, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 848–849. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Žito |
|
Žito, bot., viz Secale.
Ž. jest nejdůležitější naší obilninou, aspoň zaujímá u nás ze všeho obilí největší procento orné plochy. R. 1906 připadalo v Čechách na žito 19.61, na oves 18.78, na ječmen 14.17 a na pšenici 8.85% orné plochy. Téhož roku sklidilo se v Čechách 7,905.144 q k prodeji způsobilého zrní žitného, 7,608.925 q ovesného, 6,571.767 q ječného a 4,395.741 q pšeničného. – Ž. opylujíc se cizím pylem má stejnější ráz než obilí ostatní, opylující se převážně, často výhradně jen pylem vlastním. Žita jest jen jeden druh a také odrůdy nejeví příliš velké a podstatné rozdíly. Obyčejně jmenujeme odrůdy podle zemí a krajů, v nichž vznikly anebo byly soustavným výběrem vypěstovány. Výbornému jménu těší se ž. probstejské z Probsteje v Holštýnsku. Jiné odrůdy jsou: ž. zeelandské, campinské, montagneské, umeanské, alandské, azovské, klafterbrunnské, hesské atd. Z novějších odrůd chválí se ž. schlandstetské, petkuské, Bestehornovo a j. Některé odrůdy zvlášť mnoho odnožují, jsou to t. zv. křibice. Nejznámější z nich jest ž. svatojanské. Křibice jsou více již pícninami než zrninami a chlebovinami. Se svými hojnými a znova a znova vznikajícími stébly hodí se velmi dobře k získání píce, zrna však poskytují drobná. – Některé odrůdy sejí se na podzim (ž. ozimé), jiné z jara (ž. jarní). Z jara seje se však ž. jen zřídka, zůstáváť ž. jarní za ozimým hodně pozadu jak ve výnosu zrna, tak ve výnosu slámy. V Čechách zaujímalo r. 1906 ž. ozimé 18.86 a ž. jarní toliko 0.75% veškeré plochy orné. V tomtéž roce sklidilo se z 1 ha průměrně u žita ozimého 15.6 q (21.6 hl) zrna a 34.3 q slámy u žita jarního toliko 11.0 q (15.8 hl) zrna a 21.6 q slámy. Ž. jarní jest odkázano na polohy, v nichž pro přílišný sníh a velké mokro za jarních holomrazů neni ž. ozimé jisté. Jinak snese však ž. ozimé hodně sněhu a hodně chladna a drsna, značně více než pšenice. Proto také v podhořích a horách jest hojnější ž., v rovinách a údolích zase pšenice. V české nížině ž. zaujímalo na př. r. 1906 11.78, pšenice 14.04% orné plochy, v Českomoravské vysočině vsak ž. 21.91, pšenice 5.86% orné plochy. – Žitu jest milejší písek než jíl. Tím jest však toliko vyjádřeno, že půdy tuhé, ulehavé hodí se méně pro pěstování žita než půdy písčité. Největších a nejjistějších výnosů poskytuje ž. na hlubokých půdách hlinitých. Sucho snese ze všeho obilí poměrně nejlépe, čehož příčina jest ta, že z jara nejdříve metá a vymetává, tak že pro tento předůležitý děj, k němuž mnoho vody se spotřebuje, jest ještě k disposici vláha zimní. Ž. není ve volbě předchozí rostliny příliš vyběravé. Nejlépe roste po pícninách za zelena posekaných, po luskovinách a po okopaninách nepříliš pozdě sklizených. Snáší se však dosti dobře i samo se sebou; po jiné obilnině, zvláště po ječmeni, vidíme pěstovati ž. dosti často, zejména kde do žita sejí jetel. V lehčích půdách libuje si ž. v čerstvém chlévském hnoji, v půdách těžších jest lepši síla stará. Ve vymrskané půdě ž. jen živoří a poskytuje toliko chatrnou sklizeň. Mechanická úprava půdy musí býti pečlivá, ač ž. snese spíše trochu surovější stav půdní než pšenice. Záleží však také mnoho na tom, kterou odrůdu žitnou pěstujeme. Některé odrůdy žitné, zvláště ty, které vypěstoval člověk s využitkováním všech pomůcek kulturních, jsou tak nárokůplné jako odrůdy pšeničné. Ž. ozimé seje se v září, v horách již v srpnu, v rovinách a nížinách často až v říjnu, někdy i na začátku listopadu. Celkem jest však u žita lepší, když přezimuje urostlejší. Křibice sejí se někdy již v červenci. Ž. jarní seje se v březnu a dubnu. Na 1 ha vyseje se při ruční setbě plné žita ozimého 1.3–2 q, žita jarního 1.6–2.1 q. Při strojové setbě řádkové, která dnes již i v krajinách pohorských začíná převládati, spotřebuje se osiva asi o čtvrtinu méně. Vzdálenost řádková činí u žita 8–12 cm, do půdy zaroví se osivo do hloubky 2–6 cm. Péče věnovaná žitu v době vzrůstu omezuje se na jarní válení, případně vláčení, začasto však ž. zůstavuje se úplně samu sobě. Vznikne-li na sněhu silnější kůra ledová, zvláště na sněhu, jenž teprve z jara napadal, když ž. začalo již růsti, nutno kůru rozlámati branami, po případě proorati. Je-li ž. příliš bujné, přižínají se mu vršky, ale opatrně, aby zasaženy nebyly vršky klasů, trčící v kornoutovitém obalu listovém. – Poněvadž Žito opyluje se cizím pylem, škodí mu velmi deště v době květu. Klasy jsou tu hluché anebo aspoň zubaté. – Ž. seká se obyčejně v t. zv. žluté zralosti, když totiž zrna nechají se snadno přes nehet palce ohnouti a zlomiti. Po posekání váže se ihned v snůpky a staví v panákovité mandelíky, v nichž vysýchá a zrna ztvrdnou. Sklizeň spadá do měsíce července, v horských krajinách až do měsíce srpna. Z 1 ha sklidí se u žita ozimého 15–20–40 hl zrna a 25 až 40–65 q slámy, u žita jarního 10–16–25 hl zrna a 15–25–35 q slámy. 1 hl zrní žita ozimého váží 68–73–78 kg, žita jarního 60 až 68–72 kg. – Škůdci z říše živočišné trpí ž. v podstatě týmiž jako pšenice (v. t.). Haďátko žitné nenapadá však klasy, nýbrž kořínky. Z chorob ž. vystaveno je hlavně rzi a námelu. Z plevelů mnoho v žitu se rozmáhá v mokrých letech sveřep žitný (stoklasa). Také chundelka větrná (metlice) bývá v mnohých polohách nevítaným průvodcem žita. Jinak rostou v žitu v podstatě tytéž plevele, jako v obilí ostatním. – Ž. jest naší nejpřednější chlebovinou. Není tomu však všude tak. Jen v sev. Rusku, Švédsku, Dánsku, sev. Německu a u nás jest chléb žitný výhradně nebo převážně chlebem denním. Jinde jest denním chlebem chléb pšeničný. Proto na světovém trhu obilním ustupuje ž. oproti pšenici silně do pozadí. J. M.
Ž. svatojanské (námel), bot., viz Claviceps.
Ž. turecké, bot., viz Zea.