Ottův slovník naučný/Škola

Údaje o textu
Titulek: Škola
Autor: František Drtina, Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýčtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1906. s. 640–648. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Škola

Škola v nejširším smysle nazývá se každý ústav pro společné vychování a vyučování mládeže. Slovo je původu řeckého, kde jméno σχολή (odtud též lat. schola, něm. Schule, fr. école, angl. school, it. scuola) označovalo volný, prázdný čas, kterého bylo možno užíti ku práci duševní, jež značila zároveň zotavení a byla výsadou vrstev občanských starověké společnosti. V latině vedle schola užíváno i názvu ludus (= hra), značícího obdobně, že práce školní měla baviti a skýtati občerstvení po jiném zaměstnání životním. Š. jest organický střední člen mezi rodinou a společností. Dějiny školství jsou dějinami organisace výchovy po stránce vnější. Historický vývoj dál se opačně skutečné potřebě: š-ly byly původně povahy aristokratické, pečovaly toliko o vzdělání vrstev vyšších a byly zakládány kněžími. Péče o uchování nauk a tradic náboženských i předání znalosti obřadův a kultu mladším pokolením činila nutným vzdělání dorostu kněžského. Tak náboženské společnosti, církve, jsou nejstarší instituce výchovné: vývoj školství až do doby nejnovější znamená úsilí o nenáhlé jeho odcírkevnění, postátnění, zesvětštění a zlidovění. Š. v nové době přestává býti záležitostí církevní (ecclesiasticum) a stává se záležitostí státní (politicum).

Podle různých zřetelů rozeznávají se š-ly všeobecně vzdělávací od škol odborných, veřejné od soukromých, laické (interkonfessijní, simultánní) od konfessijních, smíšené (t. j. pro obě pohlaví, koëdukační) od oddělených (zvláštní š-ly pro každé pohlaví), ale hlavně ve školství evropském vyvinulo se různění podle stupně podávané výchovy a vzdělání na š-ly obecné, střední a vysoké.

Idea školství obecného je původu ryze moderního, je vlastně dílem XIX. stol. Š. obecná má býti všeobecně povinná pro útlý věk 6—14 let, aby se v ní vypěstilo vědomi občanské rovnosti, aby v ni veškerá mládež bez rozdílu rodu, majetku, pohlaví na základě výchovy rodinné byla dále vychovávána pro veřejnost, společnost, národ, stát, bezplatná (společnost, ať stát, země neb obec musí poskytovati zdarma, co je všem nutné a povinné, jakékoli školné jest anachronismus nedůstojný doby naší), laická čili interkonfessijní (simultánní), t. j. nesmí státi ve službách určité náboženské konfesse a církve, nýbrž buditi ušlechtilou náboženskou snášelivost, národní, t. j. jazyk národní má býti na tomto stupni výhradně jazykem vyučovacím a š. má vychovávati dítky na příslušníky vlastní národnosti po stránce tělesné, rozumové, citové, mravní, aby svým zvláštním národním způsobem vyjadřovaly ideu ušlechtilé lidskosti. Š-ly mají býti podle Komenského dílnami lidskosti (hominum officinae), mají osvěcovati rozum, šlechtiti cit, síliti vůli, připravovati pro důstojný život občanský. Tak š-ly obecné mají podávati vzdělání všem lidem společné a nezbytně nutné a mají tvořiti pevný základ veškerého národního školství. Š. obecná v tomto smysle vznikla teprve v době nové, kdy idea svobody a rovnosti lidí mezi sebou se ujala a všeobecně byla uznána. Ve starověku š. byla obmezena na mládež občanskou a mužskou, ve středověku zakládány š-ly latinské (klášterní, kathedrální, později městské) především pro výchovu dorostu kněžského. Š-ly farní v jazyce mateřském pro všechnu mládež chtěl zřizovati Karel Veliký, nezdařil se mu však jeho úmysl. Teprve za renaissance (humanismu) a reformace obnovuje se volání, aby společnost lidská zřizovala š-ly pro mládež vrstev lidových. Martin Luther žádá od vrchnosti světské jejich zakládání, Jan Amos Komenský formuluje ideu š-ly obecné, „aby veškerá mládež mezi rokem šestým a dvanáctým naučila se těm věcem, jichž užívání vztahuje se na celé živobytí“, po něm hlavně J. Jindřich Pestalozzi je proniknut hlubokým přesvědčením, že výchova základní všem nutná a společná nesmí býti almužnou, nýbrž že každé dítko má na ni právo přirozené, a že svatou povinností státu jest ji udíleti. Zároveň s theoretickým formulováním ideje š-ly obecné vyvíjí se její organisace: ve světě protestantském jednotlivé státy zvláště za osvícenského absolutismu zakládají š-ly, v katolickém zejména řád bratří škol křesťanských zřizuje š-ly pro chudou mládež a podává na nich vzdělání elementární zdarma na základě jazyka mateřského. Revoluce francouzská š-le obecné a výchově lidové věnuje bedlivou pozornost. U nás směrodatným stalo se usilování Marie Terezie za pomoci Felbigera, opata zahaňského: organisovány š-ly triviální, hlavní a normální. V XIX. stol. teprve vytvořeno školství obecné úplně podle ideí výše vyložených v jednotlivých kulturních státech. Ve Francii zákon Guizotův z r. 1833 a zákony z l. 1882 a 1889, v Prusku zákony školské Falkovy z r. 1872, u nás zákony školské z let 1868—69 jsou jevy význačné a směrodatné. Podobně organisuje se školství obecné ve Švýcarsku v l. 1830—48, ve Švédsku r. 1842, v Anglii r. 1833 a znova r. 1902, ve Španělsku r. 1857, v Italii po sjednocení jejím r. 1859, ve Spoj. Obcích sev.-amer. stál v čele reformního hnutí Horace Mann a r. 1867 organisován jednotný úřad školský (commissioner of education) ve Washingtoně.

Ke Š-le obecné pojí se organicky š. měšťanská jakožto ústav, jenž má poskytovati další vzdělání se zřetelem k praktickým potřebám životním, zejména stavu zemědělského, živnostenského, obchodního a místním poměrům určitého kraje. U nás vyvinuly se z bývalých hlavních škol, v cizině jim odpovídají: v Německu Bürgerschulen, Mittelschulen, Realschulen (nižší reálky 6třídní), ve Francii Écoles primaires supérieures, v Italii scuole complementari, ve Švýcarsku Secundarschulen (také nazývané Gehobene Volksschulen nebo Bezirksschulen), v Americe vyšší třídy grammar schools a k nim se pojící high-schools. Š. měšťanská je namnoze posud přípravnou š-lou pro ústavy učitelské a pro ty š-ly odborné, jež nepředpokládají průpravného vzdělání středoškolského (střední š-ly obchodní, průmyslové, zemědělské). Š-ly měšťanské skládají se ze tří tříd, které organicky připojují se k pátému ročníku š-ly obecné a k nimž může býti podle nařízení min. ze dne 25. čna 1903 připojen pokračovací ročník čtvrtý. — K soustavě š-ly obecné druží se v době nové řada ústavů ji doplňujících pro mládež útlejší, š-lou ještě nepovinnou, nebo pro mládež š-le obecné odrostlou. K oněm náležejí jesle (s odděleními pro kojence a pro dítky 2— 3leté), ústavy ochranné pro dítky rodičů chudých, kteří ve dne jdouce za prací nemohou o dítky pečovati, opatrovny pro dítky starší tří let, kde navykají čistotě, pořádku, dobrému chování, školky mateřské čili dětské zahrádky, jež poskytují dítkám spolu počátečné vyučování, zvláště věcné, cvičí ruce i smysly děcka hrou, vyvíjejí napodobivost a tvořivost dítěte. Š-ly tyto v duchu Komenského Informatoria š-ly mateřské založil Fröbel, a soustava jejich rozšířila se po všech kulturních státech, nejvyššího pak rozkvětu dostoupila ve Spoj. Obcích sev.-amer. (viz Mateřská škola).

Pro odborné praktické vzdělání mládeže š-le obecné odrostlé zřizují se š-ly pokračovací a š-ly řemeslné. Š-ly pokračovací vznikly z opakovacích škol nedělních a jsou určeny pro mládež učednickou: na nich doplňuje se vzdělání školské zřetelem ke zvolenému řemeslu; učí se v nich po 2—4 hodiny týdně v době večerní a v neděli dopoledne. K různým š-lám těmto druží se š-ly pomocné pro mládež méně nadanou, š-ly pro mládež slabomyslnou (š-ly idiotů), potřebující jiného vychování nežli mládež normální, š-ly pro mládež zpustlou (vychovatelny, polepšovny), jakož i ústavy pro mládež slepou a hluchoněmou.

Celá soustava školství obecného jest u nás dnes upravena zákonem ze 14. kv. 1869 a novellou školskou ze 2. kv. 1883. Nařízením z 29. záři 1905 byl vydán nový řád školní a vyučovací na dále platný. Účelem škol obecných stanoví se, „aby děti v mravnosti a náboženství vychovávaly, ducha jejich vyvíjely, znalosti a zběhlosti, jichž mají k dalšímu vzdělávání v životě potřebí, jim poskytovaly a byly základem, aby se z nich stali hodní lidé a občané“. Jsou pak š-ly obecné veřejné, pokud je zakládá a vydržuje úplně nebo z části stát, země nebo místní obec, soukromé, pokud od jiných činitelů jsou zakládány a vydržovány. Předměty učebné jsou: náboženství, čtení a psaní, jazyk vyučovací, počítání spojené s naukou o tvarech měřických, nejpotřebnější a nejsrozumitelnější věci z přírodopisu, přírodozpytu, zeměpisu a dějepisu, hledíc zvláště k vlasti a ústavě vlasti, kreslení, zpěv, ruční práce ženské a tělocvik, povinný pro chlapce, nepovinný pro dívky. Se svolením zemského úřadu školního může býti na š-lách obecných zavedeno vyučování druhé zemské řeči, hře na housle, rukodělné vyučování pro chlapce a vyučování pracím ve školní zahradě, u každé š-ly obecné (je-li na venkově) má býti podle možnosti založena a účelně upravena školní zahrada a hospodářské pokusné pole. Na obecné š-le mají býti dále hry mládeže horlivě pěstovány a všechna užitečná cvičení těla, jako plování, klouzání a pod. nejpečlivěji podporována. Vyučování náboženské uděluje se obyčejně duchovním příslušného vyznání, jenž za tím účelem musí býti potvrzen od příslušného úřadu církevního. Není-li takového duchovního, může vyučovati náboženství také učitel téhož vyznání, vykáže-li se způsobilostí a obdrží-li svolení od církevního úřadu. Jazyk vyučovací ustanovuje v mezích zákona školní úřad zemský vyslechnuv ty, kdo vedou náklad na š-lu. Látka učebná všech předmětů rozvrhuje se na léta tak, aby jeden školní rok obsahoval, je-li š úplná, jednu třídu. Rozdělení žactva na třídy a oddělení řídí se počtem žáků, kteří jsou povinni určitou š-lu navštěvovati (je-li při celodenním vyučování po tři léta po sobě jdoucí průměrem žactva 80, musí býti zřízena druhá třída a povolána druhá osoba učitelská, dostoupí-li čísla 160, třída třetí atd.). Tím udávají se různé podoby obecných škol a jsou podmíněny různé učebné osnovy. Úplná š. obecná čítá 5 tříd, úplná š. měšťanská 3 třídy. Které š-ly nemají úplný počet tříd, musí býti zařízeny tak, aby se třídy dělily na oddělení podle různé vyspělosti žáků. Obyčejně toliko na konci roku školního děje se postup z oddělení do oddělení, z třídy nižší do vyšší na základě prospěchu. Školní rok trvá 10 měsíců a podle poměrů jednotlivých zemí a krajů může počínati v době od 1. září do 1. list. Do š-ly přijímají se dítky pravidelně na počátku roku školního a toliko výjimečně také mezi školním rokem.

Učebné předměty š-ly měšťanské (vyšší š-ly obecné) jsou: náboženství, jazyk vyučovací s naukou o písemnostech, zeměpis a dějepis, majíc obzvláštní zření k vlasti a k ústavě vlasti, přírodopis, přírodozpyt, počtářství spolu s jednoduchým účetnictvím, geometrie a kreslení geometrické, kreslení od ruky, krasopis, zpěv, ženské ruční práce dívkám, tělocvik chlapcům obligátní, dívkám neobligátní. Cíl učebný při š-lách měšťanských: v jazyce mateřském správné čtení a dokonalé porozumění čtenému a slyšenému se zřetelem k obsahu a formě, umělost bez chyby a plynně se vyjadřovati slovem i písmem; k tomu druží se výcvik ve spisování nejčastějších písemností, které se vyskytuji v životě občanském, vedle toho znalost hlavních plodů novější literatury domácí, pokud nepřesahuje obzor žactva. K vyučování jazykovému má se od počátku těsné připojovati vyučování věcné, reální, při kterém má zvláště názornosti býti používáno a vnímavost vyvíjena. V zeměpise a dějepise má se dospěti ke znalosti základních věcí z mathematického a fysikálního zeměpisu, přehledné znalosti Evropy i ostatních dílů světa, podrobné znalosti Rakousko-Uherské monarchie a užší vlasti. Při tom má se přihlížeti k obchodu a průmyslu i významným výrobkům jednotlivých zemí a k místním poměrům. Souhlasně má postupovati vyučování dějepisné. Cílem přírodopisu je poskytnouti žactvu znalost nejdůležitějších jevů tří říši přírodních se zvláštním zřetelem k praktickému jejich užití, významu jejich v hospodářství, průmyslu a přírodě. K tomu má se družiti poučení o lidském těle a jeho ošetřování. Zvláště však vyučování přírodopisné na tomto stupni má vštípiti žactvu zálibu v přírodě a lásku k ní. Vyučování přírodozpytné jest obmezeno na čásť elementární, i žádá se, aby žactvo bylo seznamováno s nejdůležitějšími chemickými a fysikálními změnami beze vší theorie se zřetelem zvláštním a bedlivým k potřebám občanského života a jevům přírodním, které jsou právě v kraji, kde š. jest. Formální povahy jest arithmetika, t. j. počtářství. Cíl jest zběhlost a jistota v základních úkonech početních čísly celými a zlomky, znalost měr, vah a mincí, počtářství hospodářské, živnostenské a obchodní, zvláště účetnictví. Geometrie má poskytovati jistotu v poznávání, srovnávání, vyměřování a vypočítávání veličin prostorových opět se zřetelem praktickým k poměrům a potřebám životním. V kreslení jest úkolem, aby žáci dovedli jistě a jasně poznávati tvary a míry, aby uměli kresliti tvary podle zákonů perspektivy a podle předloh a modelů. Úkolem krasopisu jest osvojiti si jasné a úhledné písmo, t. j. ty druhy písma, kterých v životě se užívá. Zpěv má úkol říditi a vzdělávati krasocit v srdcích dítek a vzněcovati city vlastenecké. Pečlivě má se přihlížeti k písním národním. Tělocvikem má se vyvíjeti hbitost, síla, odvaha mládeže, má se naváděti k sebedůvěře, k čistotě těla i duše. Neobligátními předměty jsou francouzština, druhý jazyk zemský a hra na housle. Vedle předmětů zde vytčených může býti na š-ly měšťanské ještě zavedeno vyučování ručním dovednostem, domácímu hospodářství nebo těsnopisu a psaní na stroji jako nepovinným předmětům učebným. Na dívčích š-lách měšťanských má podle poměrů žačkám druhé a třetí třídy býti dána příležitost, aby mohly po skupinách účastniti se ve hrách a zaměstnáních š-ly mateřské. Kde zřízena je zvláštní školní kuchyně, mohou žákyně těchto tříd při vyučování domácího hospodářství cvičeny býti také v kuchyňských pracích. — Každá měšťanská š. skládá se ze tří tříd, z nichž každá tvoří zvláštní stupeň vyučovací. Zřídí-li se podle počtu žactva další třída, má býti upravena jako pobočka k některé ze zřízených tří tříd. Podle min. nař. z 25. čna 1903 připojují se pro další vzdělání k měšťanským š-lám jednoroční učebné běhy. Trojtřídní š. měšťanská (připojená organicky k pětitřídní š-le obecné a tvořící s ní, jsou-li spojeny pod jednou správou, „všeobecnou š-lu obecnou a měšťanskou“) je pro přiškolené hochy a dívky š-lou povinnou. Úsilí reformní směřuje k tomu, aby v určité oblasti zřízena byla vždy š. měšťanská, čili aby celá země byla rozdělena na větší újezdy (obvody), v jejichž středu by byly š-ly měšťanské povinné pro všechnu mládež tohoto újezdu, která s prospěchem vychodila pětitřídní š-lu obecnou. Š-ly obecné mohou býti smíšené (pro obě pohlaví, koëdukační), na š-lách měšťanských musí býti žactvo odděleno podle pohlaví. Na š-lách obecných působí vesměs učitelé a učitelky třídní (učí ve své třídě všem předmětům), na š-lách měšťanských odborní (každý učitel učí v různých třídách toliko předmětům, ze kterých má zkoušku způsobilosti, jež se dělí na tři odbory: grammaticko-historický, přírodovědný a mathematicko-technický).

Ustanovení o zřizování a udržování škol obecných jsou zůstavena zemským zákonodárstvím. Všeobecně toliko vytčena zásada, že š. obecná má býti založena všude, kde v obvode jedné hodiny a podle pětiletého průměru je více nežli 40 dětí š-lou povinných, které musí choditi do š-ly více nežli 4 km vzdálené. Náklad na zřizování a vydržování š-ly obecné má nésti místní obec, které zároveň náleží rozhodovati o školním platě. I náleží obci opatřiti budovu, nábytek, topení a osvětlování. Služné učitelstvu zapravuje a pomůcky učebné opatřuje okres školní, do jehož pokladny plyne školní plat. Výlohy, na něž školní plat nestačí, opatřují se okresní přirážkou školní, a činí-li tato více nežli 10 % veškerých daní přímých, uhrazuje schodek země, která do výše 20.000 K může poskytovati též příspěvky a zálohy na stavbu budov školních, pokud obec školní netvoří zvláštního okresu školního. Se zastaralým zřízením školního platu je v logickém rozporu ustanovení o povinné návštěvě školní. Povinná tato zákonitě stanovená návštěva trvá u nás od 6. do 14. roku. Dozor na pravidelnou docházku do š-ly náleží místní školní radě, která sestavuje soupis dítek š-lou povinných i přihlíží k tomu, by dítky š-lu pravidelně navštěvovaly, zkoumá příčiny, proč š. byla omeškána, i navrhuje tresty (peněžní nebo vězením) rodičům nedbalým, jež potvrzuje okresní školní rada. Proto správa š-ly musí vždy za 14 dní předkládati výkaz o návštěvě školní. Novellou školní z 2. kv. 1883 byla povinná návštěva školní pro dítky v krajinách horských a chudých snížena tím, že povoluje se dítkám, které po šest let pravidelně š-lu navštěvovaly, v sedmém a osmém roce v měsících letních poskytovati úlevy. Úlevy tyto mohou býti individuální nebo všeobecné na žádost celé obce pro určitou třídu školní. Žáku, který do 14. roku věku nedostál předepsanému úkolu školnímu, může býti přikázána další docházka: naopak těm, kdo úkolu toho dříve dosáhli, může býti dáno propuštění ze š-ly obecné, jestliže v následujícím pololetí dosáhnou 14 let. O vzdělání, právním a sociálním postavení a platu učitelstva škol obecných a měšťanských viz Učitelstvo.

Co do správy školství podléhá ministerstvu vyučování a kultu. Jemu podřízeny jsou v jednotlivých zemích zemské školní rady spravující školství obecné a střední. (Školství vysoké podrobeno je přímo ministerstvu vyučování.) Předsedou je místodržitel jakožto náčelník politické správy země, místopředseda, vedoucí celou agendu, je jmenován císařem. V zemské školní řade zasedají místodržitelští radové jako referenti pro záležitosti oekonomické, zástupcové zemského výboru (jím volení), znalci školní, t. j. zemští školní inspektoři spravující školství obecné a střední, i zástupcové učitelstva vládou jmenovaní, zástupcové náboženských vyznání, dva zástupcové kr. hl. města Prahy. Zemská školní rada je národnostně rozdělena na sekci českou a německou. Dozorčí orgánové zemské školní rady jsou zemští školní inspektoři jmenovaní k návrhu ministerstva vyučování panovníkem a přikázaní po jmenování určité zemi. Jsou odbornými paedag.-didaktickými referenty v zemské školní radě. Instanci zemské školní radě podřízenou tvoří okresní školní rady. Předsedá okresní hejtman, jemuž je podřízen okresní školní inspektor jakožto referent o š-lách obecných a měšťanských svého okresu (š-ly střední podléhají přímo zemské školní radě). V okresní školní radě zasedají zástupcové společností náboženských, pokud jsou v okrese zastoupeny počtem převyšujícím 2000 duši, zástupci učitelstva a okresního zastupitelstva. Okresní školní rada spravuje školství svého okresu a činí návrhy zvláště na jmenování učitelů (právo praesentace), jež zemská školní rada potvrzuje. Okresní školní inspektor je vlastní paedagog.-didaktický správce školství obecného svého okresu, i má dbáti toho, aby výchova a vyučování ve š-lách dály se podle platných zákonův a nařízení. — V obcích školských volí se místní školní rada, jejímiž členy pod předsednictvím obecního starosty jsou ředitel nebo správce š-ly (je-li v místě škol více, tedy nejstarší), zástupci náboženských společnosti a členové obecním zastupitelstvem na 3 roky volení. Dohled na š-lu po stránce vnější (oekonomické) vykonává místní školní dohližitel, voleny místní školní radou z jejího středu na dobu tří let. Více viz v čl. Čechy, str. 561. — Školství obecné vyvinulo se od r. 1869 zvláště rozsahem utěšeně, ale nevyhovuje dnes ještě zplna základním znakům výše vytčeným. Vývoj jeho neznamená organický pokrok, ale byl nejednou přerušován vlivy reakčními. Zvláště školskou novellou z r. 1883 bylo pracováno proti duchu základního zákona. Zaváděním úlev byla protržena zásada závaznosti, bezplatnost školství obecného nebyla uskutečněna všeobecně, naproti požadavku laickosti byl jednostranně zvyšován rozhodující vliv církve katolické. Stát nepostaral se dosud zvláště o náležité průpravné vzdělání učitelstva: nic nestalo se pro vzdělání učitelů škol měšťanských, ba novellou z r. 1883 bylo zrušeno ustanovení zákonné o universitních kursech učitelských, a statut organisační učitelských ústavů z r. 1886 snížil přímo úroveň vzdělání na paedagogiích. Návrhy Liechtensteinův a Ebenhochův usilovaly přímo o obnovu š-ly konfessijní. Stát nezřídil dostatečný počet ústavův učitelských a zvláště vzdělání učitelek ponechává skoro úplně ústavům klášterním. Národní povaha školství obecného se potlačuje, ba š-ly se zneužívá ve službě národnostního znásilňování. Otázka škol minoritních stále není rozřešena. A na druhé straně s vývojem vědy vychovatelské udávají se školství obecnému nové úkoly. Uznává se stále více, že nestačí ve výchově školské jen působiti na rozum, pamět, obrazivost děcka, že třeba především zušlechťovati jeho cit, síliti jeho vůli, připravovati je pro život, vytvořiti z něho mravní charakter. Umění a mravnost stávají se důležitými činiteli výchovnými. Mládež má býti vychovávána podle potřeb doby naší. Člověk moderní usiluje po dokonalosti tělesné i duševní, chce opět spojovati krásno a dobro v harmonický celek; otázka sociální stává se otázkou reformy mravní lidstva a tato otázkou reformy výchovy. Š. má připravovati půdu tomuto zdokonalení lidstva, mravnímu a sociálnímu pokroku v duchu spravedlnosti a lásky. Š. má podle Pestalozziho nejen hlavu vzdělávati, nýbrž především srdce zušlechťovati. Ale i ruce člověka mají býti školeny. Význam práce hmotné znova se oceňuje v době naší: do š-ly obecné uvádí se v pokročilých státech vyučování rukodělné (sloyd). A v popředí vystupuje víc a více sociální význam výchovy. Pro život a společnost má se mládež vychovávati, a tudíž vzdělání občanské, t. j. soustavné poučení o životě občanském, o zřízení právním a státním má tvořiti součást práce školské nad jiné důležitou.

Druhým stupněm celkové soustavy školské jsou š-ly střední. Školství střední vymezuje se dnes nad školství obecné úrovní podávaného vzdělání, která převyšuje potřebu všeobecnou, každému nutnou, vymezuje se dále nad školství odborné tím, že nepřipravuje samo o sobě k určitému povolám životnímu, nýbrž že samo je povahy přípravné k dalším studiím odborným na š-lách vysokých. Školství střední dělí se dnes ve všech kulturních státech na dva druhy: na gymnasijní a reální, někdy nedosti přesně odlišováno jako školství humanitní a reální, nebo též jako humanity klassické a humanity moderní. Stav tento historickým vývojem podmíněný je přechodný, oba druhy škol závodí dnes spolu o prvenství a rovnoprávnost. Gymnasia (v. t.) vznikla z dřívějších škol latinských, jsou ústavy staré, posvěcené historickou tradicí, mají za sebou celou velikou minulost od středověkých škol klášterních, kathedrálních a městských, ba sahají až ke starověkému zřízení pro vyšší vzdělání, rozdělenému na trivium a quadrivium, ano až k tomu, co ještě dříve ve vzdělanosti alexandrijské se zvalo ἡ ἐν κύκλῳ παιδεία (vzdělání všeobecné, encyklopaedické). Střed š-ly této tvořil záhy za středověku kurs latiny, nejprve církevní, později klassické: v nynější podobě gymnasium vytvořilo se u nás v řádě jesuitském, důležitým hnutím novohumanistickým na počátku XIX. století značně se modernisovalo a zvláště u nás směrodatnou a promyšlenou reformou Exner-Bonitzovou z r. 1849 doplnilo plán svůj učebný tak, že nalézajíc těžiště své ve vzájemném vztahu předmětů jazykově-duchovědných a mathematicko-přírodovědných chtělo býti š-lou vyšší odpovídající kulturní povaze doby naší. Vzdělání všeobecné má se na gymnasiích podávati jako přirozený důsledek celého historického vývoje lidstva od dob klassických i jako důsledek požadavků a poměrů doby moderní, která je charakterisována zvláště rozvojem studií historických, myšlenkou národnostní a utěšeným rozvojem věd přírodních. Cílem je stále vzdělání všeobecné, z něhož veškeré odbornictví je vyloučeno. Gymnasium má takto na základě živlův antických i moderních vychovávati člověka celého k plné lidské důstojnosti, působiti k tomu, aby dospěl v člověka samostatného, který bude schopen plniti své povinnosti v některém vůdčím postavení občanského života. Různé jsou názvy tohoto školství: dříve schola latina, potom (od humanismu renaissančního) gymnasium, ve Francii lycée nebo collége jakožto l’enseignement secondaire classique, v Italii ginnasio, v Anglii grammar-schools (přední z nich zvány public schools), v Belgii athenaeum, v Americe high-schools a colleges.

Reálné š-ly (v. t.) jsou naproti tomu ústavy úplně moderní. Prvé počátky jich nalézáme teprve v XVIII. stol.; vznikly naproti gymnasiím, poněvadž tato tehdy nepostačovala zvýšeným potřebám moderního kulturního života a změněným poměrům doby nové, jak se vyvinuly rozvojem moderních jazyků a literatur i rozkvětem přírodních věd. Rodily se nové elementy moderní kultury. Nepředpojaté zkoumání přírody, netušené rozšíření obzoru evropského lidstva v prostoru vesmírném výzkumy přírodovědnými a vynálezy technickými, rozvoj novověkých národních jazykův a literatur, složitost moderního života politického, národohospodářského a sociálního, zvýšená vzájemnost a pospolitost národů kulturních mezi sebou — to vše působilo vznik a utěšený rozvoj nového druhu středních škol, školství reálného. Toto vyvíjelo se nenáhle z původních škol kratšího kursu majících úkol praktický. Nenáhle pochopován byl význam humanitně vzdělávací studia věd přírodních i moderních vynálezů technických, jež přeměňovaly celý způsob života novověkého lidstva. Š-ly reálné postupovaly na vyšší úroveň, studium se prodlužovalo, stávaly se ústavy průpravnými pro vysoké š-ly technické a víc a více stavěly se po bok gymnasiím dožadujíce se toho, aby byly uznány jako ústav humanitně vzdělavací na moderním podkladě. Odtud i různé názvy jejich: reálky (česky původně zvány „wěcnice“), Realschulen (původně s přídavky: mathematisch-mechanische nebo oekonomisch-mathematische), L’enseignement secondaire spécial (zal. ve Francii Victor Duruy), z něhož se vyvinulo L’enseignement secondaire moderne (též Humanités modernes). Dualismus školství středního dělícího se na školství gymnasijní a reální je na konci XIX. stol. v předních státech kulturních úplně vytvořen. Otázka pak doby přítomné zní, zda oba tyto typy škol středních všeobecně vzdělávacích mají splynouti v jednotný typ nový (jednotnou střední školu) či doporoučí-li se spíše, aby samostatně vedle sebe se vyvíjely dále; vývoj ten by ovšem předpokládal zrušení monopolu klassických studií (tak zove se výhradní oprávněnost gymnasií propouštěti abiturienty ke studiím universitním), zrovnoprávnění a zrovnocenění obou těchto druhů středních škol. Ve směru prvém dály se různé pokusy: u nás založení reálných gymnasií (v. t.) v letech šedesátých XIX. stol., v Německu plány Ostendorfovy z r. 1873, vývoj tamního reálného gymnasia (gymnasia s latinou bez řečtiny) i usilování spolku pro jednotnou střední š-u (Einheitsschulverein). Počátkem XX. stol. znamenáme však obrat nesoucí se směrem druhým. Hlavni projevy tohoto obratu jsou tyto: v Prusku vyvíjí se dvěma směry hnutí reformní: zřizují se velmi četná gymnasia reformní (Reformgymnasien hlavně soustavy altonské a frankfurtské), založená na principu, že je možno zaříditi společný 4—6letý podklad střední š-koly v bez klassických jazyků, které při zvýšeném počtu hodin jsou odkázány do tříd vyšších. Na druhé straně stal se důležitý pokrok v důsledku poslední červnové školské konference berlínské z r. 1900 kielským výnosem císařským z listopadu téhož r., jímž všechny tři druhy devítitřídních škol středních gymnasia, reálná gymnasia, vyšší reálky byly uznány rovnoprávnými, a abiturientům všech ústavů těchto s maturitní zkouškou byl přístup na universitu (mimo theologickou fakultu) dovolen. Princip jednotné střední š-ly byl tak opuštěn. Ve Francii bylo organisováno školství střední nově r. 1902. Ve čtyřletém cyklu nižším dnešní střední š. francouzská dělí se na dvě oddělení, klassické a moderní, ve vyšším pak tříletém na čtyři sekce, jež celkem odpovídají výše vzpomenutým ústavům německým, sekci prvou latinsko-řeckou odpovídající gymnasiu, sekci druhou latiny s moderními jazyky a třetí latiny s přírodními vědami odpovídající pruskému reálnému gymnasiu, a čtvrtou sekci přirodovědnou s moderními jazyky obdobnou pruské vyšší reálce. — Zcela obdobný vývoj pozorujeme v posledních letech i v jiných moderních státech: Švédsko má 9třídní š-lu střední: prvých pět tříd je bez klassických jazyků, třída 6.—9. dělí se na větev latinskou a větev bez latiny. Dánsko má střední š-lu 7letou: prvé čtyři třídy jsou bez klassických jazyků, vyšší tři dělí se na tři sekce: klassickou, moderní (obdobnou něm. reálnému gymnasiu) a mathematicko-přírodovědnou. Norsko má základem nové střední š-ly čtyřletou školu jednotnou bez klassických jazyků; k ní pojí se další tři ročníky, jež se dělí na dvě větve: prvou s moderními jazyky, druhou mathematicko-přírodovědnou (latině učí se na š-lách jednotlivých na základě zvláštního svolení norského sněmu, řečtiny tam vůbec není). I návrh italského ministerstva vyučování z r. 1903 nese se podobným směrem: osmileté lyceum má ve dvou nejvyšších třídách skládati se z rozmanitých kursů, jež by hověly různým potřebám a způsobům vzdělání. V Rumunsku od r. 1901 je nižší š. střední jednotná, vyšší pak dělí se obdobně na 3 sekce. U nás školství reálné trváním jest o rok kratší gymnasijního: snaha reformní měla by k tomu směřovati, aby školství reálné bylo rozšířeno na osmiletí a plán učebný byl doplněn předměty humanitními, zvláště filosofií, aby bylo zreformováno studium jazykové a historické; starověk klassický se svým názorem světovým a životním měl by i realistům býti přiblížen dobrými překlady i výklady literárními a historickými. Celý plán učebný (též gymnasií) měl by býti doplněn studiem biologie, hygieny a základů věd právních a hospodářských na podkladě sociologickém. Pak by mohl býti opuštěn tíživý monopol studií klassických a dosaženo zrovnocenění a zrovnoprávnění studií reálných a gymnasijních. První krok na této dráze učinilo u nás ministerstvo vyučování výnosem ze dne 14. čce 1904 o připuštění abiturientů reálných škol (s maturitou) ke studiím universitním (mimo theologii) po dodatečné zkoušce z latiny, řečtiny a filosofické propaedeutiky.

Úsilí reformní na poli středoškolském v předních kulturních státech směřuje zřetelně k modernisování a nacionalisování školství tohoto: studium mathematicko-přírodovědné a jazykově-duchovědné jsou rovnoprávní činitelé všeobecně vzdělávací; ve vzájemném pronikání obou a zavrcholení filosofickou propaedeutikou nalézá se smysl vzdělání moderně humanitního, v jazyku pak národním a jeho literatuře uznává se vlastní středisko i pojítko všech učebných předmětů.

V nejnovější době vyvíjí se ve všech kulturních státech dívčí školství střední. V Americe i sev. státech evropských (v Dánsku, Švédsku, Norsku, Anglii, nejnověji i v několika něm. státech, dále ve Švýcarsku a Hollandsku) je zavedena na š-ly střední společná výchova obou pohlaví (koëdukace) a dobře se osvědčuje, vedle toho však a ve státech ostatních vzniklo samostatné vyšší školství dívčí. Účelem školství toho jest jednak poskytovati soustavné přípravy k návštěvě universit, jednak podávati jednotného, uceleného vzdělání pro další život soukromý zřetelem právě ke zvláštnostem pohlaví ženského. Podle toho rozeznáváme dívčí gymnasia přejímající celkem beze změny učebné plány a osnovy gymnasií chlapeckých, a dívčí lycea nebo vyšší dívčí š-ly. K tomuto druhu náležejí anglické „high schools for girls“ od let sedmdesátých XIX. stol. se vyvíjející a zakládané namnoze akciovou společností „Girls public Day-School Company“; absolventky jejich jsou připuštěny ke zkouškám universitním. Ve Francii zákonem Cam. Séea z 21. pros. 1880 vznikla lycea a kolleje dívčí (lycées et collèges des jeunes filles) trvání pětiletého zakončené zvláštní zkouškou závěrečnou. V Německu rozmanitě v různých státech vyvíjí se vedle dívčích gymnasií německá vyšší dívčí š. (höhere Tüchterschule), založená na pojmu zvláštního vzdělání ženského, které rozsahem i obsahem, základem i cílem od mužského jest odlišné. V Rakousku stal se důležitý krok k organisaci vyššího školství dívčího nařízením ministerstva vyučování z 11. pros. 1900, obsahujícím statut organisační šestitřídních dívčích lyceí. Zakládati je mají obce nebo korporace soukromé, stát poskytuje finanční podporu na jejich vydržování a vyhrazuje si paedagogický dozor. Skládají se ze šesti jednoročních tříd, a mohou se k nim družiti kursy odborné různé povahy. Předměty učebné jsou: náboženství, jazyky, a to jazyk vyučovací a vedle něho francouzština, jakož i druhý jazyk živý (tím může býti také druhá řeč zemská, tedy u nás němčina nebo čeština na lyceích německých), zeměpis a dějepis (se zvláštním zřetelem k dějinám kulturním a uměleckým), mathematika, vědy přírodní (přírodopis a fysika), kreslení a rýsování, krasopis; vedle těchto předmětů povinných jsou předměty nepovinné: zpěv, tělocvik, ženské práce ruční, těsnopis, po případě též nauka o domácím hospodářství. Do prvé třídy vstupují žačky z obecné š-ly ve věku aspoň 10 let po zvláštní zkoušce přijímací. Po šestém roce studia koná se maturitní zkouška, jež opravňuje absolventky k mimořádnému posluchačství na fakultě filosofické. Absolventky lyceí dívčích po dodatečné zkoušce z latiny jsou mimo to připuštěny k lékárnictví, po 4. třídě žačky lycea mohou najíti zaměstnání při úřadech poštovních a pod. Zároveň byl vydán zvláštní zkušební řád pro kandidátky učitelství na dívčích lyceích podle čtyř skupin: 1. moderní jazyky, 2. zeměpis a dějepis, 3. mathematika, přírodopis, fysika, 4. kreslení a rýsování. Dívčí lycea jsou vyšší dívčí š-ly budoucnosti. Česká lycea dívčí jsou dosud toliko dvě: v Brně (spolku „Vesny“) a Č. Budějovicích (spolku „Ludmily“), gymnasium dívčí jediné spolku „Minervy“ v Praze.

Střední postavení mezi š-mi všeobecně vzdělávacími a odbornými na stupni středních škol mají ústavy ke vzdělání učitelů (paedagogia). Viz o nich čl. Učitelstvo.

Vysoké š-ly mají dvojí úkol: jsou místem volného myšlení, soustavného vědeckého badání, kde pokrok vědecký se umožňuje a výzkumy vědecké se dějí, kde zároveň dorost vědeckých pracovníků se vychovává, jsou však na druhé straně spolu vrcholem a korunou všeho školství, nejvyšším ústavem vyučovacím, odkud věda, vzdělání, poznání má ve všechny vrstvy národa se šířiti, je osvěcovati, ušlechťovati, povznášeti. Vysoké š-ly jsou ústavy vědecké, jsou však zároveň ústavy vzdělávací, jsou kulturním střediskem národního života. Vysoká š., tvoříc takto vrchol všeho školství v národě, má býti ve shodě s kulturní povahou a ideálem výchovným své doby, má vyjadřovati dokonale, jak určitá doba vývoje lidstva pojímá úkol svůj, jak chápe svět a v čem spatřuje smysl lidského žití. Vysokými š-mi jsou především university (v. t.) vzniklé ve středověku sloučením škol klášterních a kathedrálních nebo později zakládané panovnickými bullami s potvrzením stolice papežské. Původně nazývány byly studium generale (tedy š. všeobecná naproti š-lám částečným: studium particulare), později vzniklo označení universitas (r. s. magistrorum et scholarium, t. j. sdružení, cech učitelstva i žactva), za doby humanismu převládl název academia. Později universitas doplňováno slovem litterarum, a vyznačena tak povaha její jako ústavu pro pěstováni theoretické vědy. University středověké byly jednotné u všech národů, dělily se na fakulty a národy, měly ráz mezinárodni, universální (jako byla universální katolická církev), kosmopolitický, tvořily mohutné korporace, cechy s rozsáhlou samosprávou, vlastním jměním, právy a výsadami. Jazykem vyučovacím byla výhradně latina církevní, středověká, jazyk živý, mezinárodní, uznaný dorozumívací prostředek celé středověké intelligence. Vývojem doby ve shodě se změnami kulturními nastaly důležité změny. University novověké zbavily se povahy kosmopolitické, vyzuly se z pout cechovních, pozbyly svého rázu mezinárodního, znárodněly a zlidověly, zřekly se více méně své právní samostatnosti a uvolnivše poměr svůj k církvi byly do jisté míry postátněny (úplně takřka ve Francii, nejméně v Anglii a Americe), přizpůsobily se zvláštním poměrům a potřebám určitého národa a státu. — Celkový vývoj kulturní dal však v nové době vedle universit vznik vysokým školám technickým. Vědecké úsilí moderního člověka bylo vedeno základním přesvědčením, že věda je moc, že tolik dovedeme, kolik víme. S obrozenou láskou k životu rostlo úsilí lidské vstoupiti v užší styk s přírodou, odlouditi jí všechna tajemství její, ve služebnost lidskou uvésti mohutné síly přírodní, nahraditi mozolnou práci rukou lidských prací strojů. Tak důsledkem utěšeného rozkvětu theoretických věd přírodních je vývoj moderní techniky. Vznikají nové vědy praktické, a pro ně vytvořuje se nový typ vysokých škol ve š-lách technických, jež dnes zaujímají rovnocenné a rovnoprávné postavení s universitami. Nynější vysoké š-ly technické vznikly z původních škol řemeslnických, jež cílem stanovily si elementární vzdělání pro praxi živnostenskou. Úžasným vývojem průmyslu, železnic a vynálezů technických vůbec zvýšily se však velice požadavky, vytvořily se celé nové obory, jež si žádaly přesného vědeckého zpracování. Š-ly ty musily se ujmouti vzdělání inženýrů, stavitelů, strojníkův a chemikův, a za tou příčinou přijaly, pokud toho právě praxe vyžadovala, ráz vědecký. Když pak pro čistou praxi počaly se vyvíjeti š-ly průmyslové, různé š-ly odborné i řemeslnické, š-la technická mohla cele se věnovati technickým vědám a vzdělávati své discipliny na přesném theoretickém podkladě mathematickém a přírodovědeckém. Theoretické vědy přírodní byly zde rozšířeny o zcela nový obor věd praktických. Tak vznikla vysoká š. technická a stavěla se stále vice rovnoprávně po bok universitě. Dnes organisace technik a universit je zcela obdobná. Staré zřízení universitní staletou zvyklostí posvěcené jevilo tolik přitažlivosti a síly, že i techniky měrou největší přijaly je za své. Jako university na fakulty, tak techniky dělí se na oddělení, jako na universitě fakulta filosofická odlišuje se theoretickou a všeobecnou povahou svou od fakult odborných, tak i na technikách zřizuji se oddělení všeobecná a v nejnovější době víc a více se uplatňují a doplňují. I byla v posledním desetiletí několikrát vyslovena a odůvodňována myšlenka, aby vysoké š-ly technické organicky se připojily k celku universit. Tak bylo by možno dospěti k jednotné š-le vysoké, jež by mohla úplně vyhověti pokrokům doby nové a kulturním potřebám přítomnosti. Fakulta filosofická a všeobecné oddělení vysokých škol technických sloučily by se v jednotný ústav theoretický, oddělený v jednotlivé oddíly ve shodě s moderním tříděním věd, jenž by se omezil na výchovu vědeckého dorostu a jinak pracoval by positivně o nových výzkumech, jež by byly podkladem další práce fakult odborných. Mezi tyto vřaděna by musila býti fakulta školská, určená odborné (paedagogické) výchově učitelského dorostu všech druhů a stupňů škol. K dosavadním odborným fakultám universitním (theologické, právnické, lékařské) družily by se fakulty další, odpovídající technické a národohospodářské povaze naší doby a vystihující praktické působení moderního člověka ve svět organický v zemědělství, lesnictví a chovu zvířectva i ve svět neorganický v inženýrství, stavitelství, strojnictví a chemické technologii. Nejen theoretické úvahy mluví pro sloučení (vyslovili se pro ně L. Meyer, A. Riedler, Klein a Riecke, W. Waldeyer, Max von Kraft, Mart. Schanz, G. Escherich a j.), nýbrž toto stává se v některých státech již skutkem. V Americe přední university podávají úplné vzdělání technické, universita londýnská od reorganisace své r. 1900 skládá se z osmi fakult, v Belgii, Švýcarsku, Německu (Vratislav a Štrasburk) sloučení je provedeno. Další nové důležité úkoly vznikají universitám i technikám z toho fakta, že studium všechno, a tedy i vysokoškolské se demokratisuje, vstupuje ve službu všech vrstev národa. V posluchárnách a pracovnách vysokoškolských stýká se dnes mládež všech vrstev společenských, skutečné nadání a vzdělání nabývá platnosti, rozdíly majetkové a rodové víc a více mizejí, ženám otvírají se jako řádným posluchačkám síně vysokých škol, a lidovými přednáškami (univ. extensí) vysoké š-ly staví se přímo ve službu nejširších vrstev národa. Školství vysoké v nové době bylo postátněno a na druhé straně školství toto znárodnělo a zlidovělo. Stát přejal úkol zakládati a vydržovati š-ly vysoké a vyhradil si vrchní dozor. Tím však, že vysoké š-ly byly postátněny po stránce vnější, nestaly se ústavy státními i ve smysle vnitřním — vysoké š-ly mají smysl a význam jen jako ústavy národní, jsouce povolány sloužiti kulturním a vědeckým potřebám určitého národa. — Na universitách a technikách nalézáme již vzděláni odborné povahy theoretické (na filos. fakultě) nebo praktické (převahou na fakultách ostatních, ač i na filosofické, pokud je průpravným ústavem pro vzdělání učitelstva středoškolského, přihlížeti se musí k momentům povahy praktické).

Na stupni obecných a středních škol vyvinula se v nové době řada ústavů odborně a prakticky k určitým povoláním životním vzdělávajících. Sem náleží odborné školství zemědělské (hospodářské š-ly zimní, š-ly rolnické dvouleté, střední š-ly hospodářské, hospodářské akademie a vysoké š-ly zemědělské), průmyslové (š-ly pokračovací, š-ly odborné pro různá odvětví průmyslová, všeobecné š-ly řemeslnické, š-ly průmyslové, š-ly umělecko-průmyslové), obchodní (pokračovací a nižší š-ly obchodní, vyšší š-ly obchodní čili obchodní akademie), umělecké (konservatoře, š-ly varhanické, malířské akademie, vysoké š-ly umělecké, vojenské š-ly nižší č. kadetky a vyšší). — O š-lách odborných viz Čechy, str. 200 sl. — O školství vůbec srv. hesla jednotlivých druhů škol a články jednající o různých státech a zemích. — Školství veškeré vyvinulo se zvláště v XIX. stol. měrou dříve netušenou: vyspělost každého státu a národa posuzuje se stále více podle toho, jak jest u něho opatřeno školství. Reforma výchovy znamená bezpečnou cestu k nápravě věcí lidských vůbec, jak Leibniz předvídal; je-li otázka sociální v základě svém otázkou mravní, je tato zase v jádře svém otázkou reformy vychování a řádné organisace školské.

Literatura předmětu jest ohromná. Při zvl. heslech jsou uvedeny příslušné spisy; zde budiž poukázáno jen k předním spisům povahy všeobecné: Jul. Baumann, Volksschulen, höhere Schulen und Universitäten, wie sie heutzutage eingerichtet sein sollten (1893); W. Rein, Pädagogik in systematischer Darstellung, I. Band: Die Lehre vom Bildungswesen (Langensalza, 1902); A. Petersilie, Das öffentliche Unterrichtswesen im Deutschen Reiche und in den übrigen europäischen Kulturländern (Frankestein, Hand- u. Lehrbuch der Staatswissenschaften III, 3, 1., 2., 1897); E. Mayerhofer, Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst (4. svaz., 5. vyd. 1898); G. Schönberg, Handbuch der politischen Oekonomie (3. sv., 3. vyd. 1891); W. Lexis, Das Unterrichtswesen im Deutschen Reich (Berl., 1904, 4 sv.); H. Marion, Le mouvement des idées pédagogiques en France depuis 1870 (Pař., 1889); F. Picavet, L’éducation (ve sbírce „La vie nationale“, Pař., 1895; též do němč. přel.); E. Levasseur, L’Enseignement primaire dans les pays civilisés (Pař., 1897); Sendler a Kober, Uebersichtliche Darstellung des Volkserziehungswesens der europäischen und aussereuropäischen Kulturvölker (Vratislav, 1900—01, 2 sv.); Graham Balfour, The educational systems of Great Britain and Ireland (Oxford, 1898); N. M. Butler, Monographs on education in the United States (1900, 19 sv.); G. Compayré, Organisation pédagogique et législation des écoles primaires (10. vyd. Pař., 1901); J. Šafránek, Vývoj soustavy ob. školství v král. Českém od r. 1769 do 1895 (Praha, 1897); Fr. Šimek, Soustava rak. školství obec. (Tábor, 1884); J. Král, Sbírka říšských zákonů školských (1894); Sbírka zákonů školských, vydávaná Zem. Ústř. Spolkem jednot učitel, v Čechách (Učitelské knihkupectví); Jedenáctý valný sjezd českého učitelstva a přátel školství (Praha, 1904); Druhý sjezd českých učitelek (t., 1904); F. Paulsen, Geschichte des gelehrten Unterrichts auf den deut. Schulen und Universitäten (Lipsko, 2 sv., 2. vyd. 1896 až 1897); t., Die deutschen Universitäten (Berl., 1902); Šafránek, Za českou osvětu. Obrázky z dějin českého školství středního (1898); W. Lexis, Die Reform des höheren Schulwesens in Preussen (Halle, 1902); Aug. Messer, Die Reformbewegung auf dem Gebiete des preussischen Gymnasialwesens von 1882 bis 1901 (Lip., 1901); H. Müller, Das höhere Schulwesen Deutschlands am Anfang des XX. Jahrh (Štutgart, 1904); Fr. Drtina, Reforma středoškolská v Prusku („Česká Mysl“, 1903); t., Reforma středoškolská v Prusku a ve Francii („Věstník čes. prof.“, 1905); A. Baumeister, Die Einrichtung u. Verwaltung d. höh. Schulwesens in den Kulturländern v. Europa u. Amerika (v Baumeistrově „Handb. d. Erziehungs- u. Unterrichtslehre für höh. Schulen“, I, 2., 1898); Al. Ribot, La réforme de l’enseignement secondaire (Pař., 1900); Fr. Drtina, O vzniku a vývoji vysok. škol (1900); t., Universita budoucnosti (1904); Camille Sée, Lycées et collèges de jeunes filles (1891); W. Wychgram, Handbuch für das weibliche Unterrichtswesen (1896); Fr. Drtina, Vyšší výchova dívčí ve Francii (1899); Školy dívčí u nás a v cizině (1905). Dna.

Š-ly vojenské ve vojště rak.-uh. náležejí mezi ústavy armádní (Armee-Anstalten) a třídí se na výchovny a na vzdělávací ústavy odborné; ony zase na kadetky (v. t.), voj. podreálky čili nižší reálky, mimo tyto kadetky zeměbrany uh. v Pečuhu a ve Velikém Varadu, voj. vyšší reálku (viz Rakousko-Uhersko, str. 232a), dále taková pro zeměbranu uh. v Šoproni, a na voj. akademie (viz Akademie voj., str. 605), k těm ještě akademie Ludovica pro zeměbranu uh. v Budapešti. Š. odborné jsou: válečná škola, různé kursy (viz Kursy vojenské), š. střelecké, jezdecké a vozné (viz Rak.-Uhersko, str. 232). Akademie námořní (v. t., str. 606). U každého sboru armád, je po sborové š-le důstojnické. U pluků pak jsou š. pro jednoroční dobrovolníky, pro zákopnictví, zdravotnictví a j. přípravny na poddůstojníky, u setnin, švadron, batterií š. s prostým mužstvem pro službu. FM.